FREDERICK FORSYTH

FREDERICK FORSYTH

DEN PRO ŠAKALA

Anatomie spiknutí

1

V březnu v šest čtyřicet je v Paříži chladno a snad ještě chladněji, když má někdo zemřít před popravčí četou. V tu dobu 11. března 1963 stál na hlavním nádvoří pevnosti v Ivry vysoký důstojník francouzského letectva připoutaný zezadu za ruce ke kůlu zaraženému do prochladlého štěrku a upíral oči, které pomalu ztrácely nevěřící výraz, na četu vojáků nastoupenou dvacet metrů před ním.

Zachrastil sešlápnutý štěrk, napětí maličko povolilo, to zavazovali podplukovníkovi Jeanu-Marie Bastienu-Thirymu oči, odnímajíce jim navždy světlo. Vojáci si nabili a natáhli karabiny a do rachotu dvaceti závěrů bezmocně zamumlal kněz.

Za zdí zavřeštěl klakson kamionu, kterému nějaké menší vozidlo překáželo v cestě do centra města; troubení přehlušilo povel „K líci zbraň“ vydaný velitelem popravčí čety a umlklo. Třesk výstřelů zčeřil hladinu procitajícího města jen vyplašenými holuby, kteří na chvilku vzlétli do vzduchu. Když za pár vteřin suše a osamoceně pleskla rána z milosti, ztratila se v rostoucím rámusu dopravního ruchu.

Smrt tohoto důstojníka, který jako vůdce gangu složeného z teroristů Organizace tajné armády (OAS) připravoval atentát na francouzského prezidenta, měla znamenat konec úkladů o prezidentův život. Ironií osudu znamenala začátek, a abychom objasnili příčinu, musíme vysvětlit, proč toho rána na dvoře vojenské věznice u Paříže viselo z provazů prostřílené tělo…

Slunce konečně zapadlo za palácovou zeď a dlouhé, hrbolaté stíny přinesly na nádvoří vítanou úlevu. Byl nejteplejší den v roce a ještě v sedm večer ukazoval teploměr třiadvacet stupňů. Všude v rozpáleném městě nakládali Pařížané nervózní manželky a ubrečené děti do aut a vlaků a odváželi je na víkend na venkov. Byl 22. srpen 1962, den, kdy za hranicemi Paříže čekala hrstka mužů rozhodnutých, že prezident, generál Charles de Gaulle, zemře.

Zatímco obyvatelé hlavního města se chystali prchnout před vedrem k řekám a k moři, kde bylo snesitelněji, pokračovala za honosnou fasádou Elysejského paláce schůze vlády. Po nahnědlé dlažbě, chladnoucí v úlevném stínu, se přes tři čtvrtiny předního nádvoří táhl kruh šestnácti černých salonních Citroenů DS zaparkovaných těsně za sebou.

Řidiči, schovaní v nejhlubším chládku u západní zdi, kam stíny dopadly nejdřív, spolu klábosili jako všichni, kdo většinu pracovní doby čekají na své nevypočitatelné pány.

Na neobvyklou délku dnešního vládního zasedání žehrali skoro do půl osmé. Pak se za skleněnými dveřmi nad šesti vstupními palácovými schody objevil ořetězovaný a ometálovaný vrátný a pokynul strážím. Řidiči zašlápli nedokouřené guloásky. Policisté a stráže v budkách u brány strnuli jako sochy a masivní železné mříže se rázem otevřely.

Když se za skleněnými dveřmi objevila první skupina ministrů, řidiči už seděli za volanty. Vrátný otevřel dveře a členové vlády se trousili po schodech, přejíce si navzájem příjemný víkend. V předepsaném pořadí předjížděly limuzíny k nejnižšímu schodu, vrátný s úklonou otevíral zadní dveře, ministři nastupovali a odjížděli kolem salutující palácové stráže do ulice Faubourg-St-Honoré.

Za deset minut byli pryč. Na dvoře zůstaly dva dlouhé černé Citroeny DS a oba pomalu klouzaly ke schodům. První, s vlajkou prezidenta francouzské republiky, řídil Francis Marroux, policejní šofér z výcvikového a velitelského střediska státního četnictva v Satory. Byl to tichý, uzavřený člověk, který s ministerskými šoféry na dvoře nikdy nevtipkoval. Ale měl železné nervy a uměl jezdit rychle a bezpečně; proto mohl být de Gaullovým osobním řidičem. Seděl ve voze sám. Za ním jel s druhým Citroenem DS 19 další četník ze Satory.

V 19.45 se za skleněnými dveřmi objevila druhá skupina a muži na dvoře znovu znehybněli v pozoru. Zahlédli za sklem obvyklý uhlově šedý dvouřadový oblek a tmavou vázanku Charlese de Gaulla. Se starosvětskou galantností nechal prezident projít paní Yvonne de Gaullovou a pak ji vzal za ruku a vedl ze schodů k čekajícímu citroenu. U vozu se rozešli a prezidentova choť nastoupila do prvního automobilu zadními dveřmi zleva. Generál k ní nastoupil zprava.

Jejich zeť, plukovník Alain de Boissieu, tehdy náčelník štábu obrněných a jízdních jednotek francouzské armády, ověřil, zda jsou zadní dveře z obou stran bezpečně zavřeny, a nasedl dopředu vedle Marrouxe.

Další dva muži ze skupiny provázející prezidentskou dvojici po schodech se posadili do druhého vozu. Henri d’Jouder, hromotlucký tělesný strážce určený pro tento den, alžírský Kabyl, nasedl dopředu vedle řidiče, uvolnil si těžký revolver v levém podpaží a mocně se zapřel zády do opěradla. Od té chvíle těkal bez ustání očima, ne po autě před nimi, ale po chodnících a nárožích, kolem nichž projížděli. Druhý muž si sedl za něho, ale napřed dal poslední příkaz jednomu z policistů zůstávajících v paláci. Byl to komisař Jean Ducret, šéf prezidentovy osobní stráže.

U západní zdi třaskavě našlápli dva silniční policisté v bílých přilbách své motorky a zvolna vyjeli ze stínu k bráně. Před výjezdem se na dva metry od sebe zastavili a ohlédli se. Marroux se odlepil s prvním citroenem od schodů, vyrazil k bráně a zařadil se za motorizované předjezdce. Druhý vůz jel za ním. Bylo 19.50.

Železné mříže se znovu rozletěly a malý konvoj se vyřítil kolem zkamenělých stráží. Na konci ulice zahnul do avenue de Marigny. Zpod kaštanů jej sledoval mladý skútrista v bílé přilbě. Když kolem něho konvoj projel, odrazil se od obrubníku a jel za ním. Frekvence na silnicích byla na srpnový víkend normální a prezidentův výjezd nebyl předem ohlášen. Jen kvílení motocyklových sirén oznamovalo dopravním strážníkům, kdo se blíží, a museli pak zběsile mávat a pískat, aby dopravu včas zastavili.

V šeru pod kaštany nabral konvoj rychlost, vřítil se na slunné Clemenceauovo náměstí a zamířil rovnou k mostu Alexandra III. Mladíkovi na skútru se v závěsu za úředními vozidly jelo docela snadno. Za mostem vjel Marroux za motocyklisty do avenue generála Gallieniho a odtud na široký bulvár des Invalides. Skútrista pochopil. Na rohu bulváru a ulice de Varennes ubral řvoucí plyn a zahnul k nárožní kavárně. Rychle prošel dozadu k telefonu, vytáhl z kapsy kovovou známku a vytočil místní číslo.

Podplukovník Jean-Marie Bastien-Thiry čekal v kavárně na předměstí Meudon. Měl třicet pět let, ženu, tři děti a místo na ministerstvu letectva. Za konvenční fasádou svého zaměstnání a rodinného života hořce nenáviděl Charlese de Gaulla, protože byl přesvědčen, že vydáním Alžírska tamním nacionalistům zradil Francii a také ty, kteří ho v roce 1958 povolali znovu k moci.

Sám ztrátou Alžírska o nic nepřišel a na jeho motivech nebylo nic osobního. Považoval se za vlastence a věřil, že své milované vlasti prokáže dobrou službu, zabije-li člověka, v němž viděl zrádce. V té době tak smýšlely tisíce lidí, ale jen málokteří patřili k fanatickým členům Organizace tajné armády, kteří přísahali, že de Gaulla zabijí a jeho vládu svrhnou. Bastien-Thiry byl jedním z nich.

Když ho zavolali k telefonu, popíjel pivo. Barman mu podal sluchátko a šel vyladit televizor na druhém konci pultu. Bastien-Thiry několik vteřin poslouchal, pak do telefonu zašeptal: „Výborně, děkuji,“ a zavěsil. Pivo už měl zaplaceno. Pomalu vyšel na chodník před kavárničku, vytáhl z podpaží stočené noviny a dvakrát je pečlivě rozevřel.

V prvním patře na druhé straně ulice spustila mladá žena krajkovou záclonu za oknem svého bytu a otočila se k dvanácti mužům, kteří přecházeli po místnosti. „Je to trasa číslo dvě,“ řekla. Pět mladších, kteří byli v tomto „řemesle“ amatéry a nervózně si mnuli ruce, vyskočilo.

Ostatní atentátníci byli starší a klidnější. Jejich velitel a zástupce Bastiena-Thiryho, poručík Alain Bougrenet de la Tocnaye, byl pravicový extremista z velkostatkářské rodiny, pětatřicetiletý, ženatý, otec dvou dětí.

Nejzlověstněji z nich vypadal Georges Watin, devětatřicetiletý ramenáč s buldočími čelistmi, fanatik z OAS, původně zemědělský inženýr z Alžíru, který se během dvou let stal jedním z nejnebezpečnějších teroristů OAS. Pro staré zranění na noze se mu říkalo Kulhoun.

Když jim dívka předala zprávu, všech dvanáct se vyhrnulo na schody a zadním východem do postranní ulice, kde parkovalo šest aut, zčásti ukradených, zčásti najatých. Bylo 19.55.

Bastien-Thiry vybíral místo pro atentát osobně, a to několik dní. Vypočítával úhly výstřelů, rychlost a vzdálenost jedoucích vozidel a palebnou sílu nezbytnou k jejich zastavení. Rozhodl se pro dlouhou rovnou vozovku zvanou avenue de la Libération, která vedla k hlavní křižovatce v předměstské obci Petit Clamart. Podle jeho plánu měla prvá skupina složená z nejlepších střelců zahájit palbu na prezidentův automobil asi dvě stě metrů před křižovatkou. Měli se ukrýt za dodávkový vůz zaparkovaný po straně silnice a střílet na přijíždějící vozidla v hodně ostrém úhlu, aby byla pravděpodobnost zásahu co největší.

Podle výpočtu Bastiena-Thiryho mělo prezidentův vůz prostřelit sto padesát kulek, ještě než dojede k dodávkovému autu. Jakmile bude zastaven, vyjede z postranní ulice druhá skupina OAS a rozstřílí zblízka vůz tajné policie. Obě skupiny zlikvidují prezidentův konvoj za několik vteřin, načež poběží ke třem autům za dalším rohem a v těch ujedou.

Bastien-Thiry, třináctý z nich, měl funkci předsunuté hlídky. Ve 20.05 zaujaly obě skupiny své pozice. Sto metrů od nich směrem k Paříži postával na autobusové zastávce Bastien-Thiry s novinami v ruce. Až jimi mávne, bude to signál pro Serge Bemiera, velitele prvního komanda stojícího u dodávky. Ten předá rozkaz střelcům ležícím v trávě u jeho nohou. Bougrenet de la Tocnaye vjede s autem do cesty tajné policii. Vedle něho bude sedět Watin Kulhoun se samopalem.

Když u silnice v Petit Clamart zacvakaly odjišťované zbraně, konvoj generála de Gaulla pronikl z rušného centra na volnější předměstské vozovky. Tam se jeho rychlost přiblížila skoro ke stovce.

Na volné cestě mrkl Francis Marroux po hodinkách, vycítil rozmrzelou netrpělivost starého generála a zvýšil rychlost ještě víc. Oba motocyklisté před nimi zpomalili a zařadili se za konvoj. De Gaulle takový okázalý předvoj nesnášel a zbavoval se ho, kde mohl. Tak vjeli do avenue de la Division Leclerc v Petit Clamartu. Bylo 20.17.

O necelé dva kilometry dál doplácel Bastien-Thiry na svůj velký omyl. Dověděl se o něm až po několika měsících od policie, a to už seděl v cele smrti. Když sestavoval časový plán atentátu, zjistil si v kalendáři, že 22. srpna se stmívá ve 20.35; měli tedy dost času i pro případ, že by de Gaulle vyjel později, což se také stalo. Jenže kalendář letectva, odkud plukovník tento údaj vyčetl, platil pro rok 1961. 22. srpna 1962 se setmělo ve 20.10. A těch pětadvacet minut změnilo dějiny Francie. Ve 20.18 rozeznal Bastien-Thiry, že po avenue de la Libération se k němu stodesetikilometrovou rychlostí řítí očekávaný konvoj. Zběsile zamával novinami.

O sto metrů dál na druhé straně vozovky mžoural vztekle Bernier na nejasnou postavu u zešeřelé autobusové zastávky.

Mává už, nebo nemává? Než se stačil rozhodnout, uviděl, jak se kolem autobusové zastávky přehnal žraločí čenich prezidentova vozu a jak se stále více blíží. „Pal!“ zařval na muže u svých nohou. Když na konvoj vypálili, projížděl už kolem nich, takže stříleli z devadesátistupňového úhlu na pohyblivý cíl, který je míjel stodesetikilometrovou rychlostí.

To, že automobil dostal aspoň dvanáct zásahů, svědčilo o vynikajících střeleckých kvalitách atentátníků. Většina kulek zasáhla citroen zezadu. Roztrhly dvě pneumatiky, a přestože byly ze samolepicího materiálu, náhlá ztráta tlaku strhla auto stranou a přední kola dostala smyk. Právě tehdy zachránil Francis Marroux de Gaullovi život.

Zatímco eso mezi střelci, bývalý legionář Varga, ostřeloval pneumatiky, ostatní vyprazdňovali zásobníky do vzdalujícího se zadního okna. Několik kulek prolétlo karoserií, jedna rozbila okno a o několik centimetrů minula prezidentův nos. Z předního sedadla se otočil plukovník de Boissieu a zahřměl na tchána a tchyni: „K zemi!“ Madame de Gaullová sehnula hlavu k manželovu klínu. Generál mrazivě utrousil: „Už zas?“ a otočil hlavu k zadnímu oknu.

Marroux pevně sevřel roztřesený volant, mírně jej stočil do smyku a zároveň snížil rychlost, ale jen na okamžik. Vzápětí jeho citroen vyrazil znovu vpřed, k odbočce do avenue du Bois, kde čekala druhá skupina OAS. Těsně za ním jel policejní vůz, který nedostal jediný zásah.

Při rychlosti blížících se automobilů měl Bougrenet de la Tocnaye, který čekal s nastartovaným autem v avenue de Bois, jen dvě možnosti: buď jim vjet do cesty a nechat se při srážce rozsekat napadrť, anebo spustit spojku o půl vteřiny později. Rozhodl se pro druhou. Když vyrazil z postranní ulice a připojil se k prezidentovu konvoji, automobil po jeho boku nebyl de Gaullův; jeli v něm prezidentův strážce a výborný střelec d’Jouder a komisař Ducret.

Watin se vyklonil z pravého okna až po pás a vystřílel svůj samopal do zadní stěny citroenu, který jel před ním a za jehož rozbitým oknem zahlédl de Gaullův pyšný profil.

„Proč na ně ti idioti nestřílejí?“ zahořekoval prezident. D’Jouder se snažil na útočníky vystřelit přes třímetrovou mezeru mezi auty, ale zacláněl mu policejní řidič. Ducret na řidiče křikl, aby se držel prezidentova vozu, a vzápětí teroristům ujeli. Oba motocyklisté, z nichž jednoho de la Tocnayův náhlý výjezd málem povalil, se vzpamatovali a dohnali je. Celý konvoj vtrhl po okruhu na křižovatku, projel ji a uháněl k vojenskému letišti ve Villacoublay.

Neúspěšní atentátníci neztráceli čas rekriminacemi. Na ty došlo později. Tři vozy použité při operaci nechali stát, naskočili do aut připravených pro únik a zmizeli v houstnoucí tmě.

Komisař Ducret zavolal autovysílačkou Villacoublay a stručně oznámil, co se stalo. Když tam konvoj o deset minut později dorazil, generál de Gaulle přikázal zajet až k rampě, kde čekala helikoptéra. Sotva vůz zastavil, nahrnuli se k němu ze všech stran důstojníci a hodnostáři a otevřeli dveře, aby pomohli otřesené madame de Gaullové ven. Druhou stranou vystoupil z trosek generál a střásl si z klopy skleněné střepiny. Ignoroval vyděšené dotazy okolostojících, obešel vůz a podepřel svou ženu.

„Pojďte, má drahá, odletíme domů,“ řekl jí a teprve pak oznámil štábu letectva svůj ortel nad OAS. „Neumějí pořádně střílet.“ Odvedl manželku do helikoptéry a sedl si vedle ní. Za nimi nastoupil d’Jouder. Odletěli strávit víkend na venkově.

Na letištní ploše zůstal za volantem popelavě bledý Francis Marroux. Obě pneumatiky na pravé straně vozu cestou dodělaly a citroen jel po ráfcích. Ducret mu tiše poblahopřál a dal se znovu do vysvětlování.

Zatímco novináři po celém světě si lámali hlavy nad atentátem a z nouze psali své články na základě osobních dohadů, francouzská policie v čele se státní bezpečností a za podpory tajné služby a četnictva zahájila největší policejní operaci v dějinách Francie. Brzy se z ní vyvinula nejintenzivnější stíhací akce, jakou kdy tato země zažila. Překonalo ji teprve později stíhání jiného atentátníka, jehož historie dosud nebyla zveřejněna, ale který je v policejních archivech dodnes zapsán pod svým krycím jménem Šakal.

První úspěch byl zaznamenán 3. září, a jak se v policejní práci často stává, zasloužila se o to obyčejná kontrola. U města Valence, které leží jižně od Lyonu na hlavní silnici z Paříže do Marseille, zastavila silniční hlídka osobní auto se čtyřmi muži. Toho dne jich kvůli kontrole průkazů zastavili stovky, ale tentokrát jeden z cestujících průkaz neměl. Tvrdil, že jej ztratil. Se třemi ostatními byl odvezen do Valence k obvyklému prošetření.

Ve Valenci se zjistilo, že další tři cestující nemají se čtvrtým nic společného; jen mu nabídli, že ho svezou. Byli propuštěni. Čtvrtému muži byly odebrány otisky prstů a odeslány do Paříže čistě proto, aby se ověřilo, zda je tím, za koho se vydává. Za dvanáct hodin přišla odpověď: Otisky patří dvaadvacetiletému dezertérovi z cizinecké legie, kterého čeká vojenský soud. Udal však pravé jméno Pierre-Denis Magade.

Odvezli ho na oblastní velitelství kriminální policie do Lyonu. Když čekal na výslech, jeden z policistů, kteří ho střežili, se žertem zeptal: „A co nám řekneš o Petit-Clamartu?“

Magade bezmocně pokrčil rameny: „Tak dobře,“ odpověděl, „co chcete vědět?“

Za napjaté pozornosti ohromených policistů a za skřípění per stenografů, kteří popisovali jeden blok za druhým, pak Magade „zpíval“ celých osm hodin. Než skončil, jmenoval všechny účastníky atentátu v Petit-Clamartu a devět dalších, kteří hráli menší role v přípravných stadiích či při opatřování výzbroje. Celkem jich bylo dvaadvacet. Stíhání se rozjelo, a tentokrát policie věděla, koho hledá.

Nakonec unikl jen jeden a ten nebyl dodnes dopaden. Je to George Watin a předpokládá se, že žije s většinou ostatních šéfů OAS ve Španělsku mezi civilními kolonisty z Alžírska.

Výslechy a příprava obžalob proti Bastienu-Thirymu, Bougrenetovi de la Tocnaye a dalším hlavám spiknutí skončily v prosinci. V lednu 1963 byla skupina postavena před soud.

Během procesu sbírala OAS síly k novému frontálnímu útoku na gaullistickou vládu a francouzská tajná služba s ní bojovala zuby nehty. Za roztomilými konvencemi pařížského života, pod nátěrem kultury a civilizace, zuřila jedna z nejlítějších a nejsadističtějších podzemních válek moderních dějin.

Francouzská tajná služba má název Service de Documentation Extérieure et de Contre-Espionage, známý pod zkratkou SDECE. Jejím úkolem je jednak špionáž v zahraničí, jednak kontrašpionáž doma, ale někdy se stává, že se obě překrývají. Její 1. oddělení má na starosti čistou špionáž a dělí se na pododdělení značená iniciálou R, zkratkou slova Renseignement (informace). Jsou to R 1, rozbor informací; R 2, východní Evropa; R 3, západní Evropa; R 4, Afrika; R 5, Střední východ; R 6, Dálný východ; R 7, Amerika a západní hemisféra. 2. oddělení se zabývá kontrašpionáží. Trojka a čtyřka je společná sekce pro komunisty, šestka jsou finance a sedmička administrativa.

Pátému oddělení se říká stručně akční. A ve válce s OAS bylo hlavní základnou. Z jeho velitelství v komplexu nenápadných budov za bulvárem Mortier u Šeříkové brány, zchátralého předměstí na severovýchodě Paříže, vyrážely do války stovky tvrdých chlapů. K románovým „ostrým hochům“ neměl nikdo z žijících lidí blíž než tito muži z akčního oddělení, většinou Korsičané. Byli vycvičeni k vrcholné fyzické zdatnosti a pak odveleni do střediska v Satory, kde se ve zvláštním oddílu, izolováni ode všech ostatních, učili nejrůznějším metodám destrukce. Stali se experty na boj lehkými zbraněmi, na zápasy bez zbraně, na karate a judo. Byli vyškoleni v rádiovém spojení, demolici a sabotáži, výslechové technice s použitím mučení i bez něho, v únosech, žhářství a atentátech.

Někteří uměli jen francouzsky, jiní mluvili plynně několika jazyky a byli doma ve všech hlavních městech světa. Při výkonu služby měli právo zabíjet a často toho využívali.

Když se násilnosti a brutality OAS vystupňovaly, náčelník SDECE, generál Eugene Guibaud, posléze pustil tyto muže z řetězu a dal jim v tažení proti OAS volnou ruku. Někteří z nich vstoupili do OAS a pronikli až do jejích nejvyšších orgánů. Omezili se pak na podávání informací, na jejichž základě mohli jednat jiní, a mnozí emisaři OAS vyslaní do Francie nebo do jiných oblastí, kde podléhali pravomoci policie, byli pochytáni právě díky informacím opatřeným agenty akčního oddělení, pracujícími uvnitř této teroristické organizace. Někdy se stíhané muže vlákat do Francie nepodařilo a byli nemilosrdně zabiti v zahraničí. Mnozí příbuzní členů OAS, kteří prostě zmizeli, jsou dodnes přesvědčeni, že je zlikvidovalo akční oddělení.

Ne že by lidé z OAS měli k násilnostem daleko. Pracovníky akčního oddělení, kterým pro jejich převleky říkali „barbouzes“ čili „vousatí“, nenáviděli ze všech policistů nejvíc. V posledních dnech bitvy o moc mezi OAS a gaullistickými představiteli v Alžírsku zajala OAS sedm „vousatých“. Jejich těla pak byla nalezena na balkonech a kandelábrech, jenže bez uší a nosů. Tímto stylem tajná válka pokračovala, a kolik lidí bylo umučeno, kým a ve kterém sklepě, se nikdy přesně nedozvíme.

Ostatní „vousatí“ zůstali mimo OAS, pod přímým velením SDECE. Někteří pocházeli z řad profesionálních gangsterů, udržovali staré kontakty a nezřídka si pro nějakou zvláště špinavou práci ve vládních službách zavolali na pomoc někdejší přátele z podsvětí. Právě kvůli takovým akcím se ve Francii začalo mluvit o „paralelní“ (neoficiální) policii, kterou prý řídí jeden z de Gaullových nejbližších spolupracovníků Jacques Foccart. Ve skutečnosti žádná „paralelní“ policie neexistovala; to, co se jí připisovalo, prováděli otrlí muži z akčního oddělení anebo zmobilizovaní šéfové gangů z „galerky“.

Korsičané, kteří převládají jak v pařížském a marseillském podsvětí, tak v akčním oddělení, se vyznají v krevní mstě a po zavraždění sedmi „vousatých“ z mise C v Alžíru rozpoutali proti OAS vendetu. Tak jak pomáhalo korsické podsvětí spojencům při vylodění v jižní Francii v roce 1944 (nikoli nezištně – za odměnu pak ovládlo téměř veškerý obchod s neřestí na Azurovém pobřeží), tak pomáhali Korsičané bojovat za Francii i počátkem šedesátých let krevní mstou na Organizaci tajné armády. Mnozí z členů OAS, kterým se přezdívalo „černé nohy“ (Francouzi narození v Alžírsku), byli téhož založení jako Korsičané a leckdy to byl boj téměř bratrovražedný.

Jak se vlekl proces s Bastienem-Thirym a jeho druhy, zahájila svou kampaň také OAS. Její vůdčí osobností, zákulisním podněcovatelem spiknutí v Petit-Clamartu, byl plukovník Antoine Argoud. Jako odchovanec jedné z předních francouzských univerzit, Ecole Polytechnique, vynikal bystrým úsudkem a dynamickou energií. V hodnosti poručíka bojoval pod de Gaullovým vedením ve „Svobodné Francii“ proti nacistickým okupantům. Později velel jízdnímu pluku v Alžírsku. Byl to malý, sporý člověk, výborný, ale bezohledný voják. V roce 1962 se stal operačním šéfem OAS v exilu.

Protože měl zkušenosti s psychologickou válkou, věděl, že boj proti gaullistické Francii se musí vést na všech úrovních, terorem, diplomacií i propagandou. V rámci kampaně se postaral, aby předseda Rady národního odboje, politického křídla OAS, bývalý francouzský ministr zahraničí Georges Bidault, mohl udělit sérii rozhovorů západoevropským novinám a televizím, a vyložit tak opozici OAS vůči generálu de Gaullovi „seriózním“ způsobem.

Přitom Argoud využíval své vysoké inteligence, jejíž zásluhou se kdysi stal nejmladším plukovníkem francouzské armády a nyní nejnebezpečnějším mužem v OAS. Dohodl Bidaultovi s významnými stanicemi a dopisovateli řadu rozhovorů, ve kterých měl starý politik možnost zahalit méně stravitelné praktiky gangsterů z OAS do decentního pláště.

Úspěch Bidaultovy propagační operace inspirované Argoudem poplašil francouzskou vládu neméně než teroristické taktiky a vlna výbuchů plastických náloží v kinech a kavárnách po celé Francii. A 14. února byly odhaleny přípravy na další atentát na de Gaulla. Patnáctého měl mít přednášku ve vojenské akademii na Martově poli. Podle plánu atentátníků měl být zastřelen zezadu při vstupu do přednáškové síně; vrah měl čekat mezi okapy přilehlého bloku.

Pro toto spiknutí pak byli postaveni před soud Jean Bichon, kapitán dělostřelectva Robert Poinard a učitelka angličtiny na vojenské akademii Paule Rousselotová de Liffiac. Střílet měl Georges Watin, ale i tentokrát Kulhoun unikl. V Poinardově bytě se našla puška s teleskopem a tři jmenovaní byli zatčeni. Při procesu vyšlo najevo, že když uvažovali, jak propašovat Watina a jeho pušku do akademie, obrátili se na důstojníka Maria Tho, a ten šel rovnou na policii. Generál de Gaulle se pak vojenské ceremonie zúčastnil přesně podle plánu, to jest 15. února, ale s velkou nevolí se přece jen podvolil přijet v obrněném voze.

Spiknutí bylo neuvěřitelně amatérské, nicméně de Gaulla znepokojilo. Nazítří si předvolal ministra vnitra Freye, udeřil pěstí do stolu a tomuto členovi vlády odpovídajícímu za státní bezpečnost řekl: „Těch atentátů už bylo dost.“

Bylo rozhodnuto exemplárně potrestat hlavní spiklence z OAS, a zastrašit tak ostatní. O výsledku procesu s Bastienem-Thirym, který dosud probíhal u Nejvyššího vojenského soudu, Frey nepochyboval, protože Bastien-Thiry se mermomocí snažil dokázat, proč má podle něho Charles de Gaulle zemřít. Ale na odstrašení to bylo málo.

22. února dostal šéf akčního oddělení kopii hlášení, které poslal šéf 2. oddělení SDECE (kontrašpionáž vnitřní bezpečnost) ministrovi vnitra. Mimo jiné se v něm uvádělo:

„Podařilo se nám zjistit, kde se zdržuje jeden z hlavních vůdců podvratného hnutí, bývalý plukovník francouzské armády Antoine Argoud. Uprchl do západního Německa a podle informací naší zpravodajské služby hodlá tam několik dnů zůstat…

Za těchto okolností by mělo být možné dostat se k Argoudovi a snad ho i zajmout. Protože žádost, s níž se naše oficiální kontrašpionážní služba obrátila na kompetentní západoněmecké bezpečnostní orgány, byla zamítnuta a protože tyto orgány nyní očekávají, že naši agenti budou Argoudovi a dalším vůdcům OAS v patách, operace proti Argoudovi musí být provedena s maximální rychlostí a diskrétností.“

Tímto úkolem bylo pověřeno akční oddělení.

Odpoledne 25. února se Argoud vrátil do Mnichova z Říma, kde měl schůzku s dalšími vůdci OAS. Místo aby jel rovnou do Unertlstrasse, zajel taxíkem do hotelu Eden-Wolff a pronajal si tam pokoj, zřejmě na nějakou schůzku. Na tu se už nedostavil. V hale hotelu k němu přistoupili dva muži a oslovili jej bezvadnou němčinou. Myslel, že jsou od německé policie, a sáhl si do náprsní kapsy pro pas.

Vtom mu obě ruce uvízly jakoby ve svěráku, nohy se mu vznesly nad podlahu a bleskurychle byl odnesen do prádelního dodávkového vozu čekajícího před hotelem. Začal kolem sebe kopat a odpověděl mu příval francouzských nadávek. Zrohovatělá dlaň ho ťala do nosu, druhá ruka se mu zaryla do žaludku, čísi prst mu nahmatal nerv pod uchem a Argoud zhasl jako svíčka.

Po čtyřiadvaceti hodinách zazvonil u pohotovostního oddílu kriminální policie na Quai de Orfevres 36 v Paříži telefon. Seržantovi v dozorčí službě, který zvedl sluchátko, oznámil chraptivý hlas, že vyřizuje vzkaz od OAS a že Antoine Argoud je „pěkně zabalený“ v dodávce zaparkované za policejní budovou. Za několik minut byly dveře dodávky vyraženy a Argoud se vypotácel mezi užaslé policejní důstojníky.

Oči, čtyřiadvacet hodin zavázané, mu vypovídaly službu. Museli ho podpírat. Obličej měl plný zaschlé krve z nosu a ústa ho bolela od roubíku, který mu policisté vyňali. Když se ho kdosi zeptal: „Jste plukovník Antoine Argoud?“, zasténal „Ano“. Lidé z akčního oddělení ho v noci nějak dostali přes hranice a anonymní telefonická zpráva o zásilce, která čeká na policejním parkovišti, byla dílem jejich neoficiálního smyslu pro humor. Propuštěn byl až v červnu 1968.

S jedním však akční oddělení nepočítalo; odstranění Argouda sice OAS nesmírně demoralizovalo, jenže zároveň uvolnilo cestu jeho stínovému zástupci, málo známému, ale stejně protřelému podplukovníkovi Marku Rodinovi, k velení nad operacemi, jejichž cílem bylo zavraždit prezidenta de Gaulla. Po mnoha stránkách na tom prodělalo.

4. března vynesl Nejvyšší vojenský soud rozsudek nad Jeanem-Marie Bastienem-Thirym. Se dvěma dalšími byl odsouzen k trestu smrti a stejně tak tři dosud nedopadení, včetně Watina Kulhouna. 8. března naslouchal generál de Gaulle tři hodiny žádostem právníků o milost pro odsouzené. Dva rozsudky změnil z trestu smrti na doživotní žalář, ale odsouzení Bastiena-Thiryho nechal v platnosti.

Večer oznámil podplukovníkovi letectva jeho obhájce, jak bylo rozhodnuto.

„Termín je jedenáctého,“ řekl svému klientovi, a když se podplukovník nepřestával nevěřícně usmívat, dodal příkře: „Budete zastřelen.“

Bastien-Thiry se usmíval dál a zavrtěl hlavou.

„To vy nepochopíte,“ řekl advokátovi. „Ve Francii se nenajde četa, která by proti mně zvedla zbraň.“

Mýlil se. Zprávu o popravě přinesla rozhlasová stanice Europe I ve francouzském vysílání v 8 hodin. Ve většině západoevropských zemí ji slyšel každý, kdo vysílání sledoval. V jednom malém hotelovém pokoji v Rakousku rozpoutala tato zpráva řetěz myšlenek a akcí, které ohrozily život generála de Gaulla daleko nebezpečněji než cokoli předtím. Ten pokoj patřil podplukovníku Marku Rodinovi, novému operačnímu šéfovi OAS.

2

Marc Rodin otočil vypínačem svého tranzistorového rádia a vstal od stolu. Snídaně se skoro nedotkl. Šel k oknu, zapálil si další z nekonečné a nepřetržité řady cigaret a vyhlédl na zasněženou krajinu, kterou opožděné jaro ještě nezačalo obnažovat.

„Krysy.“ Vyslovil to tiše a velmi jedovatě a připojil tlumeně další litanii z podstatných jmen a epitet, jimiž vyjadřoval své pocity z francouzského prezidenta, jeho vlády a akčního oddělení.

Rodin se od svého předchůdce lišil téměř ve všem. Byl vysoký a hubený, měl mrtvolnou tvář, kterou zevnitř vykotlala nenávist, a obvykle maskoval své city nerománskou ledovostí. Jemu nepomohla otevřít dveře k vyšší hodnosti žádná Ecole Polytechnique. Byl synem příštipkáře, v idylických dnech svého jinošství uprchl po příchodu Němců v rybářském člunu do Anglie a přihlásil se jako řadový vojín pod prapor s lotrinským křížem.

Povýšení přes seržanta na důstojníka si těžce vydřel v krvavých bojích po celé severní Africe v Koenigově sboru a pak mezi normandskými živými ploty pod velením generála Leclerka. Bojové úkoly v bitvě o Paříž mu vysloužily důstojnické prýmky, k jakým by se při svém vzdělání a výchově nikdy nedostal, a v poválečné Francii měl na vybranou: vrátit se do civilu, nebo zůstat v armádě.

Jenže vrátit se k čemu? Neuměl žádné řemeslo kromě příštipkařiny, do níž ho zaučil otec, a viděl, že mezi dělníky mají převahu komunisté, kteří navíc ovládli domácí odboj. Zůstal tedy v armádě a jako důstojník, jenž začal od píky, pak prožíval hořké chvíle, když viděl, jak z důstojnických učilišť vychází nová generace vyškolených mládenců, kteří si v hodinách teorie vyseděli tytéž prýmky, za něž on potil krev. Pohled na to, jak ho předstihují v hodnostech a výsadách, v něm vyvolával stále větší trpkost.

Zbývalo mu jediné: dát se k některému koloniálnímu pluku, mezi tvrdé elitní vojáky, kteří bojovali, zatímco mládenci v prezenční službě pochodovali slavnostním krokem po cvičištích. Podařilo se mu dát se přeložit ke koloniálním parajednotkám.

Do roka se stal velitelem roty v Indočíně, kde mohl sloužit s chlapy, kteří mluvili a smýšleli stejně jako on. Mladý muž od příštipkářského verpánku měl znovu možnost vysloužit si povýšení v dalších a dalších bojích. Na konci indočínského tažení dosáhl hodnosti majora a po nešťastném a deprimujícím roce ve Francii byl poslán do Alžírska.

Francouzský ústup z Indočíny a rok strávený ve Francii proměnily jeho skrytou zatrpklost v divokou nenávist k politikům a komunistům, kteří mu navzájem splývali. Věřil, že dokud nebude Francii vládnout voják, nikdo ji nevyrve z moci zrádců a patolízalů, kteří hýbou celým státem. Neboť jen v armádě obě tyto rasy vyhynuly.

Jako většina frontových důstojníků, kteří viděli své muže umírat a leckdy pohřbívali zohavená těla kamarádů, co měli tu smůlu, že je nepřítel dostal živé, zbožňoval Rodin vojáky jako pravou sůl země, jako muže, kteří obětují svou krev za to, aby si měšťáci doma pohodlně žili. Když po osmi letech bojů v indočínské džungli slyšel od civilů, že jim armáda může být ukradená, a četl, jak levicoví intelektuálové napadají vojáky kvůli takovým lapáliím, jako je mučení vězňů, z nichž je třeba dostat životně důležité informace, zapůsobilo to na něho tak, že při vrozené zatrpklosti nad svými omezenými možnostmi propadl fanatismu.

Nepřestával věřit, že s náležitou pomocí civilních úřadů v Indočíně a vlády lidí doma mohla Francie Vietnamskou lidovou armádu porazit. Vzdát se Indočíny znamenalo zradit tisíce mladých mužů, kteří tam padli jakoby pro nic za nic. Další zrada pro Rodina nepřipadala v úvahu. To chtěl dokázat v Alžírsku.

Na jaře 1956 vyplul z marseillského přístavu s pocitem největšího štěstí, jaké kdy zakusil, přesvědčen, že v dalekých alžírských horách vykoná to, v čem viděl své životní poslání: před celým světem proslaví francouzskou armádu.

Za dva roky těžkých a lítých bojů nedošlo téměř k ničemu, co by mohlo jeho přesvědčením otřást. Pravda, potlačit povstalce nebylo tak snadné, jak si původně myslel. Přestože se svými vojáky zastřelil mnoho partyzánů, srovnal se zemí mnoho vesnic a nechal umučit mnoho bojovníků z Fronty národního osvobození, povstání se šířilo, až zaplavilo celý venkov a vtrhlo do měst.

Potřebovali samozřejmě větší pomoc z domova. Tady alespoň nikdo nemohl namítat, že se válka vede v odlehlém koutě impéria. Alžírsko byla Francie, část Francie obydlená třemi miliony Francouzů. Za Alžírsko se bojuje jako za Normandii, Bretaň nebo Provence. Když se Marc Rodin stal podplukovníkem, dostal se z vnitrozemí do velkých měst, nejprve do Bonu, pak do Constantinu.

Ve vnitrozemí bojoval s vojáky Armády národního osvobození. S neprofesionály, ale pořád ještě vojáky. Nenávist k nim se vůbec nedala srovnat s tím, co v něm vzplálo, když poznal plíživou, zákeřnou válku městskou, válku vybojovávanou plastickými trhavinami, které ukládali metaři do kaváren patřících Francouzům, do velkých samoobsluh a zábavních parků. Kroky, jež podnikl, aby vyčistil Constantine od zběře, která tyto bomby zanášela mezi francouzské civilisty, mu v arabské čtvrti vysloužily přezdívku „řezník“.

Jediné, co scházelo k definitivní likvidaci alžírského odboje a jeho armády, byla vydatnější pomoc z Paříže. Jako většinu fanatiků zaslepila Rodina pouhá víra natolik, že neviděl fakta. Stoupající válečné náklady, národní hospodářství hroutící se pod tíhou války, protiválečné smýšlení odvedenců, to všechno mu nestálo za řeč.

V červnu 1958 se generál de Gaulle vrátil k moci jako předseda francouzské vlády. Důsledně se zbavil zkorumpované a rozvrácené čtvrté republiky a založil pátou. Když pronesl slova, jež byla heslem generálů, kteří ho přivedli znovu do čela vlády a v lednu 1959 do prezidentského paláce, „Algérie française – francouzské Alžírsko“, Rodin šel do svého pokoje a plakal. Když přijel de Gaulle do Alžíru, bylo Rodinovi, jako by z Olympu sestoupil Zeus. Věřil, že je to začátek nové politiky. Komunisté budou vyhozeni ze svých míst. Jeana-Paula Sartra nemine kulka za velezradu, odbory budou zkroceny a Francie začne bezvýhradně podporovat své syny a přátele v Alžírsku a svou armádu, která brání hranice francouzské civilizace.

Byl si tím tak jist, jako že nazítří vyjde slunce. Když potom začal de Gaulle napravovat Francii po svém, Rodin si myslel, že je to nějaké nedorozumění. Starý pán potřebuje čas. Když se poprvé doslechl o předběžných rozhovorech s Ben Bellou a Frontou národního osvobození, nechtěl tomu věřit. Sympatizoval se vzpourou francouzských kolonistů, vedenou v roce 1960 velkým Jo Ortizem, ale to, že se zatím nepřistupovalo k definitivní likvidaci partyzánů, považoval za taktický de Gaullův tah. Věřil, že starý ví, co dělá. Copak to od něho neslyšel? Algérie française!

Když se konečně a mimo všechny pochyby ukázalo, že de Gaullova koncepce obrozené Francie s francouzským Alžírskem nepočítá, Rodinův svět se rozpadl jako obrovská porcelánová váza, do které vrazil vlak. Z víry a naděje, z důvěry a jistoty nezbylo zhola nic. Jen nenávist. Nenávist k režimu, k politikům, k intelektuálům, Alžířanům, odborům, novinářům, cizincům; ale především nenávist k Němu. Kromě několika poseroutků, kteří odmítli nastoupit, vedl Rodin celý svůj prapor do vojenského puče. To bylo v dubnu 1961.

Marně. Jediným prostým, neuvěřitelně chytrým tahem překazil de Gaulle puč hned v zárodku. Nikdo z důstojníků nepřikládal zvláštní váhu tomu, když se několik týdnů před definitivním oznámením o zahájení rozhovorů s Frontou národního osvobození přidělovaly jednotkám tranzistorové přijímače. Rádia se považovala za neškodný komfort a mnoho velitelů s tím souhlasilo. Pop-music, která sem zalétala éterem z Francie, mohla hochy příjemně rozptýlit, když na ně dolehlo vedro, mouchy a nuda.

Hlas generála de Gaulla už tak neškodný nebyl. Když byla věrnost armády vystavena zkoušce, desetitisíce vojáků rozmístěných v kasárnách po celém Alžírsku otočily knoflíkem, aby si poslechly zprávy. Po vyladění uslyšely hlas, který poslouchal Rodin v červnu 1940. A říkal skoro totéž, co tenkrát: „Musíte se rozhodnout, komu zachováte věrnost. Já jsem Francie, nástroj jejího osudu. Jděte za mnou. Poslechněte mne!“

Někteří velitelé praporů se probudili a měli jen pouhou hrstku důstojníků. Většina poddůstojníků jim zmizela.

Vzpoura byla smetena jako iluze – rádiem. Rodin měl větší štěstí než druzí. Zůstalo s ním dvacet jeho důstojníků, poddůstojníků a vojínů. To proto, že v jeho útvaru sloužilo vyšší procento starých mazáků z Indočíny a alžírského vnitrozemí než ve většině ostatních. Spolu s dalšími pučisty utvořili Organizaci tajné armády (OAS), která přísahala, že svrhne Jidáše usídleného v Elysejském paláci.

Mezi triumfující Národní frontou osvobození a loajální francouzskou armádou se mnoho dělat nedalo, ale byla to příležitost rozpoutat orgie v ničení. V posledních měsících, když francouzští kolonisté prodávali své životní dílo za babku a utíkali z válkou zpustošeného pobřeží, dělala tajná armáda všechno, aby se jednou provždy a co nejkrutěji pomstila za to, co museli opustit. Když bylo po všem, zbýval jejím vůdcům, jejichž jména gaullistické úřady znaly, jen exil.

V zimě 1961 se Rodin stal zástupcem Argouda jako operačního šéfa OAS v exilu. Ofenzívě, kterou OAS zahájila proti kontinentální Francii, dal Argoud do služeb svou intuici, nadání, inspiraci; Rodin zase organizační schopnosti, zkušenosti, vychytralost. Kdyby byl jen tvrdým fanatikem, byl by nebezpečný, ale ne výjimečný. Počátkem šedesátých let bylo v OAS takových pistolníků hodně. Jenže on měl něco navíc. Starý příštipkář zplodil hocha s dobře myslícím mozkem, nikdy netříbeným formální vojenskou výukou. Rodin si jej vytříbil sám, podle svého.

Jeho představy o Francii a vojenské cti byly stejně bigotní jako u ostatních, ale když šlo o čistě praktický problém, mohl posloužit pragmatickým a logickým soustředěním, které bylo účinnější než všechno prchavé nadšení a nerozvážné násilí na světě.

S takovým soustředěním přistoupil dopoledne 11. března k problému, jak zabít Charlese de Gaulla. Nebyl tak bláhový, aby si myslel, že to bude snadné; naopak, debaklem v Petit-Clamartu a na vojenské akademii se všechno nesmírně zkomplikovalo. Nebylo těžké najít vraha; problém byl najít člověka nebo plán, který by byl natolik nekonvenční, že by překonal bezpečnostní hradbu, budovanou v soustředných kruzích kolem prezidenta.

Metodicky probíral v duchu problém za problémem. Dvě hodiny si u okna zapaloval cigaretu od cigarety, až se pokoj zahalil do modré mlhy, dvě hodiny zvažoval různé překážky a vymýšlel plán, jak je odstranit nebo obejít. Při kritickém hodnocení všechny plány obstály; při závěrečné prověrce se všechny hroutily. Z řetězu jeho úvah se vždycky vynořil prakticky nepřekonatelný problém – otázka bezpečnosti.

Od pokusu v Petit-Clamartu se věci změnily. Pronikání agentů z akčního oddělení do řad a kádrů OAS znepokojivě vzrostlo. Nedávný únos jeho nadřízeného Argouda ukazoval, co všechno je akční oddělení ochotno udělat, aby mohlo zatknout a vyslýchat vůdce OAS. Nezaleklo se ani ostrého konfliktu s německou vládou.

Když byl Argoud už čtrnáct dní vyslýchán, nezbylo celému vedení OAS, než dát se na útěk. Bidaulta náhle přešla chuť na publicitu a slávu; jiní z odbojové rady panicky prchali do Španělska, Ameriky, Belgie. Horečně se sháněly falešné dokumenty, letenky do odlehlých končin.

Morálce níže postavených členů to zasadilo omračující ránu. Ti, kteří žili ve Francii a byli až dosud ochotni pomáhat, ukrývat pronásledované, přenášet balíky se zbraněmi, vyřizovat vzkazy či dokonce opatřovat informace, náhle s kvapnou omluvou pokládali telefon.

Po nezdaru v Petit-Clamartu a výslechu zatčených musely být ve Francii odepsány tři „sítě“. Na základě zasvěcených udání vtrhávala francouzská policie do domů a odhalovala jedno skladiště zbraní za druhým; v době, kdy se spiklenci sešli k druhému zasedání, překazila policie další dva pokusy o atentát na de Gaulla.

Na rozdíl od zástupců Rady národního odboje, kteří ve výboru zmateně řečnili o znovunastolení demokracie, bral Rodin v úvahu neveselou realitu, jak ji dokládala fakta v nadité aktovce vedle jeho postele. Při docházejících financích a ztrátě domácí a mezinárodní podpory, důvěry i členské základny se OAS pod masakrem francouzské tajné služby rozpadala.

Poprava Bastiena-Thiryho mohla morálku jen zhoršit. Najít lidi ochotné v tomto stadiu pomoci bude opravdu těžké; tváře těch, na které by bylo spolehnutí, měli vryty do paměti všichni francouzští policisté a s nimi několik milionů občanů. Každý nový plán, který by za těchto okolností počítal s účastí a koordinací mnoha skupin, by vybouchl dřív, než by se atentátník dostal na sto kilometrů od de Gaulla.

Po všech těchto úvahách Rodin zašeptal: „Někdo neznámý…“ Rychle probral seznam těch, o nichž věděl, že by před atentátem na prezidenta necouvli. O každém mělo ústředí francouzské policie záznam tlustý jako bible. Proč by se jinak on, Marc Rodin, skrýval v hotelu v zapadlé horské vesnici kdesi v Rakousku?

Řešení ho napadlo těsně před polednem. Napřed je zamítl, ale neodbytná zvědavost ho přinutila, aby se k němu vrátil. Kdyby se někdo lakový našel… pokud vůbec existuje… Pomalu, pečlivě budoval pro takového člověka další plán a pak jej vystavil všemožným překážkám a námitkám. Proti všem plán obstál, dokonce i v otázce bezpečnosti.

Ještě před obědem si navlékl zimník a sešel do přízemí. Ve dveřích hotelu ho zasáhl první náraz větru z ledové ulice. Přinutil ho couvnout, ale zbavil ho protivného bolení hlavy, které si přinesl ze zakouřeného a přetopeného pokoje. Dal se po křupavém sněhu nalevo k poště v Adlerstrasse a odeslal sérii stručných telegramů, kterými oznamoval kolegům rozprchnutým pod falešnými jmény po jižním Německu, Rakousku, Itálii a Španělsku, aby s ním dva týdny nepočítali, protože odjíždí na služební cestu.

Když šlapal zpátky ke své skromné ubytovně, napadlo ho, že si někteří budou myslet, že chce vzít do zaječích i on, aby se zachránil před únosem nebo atentátem, který na něj možná chystá akční oddělení. V duchu mávl rukou. Ať si myslí, co chtějí, teď není doba na dlouhé vysvětlování.

Poobědval podle neměnného jídelního lístku; toho dne přišlo na řadu vepřové koleno s nudlemi. Přestože po letech v džungli a alžírské divočině už dobré kuchyni téměř odvykl, měl co dělat, aby jídlo do sebe vsoukal. Odpoledne sbalil kufry, zaplatil a odjel hledat na vlastní pěst člověka, či přesněji typ člověka, o kterém vlastně nevěděl, jestli vůbec existuje.

Když nastupoval do vlaku, klesalo k přistávací ploše 04 na londýnském letišti letadlo Comet 4B společnosti BOAC přilétající z Bejrútu. Mezi cestujícími, kteří pak procházeli příletovou halou, byl vysoký světlovlasý Angličan. Obličej měl zdravě osmahlý středovýchodním sluncem. Byl odpočinutý a v bezvadné kondici, o což se zasloužily dva nesporně příjemné měsíce v Libanonu a něco alespoň pro něho ještě příjemnějšího: osobně ověřený převod pěkné peněžní částky z jedné banky v Bejrútu do jiné ve Švýcarsku.

Daleko odtud tlela v písečné egyptské půdě již delší dobu dvě těla pohřbená ohromenou a zuřící egyptskou policií; obě měla v páteři úhledný otvor po kulce a patřila dvěma německým expertům na dálkově řízené střely. Jejich odchod na onen svět zpomalil práci na Násirově raketě Záfira o několik let a jistý sionistický milionář v New Yorku měl pocit, že své peníze dobře investoval. Angličan prošel bez potíží celní kontrolou a v pronajatém autě se rozjel ke svému bytu v elegantní čtvrti Mayfair.

Rodinovo pátrání trvalo devadesát dní a mohl je doložit třemi útlými fascikly ve třech složkách, které nosil v aktovce stále při sobě. V polovině června se vrátil do Rakouska a ubytoval se v malém Kleistově penzionu na Brucknerallee ve Vídni.

Z hlavní pošty poslal dva strohé telegramy, jeden do Bolzana v severní Itálii, druhý do Říma. Povolával jimi své dva hlavní zástupce k naléhavé schůzce do svého vídeňského pokoje. Oba se dostavili během čtyřiadvaceti hodin. René Montclair přijel z Bolzana najatým automobilem, André Casson z Říma přiletěl. Oba cestovali pod falešným jménem a s padělanými dokumenty, protože rezidenti SDECE v Itálii i v Rakousku je měli na seznamu mezi nejhledanějšími jmény a štědře upláceli agenty a informátory na hraničních přechodech a na letištích.

André Casson dorazil do Kleistova penzionu první, sedm minut před stanovenou hodinou, to jest sedm minut před jedenáctou. Přikázal taxíkáři, aby ho vysadil na rohu Brucknerallee, a několik minut si před výlohou květinářství upravoval kravatu, načež rychle vstoupil do haly penzionu. Rodin se jako obvykle zapsal pod falešným jménem, pod jedním z dvaceti, známých jen jeho nejbližším kolegům. Oba muži, které povolal, dostali předešlého dne telegram podepsaný jménem Schulz, což bylo Rodinovo krycí jméno pro tehdejší dvacetidenní období.

„Herr Schulz, bitte?“ zeptal se Casson mladíka v recepci. Recepční nahlédl do knihy hostů.

„Pokoj číslo šedesát čtyři. Račte být ohlášen?“

„Ano, jistě,“ odpověděl Casson a zamířil rovnou ke schodům. Vystoupil do prvního patra a hledal pokoj 64. Našel jej v polovině chodby na pravé straně. Sotva pozvedl ruku, aby zaklepal, kdosi ho zezadu uchopil. Otočil se a s úžasem hleděl na mohutný obličej s namodralými čelistmi. Zpod hustého, souvislého houští černých chlupů, které mělo být obočím, se na něho upíraly zvědavé oči. Tento muž se k němu přidal, když procházel kolem výklenku, a šel za ním skoro čtyři metry, aniž Casson něco zaslechl, přestože chodba byla pokryta jen tenkým kobercem.

„Vous désirez?“ řekl obr ležérně. Ale svěrák na Cassonově pravém zápěstí nepovoloval.

Na vteřinu se mu zvedl žaludek, protože si vzpomněl, jak před čtyřmi měsíci náhle zmizel Argoud z hotelu Eden-Wolff. Pak v muži za svými zády poznal Poláka z cizinecké legie, který kdysi sloužil v Rodinově rotě v Indočíně a Vietnamu. Vzpomněl si, že Rodin občas Viktora Kowalského používá pro zvláštní úkoly.

„Mám schůzku s podplukovníkem Rodinem, Viktore,“ odpověděl tiše. Při vyslovení velitelova a svého jména stáhl Kowalski obočí ještě víc. „Jsem André Casson,“ dodal host. Na Kowalského to nezapůsobilo. Napřáhl kolem Cassona levačku a zaťukal na dveře pokoje 64.

Zevnitř se ozvalo: „Oui.“

Kowalski přiblížil ústa k zavřeným dveřím.

„Máte tady návštěvu,“ zavrčel a dveře se maličko pootevřely. Vyhlédl Rodin a hned otevřel dokořán.

„André, příteli! Odpusť.“ Kývl na Kowalského. „V pořádku, desátníku, toho pána čekám.“

Casson měl konečně volné zápěstí a vstoupil do pokoje. Rodin ještě cosi Kowalskému ve dveřích řekl a znovu zavřel. Polák se vrátil na své stanoviště v temném výklenku.

Rodin podal Cassonovi ruku a vedl ho ke dvěma křeslům u plynového krbu. Přestože byla polovina června, venku chladně mžilo, a oba byli zvyklí na teplejší africké slunce. Plyn hořel naplno. Casson si svlékl nepromokavý plášť a přisedl ke krbu.

„Taková bezpečnostní opatření obyčejně neděláš, Marku,“ poznamenal.

„To není kvůli mně,“ odpověděl Rodin. „Kdyby se něco stalo, dovedl bych se o sebe postarat sám. Ale asi bych potřeboval pár minut na úklid papírů.“ Ukázal k psacímu stolu u okna, kde ležela vedle aktovky složka. „Proto jsem s sebou vzal Viktora. Šedesát vteřin na zničení těch lejster by mi rozhodně vyšetřil.“

„Takže jsou důležitá.“

„Možná že jsou, možná že ne.“ Rodinův hlas však zněl spokojeně. „V každém případě počkáme na Reného. Pozval jsem ho na 11.15, abyste nepřišli těsně po sobě a nevylekali Viktora. Když má kolem sebe příliš mnoho neznámých lidí, začne být nervózní.“

Rodin se proti svému zvyku pousmál, protože si představil, co by se dělo, kdyby Viktor s těžkým koltem v podpaží znervózněl. Někdo zaklepal. Rodin šel ke dveřím a přiložil k nim ústa. „Oui?“

Tentokrát se ozval hlas Reného Montclaira, zneklidněný a napjatý.

„Marku, proboha…“

Rodin prudce otevřel dveře. Za nimi stál Montclair a před obřím Polákem vypadal jako trpaslík. Obepínala jej Viktorova levačka, která mu tiskla obě ruce k tělu.

„Ca va, Viktor,“ zabručel Rodin na svého strážce a Montclair byl volný. Vděčně vešel do pokoje a zašklebil se na Cassona, který se na něho zubil z křesla u krbu. Dveře se znovu zavřely a Rodin se Montclairovi omluvil.

Montclair mu šel podat ruku. Svlékl si svrchník, pod nímž měl zmačkaný tmavošedý oblek, špatně ušitý a neslušivý. Tak jako většině bývalých vojáků zvyklých na uniformu Montclairovi ani Rodinovi civilní šaty nikdy nepadly.

Jako hostitel přenechal Rodin křesla kolegům. Sám si sedl na obyčejnou židli za stolem, který mu sloužil jako psací. Z nočního stolku vytáhl láhev francouzského koňaku a tázavě jim ji ukázal. Oba hosté přikývli. Rodin nalil tři vrchovaté sklenky a dvě podal Montclairovi a Cassonovi. Než začnou jednat, chtěl, aby se oba prochladlí cestovatelé zahřáli.

René Montclair, který seděl zády k posteli, byl malý a statný a stejně jako Rodin býval důstojníkem z povolání. Na rozdíl od Rodina však nebyl na frontě. Většinu života proseděl v administrativě a posledních deset let v účetním oddělení cizinecké legie. Na jaře 1963 se stal pokladníkem OAS.

André Casson zde byl jediný civil. Tento pedantský človíček se dodnes oblékal jako bankovní ředitel, kterým býval v Alžírsku. V podzemním hnutí Tajné armády a Národního odboje (CNR) působil jako koordinátor.

Stejně jako Rodin zastávali ještě tvrdší linii než ostatní v OAS, třebaže z různých důvodů. Montclair měl syna, devatenáctiletého mládence, který si před třemi lety odbýval prezenční službu v Alžírsku, zatímco jeho otec vedl účetní oddělení cizinecké legie v Marseille. Major Montclair synovu mrtvolu nikdy neviděl; pohřbila ji v alžírském vnitrozemí hlídka legie, která obsadila vesnici, kde mladého vojína drželi v zajetí partyzáni. Ale slyšel podrobnosti o tom, jak s mladým Montclairem nakládali. V legii se nic dlouho neutají. Lidé mluví.

André Casson byl zainteresován víc. Narodil se v Alžírsku, celý život zasvětil práci, domovu, rodině. Banka, pro kterou pracoval, měla ústředí v Paříži, takže ani po pádu Alžírska by o zaměstnání nepřišel. Ale když se kolonisté v roce 1960 vzbouřili, přidal se k nim a ve svém rodném Constantinu se stal jedním z jeho vůdců. Přestože se v zaměstnání udržel, viděl, jak se konto po kontu ruší, jak obchodníci začínají vyprodávat a chystají se zpátky do Francie, a pochopil, že s Alžírskem je konec. Krátce po armádní vzpouře podnícené novou gaullistickou politikou a bídou místních malozemědělců a živnostníků, kteří zruinováni prchali do zámořské vlasti, kde mnozí jakživi nebyli, pomohl jedné jednotce OAS uloupit ze své banky třicet milionů starých franků. Pokladník ho poznal, udal jeho spoluvinu a Montclairova bankovní kariéra skončila. Ženu s dvěma dětmi poslal k její rodině do Perpignanu a dal se k
OAS. Jeho cena byla v tom, že znal osobně několik tisíc stoupenců OAS, kteří teď žili ve Francii.

Marc Rodin si sedl za stůl a prohlížel si své kolegy. Také oni se na něho zvědavě dívali, ale na nic se neptali.

Pečlivě a metodicky začal Rodin svou zprávu. Soustředil se na stále větší počet nezdarů a porážek, které v posledních měsících postihly OAS zásluhou francouzské tajné služby. Jeho hosté zasmušile sklopili oči ke skleničkám.

„Prostě se musíme podívat faktům do očí. Za uplynulé čtyři měsíce jsme utrpěli tři těžké rány. Zmaření atentátu na vojenské akademii, jehož cílem bylo osvobodit Francii od diktátora, je jen poslední z dlouhé řady případů, kdy byl atentát odhalen již v zárodku. Jediné dva, při kterých se naši lidé dostali do jeho bezprostřední blízkosti, ztroskotaly na elementárních chybách v přípravě nebo při provádění. Nemusíme uvádět podrobnosti, znáte je právě tak dobře jako já.

Únos Antoina Argouda nás připravil o jednoho z nejbystřejších vůdců, a přestože je naší věci oddán, je nesporné, že při moderních metodách výslechu, k nimž zřejmě patří i drogy, je ohrožena bezpečnost celé organizace. Antoine věděl vše, co se vědět dalo, a teď musíme začít znovu, skoro od základů. Proto se scházíme v tomto zastrčeném hotelu, a ne v našem ústředí v Mnichově.

Ale ani začínat znovu od základů by nebylo tak zlé, kdyby to bylo před rokem. Tenkrát bychom se byli mohli obrátit na tisíce dobrovolníků, plných nadšení a vlastenectví. Dnes to tak snadné není. Zavraždění Jeana-Marie Bastiena-Thiryho situaci nezlepšilo. Nechci svalovat všechnu vinu na naše stoupence.

Slíbili jsme jim výsledky, a žádné nemáme. Právem čekají na výsledky, ne na slova.“

„To jistě. Ale proč nám to říkáš?“ řekl Montclair. Oba hosté věděli, že Rodin má pravdu. Montclair si uvědomoval nejvíce ze všech, že fondy získané bankovními loupežemi v Alžírsku padly na udržování organizace a že příspěvků od pravicových průmyslníků začíná vážně ubývat. Poslední dobou se jeho žádosti setkávaly se špatně skrývaným opovržením. Casson věděl, že jeho kontakty s Francií každým týdnem řídnou, že úkryty jsou odhalovány a že od Argoudova zatčení jim mnoho lidí odepřelo pomáhat. Popravou Bastiena-Thiryho se to vše mohlo jen zrychlit. Rodin sice shrnul situaci podle pravdy, ale tím ji nijak nezpříjemnil.

Rodin pokračoval, jako by ho nikdo nepřerušil.

„Dospěli jsme do stadia, kdy základní úkol našeho boje za osvobození Francie, odstranění Velkovezíra, které je bezpodmínečně nutné, nemají-li všechny další plány přijít nazmar, nelze uskutečnit tradičními prostředky. Nechce se mi, pánové, posílat mladé vlastence do akcí, které mají mizivou šanci zůstat francouzskému gestapu utajeny déle než několik dní. Krátce řečeno, je příliš mnoho práskačů, příliš mnoho odpadlíků, příliš mnoho odrodilců.

Toho využívá tajná policie, která v současné době infiltrovala hnutí natolik, že dostává informace i o záměrech našich nejvyšších orgánů. Vypadá to, že se do několika dnů po každém našem usnesení doví, co zamýšlíme, co chystáme a s kterými lidmi. Je jistě nepříjemné přiznat takový stav věcí, ale jsem přesvědčen, že nepřiznáme-li si jej, budeme i nadále stavět větrné zámky.

Podle mého názoru zbývá jen jedna metoda, jak splnit náš první úkol, to jest zabít Velkovezíra: přelstít celou síť špionů a agentů, zbavit tajnou policii jejích výhod a postavit ji před situaci, o jaké nejenže nemá představu, ale jaké by stěží mohla předejít, i kdyby o ní věděla.“

Montclair a Casson rychle zvedli hlavy. V pokoji zavládlo hrobové ticho, přerušované jen občasným zabubnováním deště na okno.

„Přiznáme-li, že mé hodnocení situace je bohužel správné,“ pokračoval Rodin, „musíme zároveň přiznat, že všechny, které známe jako lidi ochotné a schopné Velkovezíra likvidovat, zná také tajná policie. Nikdo z nich se nemůže ve Francii pohybovat jinak než jako štvané zvíře, pronásledované nejen obyčejnou policií, ale zákeřně zrazované i ‚vousatými‘ a udavači. Pánové, jsem přesvědčen, že nám zbývá jediná možnost: použít služeb někoho, kdo nepatří k našemu hnutí.“

Montclair a Casson na něho pohlédli s úžasem, který pomalu přecházel v pochopení.

„A kdo by to měl být?“ zeptal se posléze Casson.

„Ať to bude kdokoli, musí být bezpodmínečně cizinec,“ řekl Rodin. „Nesmí být ani z Tajné armády ani z Národního odboje. Aby jej jediný francouzský policista neznal a aby nebyl na žádném jejich seznamu. Slabina všech diktatur je v jejich bezmezném byrokratismu. Co není na papíře, neexistuje. Takový atentátník bude neznámá, a proto neexistující veličina. Přicestuje s cizineckým pasem, vykoná svou práci a znovu zmizí tam, odkud přišel, zatímco francouzský lid povstane a smete zbytky zrádné de Gaullovy smečky. Na tom, aby se dostal za hranice, ostatně tolik nezáleží, protože po převzetí moci bychom ho stejně osvobodili. Nejdůležitější je, aby se nepozorovaně a nenápadně dostal do Francie. Což nikdo z nás v současné době nemůže.“

Oba jeho hosté mlčeli, zabráni do vlastních úvah o Rodinově plánu, který jim byl stále jasnější.

Montclair tiše hvízdl.

„Takže profesionální atentátník, najatý člověk.“

„Přesně tak,“ odpověděl Rodin. „Bylo by bláhové čekat, že někdo, kdo k nám nepatří, udělá takovou práci z lásky k nám nebo z vlastenectví nebo pro potěšení. Taková operace vyžaduje vysoký stupeň zručnosti a chladnokrevnosti, a proto se musíme obrátit na opravdového profesionála. A ten dělá jen za peníze, za velké peníze,“ dodal a rychle se ohlédl na Montclaira.

„Ale kde je psáno, že se nám někoho takového podaří najít?“ zeptal se Casson.

Rodin pozvedl ruku.

„Jedno po druhém, pánové. Samozřejmě je třeba vyřešit spoustu detailů. Ale nejdřív chci vědět, zda s tím plánem v zásadě souhlasíte.“

Montclair a Casson se na sebe podívali. Oba se otočili k Rodinovi a zvolna přikývli.

„Bien.“ Rodin se zaklonil, jak nejvíce mu to židle dovolovala. „To znamená, že první bod jsme vyřídili, zásadní souhlas. Druhý se týká bezpečnosti a je pro celý plán nejpodstatnější. Podle mého soudu je stále méně těch, kterým lze bezvýhradně věřit, že žádné informace nevynášejí. Tím nechci říct, že považuji každého našeho kolegu v OAS nebo Národním odboji za zrádce, to ne. Ale je staré pravidlo, že čím víc lidí o tajemství ví, tím víc je tajemství ohroženo. Podstata tohoto plánu je v jeho absolutní tajnosti. Takže čím méně lidí o něm bude vědět, tím lépe.

I do řad OAS se vetřeli agenti, kteří pronikli na odpovědná místa a soustavně dávají tajné policii zprávy o našich plánech. Jednou dojde i na ně, ale zatím jsou nebezpeční. Mezi politiky v Národním odboji jsou lidé buď příliš rozmazlení, nebo příliš zbabělí, než aby pochopili, o co všechno v této akci jde. Nechtěl bych ohrozit ničí život tím, že bych do ní nepředloženě a zbytečně takové lidi zasvětil.

Povolal jsem tě, René, a tebe, André, protože jsem pevně přesvědčen o vaší oddanosti naší věci a o vaší schopnosti zachovat tajemství. Kromě toho se zmíněný plán neobejde bez spolupráce s tebou, René, jako s pokladníkem a účetním, abychom mohli zaplatit mzdu, jakou každý profesionální atentátník bezpochyby žádá. Tvá pomoc, André, je nutná proto, aby se mu ve Francii dostalo podpory několika bezvýhradně oddaných lidí v případě, že by se na ně musel obrátit.

Není však důvod, proč by měl o podrobnostech plánu vědět někdo kromě nás tří. Proto vám navrhuji, abychom utvořili tříčlenný výbor, který by převzal veškerou odpovědnost za řečený plán, za jeho přípravu, provedení a financování.“

Znovu bylo ticho. Pak řekl Montclair: „To znamená, že chceš ignorovat celé ústředí OAS a Národního odboje? To se jim nebude líbit.“

„Za prvé se o tom vůbec nedovědí,“ odpověděl klidně Rodin. „Kdybychom je měli všechny s plánem seznámit, museli bychom svolat plenární zasedání. Už to by vzbudilo pozornost a ‚vousatí‘ by se snažili vypátrat, proč plénum svoláváme. Dokonce by jim to mohl někdo z ústředí vyzradit. Kdybychom zašli za každým členem zvlášť, trvalo by týdny, než bychom získali předběžný zásadní souhlas. A v každém přípravném stadiu by chtěli znát detaily. Víte, jací ti blbečci z výboru jsou. Chtějí vědět o všem jen proto, aby to věděli. Sami nehnou prstem, ale každý z nich může celou operaci ohrozit, když se v opilosti nebo z neopatrnosti prořekne.

Za druhé, i kdybychom získali souhlas celého ústředí, nebyli bychom o nic dál, než jsme, jen by o tom vědělo na třicet lidí. Jestliže se do toho naopak dáme sami, na vlastní odpovědnost, a neuspějeme, nebudeme na tom o nic hůř než teď. Bude se to kritizovat, ale tím to zhasne. Jestliže se plán podaří, dostaneme se k moci, a v takové situaci se nebude nikdo pouštět do rozepří. Jakými prostředky byl diktátor zlikvidován, to pak bude čistě akademická otázka. Takže buďme struční. Chcete se ke mně oba připojit jako jediní strůjci, organizátoři a velitelé operace, kterou jsem vám vyložil?“

Montclair a Casson se na sebe znovu podívali, otočili hlavu k Rodinovi a kývli. Od Argoudova únosu se s ním setkali poprvé. Dokud měl Argoud prim. Rodin se držel tiše v pozadí. Teď se vynořil jako vůdce, který jedná podle vlastních pravidel. Šéfovi podzemí i šéfovi financí to imponovalo.

Rodin se na ně podíval, pomalu vyfoukl kouř a usmál se.

„Dobrá,“ řekl, „a teď k podrobnostem. Najmout profesionálního atentátníka mne napadlo, když jsem slyšel z rádia, že oddělali chudáka Bastiena-Thiryho. Od toho dne jsem pátral po člověku, kterého potřebujeme. Je jasné, že takoví se hledají těžko; neupozorňují na sebe. Pátral jsem tedy od poloviny března a tohle je výsledek.“

Zvedl ze stolu tři složky. Montclair a Casson na sebe znovu pohlédli, tentokrát překvapeně, ale neřekli nic. Rodin pokračoval:

„Myslím, že bude nejlíp, když si ty materiály prostudujete, a pak si řekneme, kdo se komu zdá nejlepší. Já už jsem si je podle svých měřítek seřadil, pro případ, že první by tu práci nemohl nebo nechtěl vzít. Kopie nemám, takže si budete muset papíry prohodit.“

Sáhl do složek a vyndal tři tenké fascikly. Jeden podal Montclairovi a jeden Cassonovi. Třetí si nechal v ruce, ale už jej nečetl. Znal obsah všech tří nazpaměť.

Příliš si nepočetli. Když Rodin podotkl, že materiály jsou stručné, měl po čertech pravdu. Casson dočetl první, pohlédl na Rodina a ušklíbl se. „To je všechno?“

„Takoví lidé o sobě kdeco nerozhlašují,“ odpověděl Rodin. „Podívej se na tohohle.“ Podal Cassonovi fascikl, který držel v ruce.

Po chvíli dočetl i Montclair a vrátil spis Rodinovi, který mu podal materiál přečtený Cassonem. Oba se znovu zabrali do papírů. Tentokrát byl dřív hotov Montclair, podíval se na Rodina a pokrčil rameny.

„No… moc jsem se toho o něm nedověděl, ale takových mám přinejmenším padesát. Pistolníci jsou dnes dva za frank…“

Casson mu skočil do řeči.

„Počkej moment, až si přečteš tohle.“ Obrátil rychle na poslední stránku a přelétl očima poslední tři odstavce. Když dočetl, zavřel fascikl a podíval se na Rodina. Ale šéf OAS na sobě nedával nic znát. Vzal materiál od Cassona a podal jej Montclairovi. Cassonovi pak podal třetí. Oba je měli za chvíli přečteny.

Rodin sebral papíry a položil je znovu na stůl. Obrátil svou židli opěradlem dopředu, přitáhl ji ke krbu a rozkročmo se na ni posadil, s rukama na opěradle. Z této rozhledny pak oba pozoroval.

„Říkal jsem vám hned, že takových je jako šafránu. Možná je jich v té branži víc, ale bez pořádného policejního archivu se zatraceně těžko hledají. A ti nejlepší asi nejsou v archivech vůbec. Teď znáte všechny tři. Prozatím jim říkejme Němec, Jihoafričan a Angličan. André?“

Casson pokrčil rameny. „Pro mě je to bez debaty. Jestli se těm papírům dá věřit, vede o celou míli Angličan.“

„René?“

„Souhlasím. Němec už je na takovou práci trochu v letech. Udělal pár fušek pro staré nacisty, po kterých jdou izraelští agenti, ale jinak zřejmě na politické pole nezabrousil. Kromě toho se zdá, že má na Židy spadeno příliš osobně, což není profesionální. Jihoafričan možná umí masakrovat negerské politiky jako Lumumbu, ale to je něco úplně jiného, než prohnat kulku hlavou francouzskému prezidentovi. Angličan navíc mluví plynně francouzsky.“

Rodin pomalu kývl. „Věděl jsem, že se shodneme. Už předtím, než jsem měl všechny materiály pohromadě, mi bylo jasné, kdo to bude.“

„Je to o tom Anglánovi všechno pravda?“ zeptal se Casson. „Dá se dokázat, že všechny ty práce dělal?“

„I mě to překvapilo,“ řekl Rodin. „Proto jsem mu věnoval nejvíc času. Absolutní důkazy ovšem nejsou. Kdyby byly, bylo by to špatné znamení. Znamenalo by to, že je všude zapsán jako nežádoucí osoba. Ale ve skutečnosti proti němu nemají nic kromě klepů. Oficiálně je jeho karta čistá jako sníh. I kdyby ho Britové na seznamu měli, mohou si k němu připsat jen otazník. A to je neopravňuje, aby ho registrovali u Interpolu. Pravděpodobnost, že na někoho takového upozorní Britové francouzskou tajnou službu, i kdyby je o to oficiálně požádala, je mizivá. Víte, jak se navzájem nenávidí. Zamlčeli přece i to, že byl Georges Bidault v lednu v Londýně. Ne, pro tuhle práci má Angličan všechny přednosti kromě jedné…“

„Jaké?“ zeptal se rychle Montclair.

„Očividně nebude laciný. Takový člověk si může říct o velkou sumu. Jak jsme na tom, René?“

Montclair pokrčil rameny. „Nevalně. Výdaje se trochu snížily. Od Argoudova případu se všichni hrdinové z Národního odboje ubytovávají v laciných hotelech. Zřejmě je na luxusní paláce a interview v televizi přešla chuť. Na druhé straně klesly příjmy na minimum. Jak říkáš, musíme přijít s nějakou akcí, nebo zajdeme na nedostatek fondů. Taková věc se nedá držet při životě jen láskou a nadšením.“

Rodin zamračeně přikývl. „Myslel jsem si to. Někde musíme peníze sehnat. I když s tím nemá smysl začínat, dokud nebudeme vědět, kolik potřebujeme…“

„To znamená,“ vpadl mu věcně do řeči Casson, „že se musíme spojit s Angličanem a zeptat se ho, jestli tu práci udělá a za kolik.“

„Ano, ale jsme všichni pro?“ Rodin se na jednoho po druhém podíval. Oba přisvědčili. Rodin pohlédl na hodinky. „Je právě jedna pryč. Mám v Londýně agenta, kterému teď musíme zatelefonovat a požádat ho, aby se s ním spojil a pozval ho. Může-li přiletět dnes večer do Vídně, setkali bychom se s ním po večeři. To všechno se dovíme, až mi můj agent zavolá. Dovolil jsem si objednat pro vás sousední pokoje na této chodbě. Myslím, že bude bezpečnější být společně pod Viktorovou ochranou než každý sám a bez ochrany. Pro každý případ, chápete.“

„Takže sis byl dost jist, co?“ zeptal se Casson, kterého se dotklo, že ho Rodin předem odhadl.

Rodin pokrčil rameny. „Opatřit tyto informace zabralo hodně času. Čím méně ho od této chvíle ztratíme, tím lépe. Jestli s tím máme pohnout, musíme si pospíšit.“

Vstal a jeho hosté se zvedli s ním. Rodin zavolal Viktora a řekl mu, aby šel do recepce vyzvednout klíče od pokojů 65 a 66 a přinesl je nahoru. Než se vrátil, řekl Montclairovi a Cassonovi: „Musím telefonovat z hlavní pošty. Viktora vezmu s sebou. Dokud budu pryč, zůstaňte, prosím, v jednom pokoji a zamkněte se. Zaklepu třikrát a pak dvakrát.“

Byl to známý signál, založený na rytmu hesla „Algérie française“, který pařížští motoristé v předešlých letech houkali na klaksony na protest proti gaullistické politice.

„Mimochodem,“ pokračoval, „máte někdo pistoli?“

Oba zavrtěli hlavou. Rodin šel ke stolu a vytáhl masivní MAB ráže 9, který měl pro osobní potřebu. Zkontroloval zásobník, znovu jej zacvakl a pak zbraň nabil. „Znáte tuhle bouchačku?“

Montclair kývl. „Jako svoje boty,“ řekl a vzal si ji.

Viktor přinesl klíče a doprovodil dvojici do Montclairova pokoje. Když se vrátil, Rodin si zapínal svrchník.

„Jdeme, desátníku, máme práci.“

Téhož dne po setmění se k vídeňskému letišti ve Schwechatu snášel vanguard londýnské společnosti BEA. U jednoho zadního okna ležel na sklopeném opěradle světlovlasý Angličan a díval se na naváděcí světla rozzářená kolem přistávajícího letounu. Vždycky se s požitkem díval, jak se stále více přibližují, až se nakonec zdálo, že letadlo dopadne na trávník před přistávací plochou. V poslední chvíli však matně osvětlená, nezřetelná tráva, číselná návěští, ba i světla zmizely, místo nich se objevil černolesklý beton a teprve potom se kola dotkla země. Přesnost přistávání ho fascinovala. Měl přesnost rád.

Z vedlejšího sedadla po něm nervózně pomrkával mladý muž z francouzské cestovní kanceláře na Piccadilly. Od poledního telefonického hovoru byl nesvůj. Když byl skoro před rokem na dovolené v Paříži, nabídl se ke spolupráci s OAS, ale prozatím dostal jediný úkol: zůstat v londýnské kanceláři. Pokud mu někdo napíše nebo zatelefonuje, a osloví ho „Milý Pierre“, musí jej okamžitě a ve všem poslechnout. Stalo se tak až dnes, 15. června.

Telefonistka mu ohlásila, že má soukromý hovor z Vídně. „Vienne en Autriche,“ dodala, aby rakouské město odlišila od stejnojmenného města ve Francii. Udiveně převzal hovor a slyšel, jak mu někdo říká „Milý Pierre“. Teprve po několika vteřinách si vzpomněl na své krycí jméno.

Po obědě se vymluvil na záchvat migrény a vyhledal byt poblíž South Audley Street, kde předal vzkaz Angličanovi, který mu přišel otevřít. Zjevně ho nijak nepřekvapilo, že má za tři hodiny odletět do Vídně. Bez řeči si sbalil kufřík a oba odjeli taxíkem na letiště Heathrow. Když Francouz přiznal, že s placením v hotovosti nepočítal a vzal si jen pas a šekovou knížku, Angličan klidně vytáhl svitek bankovek a koupil dvě zpáteční letenky.

Pak už na sebe skoro nepromluvili. Angličan se neptal, kam do Vídně jedou, ani s kým se mají setkat nebo proč, a také by mu to nebylo nic platné, protože Francouz to nevěděl. Dostal jen pokyn zatelefonovat do Vídně z londýnského letiště a potvrdit přílet na lince BEA. Zavolal a dověděl se, že se má po příletu do Schwechatu hlásit u informací. To všechno ho znervózňovalo a ukázněný klid Angličana po jeho boku mu vůbec nepomáhal, ba ho znepokojoval ještě víc.

U informací v hlavní hale řekl své jméno hezké mladé Rakušance, ta prohledala přihrádky a podala mu vzkaz na žlutém blanketu. Byl stručný: „Volat 61 44 03, pana Schulze.“ Obrátil se a zamířil k řadě telefonních automatů u zadní stěny hlavní haly. Angličan mu poklepal na rameno a ukázal k přepážce s nápisem Geldwechsel.

„Budete potřebovat drobné,“ řekl plynnou franštinou. „Ani Rakušané nejsou tak štědří.“

Francouz se začervenal a rychle vykročil k pultu směnárny. Angličan se pohodlně usadil do rohu jedné čalouněné pohovky u zdi a zapálil si další dlouhou anglickou cigaretu s filtrem. Za chvíli se Francouz vrátil s několika rakouskými bankovkami a hrstí mincí. Šel k telefonům, našel si prázdnou kabinu a ihned vytočil číslo. Na druhém konci mu dal Herr Schulz strohé a přesné pokyny. Trvalo to jen pár vteřin, pak telefon zmlkl.

Mladý Francouz se vrátil k pohovce a blondýn k němu vzhlédl.

„On y va?“ zeptal se.

„On y va.“ Na odchodu Francouz blanket se vzkazem zmačkal a zahodil na zem. Angličan jej zvedl, narovnal a přiložil k plameni svého zapalovače. Papír vzplál a jeho zčernalé zbytky rozdrtila elegantní semišová bota. Mlčky vyšli z budovy a zamávali na taxi.

Centrum Vídně zářilo světly a tonulo v automobilech, takže taxík dojel ke Kleistovu penzionu až za čtyřicet minut.

„Tady se rozloučíme. Měl jsem vás zavést sem, ale pokračovat v jízdě. Máte jít rovnou do pokoje 64. Čekají vás.“

Angličan přikývl a vystoupil z auta. Řidič se tázavě obrátil k Francouzovi. „Jeďte dál,“ řekl, a taxi zmizelo v ulici. Angličan pohlédl na starý švabachový nápis na tabulce s označením ulice a pak na hranatá, modernější písmena nad vchodem do Kleistova penzionu. Zahodil nedokouřenou cigaretu a vešel dovnitř.

Recepční byl ke vchodu obrácen zády, ale dveře zavrzaly. Angličan zamířil ke schodům. Než se ho recepční stačil zeptat, co si přeje, ledabyle na něho kývl jako na sluhu a suverénně řekl: „Guten Abend.“

„Guten Abend, mein Herr,“ odpověděl automaticky recepční, a než to dořekl, blondýn mu zmizel z očí, protože bral schody po dvou, aniž to vypadalo, že spěchá. V prvním patře se zastavil a nahlédl do jediné chodby, která od schodů vedla. Nejbližší dveře měly číslo 68. Přestože na další číslice nebylo vidět, odpočítával dveře až tam, kde by měla být čtyřiašedesátka.

Dělilo ho od ní sedm metrů chodby. Na levé straně byly před čtyřiašedesátkou dvoje další dveře a na pravé nevelký výklenek, zčásti zakrytý velurovým závěsem na laciné mosazné tyči.

Pozorně si výklenek prohlédl. Zpod závěsu, který končil deset centimetrů nad podlahou, vyčnívala špička černého střevíce. Otočil se a sešel znovu do haly. Tentokrát byl recepční pohotovější. Stačil aspoň otevřít ústa.

„Spojte mě, prosím, s pokojem 64,“ řekl Angličan. Recepční se mu vteřinu zkoumavě díval do očí a pak poslechl. Po chvilce se obrátil od malé ústředny, zvedl telefon na pultě a podal jej hostovi.

„Nezmizí-li ta gorila z výklenku do patnácti vteřin, vracím se domů,“ řekl blondýn a zavěsil. Pak znovu vystoupil po schodech.

Nahoře se díval, jak se dveře čtyřiašedesátky otvírají a vychází z nich podplukovník Rodin. Chvíli se na Angličana na konci chodby pátravě díval, načež tlumeně zavolal: „Viktore.“ Z výklenku se vynořil obrovský Polák a díval se z jednoho na druhého. Rodin řekl: „To je v pořádku. Čekám ho.“ Kowalski se zakabonil. Angličan vykročil.

Rodin ho uvedl do pokoje. Vypadalo to tam jako v odvodové místnosti. Stolek posetý papíry nahrazoval stůl předsedajícího. Za ním stála jediná obyčejná židle, která v pokoji byla. Ale k ní byly z obou stran přistaveny židle přinesené ze sousedních pokojů a na nich seděli Montclair a Casson, kteří si příchozího zvědavě prohlíželi. Před stolem žádná židle nestála. Angličan se rychle rozhlédl, vybral si jedno z křesel a otočil je čelem ke stolu. Než dal Rodin Viktorovi další instrukce a zavřel dveře, Angličan už pohodlně seděl a upíral oči na Cassona a Montclaira. Rodin si sedl na prostřední židli.

Několik vteřin si muže z Londýna prohlížel. To, co viděl, se mu zamlouvalo, a v lidech se vždycky vyznal. Angličan měl kolem sto osmdesáti centimetrů, mohlo mu být něco málo přes třicet a byl hubené atletické postavy. Vypadal, že je v dobré kondici, měl opálený obličej s pravidelnými, ale nijak nápadnými rysy, a ruce mu klidně ležely na opěradlech křesla. Umí se ovládat, řekl si Rodin. Znepokojovaly ho však jeho oči. Znal měkký, vlhký zrak slabochů, mdlý, kalný pohled psychopatů a ostražité oči vojáků. Angličanovy oči hleděly zpříma a upíraly se na Rodina s naprostým klidem. Jejich duhovky byly skvrnitě šedé, takže připomínaly opar mrazivého zimního rána. Teprve po několika vteřinách si Rodin uvědomil, že nemají žádný výraz. Ať se za jejich kouřovou clonou rojily jakékoli myšlenky, navenek neproniklo nic, a v Rodinovi zahlodala nejistota. Jako všichni lidé, utváření pevným systémem a předpisy, neml rád nic nepředvídatelného, nekontrolovatelného.

„Víme, kdo jste,“ začal stroze. „Asi bych se měl představit. Jsem podplukovník Marc Rodin…“

„Vím,“ řekl Angličan, „operační šéf OAS. Vy jste major René Montclair, pokladník, a vy pan André Casson, hlava pařížského podzemí.“ Přitom se na všechny tři podíval a sáhl po cigaretě.

„Zřejmě jste dobře informován,“ ozval se Casson, když se dívali, jak si host zapaluje. Angličan se zaklonil v křesle a vyfoukl první proud dýmu.

„Pánové, mluvme otevřeně. Já vím, kdo jste vy, a vy víte, kdo jsem já. Všichni máme nezvyklé povolání. Vás stíhají, kdežto já si mohu jezdit, kam chci, a bez dozoru. Já pracuji za peníze, vy z idealismu. Ale prakticky vzato, jsme všichni profesionálové. Proto si nemusíme hrát na schovávanou. Vy jste si o mně opatřili informace. Když se takové informace shánějí, je nemožné, aby se o tom nedověděl ten, koho se týkají. Přirozeně jsem chtěl vědět, kdo se o mne tak zajímá. Mohl to být někdo, kdo se chce pomstít, nebo někdo, kdo mne chce zaměstnat. Musel jsem mít jistotu. Jakmile jsem zjistil, která organizace o mne má zájem, stačily mi dva dny v novinovém archivu Britského muzea, abych se o vás a o vaší organizaci dověděl vše potřebné. Takže návštěva vašeho poslíčka mne dnes odpoledne nijak nepřekvapila. Bon. Vím, kdo jste a koho zastupujete. Teď bych rád věděl, co chcete.“

Chvíli bylo ticho. Casson a Montclair tázavě pohlédli na Rodina. Podplukovník z alžírské fronty a atentátník se na sebe upřeně dívali. Rodin měl s ostrými chlapy dost zkušeností, aby poznal, že muž, kterého má před sebou, je přesně to, co potřebuje. Od té chvíle nevnímal Montclaira a Cassona o nic víc než nábytek.

„Protože jste prostudoval dostupné archivy, nebudu vás unavovat objasňováním motivů, které jsou hnací silou naší organizace a které jste přesně charakterizoval jako idealismus. Francii dnes vládne diktátor, který poskvrnil naši vlast a zprostituoval její čest. Jsme přesvědčeni, že jakmile zemře, jeho režim bezpodmínečně padne a Francie se vrátí do rukou Francouzů. Z šesti akcí, kterými se ho naši stoupenci pokusili zlikvidovat, byly tři odhaleny ještě v přípravném stadiu, jedna prozrazena den před provedením a dvě se uskutečnily, ale bezúspěšně.

Uvažujeme, ale zatím jen uvažujeme, o tom, že bychom tuto práci zadali profesionálovi. Nechceme ovšem vyhodit peníze jen tak. V prvé řadě bychom rádi věděli, jestli je to možné.“

Rodin mazaně vyložil karty. Při poslední větě návštěvníkovi v ledových šedých očích zajiskřilo.

„Neprůstřelný člověk se ještě nenarodil,“ řekl Angličan. „Stupeň de Gaullovy zasažitelnosti je vysoký. Zabít ho samozřejmě lze. Jde o to, že je dost malá šance na únik. Diktátora zasažitelného na veřejnosti odstraní nejjistěji fanatik ochotný při atentátu zahynout. Vidím,“ dodal s lehkou ironií, „že navzdory vašemu idealismu se ve vašich řadách dosud nikdo takový nenašel. Jak Pont-de-Seine, tak Petit-Clamart skončily fiaskem proto, že nikdo nebyl ochoten riskovat svůj život v zájmu absolutní jistoty.“

„I teď jsou francouzští vlastenci, kteří…“ začal rozhorleně Casson, ale Rodin ho jediným gestem umlčel. Angličan se na něho ani nepodíval.

„A co profesionál?“ zeptal se Rodin.

„Profesionál nejedná z nadšení, a je proto klidnější a může se vyhnout elementárním chybám. Protože není idealista, nezačne v poslední chvíli uvažovat, kdo další by mohl při výbuchu či při čem chcete zahynout, a protože je profesionál, vypočítal si riziko všech možných náhod. Proto má větší šanci na úspěch než kdokoli jiný, ale ani on nezačne s přípravami operace dřív, dokud si nevypracuje plán, který mu umožní nejen úkol splnit, ale také bez úhony uniknout.“

„Myslíte, že vypracovat plán, který by umožnil zabít Velkovezíra a uniknout, je reálné?“

Angličan chvíli mlčky pokuřoval a soustředěně se díval z okna. „V zásadě ano,“ řekl. „V zásadě je to vždycky možné, pokud je na přípravu dost času, jenže v tomto případě by to bylo krajně nesnadné. Nesnadnější než u jiných terčů.“

„Proč nesnadnější než u jiných?“ zeptal se Montclair.

„Protože de Gaulle o tom ví. Ne o konkrétních přípravách, ale o zásadním záměru. Všichni slavní lidé kolem sebe mají tělesné strážce a tajné policisty, ale po několika letech, když k žádnému vážnému pokusu o atentát nedochází, bezpečnostní opatření zformální, zmechanizují se a ostražitost se sníží. Kulka, která terč vyřídí, přilétá naprosto neočekávaně, a proto způsobí zmatek. V něm se atentátník ztratí. V daném případě však s takovým snížením ostražitosti a zmechaničtěním ostrahy nelze počítat, a kdyby kulka terč zasáhla, bylo by dost těch, kteří by zmatku nepropadli, ale naopak by se pustili za atentátníkem. Provést by se to dalo, ale byl by to jeden z nejtěžších úkolů, jaké dnes na světě jsou. Chápejte, pánové, vaše akce nejenže selhaly, ale také to zavařily každému dalšímu.“

„V případě, že se rozhodneme zadat tu práci profesionálnímu atentátníkovi…“ začal Rodin.

„Nic jiného než profesionál vám nezbývá,“ vpadl mu klidně do řeči Angličan.

„Proč by ne? Ještě pořád máme dost lidí, kteří by to dokázali udělat z čistě vlasteneckých důvodů.“

„Ano, ještě pořád máte Watina a Curutcheta,“ odpověděl blondýn. „A jistě by se někde našli i další Degueldrové a Bastien-Thiryové. Jenže vy tři jste mne sem nepozvali na nezávaznou besedu o teorii politických atentátů, ani proto, že by se vám náhle nedostávalo schopných střelců. Pozvali jste mne, protože jste opožděně došli k závěru, že vaši organizaci infiltrovali agenti francouzské tajné služby do takové míry, že jen málo vašich rozhodnutí zůstane delší dobu utajeno, a protože obličeje vás všech zná každý francouzský policista nazpaměť. Proto potřebujete někoho neznámého. A máte pravdu. Má-li se věc uskutečnit, musí to provést neznámý pachatel. Zbývají jen dvě otázky: kdo a za kolik. Předpokládám, pánové, že na projednání obchodní stránky věci jste měli dost času, nemám pravdu?“

Rodin se podíval na Montclaira a zvedl obočí. Montclair přikývl. Casson rovněž. Angličan se bez nejmenšího zájmu díval z okna.

„Zabijete de Gaulla?“ zeptal se Rodin. Mluvil tiše, ale jeho otázka zazněla pokojem jako výkřik. Angličan na něho znovu pohlédl a oči měl stejně bezvýrazné jako předtím.

„Ano, ale bude to stát hodně peněz.“

„Kolik?“ zeptal se Montclair.

„Musíte pochopit, že tohle je práce, jakou člověk dělá jednou za život. Kdo ji udělá, víckrát už pracovat nebude. Šance, že ho nejen nechytí, ale ani nevypátrají, je velmi malá. Na takové práci musí vydělat tolik, aby z toho mohl žít až do konce života a mohl se zabezpečit před pomstou gaullistů…“

„Až bude Francie naše,“ řekl Casson, „nebude problém…“

„V hotovosti,“ řekl Angličan nehnutě. „Polovinu předem a polovinu pak.“

„Kolik?“ zeptal se Rodin.

„Půl milionu.“

Rodin rychle pohlédl na Montclaira a ten se ušklíbl. „To je mnoho peněz, milion nových franků…!“

„Dolarů,“ řekl Angličan.

„Půl milionu dolarů?“ vykřikl Montclair a vstal. „Jste snad šílený?“

„Ne,“ řekl klidně Angličan, „ale jsem nejlepší, a proto nejdražší.“

„Jistě by se dalo najít něco lacinějšího,“ řekl jízlivě Casson.

„To jistě,“ řekl nepohnutě Angličan, „lacinější lidi byste našli, jen byste pak zjistili, že si vyzvedli padesátiprocentní zálohu a zmizeli, případně se po čase omluvili, že z těch či oněch důvodů nemohli úkol splnit. Kdo zadá práci nejlepšímu, musí platit. Cena je půl milionu dolarů. Uvážíme-li, že vám jde vlastně o Francii, příliš si své vlasti neceníte.“

Rodin, který se této výměny názorů neúčastnil, pochopil.

„Touché. Jde o to, monsieur, že půl milionu dolarů v hotovosti nemáme.“

„To vím,“ odpověděl Angličan. „Chcete-li, aby se to provedlo, budete je muset někde sehnat. Chápejte, já tu práci nepotřebuji. Po svém posledním angažmá mám dost, abych si mohl několik let dobře žít. Ale představa, že bych mohl mít dost na celý život, je lákavá. Za tu cenu jsem proto ochoten podstoupit i mimořádně vysoké riziko. Vaši přátelé žádají odměnu ještě větší – Francii. Ale rizika se bojí. Je mi líto. Nemůžete-li si opatřit žádanou částku, pak se musíte spokojit s vlastními akcemi a s tím, že vám je policie pokaždé překazí.“

Zamáčkl cigaretu a zvedal se z křesla. Současně se zvedl Rodin.

„Posaďte se, monsieur. Ty peníze opatříme.“

Oba si sedli.

„Dobrá,“ řekl Angličan, „ale mám své podmínky.“

„A to?“

„Někoho neznámého potřebujete především proto, že francouzská policie je o tajných záležitostech vaší organizace soustavně informována zevnitř. Kolik lidí z vaší organizace ví o tom, že chcete najmout cizince, konkrétně mne?“

„Jen my tři. Rozhodl jsem se pro to den po popravě Bastiena-Thiryho. Od té chvíle jsem si opatřoval veškeré informace sám. Kromě nás není do věci zasvěcen nikdo.“

„A nikdo další se to dozvědět nesmí,“ řekl Angličan. „Všechny záznamy o schůzkách, všechny informační materiály bezpodmínečně zničit. Všechno si jen pamatovat. Víte to vy tři a nikdo jiný. Vzhledem k tomu, co se v únoru stalo Argoudovi, si vyhrazuji právo všechno zrušit, bude-li někdo z vás tří zatčen. Proto byste měli zůstat někde v bezpečí a pod přísnou ochranou až do doby, než bude úkol splněn. Souhlasíte?“

„D’accord. Co dál?“

„Za přípravy odpovídám sám, stejně jako za provedení. O podrobnostech se nebudu před nikým šířit, ani před vámi. Zkrátka se ztratím. Žádné další zprávy ode mne nedostanete. Máte moje londýnské telefonní číslo a mou adresu, ale jakmile budu moci odjet, nebudou vám nic platné.

Spojení přes Londýn se mnou navážete zásadně jen v mimořádně naléhavém případě. Jinak ve styku nebudeme. Nechám vám adresu své švýcarské banky. Až od ní dostanu zprávu, že tam bylo uloženo prvních dvě stě padesát tisíc, anebo až budu hotov s přípravami, dám se do práce. Jak rychle budu postupovat, o tom rozhodnu výhradně sám a nikdo mi nebude do ničeho mluvit. Souhlasíte?“

„D’accord. Ale naši lidé ve francouzském podzemí vám mohou poskytnout velmi užitečné informace. Někteří jsou na vysokých místech.“

Angličan o tom chvíli uvažoval. „Dobrá, až to budete vědět jistě, pošlete mi poštou telefonní číslo, nejraději pařížské, na které bych mohl volat odkudkoli z Francie. Odkud volám, neřeknu, ohlásím se na tom čísle jen proto, abych dostal nejnovější informace o stavu prezidentovy ostrahy. Majitel telefonu nesmí vědět, proč ve Francii jsem. Řekněte mu jen, že pro vás něco dělám a že potřebuji jeho pomoc. Čím méně bude vědět, tím lépe. Prostě předá zprávu, nic víc. Také okruh jeho informátorů se musí omezit na ty, jejichž postavení umožňuje zjistit něco podstatného, a ne žvásty, které si mohu přečíst v novinách. Souhlasíte?“

„Dobrá. Chcete jednat naprosto sám, bez přátel a úkrytu. Prosím, na vaši odpovědnost. Co falešné doklady? Máme k dispozici dva vynikající padělatele.“

„Děkuji, opatřím si je sám.“

Do řeči se vmísil Casson. „Mám ve Francii celou organizaci, podobnou odboji za německé okupace. Mohu vám ji dát se vším všudy k dispozici, abyste se o ni mohl opřít.“

„Ne, děkuji. Raději spoléhám na svou naprostou anonymitu. Je to nejlepší zbraň, jakou mám.“

„Ale kdyby něco selhalo, musel byste třeba utíkat…“

„Selhat můžete jen vy. Nikdo z vaší organizace se mnou nebude mít spojení a nikdo o mně nebude vědět, a to z téhož důvodu, pane Cassone, proč jsem zde a ne jinde; protože vaše organizace se hemží agenty a práskači.“

Zdálo se, že Casson každou chvíli vybuchne. Montclair otráveně hleděl z okna a lámal si hlavu, jak narychlo sehnat půl milionu dolarů. Rodin se zamyšleně díval přes stůl na Angličana.

„Klid, André. Monsieur si přeje pracovat sám. Budiž, je to jeho metoda. Neplatíme půl milionu dolarů nikomu, kdo potřebuje takový komfort jako naši atentátníci.“

„Rád bych věděl,“ zavrčel Montclair, „kde vezmeme tak rychle tolik peněz.“

„Ať vaše organizace vyloupí pár bank,“ navrhl klidně Angličan.

„V každém případě je to naše věc,“ řekl Rodin. „Chcete se ještě na něco zeptat, než se náš host vrátí do Londýna?“

„Kde máme záruku, že si nevyzvednete dvě stě padesát tisíc a nezmizíte?“ zeptal se Casson.

„Řekl jsem vám, messieurs, že hodlám odejít na odpočinek. Nemám zájem, aby mne ostřelovalo půl armády bývalých výsadkářů. Na svou ochranu bych musel vydat víc peněz, než mám. Brzy by mi došly.“

„A kde máte záruku,“ trval na svém Casson, „že nepočkáme, až práci odvedete, a neodmítneme vám druhou polovinu dát?“

„V tomtéž,“ odpověděl bez váhání Angličan. „Pak bych vyúčtování provedl sám. A terčem byste, pánové, byli vy tři. Ale k tomu myslím nedojde, nemám pravdu?“

Znovu se ozval Rodin. „Takže je-li to všechno, nemusíme myslím našeho hosta déle zdržovat. Vlastně… ještě něco. Vaše jméno. Pokud je chcete utajit, měl byste mít nějaké krycí. Myslel jste už na to?“

Angličan chvilku přemýšlel. „Mluvili jsme o stíhání… Takže co třeba Šakal? Stačilo by to?“

Rodin přikývl. „Naprosto. Dokonce se mi to líbí.“

Doprovodil Angličana ke dveřím a otevřel je. Viktor vyšel z výklenku a přistoupil k nim. Rodin se poprvé usmál a podal atentátníkovi ruku. „Co nejdříve se s vámi dohodnutým způsobem spojíme. Mohl byste zatím začít s povšechnou přípravou, abychom příliš neztráceli čas? Zatím bonsoir, pane Šakale.“

Polák se díval za hostem, který odešel stejně tiše, jak přišel. Angličan přenocoval v letištním hotelu a ráno nasedl na první letadlo do Londýna.

V Kleistově penzionu zatím Casson a Montclair, kterými tři hodiny mezi devátou a půlnocí notně otřásly, zasypávali Rodina opožděnými otázkami a námitkami.

„Půl milionu dolarů,“ opakoval pořád Montclair. „Kde, prosím tě, splašíme půl milionu dolarů?“

„Možná budeme muset poslechnout Šakala a vyloupit pár bank,“ odpověděl Rodin.

„Mně se ten chlap nelíbí,“ řekl Casson. „Všechno dělá sám, bez pomocníků. Takoví jsou nebezpeční. Nikdo je nemůže kontrolovat.“

Rodin diskusi uzavřel. „Tak aby bylo jasno: vymysleli jsme plán, shodli jsme se na něm a našli jsme člověka, který je ochoten a schopen zabít za peníze francouzského prezidenta. V takových lidech se trochu vyznám. Jestli se to někomu může podařit, tak jemu. Teď už jsme partii rozehráli. Hrejme dál se svými figurkami a on ať hraje, jak umí.“

3

V druhé polovině června a po celý červenec 1963 otřásala Francií vlna loupežných přepadení bank, klenotnictví a pošt, jakou tato země dosud nezažila a jaká se už nikdy neopakovala. Autentické detaily zaznamenáváme.

Téměř den co den mířily někde ve Francii na bankovní zaměstnance pistole, samopaly a pušky s upilovanými hlavněmi. Přepady klenotnictví byly tak časté, že policie ještě nevyslechla roztřesené, často krvácející klenotníky a jejich příručí, a už ji volali k dalšímu případu v téže čtvrti.

Ve dvou městech byli zastřeleni dva bankovní úředníci, kteří se lupičům postavili na odpor, a na sklonku července byla situace tak kritická, že byly nasazeny oddíly pořádkové policie, která zasahuje při nepokojích a je všem Francouzům známá pod zkratkou CRS (Corps Républicain de Sécurité), a poprvé byly vyzbrojeny samopaly. Stalo se zvykem, že kdo vešel do banky, musel v hale projít kolem jednoho či dvou pořádkových policistů v modré uniformě a s nabitou automatickou zbraní.

Na nátlak bankéřů a klenotníků, kteří si na tuto pohromu ostře stěžovali u vládních úřadů, se frekvence nočních policejních kontrol v bankách zvýšila, ale bezvýsledně, protože lupiči nebyli profesionální kasaři, kteří obratně otevírají bankovní trezory za hluboké noci, nýbrž obyčejní maskovaní gangsteři, ozbrojení a schopní střílet při sebemenším odporu.

Nebezpečí hrozilo za bílého dne, kdy se v každé francouzské bance a v každém klenotnictví mohlo nenadále objevit několik ozbrojených maskovaných mužů a rázně křiknout: „Haut les mains!“

Koncem července byli při různých přepadeních zraněni a zadrženi tři lupiči. Ukázalo se, že jeden patří ke kriminálnické spodině, o níž bylo známo, že využívá existenci OAS k bohapustému řádění, a druzí dva, dezertéři z někdejší koloniální armády, brzy přiznali, že jsou členy Tajné armády. Přes usilovné výslechy na policejním ředitelství se však ze žádného nepodařilo dostat, proč tak náhle propukla tato loupežná horečka; uvedli jen, že s nimi navázal spojení jejich „patron“ (šéf gangu) a přidělil jim určitou banku nebo klenotnictví. Policie došla k závěru, že vězňové o účelu loupeží nevědí; byl jim slíben podíl, a protože byli nejnižší podřízení, udělali, co se jim řeklo.

Francouzské úřady brzy pochopily, že za vlnou loupeží je OAS a že na něco rychle shání peníze. Ale na co, to odhalily až v první půli srpna, a úplně jinak.

Nicméně v druhé polovině června to s přepady bank a dalších podniků, kde lze snadno a rychle přijít k penězům, začalo být tak vážné, že vyšetřování převzal šéf pátracího oddílu kriminální policie. V jeho neuvěřitelně malé, papíry zavalené kanceláři na ústředí kriminálky přímo nad Seinou (Quai des Orfevres 36) byla vypracována přehledná zpráva o uloupené hotovosti a přibližné překupní hodnotě zmizelých šperků. Koncem července překročila celková suma dva miliony nových franků čili čtyři sta tisíc dolarů. I když se odečetla značná částka potřebná na výlohy s přípravou loupeží a ještě vyšší částka na zaplacení zúčastněných gangsterů a dezertérů, zbýval podle komisařova odhadu ještě pořád dost velký obnos, jehož účel byl nejasný.

V posledním červnovém týdnu dostal generál Guibaud, náčelník francouzské tajné služby, od vedoucího své stálé kanceláře v Římě zprávu, z níž vyplývalo, že tři nejvyšší funkcionáři OAS, Marc Rodin, René Montclair a André Casson, se společně ubytovali v nejvyšším poschodí jednoho hotelu hned u Via Condotti. Zpráva dodávala, že přes zřejmou nákladnost takového hotelu v luxusní čtvrti zabrala tato trojice celé poslední patro pro sebe a předposlední patro pro svou tělesnou stráž. Ve dne v noci je totiž střeží ne méně než osm nanejvýš zdatných bývalých členů cizinecké legie a ven se vůbec neodvažují. Zpočátku se zdálo, že se tam sešli k poradě, ale po jisté době dospěli pracovníci tajné služby k názoru, že trojice se jen mimořádně důkladně chrání proti únosu, jaký postihl Antoina Argouda. Při představě, jak se tři vůdcové teroristické organizace klepou strachem v římském hotelu, se gen
erál Guibaud jízlivě pousmál a zprávu jako obyčejně zařadil. Dosud sice doznívalo ostré střetnutí mezi francouzským ministerstvem zahraničí na Quai d’Orsay a západoněmeckým ministerstvem zahraničí v Bonnu kvůli porušení německé územní svrchovanosti, k němuž došlo v únoru v mnichovském hotelu Eden-Wolff, ale Gilbaud měl všechny důvody být s lidmi z akčního oddělení, kteří únos provedli, spokojen. Už pohled na to, jak vyděšení šéfové OAS berou do zaječích, mu byl dostatečnou odměnou. Potlačil neblahé tušení, které se v něm ozvalo, když nahlédl do materiálů o Rodinovi; nechtělo se mu totiž věřit, že by se někdo jako Rodin tak snadno vylekal. Generál měl ve svém oboru nemalé zkušenosti, a protože se vyznal v politice i diplomacii, věděl, že další únos mu hned tak někdo nepovolí. Pravý význam opatření, kterými tato trojice z OAS chránila svou bezpečnost, pochopil teprve mnohem později.

Na sklonku června a začátkem července Šakal v Londýně systematicky a cílevědomě pracoval. Ode dne, kdy se vrátil, se kromě jiného snažil získat a přečíst téměř všechno, co bylo o de Gaullovi napsáno. Stačilo zajít do místní knihovny a vyhledat heslo o francouzském prezidentovi v Britské encyklopedii; na jeho konci našel obsáhlý seznam děl na toto téma.

Pak napsal pod falešným jménem různým známým knihkupectvím a dal si potřebné knihy poslat na krycí adresu do jedné ulice poblíž Hyde Parku. Dlouho do noci je pak ve svém bytě studoval a vytvářel si co nejpodrobnější obraz o prvním muži Francie od jeho dětství až po současnou dobu. Většina načerpaných informací pro něho význam neměla, ale tu a tam narazil na nějakou zvláštní vlastnost nebo osobní libůstku, kterou si poznamenal do sešitku. O povaze francouzského prezidenta ho nejvíc poučil svazek generálových pamětí nazvaný Na ostří meče, ve kterém Charles de Gaulle velmi otevřeně vyložil svoje názory na život, vlast a své poslání.

Šakal byl všechno jiné než líný a hloupý. Hltavě četl a puntičkářsky vypracovával svůj plán. Měl schopnost uložit si do paměti obrovské množství konkrétních informací, které by se mu někdy mohly hodit.

Ale přestože si z de Gaullových spisů a z knih, které o něm napsali jeho největší znalci, udělal o hrdém a domýšlivém francouzském prezidentovi detailní obraz, nevyřešil se tím základní problém, který mu vrtal hlavou od chvíle, kdy se 15. června v Rodinově pokoji zavázal, že atentát provede. Ani na konci prvního červencového týdne neměl ještě odpověď na otázku, kdy, kde a jak by mělo k „zásahu“ dojít. Jako k poslednímu útočišti se uchýlil do studovny Britského muzea, a když svým obvyklým falešným jménem podepsal žádanku o studijní povolení, začal prohledávat výtisky předního francouzského deníku Le Figaro.

Není přesně známo, kdy odpověď našel, ale dá se předpokládat, že v některém ze tří dnů po 7. červenci. V té době mu při podrobném prověřování zpráv o každém roce de Gaullovy politické dráhy od roku 1945 začalo nad jedním článkem z roku 1962 svítat, jak by se tento oříšek dal rozlousknout. Tehdy přišel na to, kterého dne Charles de Gaulle za každého počasí, třeba i nemocen a bez nejmenšího ohledu na osobní ohrožení vystoupí před zraky národa. Tím okamžikem se studijní období Šakalových příprav uzavřelo a začaly praktické přípravy.

Než zaklapla na své místo poslední podrobnost, dalo to dlouhé hodiny přemýšlení. Proležel je na gauči ve svém bytě a s očima upřenýma na smetanově bílý strop si jako obvykle zapaloval jednu dlouhou cigaretu od druhé.

Uvážil a zamítl nejméně deset možností, než konečně přišel na tu pravou, než objevil „jak“, kterým muselo být doplněno již stanovené „kdy“ a „kde“.

Šakalovi bylo naprosto jasné, že v roce 1963 je de Gaulle nejen francouzským prezidentem, ale také nejbedlivěji a nejdůmyslněji střeženou osobností západního světa. Sprovodit ho ze světa atentátem bylo, jak se brzy ukázalo, daleko nesnadnější, než zabít prezidenta Spojených států Johna F. Kennedyho. Anglický atentátník o tom nevěděl, ale francouzští policejní experti, kterým Američané umožnili prostudovat bezpečnostní opatření na ochranu prezidenta Kennedyho, se vrátili s poněkud pohrdavým názorem na to, jak americká tajná služba tuto ostrahu provádí. Americké metody tenkrát odmítli a fakta jim dala za pravdu, když byl v listopadu 1963 John Kennedy zavražděn pološíleným a nepříliš ostražitým amatérem, zatímco Charles de Gaulle žil dál až do odchodu na odpočinek a do dne, kdy pokojně skonal ve svém domě.

Ale Šakal věděl něco jiného. Věděl, že tajní policisté, kteří mu stojí v cestě, jsou přinejmenším z nejlepších na světě, že bezpečnostní aparát kolem de Gaulla nepřetržitě počítá s možností atentátu na střeženého státníka a že organizace, pro kterou Šakal pracuje, je prolezlá nespolehlivými lidmi. Měl tu výhodu, že mohl vsadit na svou anonymitu a na de Gaullovo cholerické odmítání spolupracovat se svou osobní stráží. Až přijde jeho den, pak přece jen pýcha, tvrdohlavost a absolutní pohrdání osobním ohrožením přinutí francouzského prezidenta vyjít na několik vteřin pod širé nebe, i kdyby to bylo seberiskantnější.

Letadlo společnosti SAS z kodaňského letiště Kastrup vklouzlo po přistání v Londýně do řady před výstupní budovou, kousek popojelo a zůstalo stát. Jeho motory ještě pár vteřin skučely a pak zmlkly. Za chviličku byly přistaveny schůdky a po nich začal sestupovat zástup cestujících, loučících se s usměvavou letuškou u východu. Na vyhlídkové terase si světlovlasý muž posunul černé brýle na čelo a k očím přiložil dalekohled. Toho odpoledne si prohlížel už pátý zástup vystupujících, ale protože terasa, dnes vyhřátá sluncem, byla plná lidí, kteří čekali na přilétající a snažili se je už na schůdcích zahlédnout, nebyl tento pozorovatel nikomu nápadný.

Když se u dveří letadla objevil osmý cestující, muž na terase zbystřil pozornost. Tento pasažér z Dánska byl kněz nebo pastor v šedém kněžském obleku s kolárkem. Podle kovově šedých vlasů, přistřižených a sčesaných dozadu, vypadal skoro na padesátníka, ale tvář měl mladší. Byl vysoký, ramenatý a zřejmě se těšil dobrému zdraví. Stavbou těla se podobal muži, který ho pozoroval z terasy.

Když zástup cestujících zašel do haly k pasové a celní kontrole, Šakal vrátil dalekohled do své kožené aktovky, zavřel ji a klidně odešel skleněnými dveřmi a po schodech dolů do hlavní haly. Za čtvrt hodiny vyšel dánský pastor se svým příručním zavazadlem a kufrem z celní kontroly. Nikdo ho nečekal a jeho první kroky vedly do Barclayovy banky, k přepážce, kde se vyměňují peníze.

Podle toho, co o šest týdnů později řekl dánské policii, si zřejmě nevšiml, že vedle něj u přepážky stojí světlovlasý mladý Angličan, který jako by čekal, až na něj přijde řada, ale ve skutečnosti si přes černé brýle potají prohlížel pastorův obličej. Aspoň si na nikoho takového nevzpomněl.

Ale když vyšel z hlavní haly k autokaru společnosti BEA, který jel k budově aerolinií na Cromwell Road, Angličan s aktovkou šel několik kroků za ním. Do Londýna odjeli oba týmž autobusem.

U aerolinií musel Dán chvíli čekat, než mu z nákladního přívěsu vyložili kufr, a pak prošel kolem vstupní kontroly k tabulce se šipkou ukazující k východu a s mezinárodním slovem TAXIS. Mezitím Šakal obešel autobus a zamířil přes parkoviště autokarů k automobilu, který nechal stát na parkovišti pro zaměstnance. Položil aktovku na sedadlo svého otevřeného sportovního vozu, sedl si za volant, nastartoval a zajel až k levé zdi aerolinek, odkud měl výhled napravo, na dlouhou řadu taxíků čekajících na kolonádě. Dán nastoupil do třetího taxíku a odjel po Cromwell Road ke Knightsbridgi. Sportovní vůz jel za ním.

Taxík vysadil zapomnětlivého kněze u malého, ale komfortního hotelu v Half Moon Street, kdežto sportovní vůz se přehnal kolem vchodu a po chvíli si našel volné místo k parkování na druhém konci Curzon Street. Šakal zamkl aktovku do kufru, koupil si polední Evening Standard a za pět minut byl v hale hotelu. Dalších pětadvacet musel čekat, než Dán sešel dolů a odevzdal v recepci klíč od svého pokoje. Klíč se na háčku, kam jej recepční zavěsila, ještě chviličku houpal a muž, který seděl v hale, jako by na někoho čekal, zavřel po Dánově odchodu do jídelny noviny a všiml si, že má číslo 47. Když si po chvíli recepční odskočila do kanceláře kvůli rezervacím vstupenek pro kteréhosi hosta, muž v tmavých brýlích tiše a nepozorovaně vyběhl nahoru po schodech.

Pět centimetrů široký proužek slídy byl na otevření dveří číslo 47 slabý, protože dost těsně přiléhaly, ale slída vyztužená pružnou malířskou špachtlí to dokázala a pérový zámek s cvaknutím povolil. Pastor šel jen na oběd, a proto nechal pas ležet na nočním stolku. Za třicet vteřin byl Šakal znovu na chodbě, pouzdra s cestovními šeky se ani nedotkl, protože předpokládal, že pokud správa hotelu nenajde stopy po vloupání, bude se snažit pastora přesvědčit, že pas ztratil jinde. A nemýlil se. Dávno předtím, než Dán dopil po obědě kávu, Angličan nikým neviděn z hotelu odešel, a pastor teprve pozdě odpoledne, když obrátil celý pokoj naruby, oznámil správci, že se mu ztratil pas. Správce rovněž prohledal pokoj, a jakmile zjistil, že nic jiného, ani pouzdro s cestovními šeky, nezmizelo, s veškerou diplomacií začal znepokojeného hosta přesvědčovat, že není třeba volat policii, protože pas podle všeho
ztratil někde po cestě. Dán, slušný člověk a v cizí zemi trochu nejistý, si nakonec přece jen dal říct a uznal, že to tak asi bylo. Nazítří tedy ohlásil ztrátu na dánském konzulátu, dostal cestovní doklady, s nimiž se po čtrnáctidenním pobytu v Londýně mohl vrátit do Kodaně, a dál na to nemyslel. Úředník konzulátu, který mu doklady vyřizoval, zapsal ztrátu pasu patřícího pastoru Peru Jensenovi ze Sankt Kjeldskirke v Kodani a dál na to také nemyslel. Bylo 14. července.

Za dva dny postihla podobná ztráta jednoho amerického studenta ze Syracuse ve státě New York. Po příletu na londýnské letiště předložil svůj pas u přepážky, kde si dal proplatit první cestovní šek. Když mu byly peníze vyplaceny, dal si je do náprsní kapsy bundy a pas schoval do pouzdra, které zavřel na zip a vrátil do malé kožené brašny. Potom sháněl nosiče, takže brašnu na okamžik odložil, a ta během tří vteřin zmizela. Nejdříve to hlásil nosiči, ten ho zavedl k informační přepážce společnosti Pan American a tam ho odkázali na nejbližšího letištního policistu. Ten si ho odvedl do kanceláře, kde mu student vyložil, jaký má problém.

Vyšetřovatel vyloučil možnost, že by si někdo vzal brašnu omylem místo své, a bylo tedy sepsáno hlášení, které případ kvalifikovalo jako záměrné odcizení.

Angličané se vysokému a urostlému mladému Američanovi omluvili a vyjádřili politování nad výskytem kapsářů a zlodějů zavazadel na veřejných místech; informovali ho o četných opatřeních, která letištní orgány podnikly, aby přilétající cizince před těmito delikventy chránily. Američan smířlivě přiznal, že jeho přítele jednou úplně stejně okradli na nádraží Grand Central v New Yorku.

Hlášení pak automaticky oběhlo všechna oddělení londýnské policie i s popisem pohřešované brašny, jejího obsahu a dokladů a pasu v pouzdře. Bylo řádně zaregistrováno, ale jak míjely týdny a po aktovce ani po jejím obsahu nebyly žádné stopy, na celý případ se zapomnělo.

Marty Schulberg zatím zašel na americký konzulát na Grosvenor Square, ohlásil, že mu byl ukraden pas, a dostal cestovní doklady, takže po měsíčním prázdninovém výletu do skotských hor, na který se vypravil s jednou známou, anglickou studentkou, mohl odletět zpátky do Spojených států. Ztrátu na konzulátě zapsali, oznámili americkému ministerstvu zahraničí a jak v Londýně, tak ve Washingtonu na ni po čase zapomněli.

Kolik cestujících bylo po příletu do Londýna a při vystupování z letadla podrobně zkoumáno dalekohledem z vyhlídkových teras obou budov vyhrazených pro zahraniční linky, to se nikdy nedovíme. Ti dva, kterým se ztratily pasy, byli sice různě staří, ale měli něco společného. Oba měřili kolem sto osmdesáti centimetrů, byli ramenatí a štíhlí, měli modré oči a do značné míry se podobali nenápadnému Angličanovi, který je sledoval a okradl. Jinak měl pastor Petr Jensen osmačtyřicet let, šedivé vlasy a brýle se zlatými obroučkami, které si nasazoval při čtení; Martymu Schulbergrovi bylo pětadvacet, vlasy měl kaštanové a manažerské brýle s tlustými obroučkami nosil pořád.

Jejich fotografie pak Šakal zevrubně zkoumal v pracovně svého bytu poblíž South Audely Street. Celý den obcházel divadelní kostymérny, optiky a obchody s pánským oblečením ve West Endu, až se mu podařilo sehnat: modře zabarvené čiré kontaktní čočky; dvoje brýle, jedny se zlatými a jedny s tlustými černými obroučkami, obojí se světlými čočkami; kompletní výstroj složenou z černých mokasínů, trička, břízově bílých džínsů a blankytně modré nylonové větrovky se zipem a červenobíle napletenými manžetami a límcem, všechno „made in New York“, a z kněžské bílé košile, tvrdého kolárku a důstojného černého obleku. Z kněžských svršků pečlivě odstranil výrobní značku.

Nakonec zašel do obchodu s pánskými parukami a příčesky, který měli v Chelsea dva homosexuálové. Tam si koupil dva přelivy, šedý a kaštanový, a vyslechl přesné a upejpavé pokyny, jak je používat, aby co nejrychleji dosáhl co nejlepšího a nejpřirozeněji působícího výsledku. Na roztírání přípravků si přikoupil několik kartáčků. Ale jinak – až na americký komplet – nekupoval v žádném obchodě víc věcí než jednu.

Nazítří, 18. července, se v deníku Le Figaro objevila malá nenápadná zpráva z Paříže. Oznamovala, že komisař Hyppolite Dupuy, zástupce šéfa pátracího oddělení kriminální policie, byl ve své kanceláři na Quai des Orfevres raněn mrtvicí a při převozu do nemocnice zemřel. Jeho nástupcem byl jmenován komisař Claude Lebel, vedoucí oddělení vražd, a vzhledem k návalu práce, jaký mívá pátrací oddělení v letních měsících, nastoupí do nové funkce ihned. Šakal, jenž četl denně všechny francouzské noviny, které se daly v Londýně sehnat, si zprávy všiml, protože ho její titulek přilákal slovem „criminelle“, ale zvláštní pozornost jí nevěnoval.

Než začal den co den hlídkovat na londýnském letišti, rozhodl se, že po celou dobu příprav atentátu bude vystupovat pod cizím jménem. Opatřit si falešný britský pas je jedna z nejsnadnějších věcí na světě. Použil metody většiny profesionálních teroristů, pašeráků a dalších osob, které se při přechodu hranic potřebují vydávat za někoho jiného. Nejdříve si vyjel do údolí Temže rozhlédnout se po menších vesnicích. Na třetím hřbitově, na nějž zašel, narazil na náhrobek, který se mu hodil; patřil Alexandru Dugganovi, zesnulému v roce 1931 ve věku necelých tří let. Kdyby žil, byl by v červnu 1963 jen o několik měsíců starší než Šakal. Postarší vikář zdvořile a úslužně přijal návštěvníka, který se mu představil jako genealog amatér, pokoušející se sestavit rodokmen Dugganova rodu. Doslechl se prý, že v minulosti se nějací Dugganovi usadili právě v této vesnici. Farní matrika mu asi příli š nepomůže, ale chce se aspoň zeptat.

Vikář se rozplýval laskavostí, a když se návštěvník cestou do kostela pochvalně zmínil o kráse této nenápadné normanské stavby a přispěl na opravy, atmosféru to ještě zlepšilo. Z matriky pak vyčetl, že manželé Dugganovi zemřeli v rozmezí posledních sedmi let a že jejich jediný nešťastný syn Alexander byl na místním hřbitově pohřben před více než třiceti lety. Šakal ledabyle obracel stránky se záznamy o narozeních, svatbách a úmrtích v roce 1929, a když došel k měsíci dubnu, padlo mu do oka Dugganovo jméno zapsané kostrbatým kněžským rukopisem.

Alexander James Quentin Duggan, narozen 3. dubna 1929 ve farnosti sv. Marka v Sambourne Fishley.

Poznamenal si podrobnosti, nadšeně vikáři poděkoval a odjel. Po návratu do Londýna se ohlásil na ústředním matričním úřadě, kde se ochotný mladý úředník důvěřivě spokojil s vizitkou, podle níž byl společníkem jisté advokátní firmy v Shropshiru, a s vysvětlením, že se snaží vypátrat, kde žijí vnukové jedné jejich klientky, která nedávno skonala a zanechala jim dědictví. Jedním z vnuků je prý Alexander James Quentin Duggan, narozený 3. dubna 1929 v Sambourne Fishley ve farnosti sv. Marka.

Jsou-li britští státní zaměstnanci slušně požádáni, snaží se co nejlépe vyhovět, a výjimkou nebyl ani tento mladý úředník. Vypátral v matrikách, že dotyčné dítě bylo zapsáno tak, jak uvádí tazatelova informace, ale zemřelo při dopravní nehodě 8. listopadu 1931. Za pár šilinků vystavil Šakalovi duplikát rodného i úmrtního listu. Cestou domů se Šakal zastavil v jedné pobočce ministerstva práce a vyzvedl si tam formulář žádosti o pas, potom v hračkářství, kde si za patnáct šilinků koupil dětskou tiskárničku, a konečně na poště pro jednolibrový kolek.

Doma vyplnil formulář Dugganovým jménem, uvedl jeho přesně vypočtené stáří, datum narození, atd., ale svou vlastní výšku a barvu očí a vlasů. Do rubriky zaměstnání napsal prostě „obchodník“. Z rodného listu opsal jména Dugganových rodičů a jako osobu, která může údaje potvrdit, uvedl důstojného pána Jamese Elderlyho, vikáře farnosti sv. Marka v Sambourne Fishley, s nímž dopoledne mluvil a jehož plné jméno a titul doktora práv si přečetl na tabulce u kostelní brány. Vikářův podpis padělal tenkým rukopisem s pomocí jemného pera a řídkého inkoustu; z písmen tiskárničky vysázel razítko „Farní úřad sv. Marka v Sambourne Fishley“ a otiskl je vedle farářova jména. Duplikát rodného listu, žádost a kolek odeslal na pasové oddělení v Petty France. Duplikát úmrtního listu zničil. Za čtyři dny, když četl ranní vydání Figara, přišel poštou na krycí adresu zbrusu nový pas. Po obědě si jej vyzvedl.
K večeru zamkl byt a odjel autobusem na londýnské letiště, kde si koupil letenku do Kodaně, i tentokrát za hotové, aby nemusel použít šekovou knížku. Ve dvojitém dnu svého kufříku, v mezeře, do níž by se stěží vešel průměrně silný časopis a která by se dala odhalit jen při velmi důkladné prohlídce, ukryl dva tisíce liber, které před několika hodinami vyzvedl ze své soukromé schránky v trezoru jedné právnické firmy ve čtvrti Holborn.

Jeho návštěva Kodaně byla krátká a pracovní. Hned na letišti Kastrup si rezervoval na zítřejší odpoledne letenku do Bruselu. V hlavním městě Dánska už bylo na nákupy pozdě, takže se ubytoval v hotelu Angleterre na Kongens Nytorv, královsky povečeřel U sedmi národů, při procházce parkem Tivoli si trochu zaflirtoval s dvěma blondýnkami a v jednu po půlnoci ulehl.

Nazítří koupil v jednom z nejznámějších obchodů s pánským oblečením v centru Kodaně černé vycházkové střevíce, ponožky, soupravu spodního prádla a tři bílé košile s límcem. Vybral jen to, co mělo značku dánského výrobce. Bílé košile sice nepotřeboval, ale koupil je, aby měl v garderobě nějaký „můstek“ ke kněžské košili s kolárkem a náprsenkou, kterou si opatřil v Londýně pod záminkou, že je student teologie před vysvěcením.

Nakonec si koupil dánsky psanou knihu o památných francouzských kostelích a katedrálách. V jedné restauraci u jezera v parku Tivoli poobědval velkou studenou mísu a v 15.15 odletěl pravidelnou linkou do Bruselu.

4

Proč se tento nesporně talentovaný muž, Paul Goosens, po čtyřicítce dal na špatnou cestu, nechápali ani jeho nemnozí přátelé, ani jeho daleko početnější zákazníci, ani belgická policie. Po třicítce si jako spolehlivý zaměstnanec Fabrique Nationale v Liege udělal dobré jméno absolutně přesnou prací v oddělení, kde je přesnost bezpodmínečně nutná. O jeho poctivosti nikdo nepochyboval. V té době se z něho také stal jeden z předních firemních expertů na značně široký rejstřík zbraní, které tato vynikající firma vyrábí, od nejmenších dámských automatických pistolí až po nejtěžší kulomety.

Goosensova válečná minulost byla pozoruhodná. Ačkoli po okupaci zůstal zaměstnán ve zbrojovce, kterou nacisté zabrali a využívali pro válečné účely, pozdější vyšetřování jednoznačně dokázalo, že tajně spolupracoval s odbojem, že se podílel na budování sítě úkrytů pro sestřelené a prchající spojenecké letce a že v zaměstnání vedl sabotážní skupinu, jejíž zásluhou značná část zbraní expedovaných z Liege buď nikdy nevystřelila, anebo po pátém výstřelu vybuchla a způsobila Němcům ztráty na životech. Byl tak skromný a plachý, že to všechno z něho museli jeho obhájci po válce vydolovat, aby to mohli vítězoslavně předložit soudu jako fakta svědčící v jeho prospěch. Rozsudek se tak podstatně zmírnil; na porotu zapůsobilo také jeho překvapující přiznání, že se ke své odbojové činnosti nikdy nehlásil proto, že by ho válečné pocty a řády přivedly do rozpaků.

Počátkem padesátých let byla při výnosném prodeji zbraní jednomu zahraničnímu zákazníkovi zpronevěřena větší částka peněz a podezření padlo na něho jako na vedoucího oddělení, ale jeho představení policii důrazně odpověděli, že takové podezření je vzhledem k důvěryhodnosti pana Goosense směšné.

Ředitel ho hájil i před soudem. Ale předseda soudu zastával názor, že zneužít takto zaměstnavatelovy důvěry je tím trestuhodnější, a Goosens dostal deset let. Po odvolání mu byl trest snížen na polovinu. Pro dobré chování byl po třech a půl letech propuštěn.

Žena se s ním rozvedla a děti si nechala. Někdejší život dobře postaveného občana v pěkné zahradní vilce na jednom z hezkých předměstí Liege (mnoho jich tam není), zmizel v nenávratnu. A právě tak jeho místo u Fabrique Nationale. Najal si malý byt v Bruselu a později dům na předměstí; to když zbohatl jako obchodník dodávající ilegálně zbraně polovině západoevropského podsvětí.

Na začátku šedesátých let se mu říkalo L’Armurier neboli Zbrojíř. Každý belgický občan, který předloží doklad o své státní příslušnosti, si může v kterémkoli obchodě se sportovními nebo loveckými potřebami koupit smrtící zbraň, revolver, automatickou pistoli či pušku. Goosens svůj občanský průkaz nikdy nepředkládal, protože prodej každé zbraně a příslušné munice se v obchodech zapisuje do denních záznamů i se jménem kupujícího a číslem jeho průkazu. Goosens předkládal průkazy jiných lidí, buď ukradené, nebo padělané.

Úzce spolupracoval s jedním z nejlepších bruselských kapsářů, s člověkem, který pokud netrávil čas ve vězení, dokázal bez potíží vytáhnout z číkoli kapsy tašku s osobními doklady. A Goosens je od něho za hotové kupoval. Měl také k ruce profesionálního padělatele, který koncem čtyřicátých let těžce doplatil na výrobu většího množství francouzských franků, na nichž nedopatřením vynechal „u“ v nápise „Banque de France“ (byl tenkrát ještě mladý), a pak už se s mnohem větším úspěchem věnoval jen padělání pasů. Ostatně, když potřeboval opatřit zákazníkovi zbraň, nešel s pečlivě padělaným pasem do obchodu sám, ale vždycky místo sebe poslal nějakého „nezaměstnaného“ a „nesedícího“ zlodějíčka nebo herce, který odpočíval mezi dvěma útoky na uměleckou slávu.

Z jeho „štábu“ znali jeho pravé jméno jen kapsář a padělatel. A ze zákazníků jen někteří, zejména kápové belgického podsvětí, kteří se mu nejen nepletli do kšeftu, ale také ho do jisté míry chránili tím, že při zatčení odmítali prozradit, odkud zbraně mají; prostě ho potřebovali.

Belgické policii to sice nezabránilo, aby se o některých jeho obchodech dověděla, ale znemožňovalo jí to chytit ho se zbožím anebo získat výpověď, která by obstála před soudem a Goosense usvědčila. Tušila a podezírala ho, že má v bývalé garáži malou, ale dokonale vybavenou zbrojířskou dílnu, jenže ani po několikeré prohlídce neobjevila nic než nářadí na ruční výrobu kovových medajlonků a upomínek na bruselské sochy. Při její poslední návštěvě daroval Goosens vrchnímu inspektorovi na důkaz své úcty k strážcům zákona a pořádku figurku proslulého čurajícího chlapečka.

21. července 1963 očekával příchod Angličana, za kterého se mu telefonicky zaručil jeden z jeho nejlepších zákazníků, v letech 1960 až 1962 žoldnéř v Katanze a nyní šéf pasáckých gangů v bordelech hlavního města Belgie.

Host přišel v poledne, jak slíbil, a monsieur Goosens ho uvedl do své malé kanceláře za předsíní.

„Byl byste tak laskav a sundal si brýle?“ zeptal se, když se host posadil, a protože Angličan zaváhal, dodal: „Víte, já myslím, že bude lepší, když si jako obchodní partneři budeme co nejvíc důvěřovat. Nemáte žízeň?“

Muž, který měl v kapse pas na jméno Alexander Duggan, si sundal tmavé brýle a pozorně si prohlížel zbrojaříčka, nalévajícího do dvou sklenic pivo. Goosens si sedl za psací stůl, usrkl piva a klidně se zeptal:

„Čím vám mohu posloužit, monsieur?“

„Myslel jsem, že mě Louis ohlásí.“

„Taky že ohlásil,“ přikývl pan Goosens. „Jinak byste tu nebyl.“

„Řekl vám, co dělám?“

„Ne. Řekl jen, že vás zná z Konga, že ručí za vaši diskrétnost, že potřebujete střelnou zbraň a že jste ochoten zaplatit v hotovosti, tedy v anglických librách.“

Angličan pomalu kývl. „Protože vím, co děláte vy, není důvod, proč byste neměl vědět, co dělám já. Ostatně zbraň, kterou potřebuji, musí být speciální puška s jistými neobvyklými doplňky. Já… se specializuji na odstraňování lidí, kteří mají mocné a bohaté nepřátele. Je jasné, že jsou obyčejně také mocní a bohatí. Není to vždycky snadné. Mohou si dovolit speciální ochranu. Taková práce vyžaduje přesný plán a správnou zbraň. A taková práce mě právě čeká. Budu potřebovat kulovnici.“

Monsieur Goosens se znovu napil piva a přívětivě přikývl.

„To je vynikající. Takže jste odborník jako já. Začíná mne to lákat. Jakou kulovnici máte na mysli?“

„Na typu tolik nezáleží. Spíše na omezených možnostech, které ta práce dává, a na tom, aby i při daných omezeních spolehlivě fungovala.“

Belgičanovi radostně zasvítilo v očích.

„Prostě unikátní exemplář,“ předl potěšeně. „Zbraň zhotovená na míru pro jedinou osobu a pro jediné použití za neopakovatelných okolností. Obracíte se na toho pravého. To mě láká, monsieur. Jsem rád, že jste přišel.“

Angličan se nad Belgičanovým profesionálním nadšením pousmál. „I já jsem rád, monsieur.“

„A teď, prosím, o jaká omezení vám jde.“

„Především o omezenou velikost. Netýká se to délky, ale objemu hlavních součástí. Nábojová komora ani pouzdro závěru nesmějí být větší než tohle…“ Zvedl pravou ruku, spojil špičku prostředníku s konečkem palce do tvaru písmene O, které mělo v průměru necelých šest centimetrů.

„To znamená, že to nemůže být opakovačka, protože pístovou trubicí by se rozšířila, a z téhož důvodu nesmí mít ani velký spoušťový mechanismus,“ řekl Angličan. „Myslím, že musí mít odsuvný závěr.“

Monsieur Goosens kýval hlavou s očima obrácenýma ke stropu, jako by si v duchu podrobně zaznamenával Angličanovy požadavky a kreslil pomyslný obraz pušky s nezvykle útlými součástmi.

„A dál? Dál?“ řekl tiše.

„Přitom nesmí ze závěru vyčnívat klika jako u mauserovky 7.92 nebo u enfieldovky .303. Při nabíjení se musí dát závěr stáhnout dozadu jen ukazovákem a palcem. Spoušť nesmí mít lučík a musí být oddělitelná, aby se dala nasadit těsně před výstřelem.“

„Proč to?“ zeptal se Belgičan.

„Protože celý mechanismus se musí vejít do trubkového ukládacího a nosného pouzdra, a to nesmí být nápadné. Proto nesmí mít větší průměr, než jak jsem ukázal. Důvod ještě vysvětlím. Je možné, aby se spoušť dala odmontovat?“

„Jistě, možné je skoro všechno. Dala by se, pravda, udělat jednoranová puška, která by se při nabíjení vzadu sklápěla. Tím by odpadl odsuvný závěr úplně, ale přibyl by zase čep, takže by se zřejmě nic neušetřilo. Také by se muselo všechno znovu projektovat a vyrobit, včetně speciálně tvarovaného kovu na závěr a komoru. V malé dílně to není lehké, ale možné to je.“

„Jak dlouho by to trvalo?“ zeptal se Angličan.

Belgičan pokrčil rameny a rozhodil rukama.

„Bohužel několik měsíců.“

„Tolik času nemám.“

„V tom případě budu muset vzít hotovou kulovnici z obchodu a upravit ji. Pokračujte, prosím.“

„Dobrá. Puška musí být lehká. Těžký kalibr nepotřebuji, běžná světlost na tu práci stačí. Ale chci krátkou hlaveň, ne delší než třicet centimetrů…“

„Z jaké vzdálenosti budete muset střílet?“

„To ještě není jisté, ale maximálně ze sto třiceti metrů.“

„Budete střílet do hlavy, nebo do prsou?“

„Nejspíše do hlavy. Možná bych mohl i do prsou, ale hlava je jistější.“

„Na zabití ano, ovšem při dobrém zásahu,“ řekl Belgičan. „A na dobrý zásah jsou jistější prsa. Aspoň když se střílí z lehké zbraně s krátkou hlavní na sto třicet metrů s možnými překážkami. Z toho, že si nejste jist, zda do hlavy či do prsou,“ dodal, „soudím, že vám někdo může vstoupit do rány.“

„Ano, může.“

„Budete pak mít možnost vystřelit podruhé, uvážíme-li, že vytáhnout vystřelený náboj, vsunout druhý, zavřít uzávěr a znovu zamířit vám zabere několik vteřin?“

„S největší pravděpodobností ne. Nějakou vteřinu bych mohl získat, kdybych střílel s tlumičem a naprosto se minul, takže výstřelu by si nikdo nevšiml. Ale i kdybych hned první ranou prostřelil spánek, potřebuji tlumič, abych stačil uniknout. Musím mít několik minut čistého času, než někdo třeba jen zhruba odhadne, odkud kulka přiletěla.“

Belgičan znovu zakýval hlavou, tentokrát s očima upřenýma na podložku na psacím stole. „Pak by bylo lepší použít trhavý náboj. Několik vám jich dodám s puškou. Víte, co myslím?“

Angličan přisvědčil.

„Glycerin nebo rtuť?“

„Myslím, že rtuť. Ta je mnohem čistší a lepší. Ještě něco k pušce?“

„Bohužel ano. Aby byla co nejtenčí, nesmí mít předpažbí. Dřevěná pažba musí pryč. Pro střelbu bude mít jen opěrku jako samopal, trojdílnou, ale takovou, aby se všechny tři díly, horní, spodní i ramenní, daly rozšroubovat na tři samostatné kousky.

Konečně musí mít co nejúčinnější tlumič zvuku a puškový dalekohled. Obojí oddělitelné pro uložení a přepravu.“

Belgičan dlouho přemýšlel a upíjel přitom pivo, až je celé dopil. Angličan začal být netrpělivý.

„Tak co, půjde to?“

Monsieur Goosens jako by se probudil ze sna. Omluvně se usmál.

„Odpusťte, prosím. Je to velmi složitá zakázka. Ale jistě, půjde to. Ještě se nestalo, že bych žádané zboží nesehnal. To, co jste vylíčil, je vlastně lovecká výprava, při které se výzbroj musí pronést přes jistá nebezpečná místa tak, aby nebudila nejmenší podezření. K lovecké výpravě patří lovecká puška, a budete ji mít. Ne tak malou, jako je dvaadvacítka, protože ta je na králíky a zajíce. Ani tak velkou, jako je třístovka remingtonka, protože ta by se nikdy nedala směstnat do rozměrů, jaké žádáte.

Myslím, že o takové zbrani vím a že se dá v některých bruselských obchodech snadno opatřit. Je to drahá zbraň, vysoce přesný nástroj. Nanejvýš spolehlivý, nádherně vybavený a přitom lehký a tenký. Nejvíc se užívá při lovech na kamzíky a jinou menší vysokou, ale při trhavých kulkách se výborně hodí i na větší zvěř. Bude se, prosím, ten… tedy… pán pohybovat pomalu, rychle nebo vůbec ne?“

„Bude stát na místě.“

„Pak je to tedy bez problémů. Udělat opěrku ze tří samostatných částí a oddělitelnou spoušť je čistě mechanická práce. Připojit k hlavni tlumič a zkrátit ji o dvacet centimetrů mohu sám. Ovšem s dvaceti centimetry hlavně se ztrácí také přesnost. Škoda. Jste dobrý střelec?“

Angličan kývl.

„Pak pro vás střelba ze sto třiceti metrů na nehybnou postavu není problém. Zvláště s dalekohledem. A tlumič vám udělám sám. Tlumiče nejsou složité, ale na míru se těžko shánějí, zvláště ty delší pro pušky, kterými se neloví běžně. Ale zmínil jste se, monsieur, o trubkovém pouzdře, ve kterém by se rozložená puška přepravovala. Jak si je představujete?“

Angličan vstal a přistoupil ke stolu. Čněl nad malým Belgičanem jako věž. Sáhl rukou do saka a Goosens se zachvěl. Poprvé si všiml, že vrahovy oči jsou pořád stejné. Ať se tváří jakkoli, zůstávají potaženy šedými skvrnkami, které jako obláčky dýmu zakrývají každý výraz, jenž by se v nich mohl objevit. Angličan vytáhl stříbrnou zasouvací tužku.

Otočil k sobě Goosensův blok a několik vteřin rychle kreslil.

„Poznáváte, co to je?“ zeptal se, když vrátil blok před puškaře.

„Aby ne,“ odpověděl Belgičan, pohlédnuv na přesně provedený náčrt.

„Dobrá. Tak to celé se skládá z několika dutých aluminiových trubek, které jsou navzájem sešroubovány. Do této,“ ťukl špičkou tužky do nákresu, „se uloží jeden díl opěry. Do téhle druhý. Obě tyto trubice tvoří tuhle část. Ramenní díl je tady… takhle… v celku. Jediná součást, která má dvojí funkci, aniž se musí upravovat. Tady,“ ukázal udivenému Belgičanovi na další část nákresu, „je trubka o největším průměru, do té se skryje celý závěr. Na něj navazuje hned hlaveň. Máme-li dalekohled, nepotřebujeme samozřejmě mušku, takže když se kryt rozmontuje, z téhle části se vyndá všechno v celku. Poslední dvě části… tady a tady… mají uvnitř dalekohled a tlumič. Zbývají náboje. Ty se zasunou sem, na konec. Když se to všechno smontuje, nesmí nikoho napadnout, že uvnitř něco je. Když se kryt rozmontuje na těchto sedm částí, dají se z něho vytáhnout náboje, tlumič, dalekohled, puška a trojdílná opěrka a složit tak, že je z nich kompletní zbraň. Jasné?“

Belgičan se ještě chvíli díval na plánek. Pak pomalu vstal a napřáhl k Angličanovi ruku.

„Monsieur,“ řekl uctivě, „to je geniální nápad. Dokonale utajená zbraň. A přitom je to tak prosté. To musím udělat.“

Angličana jako by se to netýkalo.

„Dobře,“ řekl. „Teď termín. Musím ji mít do dvou týdnů. Šlo by to?“

„Šlo. Z obchodu ji dostanu do tří dnů. Týden zaberou úpravy. Dalekohled se dá koupit bez problémů. Jaký, to nechte na mně, vím, co bude pro těch vašich sto třicet metrů nejlepší. Dálku střelby byste si měl nastavit podle sebe. Zbývá vyrobit tlumič, předělat náboje a sestrojit pouzdro… ale ano. V tom termínu to musím stihnout, kdybych neměl spát. Ale neškodilo by, kdybyste přišel o pár dnů dřív, čistě pro případ, že bychom se ještě museli poradit o nějakých detailech. Můžete přijít za dvanáct dní?“

„Ano, kdykoli mezi sedmým a čtrnáctým dnem ode dneška. Ale čtrnáct dní je nejzazší termín. 4. srpna musím být zase v Londýně.“

„Přijdete-li prvního kvůli konečným úpravám, čtvrtého dopoledne bude všechno hotovo, monsieur.“

„Dobrá. Zbývá projednat vaše náklady a honorář,“ řekl Angličan. „Máte představu, kolik by to mohlo být?“

Belgičan chvíli přemýšlel.

„Za takovou zakázku, se vší prací, která je s ní spojena, za provedené úpravy a svou speciální kvalifikovanost musím žádat tisíc anglických liber. Vím, že to přesahuje cenu obyčejné pušky. Ale toto nebude obyčejná puška. To musí být umělecké dílo. Jsem přesvědčen, že jsem jediný člověk v Evropě, který se takové práce dovede se ctí a se vší dokonalostí zhostit. Tak jako vy, monsieur, jsem ve svém oboru ten nejlepší. A nejlepší není zadarmo. K tomu připočtěme nákupní cenu zbraně, náboje, dalekohled a potřebný materiál… to znamená dvě stě liber navíc.“

„Platí,“ odpověděl bez námitek Angličan. Sáhl do náprsní kapsy a vytáhl hrst pětilibrových bankovek, svázaných po dvaceti. Odpočítal pět stolibrových svazků.

„Navrhuji,“ pokračoval klidně, „abych na úhradu vašich výdajů a také jako záruku složil zálohu pět set liber. Zbývajících sedm set přinesu, až se za jedenáct dní vrátím. Vyhovuje vám to?“

„Monsieur,“ řekl Belgičan a obratně skryl bankovky do kapsy, „je mi potěšením, že mám tu čest s profesionálem a zároveň džentlmenem.“

„Ještě maličkost,“ pokračoval host, jako by vůbec nebyl přerušen. „Nebudete se už pokoušet navázat spojení s Louisem a nebudete se vyptávat jeho ani nikoho jiného, kdo jsem a jaké je moje pravé jméno. Stejně tak nebudete pátrat, pro koho anebo proti komu pracuji. Pokusíte-li se o to, určitě se to dovím. V tom případě zemřete. Pokusíte-li se v den mého návratu upozornit policii anebo nastražit mi past, zemřete. Je to jasné?“

Pana Goosense se to bolestně dotklo. Jak stál v předsíni a díval se na Angličana, v útrobách se mu svíjel úhoř strachu. Poznal hodně tvrdých mužů z belgického podsvětí, když si k němu přišli objednat speciální či neobvyklou zbraň nebo jen obyčejný tuponosý kolt. Byli to tvrdí chlapi. Ale na tomto cizinci, který se chystal zabít kohosi významného a dobře střeženého, bylo něco nepostižitelného a neproniknutelného. To nebyl tuctový gangster, ale velký muž, možná politik. Goosens se chtěl ohradit nebo mu něco ostrého říct, ale rozmyslel si to.

„Monsieur,“ řekl pokojně, „nechci znát vůbec nic, co s vámi souvisí. Puška, kterou vám dodám, nebude mít výrobní číslo. Chápejte, pro mne je důležité, aby ke mně od vás nevedla žádná stopa, a ne abych se o vás dověděl víc, než vím. Bonjour, monsieur.“

Šakal vyšel na slunce a o dvě ulice dál zastavil volný taxík, v němž se pak vrátil do středu města a do hotelu Amigo.

Tušil, že Goosens musí kvůli opatřování zbraní spolupracovat s padělatelem, ale rozhodl se, že si raději nějakého najde sám. I v tom mu pomohl jeho starý známý z Katangy Louis. Nebylo to těžké. Ve výrobě falešných osobních dokladů má Brusel starou tradici a mnoho cizinců oceňuje jednoduchost, s jakou se tam potřebné papíry dají opatřit. Navíc se Brusel počátkem šedesátých let stal operační základnou koloniálních žoldnéřů, aspoň do doby, než se v Kongu objevily francouzské a jihoafrické jednotky a převzaly jejich úlohu. Po pádu Katangy se kolem barů v pochybné čtvrti potloukalo přes tři sta náhle nezaměstnaných „vojenských poradců“ starého Tshombova režimu, mnozí s několika různými průkazy.

Šakal našel, koho potřeboval, v baru poblíž rue Neuve; Louis mu tam sjednal schůzku. Když se představil, odešli do výklenku v koutě. Šakal vytáhl řidičský průkaz se svým pravým jménem, vydaný před dvěma roky londýnskou městskou radou a ještě několik měsíců platný.

„Tohle,“ řekl Belgičanovi, „patřilo člověku, který už nežije. Protože mi v Anglii odebrali řidičský průkaz, potřebuji novou přední stranu na svoje jméno.“

Položil před něho pas s Dugganovým jménem. Padělatel se na pas podíval, všiml si, že je zbrusu nový, vydaný teprve před třemi dny, a chytrácky na Angličana mrkl.

„En effet,“ zabručel a rozevřel červený řidičský průkaz. Chvíli si jej prohlížel a pak zvedl oči.

„Klidně, monsieur. Anglické úřady jsou džentlmenské. Zřejmě je vůbec nenapadne, že by se úřední doklady daly padělat, takže se proti tomu nijak zvlášť nepojišťují. Tenhle list,“ klepl na papír přilepený k první straně řidičského průkazu a uvádějící jeho číslo a celé jméno majitele, „se dá natisknout dětskou tiskárničkou. Vodotisk se napodobí snadno. To má být všechno?“

„Ne, ještě dva další doklady.“

„Aha. Když dovolíte, bylo mi divné, že po mně chcete jen takovou maličkost. V Londýně máte jistě lidi, kteří by to za pár hodin svedli taky. Jaké další doklady?“

Šakal mu je co nejpodrobněji popsal. Belgičan přimhouřil oči a začal přemýšlet. Vytáhl krabičku bastosek, nabídl Angličanovi, který odmítl, a jednu si zapálil.

„To není tak snadné. Francouzská legitimace, to by šlo. Předloh se tedy dá sehnat dost. Rozumíte, člověk musí pracovat podle originálu, aby byl výsledek co nejkvalitnější. Ale ten druhý průkaz. Takový jsem, myslím, ještě neviděl. To je velice neobvyklá objednávka.“

Zmlkl a Šakal objednal u kolemjdoucího číšníka další pivo. Když číšník odešel, Belgičan pokračoval.

„A taky ta fotografie. To nebude lehké. Říkáte, jiné stáří, jiná barva a délka vlasů. Obyčejně ten, kdo shání falešné doklady, chce mít v průkaze vlastní fotografii a jiné nacionále. Ale pořídit podobenku, která by se vám nepodobala, to je komplikované.“

S očima upřenýma na Angličana vypil půl svého piva.

„Na to bude potřeba sehnat někoho, kdo je zhruba tak starý jako majitel průkazu a dost se vám podobá, aspoň v obličeji a tvarem hlavy, a ostříhat ho tak, jak říkáte. A jeho fotografii do průkazu nalepit. Pak už by bylo na vás, abyste se snažil vypadat jako on. Rozumíte mi?“

„Ano,“ odpověděl Šakal.

„Nějakou dobu to bude trvat. Jak dlouho můžete v Bruselu zůstat?“

„Dlouho ne,“ řekl Šakal. „Musím odjet dost brzy, ale prvního srpna bych se mohl vrátit. Čtvrtého musím být zase v Londýně.“

Belgičan znovu chvíli přemýšlel a prohlížel si fotografii nalepenou v pase. Pak vytáhl z kapsy kus papíru, opsal si na něj jméno Alexandra Jamese Quentina Duggana, zavřel pas a vrátil jej Angličanovi. Papír i řidičský průkaz si schoval do kapsy.

„Dobrá. To by šlo. Ale musím mít vaši dobrou portrétní fotografii z poslední doby, zpředu i z profilu. To chce čas. A peníze. Taky na mimořádné výdaje… protože možná budu muset s nějakým kolegou, který se vyzná v kapsařině, jet až do Francie, abych ten druhý průkaz vůbec získal. Samozřejmě se napřed zeptám v Bruselu, ale kdyby to nestačilo…“

„Kolik?“ přerušil ho Angličan.

„Dvacet tisíc belgických franků.“

Šakal chvilku uvažoval.

„To je kolem sto padesáti anglických liber. Dobrá. Dám vám sto liber zálohy a zbytek po dodání.“

Belgičan vstal.

„Takže abychom co nejdřív udělali ten portrét. Mám svůj ateliér.“

Odjeli taxíkem k malému suterénnímu bytu, necelé dva kilometry od baru. Ukázalo se, že je to ošuntělý a zchátralý fotoateliér, zvenčí označený jako komerční podnik specializovaný na pořizování pasových fotografií na počkání. Za oknem byla samozřejmě vystavena díla, která u kolemjdoucích vyvolávala dojem, že jde o vrcholy dosavadní fotografovy práce: dvě příšerně retušované podobizny culících se dívek, jedna svatební fotografie tak odstrašující, že zasazovala instituci manželství zdrcující ránu, a dva obrázky batolat. Belgičan sešel po schůdcích ke dveřím, odemkl je a uvedl hosta dovnitř.

Fotografování trvalo dvě hodiny a Belgičan při něm prokázal profesionální zručnost, jakou autor fotografií za oknem nikdy nemohl mít. Veliký kufr v koutě, který odemkl zvláštním klíčem, v sobě tajil bohatý výběr nákladných aparátů a blesků a navíc hromadu maskérských pomůcek včetně barev a přelivů na vlasy, příčesků, paruk, nejrůznějších brýlí a skříňky s divadelními líčidly.

V polovině fotografování dostal Belgičan nápad, který jim ušetřil pátrání po náhradníkovi. Když si po půl hodině líčení Šakalův obličej prohlížel, skočil náhle ke kufru a vytáhl paruku.

„Co říkáte tomuhle?“ zeptal se.

Paruka byla obarvená našedo a zastřižená na ježka.

„Myslíte, že by se tomu vaše vlasy podobaly, kdybyste si je zkrátil a obarvil?“

Šakal vzal paruku a prohlédl si ji. „Můžete zkusit, jak by to vypadalo na fotografii,“ navrhl.

A vyšlo to. Belgičan svého zákazníka šestkrát vyfotografoval a po půlhodině přinesl z temné komory hromádku kopií. Oba se napjatě naklonili nad stůl. Z papírů se na ně díval obličej starého a unaveného člověka. Pleť měl popelavě šedou a pod očima temné kruhy, vyhloubené únavou nebo bolestí. Neměl bradku ani knír, ale šedivé vlasy budily dojem, že je přinejmenším padesátník, a to nijak statný.

„To by snad šlo,“ řekl posléze Belgičan.

„Potíž je v tom,“ odpověděl Šakal, „že jste mě musel půl hodiny maskovat. A ještě mi nasadit paruku. To všechno bych sám nestačil. A máme tu umělé osvětlení, kdežto já budu muset předložit doklady pod širým nebem.“

„Ale to přece nevadí,“ opáčil padělatel. „Ne že vy se nebudete přesně podobat fotografii; fotografie se nebude přesně podobat vám. Takhle totiž uvažuje ten, kdo vám bude kontrolovat doklady. Napřed se vám podívá na obličej, na skutečný obličej, a pak vás vyzve, abyste předložil průkaz. Teprve potom uvidí fotografii. V oku už má podobu člověka, kterého oslovil. A to jeho úsudek ovlivní. Hledá známky podobnosti, a ne naopak.

Za druhé mají tyhle fotografie dvacetpět krát dvacet centimetrů. Fotografie na občanském průkazu bude mít třikrát čtyři. Za třetí příliš přesná podobnost není žádoucí. Jestli byl průkaz vydán před několika lety, je vyloučeno, aby se jeho majitel nezměnil. Na téhle fotografii máte pruhovanou košili s rozhalenkou. Takovým košilím se raději vyhýbejte, anebo na nich nikdy nenoste rozhalenku. Berte si vázanku nebo šálu nebo svetr s ohrnovacím límcem.

A za čtvrté se dá všechno, co jsem s vámi udělal, snadno napodobit. Nejvíc samozřejmě záleží na vlasech. Než tuhle fotografii předložíte, musíte si je dát ostříhat na ježka a obarvit našedo, třeba i sytěji než na fotografii, ale rozhodně ne méně. Abyste vypadal starší a sešlejší, dva tři dny se neholte. Pak se oholte břitvou, ale špatně. Na několika místech se řízněte. To se starším lidem stává. A pozor na pleť. Má-li vypadat zbědovaně, musí být popelavá a unavená, jakoby vosková a nemocná. Můžete si sehnat pár kousků korditu?“

Šakal naslouchal padělatelově přednášce s obdivem, i když mu na obličeji nebylo nic znát. Už podruhé toho dne měl možnost jednat s profesionálem, který svou práci bezpečně ovládá. Řekl si, že musí Louisovi poděkovat, až bude po všem.

„Snad ano,“ řekl opatrně.

„Když se rozžvýkají a polknou dva tři kousky korditu, vyvolají za půl hodiny žaludeční nevolnost, nepříjemnou, ale ne tragickou. Navíc zbarví kůži do žlutošeda a zvýší potivost obličeje. Používali jsme ten trik na vojně, když jsme simulovali, abychom nemuseli na rajóny a na pochoďáky.“

„Děkuji za radu. Poslední otázka: Myslíte, že ty doklady stihnete vyrobit včas?“

„Z technického hlediska tomu nic nebrání. Zbývá jediný problém, sehnat originál toho druhého francouzského dokladu. Až ho budu mít, půjde to rychle. Ale přijdete-li začátkem srpna, snad bych to pro vás už mohl mít. Říkal jste… myslím… něco o záloze na výlohy…“

Šakal sáhl do náprsní kapsy, vytáhl svazek dvaceti pětilibrových bankovek a podal jej Belgičanovi.

„Jak vás najdu?“ zeptal se.

„Stejně jako dnes.“

„To je příliš nejisté. Můj prostředník třeba nebude doma anebo v Bruselu. Pak bych vás marně hledal.“

Belgičan chvíli přemýšlel. „Od prvního do třetího srpna vás budu čekat každý večer od šesti do sedmi v baru, kde jsme se dnes sešli. Když nepřijdete, bude to znamenat, že zakázku rušíte.“

Angličan si stáhl z hlavy paruku a odmaskoval se ručníkem namočeným v odličovadle. Beze slova si uvázal kravatu a oblékl sako. Pak se obrátil k Belgičanovi.

„Rád bych, aby mezi námi bylo ve všem jasno,“ řekl tiše. Přívětivost mu z hlasu zmizela a z očí čišela mrazivá mořská mlha. „Až budete s prací hotov, přijdete do baru, jak jste slíbil. Vrátíte mi ten nový řidičský průkaz a stránku, kterou odlepíte ze starého. Také negativy a všechny kopie fotografií, které jste teď udělal. Dále zapomenete jméno Duggan a jméno původního majitele řidičského průkazu. Jméno na oba francouzské doklady, které mi dodáte, můžete vybrat sám, ale musí to být jednoduché příjmení, ve Francii běžné. Až mi doklady předáte, zapomenete i toto jméno. S nikým o zakázce nebudete mluvit. Pokud některou z těchto podmínek porušíte, zemřete. Je to jasné?“

Belgičan na okamžik vytřeštil oči. Po celé tři hodiny si myslel, že Angličan je tuctový zákazník, kterému jde prostě o to, aby mohl v Anglii řídit auto a ve Francii si z osobních důvodů zahrát na staršího pána. Že možná z nějakého zapadlého bretaňského přístavu pašuje do Anglie drogy nebo diamanty. Ale jinak je docela milý člověk. Teď viděl, že se mýlil.

„Jasné, monsieur.“

Za několik vteřin vyšel Angličan do noci. O pět bloků dál si vzal taxíka k hotelu Amigo, a než tam přijel, byla půlnoc. Objednal si do pokoje studené kuře a láhev moselského, pořádně se vykoupal, aby smyl poslední stopy líčidla, a šel spát.

Ráno se z hotelu odhlásil a odjel expresem Brabant do Paříže. Bylo 22. července.

Téhož dopoledne seděl za svým stolem šéf akčního oddělení a prohlížel si dva listy, dvě kopie běžných hlášení, dodaných agenty jiných oddělení. V záhlaví obou průklepů byl seznam šéfů oddělení, kteří měli kopii dostat. Jeho jméno bylo zaškrtnuto. Obě zprávy přišly toho rána a za normálních okolností by je plukovník Rolland zběžně přečetl, zaregistroval, oč v nich jde, uložil to někam do své obávané paměti a každý list zařadil zvlášť. Jenomže v obou se vyskytlo jisté slovo, které ho zaujalo.

První z nich byl oběžník vyslaný z R 3 (západní Evropa) a stručně shrnující depeši z jejich stálé kanceláře v Římě. Vyplývalo z ní, že Rodin, Montclair a Casson jsou i nadále zalezlí ve svém půdním apartmá a že je nepřestává hlídat jejich osm strážců. Od 18. března, kdy se tam ubytovali, z hotelu nevyšli. Z R 3 v Paříži byla do Říma poslána posila, takže hotel je ve dne v noci pod dohledem. Jinak se dispozice nemění: nepřibližovat se, jen hlídat. Trojice v hotelu si před třemi týdny (viz zpráva R 3 z 30. června) zavedla způsob, jak udržovat s vnějším světem spojení, a u toho zůstává. Funkci kurýra zastává stále Viktor Kowalski. Konec hlášení.

Plukovník Rolland rychle otevřel koženou složku, ležící vpravo na stole vedle upilované dělové nábojnice ráže 105 mm, která mu sloužila jako objemný popelník a už teď byla do poloviny plná nedopalků cigaret Disque Bleue. Přelétl očima zprávu římské R 3 z 30. června až k odstavci, který hledal.

Uvádělo se v něm, že jeden ze strážců vychází každý den z hotelu a chodí na hlavní římskou poštu. Tam je rezervována přihrádka poste restante na jméno jakéhosi Poitierse. OAS si nevzala schránku na klíč, patrně ze strachu, že by mohla být vykradena. Veškerá pošta pro šéfy OAS je adresována Poitiersovi a odpovídá za ni úředník u přepážky poste restante. Pokus uplatit úředníka, aby tuto korespondenci vydal agentovi R 3, se nezdařil. Úředník to hlásil svým nadřízeným a na jeho místo přišel starší zaměstnanec. Je možné, že poštu pro Poitierse teď kontroluje italská tajná policie, ale R 3 má instrukce nenavazovat s Italy spolupráci. Uplatit úředníka se tedy nepodařilo, ale zkusit se to muselo. Poštu odnáší každý den do hotelu strážce identifikovaný jako jistý Viktor Kowalski, bývalý desátník cizinecké legie a příslušník někdejší Rodinovy roty v Indočíně. Podle všeho má falešné doklady, kte
rými se na poštovním úřadě prokazuje jako Poitiers, anebo pověřovací dopis, který poště stačí. Pokud má Kowalski něco odeslat, čeká u schránky v hlavní hale, vhodí do ní dopisy pět minut před vybírací dobou a počká, až zřízenec poštu vyzvedne a odnese k roztřídění. Pokusit se o zásah při přebírání nebo odeslání této korespondence by znamenalo použít jistého stupně násilí, a to Paříž zakázala. Občas má Kowalski dálkový telefonický hovor z oddělení zámořských hovorů, ale ani tam se nepodařilo vyzvědět objednané číslo nebo hovor odposlechnout. Konec hlášení.

Plukovník Rolland složku zavřel a vzal do ruky druhé hlášení, které toho dne dostal. Byla to policejní zpráva od kriminálky v Metzu, podle níž při běžné razii v baru vyvolal jeden muž rvačku a přizabil dva policisty. Na policejní stanici pak byl podle otisku prstů identifikován jako dezertér z cizinecké legie jménem Sandor Kovacs, rodem Maďar, v roce 1956 uprchlý z Budapešti. K informaci z Metzu poznamenávala pařížská kriminálka, že Kovacs je známý gangster z OAS, na něhož byl dávno vydán zatykač pro spojení s teroristickými vraždami loajálních osobností v oblasti Bonu a Constantinu v roce 1961. Tenkrát spolupracoval s dalším teroristou z OAS, dodnes nedopadeným Viktorem Kowalským, bývalým desátníkem cizinecké legie. Konec hlášení.

Rolland uvažoval o souvislosti těchto dvou zpráv. Přemýšlel o ní už celou hodinu. Nakonec stiskl bzučák před sebou, a když se ozvalo „Oui, mon colonel,“ řekl: „Přineste mi materiály Viktora Kowalského. Hned.“

Za deset minut měl všechny materiály z archivu na stole a hodinu je pak studoval. Jeden odstavec si přečetl několikrát. A když jiní Pařížané zaměstnaní na méně vypjatých místech už pospíchali na oběd, plukovník Rolland svolal poradu, které se účastnil on, jeho tajemník, znalec písma z dokumentačního oddělení o tři patra níž a dva statní muži z jeho pretoriánské gardy.

„Pánové,“ řekl jim, „s nedobrovolnou, ale nepostradatelnou pomocí někoho, kdo není přítomen, složíme, napíšeme a odešleme dopis.“

5

Těsně před polednem dorazil Šakalův vlak na pařížské nádraží Gare du Nord. Šakal odjel taxíkem do malého, ale pohodlného hotelu v rue de Surene, která ústí na Place de la Madeleine. Nebyl to hotel takové úrovně jako Angleterre v Kodani nebo Amigo v Bruselu, ale Šakal měl důvody, proč si pro pobyt v Paříži vyhledat podnik skromnější a méně známý. Jednak zde chtěl pobýt déle a jednak bylo v Paříži na konci července daleko pravděpodobnější než v Kodani nebo Bruselu, že narazí na někoho, kdo ho v Londýně letmo poznal pod jeho pravým jménem. Doufal, že na ulici utají svou pravou tvář pod obvyklými černými brýlemi, které mu přiléhaly ke spánkům a na bulvárech zalitých sluncem byly zcela přirozené.

Nebezpečí mu hrozilo v hotelových chodbách a halách, kde ho mohl někdo zahlédnout. A v tomto stadiu stál ze všeho nejméně o to, aby ho zastavilo něčí radostné „No ne, to je ale náhoda“, a pak aby jeho jméno zaslechl recepční, který ho znal z hotelové přihlášky jako pana Duggana.

Na jeho pobytu v Paříži nebylo jinak nic nápadného. Držel se v ústraní. Kávu s rohlíky snídal v pokoji. V lahůdkářství naproti hotelu si koupil anglický džem jako náhradu za marmeládu z černého rybízu, kterou mu nosili se snídaní.

K personálu byl neokázale zdvořilý, francouzsky mluvil pramálo, to ještě s tradičně strašlivou anglickou výslovností, a když byl osloven, škrobeně se usmál. Na správcovy snaživé dotazy odpovídal, že je navýsost spokojen a že děkuje.

„Monsieur Duggon,“ řekla hoteliérova žena recepčnímu, „est extremement gentil. Un vrai gentleman.“ Mysleli si to všichni.

Přes den se zdržoval mimo hotel a chodil po turistických trasách. Hned po příjezdu si koupil podrobný plán Paříže a podle zápisníčku si zaškrtával na mapě pamětihodnosti, které ho zajímaly nejvíc. Obcházel je pak a prohlížel s nemalým zaujetím, nezapomínaje ani na jejich architektonickou krásu či historické souvislosti.

Tři dny se potuloval kolem Vítězného oblouku nebo posedával před Café de l’Elysée a pozorně si prohlížel jak tento monument, tak střechy velkých budov obklopujících Place de l’Etoile. Kdo by ho byl sledoval (ale nesledoval ho nikdo), byl by žasl, že Hausmannova architektura může být předmětem zájmu tak oddaného a obdivného. A jistě by nikdo nehádal, že tichý a elegantní anglický turista, který si míchá kávu a po tolik hodin obhlíží okolní budovy, v duchu vypočítává úhly výstřelu, vzdálenost z nejvyšších poschodí k věčnému plameni blikajícímu pod Obloukem a pravděpodobnost, s jakou lze uniknout po požárním žebříku z druhé strany a nepozorovaně se vmísit do hemžícího se davu.

Čtvrtého dne se rozloučil s Place de l’Etoile a zašel do Památníku obětí odboje v Mont Valérien. Přinesl tam kytici a průvodce, dojatý Angličanovým gestem k jeho bývalým spolubojovníkům, se mu odměnil vyčerpávající prohlídkou s nepřetržitým výkladem. Ani si přitom nevšiml, že návštěvníkovy oči stále klouzají od vchodu do krypty k vysokým zdem vězení, přes které nebylo z okolních střech do dvora pevnosti vidět. Po dvou hodinách se rozloučil zdvořilým Thank you a štědrým, ale nepřehnaným spropitným.

Zašel také na Place des Invalides, kterému z jižní strany vévodí Hotel des Invalides, sídlo Napoleonovy hrobky a památník francouzské válečné slávy. Západní strana tohoto obrovského náměstí, kterou tvoří rue Fabert, ho zajímala nejvíc a celé dopoledne proseděl v nárožní kavárně, u níž rue Fabert ústí na trojúhelníkové náměstíčko Place de Santiago du Chili. Odhadoval, že ze sedmého nebo osmého poschodí budovy, pod kterou seděl, to jest z domu č. 46 na rue de Grenelle, kde tato ulice protíná v pravém úhlu rue Fabert, by asi viděl zahrady před Invalidovnou, vchod na vnitřní nádvoří, větší část náměstí a dvě tři ulice. Bylo to dobré místo pro poslední odpočinek, ale ne pro atentát. Za prvé bylo z horních oken ke schodům, u nichž budou mezi dvěma tanky zastavovat limuzíny, dál než dvě stě metrů. Za druhé by mu ve výhledu z oken domu č. 46 překážely nejvyšší větve hustých lip, které rostou na
Place du Santiago a ze kterých pouštějí holubi špinavě bílá vyznamenání na plece bezbranné sochy maršála Vaubana. Zklamaně zaplatil za sklenku minerálky a odešel.

Další den strávil u katedrály Notre Dame. Na tajuplném ostrůvku Ile de la Cité našel sice dost zadních schodů, uliček a průchodů, jenže od vchodu do katedrály k autům parkujícím u schůdků bylo jen pár kroků a okolní střechy byly buď příliš daleko, nebo zase příliš blízko, takže je policie zamoří hlídkami.

Nakonec zašel na náměstí na jižním konci rue de Rennes. To bylo 28. července. Dříve se mu říkalo Place de Rennes, ale když gaullisté ovládli městskou správu, bylo přejmenováno na Place du 18 juin, náměstí 18. června. Šakalovy oči se zatoulaly k nablýskané nové tabulce na zdi a zastavily se na ní. Vzpomněl si, co před měsícem četl. 18. června 1940 byl den, kdy osamocený, ale hrdý exulant předstoupil v Londýně před mikrofon a řekl Francouzům, že prohráli bitvu, nikoli však válku.

Na tomto náměstí, z jihu ohraničeném rozložitou budovou montparnasského nádraží a plném vzpomínek na Pařížany z válečné generace, atentátníka cosi zaujalo. Pomalu se rozhlížel po asfaltové ploše, kterou přetínal příval vozidel dunící po bulváru de Montparnasse a nabírající další proudy z rue d’Odessa a rue de Rennes. Pozorně obhlížel vysoké domy s úzkým průčelím, které po obou stranách rue de Rennes čněly nad náměstí. Pomalu přešel na jeho druhý konec a nahlédl přes mřížový plot do nádražního nádvoří. Hemžilo se auty a taxíky, které denně převážely a odvážely desítky tisíc dojíždějících; bylo to jedno z velkých pařížských nádraží hlavní trati. Do konce roku se z něho měla stát pustá, vysloužilá barabizna, dumající o lidských osudech a historických událostech, rozhodnutých v jejím ocelovém, dýmavém stínu. Nádraží bylo určeno k demolici.

Šakal se obrátil k nádvoří zády. Před sebou měl náměstí 18. června, na jehož protějším konci začínala rue de Rennes. Byl si jist, že právě sem francouzský prezident daného dne přijde naposled. Na ostatní místa, která v předešlých dnech zkoumal, možná; ale sem určitě. Zakrátko montparnasské nádraží zmizí, sloupoví, které tolik pamatuje, bude roztaveno na předměstské ploty a nádvoří, jež bylo svědkem německého pokoření a francouzského vítězství, se promění v obyčejnou úřednickou kavárnu. Ale než se to stane, vrátí se sem muž v generálské čepici se dvěma zlatými hvězdami. A to ještě pořád bude z nejvyššího poschodí nárožního domu v rue de Rennes ke středu nádražního nádvoří nanejvýš sto třicet metrů.

Cvičeným okem sondoval terén. Oba nárožní domy v rue de Rennes připadaly v úvahu nejspíš. Další tři méně a ostatní vůbec ne, protože úhel výstřelu by byl stále ostřejší. Právě tak mohl počítat s prvními třemi domy bulváru de Montparnasse, který protínal náměstí kolmo k rue de Rennes. Ostatní byly příliš daleko. Z jiných domů před nádraží vidět nebylo, s výjimkou nádražní budovy, ale tu musel vyloučit, protože okna kanceláří v poschodí budou plná tajných. Rozhodl se, že nejdřív prozkoumá nárožní domy na západní straně rue de Rennes, a pomalu zamířil ke kavárně na jejím východním nároží, ke Café Duchesse Anne.

Před ní se usadil několik kroků od burácejícího proudu vozidel, objednal si kávu a zahleděl se na domy na druhé straně. Zůstal tam tři hodiny. Pak poobědval v alsaské restauraci Hansi na protější straně a zkoumal zase východní průčelí. Odpoledne se procházel a prohlížel si zblízka vchody domů, které vypadaly nejslibněji.

Nakonec zašel k budovám na bulváru de Montparnasse, ale ty byly úřední, novější a rušnější.

Nazítří se vrátil, obcházel kolem fasád, přešel na protější chodník, posadil se na lavičku pod stromy a přes rozevřené noviny si prohlížel horní patra. Pěti až šestiposchoďová průčelí končila parapetem a strmou břidlicovou střechou posetou okny podkrovních světniček, v nichž kdysi bydlely služky a dnes chudobnější penzisté. Střechy a možná i mansardy budou toho dne jistě pod dozorem. Hlídky budou možná stát přímo na střechách a z úkrytů za komíny sledovat dalekohledem protější okna a střechy. Ale nejvyšší poschodí pod mansardami by mu stačilo: musel by ovšem sedět dál od okna a ve stínu, aby na něj z protějšího domu nebylo vidět. Otevřené okno nebude v dusném pařížském létě nikomu podezřelé.

Jenže čím dále od okna bude sedět, tím ostřejší bude úhel, v jakém bude na nádvoří před nádražím mířit. Proto oba třetí domy v rue de Rennes vyloučil. Na vybranou mu zbyly tři. A protože předpokládal, že daného dne vystřelí uprostřed odpoledne, když už se slunce kloní k západu, ale je dosud dost vysoko, aby přes nádražní střechu svítilo do oken na východní straně ulice, rozhodl se pro dva první domy na západní straně. Aby si to ověřil, čekal 29. července až do čtyř odpoledne a viděl, že do nejvyšších oken na západní straně dopadá slunce už jen šikmo, ale do domů na straně východní praží pořád naplno.

Další den pozoroval domovnici. To už posedával před kavárnou nebo na lavičce pod stromy třetí den, a tentokrát se rozhodl pro lavičku, protože od ní bylo pár kroků ke vchodům do obou domů, které ho nepřestávaly zajímat. Několik metrů za ním, na druhé straně chodníku, po kterém bez ustání chvátali chodci, seděla ve vchodě domovnice a pletla. Jednou si za ní zašel na kousek řeči číšník z kavárny. Říkal jí paní Berthová. Vybrala si pěkné místo. Den byl teplý, slunce jasně svítilo, ale ne dál než za práh domu, a přitom nad nádražím stále ještě vysoko.

Domovnice byla sympatická babka a z toho, jak švitořila „Bonjour, monsieur, „ na ty, kdo občas do domu vcházeli nebo z něho vycházeli, a z veselého „Bonjour, Madame Berthe,“ kterým jí pokaždé odpovídali, pozorovatel na lavičce usoudil, že je dost oblíbená. Dobromyslná osůbka, cítící s nešťastnými tvory. Protože když se tam krátce po druhé objevila kočka, paní Berthová se ztratila do temného zákoutí své „lóže“ v zadní části přízemí a vrátila se s miskou mléka pro to stvořeníčko, kterému říkala Mici.

Krátce před čtvrtou sbalila pletení, strčila je do jedné z mohutných kapes na své zástěře a odšourala se v pantoflích do pekařství. Šakal se klidně zvedl z lavičky a vešel do domu. Vyhnul se výtahu a raději tiše běžel do schodů.

Schodiště se vinulo kolem malé šachty a v každé zatáčce u zadní stěny mělo nevelké odpočívadlo, z něhož se dalo v každém druhém patře vyjít dveřmi k ocelovému požárnímu žebříku. V šestém a posledním poschodí (nepočítáme-li mansardy) dveře otevřel a podíval se dolů. Požární žebřík vedl do dvora, kolem něhož bylo vidět zadní vchody do dalších domů tvořících roh náměstí, které teď měl za zády. Z protější strany dvora vedl krytý průchod na sever.

Šakal tiše zavřel dveře, zajistil je znovu závorou a vystoupil po zbývajících schodech do šestého patra. Na konci chodby byly skromnější schůdky k mansardám. Z chodby vedly dvoje dveře do bytů nade dvorem a dvoje další do bytů v průčelí. Orientační smysl mu říkal, že oba průčelní byty mají okna do rue de Rennes nebo šikmo na náměstí a na nádvoří před nádražím. Právě ta si dlouho z ulice prohlížel.

Na štítku u dveří prvního průčelního bytu bylo napsáno „Mlle Béranger“. U druhého pak „M. et Mme Charrier“. Chvíli naslouchal, ale ze žádného bytu se nic neozývalo. Prohlédl si zámky; oba byly zasazeny do širokého a pevného dřeva. Jejich jazýčky byly zřejmě ze silné oceli, typ, na jaký si potrpí opatrní Francouzi, a navíc na dva západy. To znamená, že bude potřebovat klíče, které jistě paní Berthová někde ve své kukani ke každému bytu má.

Za chvíli už zlehka sbíhal ze schodů, po nichž přišel. Nebyl v domě ani pět minut. Domovnice se zatím vrátila. Zahlédl ji přes bílé sklo ve dveřích jejího doupěte, odvrátil se a rychle vyšel klenutým vchodem.

Zabočil do rue de Rennes, prošel kolem dvou dalších obytných domů a kolem pošty. Za rohem bloku byla úzká ulice, rue Littre. Zahnul do ní, šel dál kolem poštovní zdi a na konci budovy našel úzký krytý průchod. Zastavil se, vytáhl cigaretu a při zapalování do průchodu nahlédl. Vedl k zadnímu vchodu do pošty, kterým chodila noční směna do telefonní ústředny. Na konci průchodu byl slunný dvůr. Na jeho protější straně rozeznal ve stínu poslední příčle požárního žebříku na budově, z níž právě vyšel. Atentátník dlouze vdechl kouř z cigarety a šel po ulici dál. Našel únikovou cestu.

Na konci rue Littre zahnul znovu doleva, do rue de Vaugirard, a šel po ní zpátky až tam, kde ústila na bulvár de Montparnasse. Když došel na nároží a rozhlédl se po volném taxíku, přihnal se na křižovatku policista na motorce, prudce zabrzdil a začal uprostřed křižovatky zastavovat dopravu. Pronikavým hvizdem píšťalky zmrazil všechno, co sem jelo z rue de Vaugirard i od nádraží. Auta z protisměru vykazoval velitelským gestem na pravou stranu vozovky. Sotva se mu podařilo všechno zastavit, ozvalo se od Invalidovny kvílení policejních sirén. Z nároží na bulváru de Montparnasse viděl Šakal, jak se k němu od bulváru des Invalides řítí motorizovaný průvod.

V čele jeli dva silniční motoristé v černých kožených uniformách, v bílých, na slunci se blýskajících přilbách a s vřeštícími sirénami. Za nimi se objevily žralokovité čenichy dvou Citroenů DS 19 jedoucích za sebou. Policista, který stál jako socha zády k Šakalovi, ukazoval nehybnou levou paží k avenue du Maine, která vybíhala z křižovatky na jih, a pravou ruku měl položenou na prsou dlaní dolů, na znamení, že přijíždějící konvoj má přednost.

Motocyklisté zahnuli prudce do avenue du Maine a limuzíny za nimi. Na zadním sedadle v prvním voze seděl za řidičem a pobočníkem vzpřímený vysoký člověk v uhlově šedém obleku, s pohledem upřeným nehybně před sebe. Než konvoj přejel, Šakal letmo zahlédl mírně zakloněnou hlavu a nezaměnitelný nos. Až uvidím tvůj obličej příště, řekl neslyšně za zmizelým obrazem, zostří mi jej puškový dalekohled. Mávl na taxi a vrátil se do hotelu.

O křižovatku dál sledovala prezidentův průjezd se zvláštním zaujetím další osoba. Vyšla právě ze stanice podzemní dráhy a chystala se přejít vozovku, ale policista jí ukázal, aby se vrátila. Za několik vteřin se po bulváru des Invalides přehnal k bulváru de Montparnasse motorizovaný průvod. I tato žena spatřila na zadním sedadle prvního citroenu onen výrazný profil a v očích jí nenávistně zablýsklo. Dívala se za konvojem, ještě když přejel, ale pak si všimla, že začíná být policistovi nápadná. Rychle přešla na druhou stranu.

Šestadvacetiletá Jacqueline Dumasová měla značný půvab, který uměla co nejvíc zdůraznit, protože pracovala jako kosmetička v jednom drahém salonu krásy poblíž Champs Elysées. 30. července večer pospíchala do svého malého bytu u Place de Breteuil, aby se připravila na večerní schůzku. Věděla, že za několik hodin bude ležet nahá v náručí milence, kterého nenáviděla, a chtěla vypadat co nejlépe.

Ještě před několika lety byl smysl jejího života v každé schůzce, kterou měla před sebou. Pocházela z dobré rodiny, kde všichni drželi pohromadě: otec, vážený bankovní úředník, matka, typická středostavovská hospodyně a maman, Jacqueline, absolventka kosmetického kurzu, a Jean-Claude, vojín prezenční služby. Bydleli na předměstí Le Vezinet, ne v jeho nejlepších končinách, ale přesto v pěkném domku.

Jednoho dne koncem roku 1959 dostali při snídani telegram z ministerstva ozbrojených sil. Oznamoval jim, že ministr je nucen s nevýslovnou lítostí informovat pana Armanda Dumase a jeho choť o úmrtí jejich syna Jeana-Clauda, vojína 1. výsadkového pluku v Alžírsku. Jeho osobní věci budou pozůstalým co nejdříve navráceny.

Na nějakou dobu se malý Jacquelinin svět rozpadl. Připadalo jí, že nic nemá smysl, ani bezpečné rodinné zátiší v Le Vezinet, ani řeči jejích spolupracovnic o šarmu Yvese Montanda nebo o posledním výkřiku taneční módy, importovaném z Ameriky a zvaném rock. Jediné, co jí bez ustání znělo hlavou jako magnetofonová smyčka hraná pořád dokola, bylo to, že malý Jean-Claude, její milovaný bratříček, tak slabý a jemný, tak nenávidějící válku a násilí, netoužící po ničem než po samotě se svými knihami, ten nedospělý chlapec, kterého tak ráda rozmazlovala, byl zastřelen v bitvě o jakousi bohem zapomenutou oázu v Alžírsku. Začala nenávidět. Za všechno mohli Arabové, ti odporní, špinaví, zbabělí „melouni“.

Pak přišel Francois. Jednoho zimního dopoledne, když byli rodiče na nedělní návštěvě u příbuzných, se znenadání objevil u jejich domku. Byl prosinec, na ulici ležel sníh a přimrzal k zahradní cestičce. Jiní lidé byli bledí a přepadlí, Francois vypadal opáleně a zdatně. Zeptal se, může-li mluvit s mademoiselle Jacqueline. Řekla: „C’est moi-meme,“ a co si přeje. Odpověděl, že je velitel roty, v níž padl vojín Jean-Claude Dumas, a že nese dopis. Pozvala ho dál.

Ten dopis napsal Jean-Claude několik týdnů před smrtí a měl jej v náprsní kapse při výpadu do hor, když hledali partyzánskou bandu, která zlikvidovala rodinu jednoho kolonisty. Partyzány nenašli, ale narazili na prapor takzvané osvobozenecké armády, kterou si vycvičilo alžírské národní hnutí FNL. V ranním šera se rozpoutala ostrá přestřelka a jedna kulka prostřelila Jeanu-Claudovi plíce. Než zemřel, svěřil dopis svému veliteli.

Jacqueline si jej se slzami v očích přečetla. O posledních týdnech v něm nic nebylo, jen povídání o kasárnách v Constantinu, o bojovém výcviku a disciplíně. Ostatní se dověděla od Francoise: jak ustupovali pět kilometrů houštinami, stále těsněji obklíčeni oddíly ALN, jak znovu a znovu volali rádiem o leteckou podporu a jak v osm hodin přiletěly bombardovací stíhačky s ječícími motory a hřmícími raketami. A jak její bratr, který se dobrovolně přihlásil k jednomu z nejostřílenějších pluků, aby dokázal, že je muž, opravdu jako muž zemřel, kašlaje v závětří za skálou krev na kolena jednoho desátníka.

Francois k ní byl velmi něžný. Jako muž byl tvrdý, tak jako půda kolonie, v níž se za čtyři roky války stal profesionálním vojákem. Ale k sestře svého spolubojovníka byl neobyčejně jemný. Proto se jí zalíbil a přijala jeho pozvání na oběd v Paříži. Ale trochu se bála, že se rodiče vrátí a překvapí je. Nechtěla, aby slyšeli, jak Jean-Claude umíral, protože za ty dva měsíce se už z nejhorší bolesti dostali a jejich život se vrátil do starých kolejí. U oběda zapřísahala poručíka, aby o tom pomlčel, a Francois jí to slíbil.

Sama však začala být až nenasytně zvědavá, jaká ta válka v Alžírsku je, co se tam vlastně děje, oč v ní opravdu jde a oč běží politikům. Generál de Gaulle se v lednu toho roku stal z ministerského předsedy prezidentem, do Elysejského paláce ho vynesla vlna vlasteneckého nadšení jako státníka, který skončí válku, ale zachrání Alžírsko pro Francii. Teprve od Francoise slyšela, že ten, koho její otec tak zbožňuje, Francii zradil.

Francoisovu dovolenou strávili spolu. Scházela se s ním každý večer po práci v saloně krásy, kam nastoupila v lednu 1960 z přípravky. Vyprávěl jí o zradě francouzské armády, o tajných vyjednáváních pařížské vlády s uvězněným Ahmedem Ben Bellou, vůdcem FLN, a o tom, že Alžírsko asi bude vydáno „melounům“. V druhé polovině ledna se na frontu vrátil a znovu ho uviděla jen na několik dní, když se mu v srpnu podařilo dostat týdenní propustku do Marseille. Zatímco na něho čekala, vytvořila si z něho v duchu symbol všeho, co je na mladých Francouzích dobré a čisté a mužné. Trpělivě čekala celý podzim a zimu 1960. Jeho fotografii, kterou měla pořád na nočním stolku, si večer dávala pod noční košili a ve spaní ji tiskla k břichu.

Za své poslední dovolené na jaře 1961 přijel znovu do Paříže, a když se spolu procházeli po bulvárech, on v uniformě a ona ve svých nejhezčích šatech, říkala si, že je nejsilnější, neupřímnější a nejpěknější muž ve městě. Jedna kolegyně je viděla a nazítří se salon rozšuměl novinkou o tom, jakého má Jacqui krásného „para“. Nebyla u toho. Vybrala si celou dovolenou, jen aby mohla být stále s ním.

Francois byl neklidný. Něco viselo ve vzduchu. Zprávy o jednáních s FLN byly veřejným tajemstvím. Tvrdil, že armáda, skutečná armáda, to dál trpět nebude. Že musí Alžírsko zůstat Francii, to byl pro ně oba, pro ostříleného sedmadvacetiletého důstojníka a bezmezně zamilovanou třiadvacetiletou nastávající matku, základní článek víry.

O dítěti se Francois nikdy nedověděl. V březnu 1961 se vrátil do Alžírska a 21. dubna se několik jednotek francouzské armády vzbouřilo proti pařížské vládě. 1. výsadkářský pluk šel do vzpoury téměř v plném počtu. Jen hrstka nováčků se vykradla z kasáren a dala si sraz na policejní prefektuře. Profesionálové jim nebránili. Do týdne vypukly boje mezi vzbouřenci a loajálními oddíly. Začátkem května byl Francois ve srážce s loajální armádní jednotkou zastřelen.

Jacqueline, která po 21. dubnu dopisy nečekala, neměla tušení, co se stalo, a dověděla se to teprve v červenci. Tajně si pronajala levný byt na jednom pařížském předměstí a pokusila se otrávit plynem. Nepodařilo se jí to, protože plyn z místnosti mnoha děrami unikal, ale o dítě přišla. V srpnu ji rodiče vzali s sebou na letní dovolenou a tam se zotavila. V prosinci začala ilegálně pracovat pro OAS.

Její důvody byly prosté: Francois a před ním Jean-Claude. Museli být pomstěni, lhostejno jak a za jakou cenu pro ni či pro kohokoli jiného. Tato vášeň se stala jediným smyslem jejího života. Mrzelo ji jen to, že nemůže dělat víc než chodit na pochůzky, předávat vzkazy, občas přenášet v nákupní tašce kus plastiku vecpaný do chleba. Věřila, že by dokázala víc. Copak ji poldové na nárožích při namátkové kontrole po pravidelných explozích v kavárnách nebo kinech naprosto samozřejmě nenechali projít, když na ně mrkla dlouhými tmavými řasami a koketně našpulila rty?

Po aféře v Petit-Clamartu se jeden z prchajících atentátníků skrýval tři noci v jejím bytě u Place de Breuteuil. Byla to její velká chvíle, ale brzy se přemístil jinam. Za měsíc ho chytili, ale o tom, že byl u ní, nic neřekl. Možná na to zapomněl. Pro jistotu jí velitel její buňky přikázal, aby několik měsíců pro OAS nic nedělala, dokud horečka neopadne. V lednu 1963 začala znovu předávat vzkazy.

A tak pořád dál, až za ní v červenci přišel jistý člověk. Přivedl ho velitel její buňky, který se k němu choval velice uctivě, jméno neuvedl. Je ochotna udělat pro organizaci něco speciálního? Samozřejmě. I když to bude nebezpečné a velmi nepříjemné? Na tom nezáleží.

Za tři dny jí ukázali muže vycházejícího z jednoho obytného domu. Seděli v zaparkovaném autě. Řekli jí, kdo to je, a jaké má postavení. A co má udělat.

V polovině července se s ním seznámila, zdánlivě náhodou, když si v restauraci sedla k vedlejšímu stolu a s plachým úsměvem ho poprosila, aby jí podal solničku. Dal se s ní do řeči, ale odpovídala rezervovaně, ostýchavě. Reagoval správně. Její stydlivost ho zaujala. Rozhovor se nenápadně rozvinul, on měl prim, ona poslušně přizvukovala. Do čtrnácti dnů byli milenci.

Vyznala se v mužích dost, aby dokázala odhadnout, o co kterému typu jde. Její nový ctitel byl zvyklý na snadné úspěchy, na zkušené ženy. Hrála plachou, pozornou, ale cudnou, navenek zdrženlivou, ale s občasným náznakem, že jednou její nádherné tělo nebude tak docela pomíjeno. Návnada zabrala. Jeho hlavní starost byla, jak ji definitivně dobýt.

Koncem července jí velitel buňky řekl, že by s ním měla začít spávat. Háček byl v tom, že bydlel s manželkou a dvěma dětmi. 29. července však žena s dětmi odjela na letní byt do údolí Loiry a manžel musel zůstat kvůli zaměstnání v Paříži. Několik minut poté, co rodina odjela, zavolal do kosmetického salonu a přemluvil Jacqueline, aby k němu přišla na večeři.

Když se Jacqueline vrátila z práce domů, pohlédla na hodinky. Má na přípravu tři hodiny, a i když si chce dát co nejvíc záležet, dvě ji postačí. Svlékla se a vysprchovala a utírala se pak před dlouhým zrcadlem na vnitřní straně skříňových dveří; netečně se dívala, jak jí ručník přejíždí po kůži, a zvedala paže nad hlavu, aby zvedla plná, růžově zahrocená ňadra, ale tentokrát bez slastné nedočkavosti, jaká se jí zmocňovala, když věděla, že je budou za chvíli laskat Francoisovy dlaně.

Bez vzrušení pomyslela na nadcházející noc a žaludek se jí zvedl odporem. Vydrží to, přísahala si, vydrží to, i kdyby po ní chtěl nevím co. Ze skrýše v psacím stolku vytáhla fotografii Francoise, který se na ni z rámu díval s týmž ironickým pousmáním, jako když mu přes celé nástupiště letěla v ústrety. Hebké hnědé vlasy, střízlivá tmavožlutá uniforma a pod ní tvrdé prsní svaly, o které si tak ráda opírala hlavu, a ocelová výsadkářská křidélka na klopách, o něž si chladila rozpálené tváře. To všechno tu pořád bylo na fotografii. Lehla si na postel a držela Francoise nad sebou. Díval se na ni, jako když se milovali, a když se zbytečně ptal: „Alors, petite, tu veux?“, vždycky zašeptala: „Oui, tu sais bien…“ a pak to přišlo.

Když zavřela oči, znovu ho v sobě cítila, tvrdou a horkou a mocně tepající sílu, a slyšela, jak jí sténá do ucha něžnůstky, až po závěrečný rozkaz „Viens, viens…,“ kterého vždycky uposlechla.

Otevřela oči a uviděla strop. Přitiskla si zahřáté sklo fotografie k prsům. „Francoisi,“ vydechla, „pomoz mi, prosím tě, pomoz mi dnes večer.“

Poslední den v měsíci měl Šakal plno práce. Dopoledne byl na Bleším trhu a s lacinou brašnou přecházel od stánku ke stánku. Koupil umaštěný černý baret, ošoupané střevíce, jakési nepříliš čisté kalhoty a po velkém hledání dlouhý, kdysi vojenský plášť. Litoval, že není z lehčího materiálu, jenže vojenské pláště se zpravidla nešijí pro parné léto a ve francouzské armádě bývají z teplé chlupaté látky. Byl však dost dlouhý i jemu, sahal mu kus pod kolena, a to bylo důležité.

Když odcházel, padl mu do oka stánek plný metálů, většinou zašlých stářím. Koupil jich celou kolekci a k tomu brožurku o francouzských vojenských medailích s vybledlými obrázky stuh a textem poučujícím čtenáře, za která tažení nebo za jaké hrdinské činy se různá vyznamenání udělovala.

Po lehkém obědě v restauraci Queenie na rue Royale zahnul za roh ke svému hotelu, zaplatil účet a sbalil si. Poslední nákup se mu vešel do dna jednoho ze dvou luxusních kufrů. S pomocí brožurky sestavil z kolekce medailí sérii vyznamenání: nejdříve Medaille Militaire za odvahu v boji s nepřítelem, pak Medaille de la Libération a pět frontových medailí udělovaných těm, kdo za druhé světové války bojovali v armádě Svobodné Francie. Udělil si vyznamenání za Bir Hakeim, Libyi, Tunis, za účast na spojenecké invazi a za boje v 2. obrněné divizi generála Philippa Leclerka.

Zbylé medaile a brožurku zahodil do nádob na odpadky, připevněných ke sloupům svítilen na bulváru Malesherbes. Recepční v hotelu mu poradil výborný rychlík Etoile du Nord, který odjíždí z Gare du Nord v 17.15. Nasedl do něho, dobře povečeřel a do Bruselu dorazil v posledních červencových hodinách.

6

Dopoledne 1. srpna přišel do Říma pro Viktora Kowalského dopis. Když se obrovský desátník vracel s poštou a procházel hotelovou halou, zavolal na něho jeden z poslíčků: „Signore, per favore…“

Nevrle jako vždycky se obrátil. Toho Taliána neznal, ale na tom nebylo nic nenormálního. Cestou přes halu k výtahu si jich nikdy nevšímal. Tmavooký mládenec přistoupil ke Kowalskému s jakousi obálkou v ruce.

„Éna una lettera, signore. Per un Signor Kowalski… non lo conosco questo signore… Eforse un francese…“

Kowalski nerozuměl z italské hatmatilky ani slovu, ale smysl pochopil a poznal své jméno, třebaže špatně vyslovené. Vytrhl mládenci dopis z ruky a vytřeštil oči na jméno a adresu na obálce. V hotelu byl zapsán pod jiným jménem, a protože nic nečetl, nevěděl, že před pěti dny otiskl jeden pařížský list senzační zprávu o tom, jak se tři nejvyšší náčelníci OAS skrývají v posledním poschodí tohoto hotelu.

Nedovedl si představit, kdo by mohl o téhle jeho adrese vědět. A přece ho dopis rozrušil. Dostával poštu jen málokdy, a pokud mu nějaká přišla, byla to pro něho jako pro většinu prostých lidí nevšední událost. Z toho, jak naň Ital upíral pokorné psí oči, jako by on, Kowalski, byl studnice moudrosti schopná záhadu rozřešit, usoudil, že nikdo v recepci hosta s takovým jménem nezná a že si s dopisem neví rady.

Kowalski se na něho znovu podíval. „Bon. Je vais demander,“ řekl povýšeně. „Zeptám se.“ Ital se však nepřestával tvářit ztrápeně.

„Demander, demander,“ opakoval Kowalski a ukázal ke stropu. Italovi svitlo.

„Ah, si. Domandare. Prego, signore. Tante grazie…“

Kowalski si už vděčně gestikulujícího Itala nevšímal a zamířil k výtahu. Vyjel do osmého poschodí, a když vystoupil, stál před hlavní natažené a odjištěné automatické pistole, kterou na něho mířila stráž za stolem na chodbě. Vteřinu na sebe hleděli. Pak strážce pistoli zajistil a schoval do kapsy. Kromě Kowalského nikoho ve výtahu neviděl. Byl to běžný postup, kdykoli světlo nad výtahovými dveřmi ukázalo, že výtah jede výš než do sedmého poschodí.

Kromě muže za stolem byl další strážce u dveří, které na konci chodby vedly k požárním schůdkům, a třetí nad schodištěm. Schůdky i schodiště byly zaminovány, o čemž správa hotelu neměla tušení, a průchod byl bezpečný, jen když se vypínačem pod strážcovým stolem přerušil přívod proudu k rozbuškám.

Čtvrtý člen denní směny hlídkoval na střeše nad devátým poschodím, kde bydleli náčelníci, ale pro všechny případy byli po ruce další tři; spali teď na svých pokojích na konci chodby, ale kdyby se něco stalo, během několika vteřin by byli na nohou a schopni boje. V devátém poschodí byly dveře výtahu zvenčí přiletovány k rámu, ale kdyby světlo v osmém poschodí ukázalo, že výtah míří nahoru, byl by to signál k všeobecnému poplachu. Stalo se to jen jednou, a to ještě nedopatřením, když pikolík s podnosem plným nápojů stiskl knoflík do „devítky“. Takovým způsobům ho rychle odnaučili.

Strážce u stolu zatelefonoval nahoru, že se nese pošta, a kývl na Kowalského, aby vyšel po schodišti. Dopis na své jméno už si bývalý desátník vecpal do náprsní kapsy; poštu pro nadřízené měl v ocelové kazetě, připevněné řetízkem k levému zápěstí. Zámek k řetízku i k ploché kazetě byl patentní a klíče měl jen Rodin. Za chvíli podplukovník OAS obojí odemkl a Kowalski se měl prospat, než k večeru vystřídá strážce u stolu.

V pokoji na konci osmého poschodí si konečně dopis přečetl. Začal podpisem. Udivilo ho, že mu píše zrovna Kovacs, kterého už rok neviděl a který uměl tak málo psát jako Kowalski číst. Ale s vynaložením všech sil dopis rozluštil. Nebyl dlouhý.

Kovacs začínal tím, že mu právě jeden známý přečetl z novin zprávu o tom, jak se Rodin, Montclair a Casson schovávají v tomto římském hotelu. Řekl si, že tam s nimi bude jeho starý kamarád Kowalski, a tak mu pro každý případ píše.

Z dalších několika odstavců vyplývalo, že ve Francii v současné době přituhuje, že poldové všude kontrolují průkazy a přitom pořád přicházejí rozkazy přepadávat a vylupovat klenotnictví. Sám do toho šel čtyřikrát, a není to žádná legrace, zvlášť když se musí kořist odevzdat. Za starých dobrých časů v Budapešti na tom byl líp.

V posledním odstavci Kovacs oznamoval, že před několika týdny potkal Michela a že Michel říkal, že mluvil s Jožem a ten říkal, že Sylvinka je nemocná na nějakou lejkemílii nebo co; na každý pád je to něco s krví, ale Kovacs doufá, že bude zase brzo zdravá, takže si Viktor nemá dělat starosti.

Jenže Viktor si starosti dělal. Sylvinčina nemoc ho poděsila. Za šestatřicet let jeho tvrdého života ho dojalo jen málo věcí. Když Němci vtrhli do Polska, bylo mu dvanáct, a jen o rok víc, když mu oba rodiče odvezlo černé nákladní auto. Byl dost starý, aby věděl, co dělá jeho sestra ve velkém hotelu za katedrálou, který zabrali Němci a kam chodilo tolik jejich důstojníků; jeho rodiče to tak pobouřilo, že si stěžovali v kanceláři vojenské správy. Byl také dost starý na to, aby se dal k partyzánům, a v patnácti letech zabil svého prvního Němce. Když přišli Rusové, bylo mu sedmnáct, ale protože jeho rodiče je vždycky nenáviděli a báli se jich a vyprávěli mu hrůzostrašné historky o tom, co dělají s Poláky, utekl z partyzánského oddílu a jako štvané zvíře prchal na západ do Československa. Pak se dostal do Rakouska a do tábora pro utečence, kde si mysleli, že tento vyzáblý, nemotorný čahoun, který umí j
en polsky a málem padá hladem, je další z neškodných trosečníků bloudících poválečnou Evropou. Americká strava ho postavila na nohy. Jedné jarní noci v šestačtyřicátém utekl, vydal se autostopem do Itálie a odtud s jedním Polákem, kterého poznal v táboře a který uměl francouzsky, do Francie. V Marseille se jednou v noci vloupal do obchodu, zabil majitele, který se mu postavil na odpor, a znovu se dal na útěk. Jeho druh se s ním rozešel a poradil mu, že může udělat jen jedno: dát se do cizinecké legie. Hned ráno se tam zapsal, a než se v Marseille, která se dosud nevzpamatovala z války, rozjelo policejní vyšetřování, byl v Sidi-Bel-Abbés. Toto středomořské město bylo ještě pořád velkou dovozní základnou amerických potravin a vraždy kvůli potravinám tam byly skoro na denním pořádku. Když se do několika dnů na pachatele nepřišlo, případ se založil ad acta. Jenže když se to Kowalski dověděl, byl už legionáem.

Měl devatenáct let a staří mazáci mu zpočátku říkali „petit bonhomme“, kluk. Pak jim dokázal, jak umí zabíjet, a začali mu říkat Kowalski.

Šest let v Indočíně v něm zahladilo poslední stopy normálního lidského života; potom byl obrovský desátník odvelen do Alžírska. Ale předtím ho poslali do půlročního kurzu bojové techniky u Marseille. Tam poznal Julii, mladičkou, ale zkaženou uklízečku z přístavní krčmy, která měla potíže se svým „chlapem“. Kowalski ho jediným úderem odpálil šest metrů přes krčmu a na deset hodin do bezvědomí. Chlap ještě několik let potom špatně artikuloval; tak těžce měl pochroumanou dolní čelist.

Julii se mohutný legionář líbil a na několik měsíců jí sloužil jako noční „ochránce“, když ji po práci doprovázel do chatrné podkrovní světničky ve Vieux Port. Bylo v tom hodně vášně, zvláště z její strany, ale lásky málo, a ještě méně, když zjistila, že je těhotná. Dítě, jak mu řekla, bylo jeho, a zřejmě tomu věřil, protože chtěl. Také mu řekla, že děcko nechce a že zná jednu bábu, která jí od něho pomůže. Kowalski ji zfackoval a řekl jí, že jestli to udělá, zabije ji. Za tři měsíce se měl vrátit do Alžírska. Než odjel, spřátelil se s dalším polským bývalým legionářem Josefem Grzybowským, známým jako Polák Jožo; byl to invalida z indočínské fronty a uchytil se u jedné veselé vdovy, která jezdila s pojízdným bufetem po nástupištích hlavního nádraží. Od své svatby v roce 1953 vedli obchod na kolečkách společně; Jožova žena podávala občerstvení a Jožo se belhal za ní, br
al peníze a vracel drobné. O volných večerech chodil rád do krčem, kde se scházeli legionáři z nedalekých kasáren, aby si s nimi zavzpomínal na staré časy. Většinou to byly mladší ročníky, které už jeho indočínská léta nepamatovaly, ale jednou večer narazil na Kowalského.

A s ním se také Kowalski přišel poradit o dítěti. Jožo mu dal zapravdu. Oba byli kdysi katolíci.

„Chce si to nechat vzít,“ řekl Viktor.

„Kurva,“ řekl Jožo.

„Svině,“ přikývl Viktor. Pili dál a sklíčeně hleděli do zrcadla na zadní stěně krčmy.

„To není k tomu fakanovi fér,“ řekl Viktor.

„To není správný,“ souhlasil Jožo.

„Já jakživ děcko neměl,“ řekl po chvíli přemýšlení Viktor.

„Já taky ne, a jsem ženatej a všecko,“ odpověděl Jožo.

Po půlnoci si v opici smluvili plán a s obřadností pravých opilců jej zapili. Ráno si Jožo vzpomněl, co Viktorovi slíbil, ale nevěděl, jak to manželce říct. Trvalo mu to tři dny. Když si pak večer se ženou lehli, opatrně kolem toho kroužil a nakonec to vybreptl. Nestačil se divit, jakou tím manželce udělal radost. A tak se domluvili.

Po ukončení kurzu se Viktor vrátil do Alžírska znovu válčit s majorem Rodinem, který teď velel praporu. V Marseille zatím Jožo a jeho žena střídavě zastrašovali a chlácholili Julii, kterou měli pod dozorem. Když Viktor z Marseille odjel, byla už ve čtvrtém měsíci a na potrat bylo pozdě, což Jožo varovně oznámil pasákovi s rozbitou čelistí, který se kolem ní brzy začal motat. Pasák už se žádným legionářem nechtěl nic mít, i když to byl jen starý vysloužilec s protézou, a proto svou někdejší živitelku sprostě proklel a hledal si jinou.

Julie slehla koncem roku 1955 a porodila děvče s modrýma očima a zlatými vlasy. Jožo a jeho žena podali žádost o adopci. Rodička připojila svůj souhlas a adopce byla provedena. Julie se vrátila ke starému životu a Grzybowští teď měli dceru, které dali jméno Sylvie. Napsali o tom Viktorovi a ten na svém kasárenském kavalci pocítil zvláštní blaho. Ale nikomu nic neřekl. Pokud jeho paměť sahala, vždycky přišel o všechno, co před ostatními dobře neutajil.

Když se za tři roky chystali na bojovou výpravu do alžírských hor, polní kurát se ho zeptal, nechce-li udělat poslední vůli. Něco takového ho jakživ nenapadlo. Také nikdy nic neměl, protože nastřádaný žold utratil v hospodách a nevěstincích, když se jednou za dlouhý čas dostal na dovolenou do většího města; a co měl, patřilo legii. Kurát ho však ujistil, že v moderní legii není poslední vůle proti předpisům, a Kowalski ji tedy s jeho vydatnou pomocí sepsal a všechny své světské statky odkázal dceři jistého Josefa Grzybowského, legionáře ve výslužbě, nyní bytem v Marseille. Kopie tohoto dokumentu pak byla uložena k jeho ostatním materiálům v archivu ministerstva ozbrojených sil v Paříži. Když francouzská bezpečnost narazila na Kowalského jméno v souvislosti s teroristickými akcemi v Bonu a Constantinu v roce 1961, byly jeho materiály s mnoha dalšími vyneseny na světlo a začalo se o ně zajímat akční odděle ní plukovníka Rollanda.

Kowalski viděl svou dceru dvakrát v životě, jednou v roce 1957, když byl postřelen do stehna a poslán do Marseille na rekonvalescenční dovolenou, podruhé v roce 1960, když tam přijel v eskortě podplukovníka Rodina, který byl předvolán jako svědek k vojenskému soudu. Při prvé návštěvě měla holčička dva roky, při druhé čtyři a půl. Kowalski přišel ověšen dary pro manžele Grzybowské a hračkami pro Sylvii. Dítě a hromotlucký strýček Viktor si výborně rozuměli. Ale nikdy o tom nikomu neřekl, ani Rodinovi.

A teď měla Sylvinka něco s krví a Kowalski se celé dopoledne trápil. Po obědě šel nahoru a nechal si k zápěstí připoutat řetízek s ocelovou kazetou. Rodin čekal z Francie důležitý dopis s dalšími podrobnostmi o tom, kolik loupeže Cassonova gangsterského podsvětí v uplynulém měsíci vynesly, a chtěl, aby Kowalski zašel i pro odpolední poštu.

„Co je to lejkemílie?“ vyhrklo znenadání z desátníka.

Rodin, který právě zamykal řetízek, překvapeně vzhlédl.

„O tom jsem jakživ neslyšel,“ odpověděl.

„Je to nějaká krevní nemoc,“ vysvětlil Kowalski.

Z druhého konce pokoje se zasmál Casson, který si tam četl v jakémsi pestrém časopise.

„Myslíte leukémii,“ řekl.

„Ano, co je to, monsieur?“

„To je rakovina,“ odpověděl Casson. „Rakovina krve.“

Kowalski se podíval na Rodina. Civilům nevěřil.

„Můžou to felčaři vyléčit, mon colonel?“

„Ne, Kowalski, to je smrtelné. Na to není žádný lék. Proč?“

„Jen tak,“ zahučel Kowalski. „Něco jsem čet.“

Pak odešel. Pokud Rodina překvapilo, že jeho tělesný strážce, o němž bylo známo, že nečte nikdy nic složitějšího než denní rozkazy, narazil v nějaké knize na tak učené slovo, nedal to na sobě znát a brzo na to zapomněl. S odpolední poštou mu totiž přišel dopis, na který čekal; oznamoval, že úhrn vkladů OAS ve švýcarských bankách právě přesáhl dvě stě padesát tisíc dolarů.

Rodin si spokojeně sedl a sepsal příkazy příslušným bankám, aby tuto částku převedly na konto najatého atentátníka. S doplatkem si hlavu nelámal. Až bude prezident de Gaulle mrtev, krajně pravicoví průmyslníci a bankéři, kteří financovali OAS za její dřívější a úspěšnější éry, dodají zbývajících dvě stě padesát tisíc, ani nemrknou. Titíž pánové, kteří na jeho žádosti o další peněžní příspěvky odpovídali ještě před nedávnem pokryteckými výmluvami, že „nedostatečná efektivita a iniciativa vykazovaná v posledních měsících vlasteneckými silami“ zmenšuje šance na návratnost dosavadních investic, tak titíž pánové se budou předhánět v subvencování vojáků, kteří stanou v čele obrozené Francie.

Za soumraku příkazy dopsal, ale když si je Casson přečetl a viděl, že švýcarské banky mají převést peníze na Šakala, byl proti tomu. Připomněl zásadní věc, na které se s Angličanem domluvili: že naváže v Paříži spojení, aby získal přesné a co nejčerstvější informace o přesunech francouzského prezidenta a o případných změnách v jeho ostraze. To pro něho může mít, a jistě bude, prvořadý význam. Kdežto vyrozumět ho o převodu peněz už teď, znamená podnítit ho k předčasné akci. Termín je samozřejmě jeho věc, ale když jej o pár dnů posune, nic se tím nezmění. Informace však mohou změnit všechno. Na nich záleží, skončí-li akce úspěšně anebo dalším a bezpochyby posledním fiaskem.

Téhož dne dostal Casson s ranní poštou zprávu od svého hlavního pařížského zástupce, že se podařilo nasadit agentku do bezprostřední blízkosti jednoho z nejbližších de Gaullových spolupracovníků. Ještě několik dní jí bude trvat, než opatří naprosto spolehlivé informace o místech generálova pobytu, a především o jeho cestovních záměrech a veřejných vystoupeních, která už nejsou předem ohlašována. Ať je tedy Rodin tak laskav a počká ještě pár dní, než bude Casson moci dodat atentátníkovi pařížské telefonní číslo, na kterém dostane informace pro akci nepostradatelné.

Rodin Cassonovy námitky dlouho zvažoval a nakonec mu dal za pravdu. Nikdo z nich neznal Šakalovy záměry a nevěděl, že odeslání příkazů do bank a doručení pařížského telefonního čísla na londýnskou adresu nezmění na atentátníkově plánu ani vlásek. Teroristé v římském hotelu nemohli tušit, že vrah už si svůj den vybral a že ve svých přípravách a opatřeních proti všem náhodám pokračuje s přesností hodinového stroje.

V horké římské noci zatím seděl na střeše, ukryt ve stínu klimatizačního komínu a s koltem .45 bezpečně sevřeném ve cvičené ruce, hromotluk Kowalski a ztrápeně myslel na holčičku, která leží v Marseille a má něco strašného s krví. Krátce před svítáním dostal nápad. Vzpomněl si, že když s Jožem v šedesátém naposled mluvil, vysloužilý legionář mu říkal, že si dá do bytu zavést telefon.

Toho rána, kdy Kowalski dostal dopis, vyšel Šakal z hotelu Amigo v Bruselu a jel taxíkem za roh ulice, kde bydlel monsieur Goosens. Po snídani se dodavateli zbraní telefonicky ohlásil Dugganovým jménem, pod nímž ho Goosens znal, a smluvil si s ním schůzku na jedenáct hodin. Na roh ulice dojel v 10.30 a celou půlhodinu si ji pak prohlížel z lavičky za novinovým stánkem v parčíku, kterým končila.

Zdálo se, že je všechno v pořádku. Úderem jedenácté zazvonil u dveří a Goosens ho uvedl do malé kanceláře za chodbou. Když Šakal vešel, monsieur Goosens pečlivě zamkl domovní dveře a zajistil je řetízkem. V kanceláři se Angličan obrátil k puškaři.

„Nějaké problémy?“ zeptal se. Belgičan vypadal ustaraně.

„Ano, bohužel.“

Atentátník si ho s ledovým obličejem a hrozivě přivřenýma očima změřil.

„Řekl jste, že když se vrátím prvního srpna, mohu si čtvrtého pušku odnést,“ řekl.

„Přesně tak, a ujišťuji vás, že s puškou problémy nejsou,“ řekl Belgičan. „Ta je, prosím, hotová a upřímně řečeno, patří mezi má mistrovská díla. Nádherná zbraň. Potíž je s tou druhou věcí, kterou jsem musel vyrobit sám. Račte se podívat.“

Na stole ležel kufřík asi šedesát centimetrů dlouhý, čtyřicet široký a deset hluboký. Monsieur Goosens jej otevřel, a když odklopil víko na stůl, Šakal se podíval dovnitř.

Vypadalo to jako podnos, rozdělený na pečlivě tvarované přihrádky. Do každé přesně zapadala jedna součást.

„To není původní kufřík, víte?“ vysvětloval monsieur Goosens. „Byl by příliš dlouhý. Tenhle jsem udělal sám. Přesně na míru.“

A skutečně padl jako ulitý. Podél zadní stěny byla uložena hlaveň s pouzdrem závěru; dohromady nezabíraly ani půl metru. Šakal je vzal do ruky a prohlédl si je zblízka. Hlaveň byla velmi lehká a připomínala spíš samopal. Z úzkého závěru, teď zasunutého, vybíhala maličká záchytka, ale přes pouzdro závěru nepřečnívala.

Angličan vzal záchytku mezi palec a ukazovák pravé ruky a vypáčil ji proti směru hodinových ručiček. Závěr se odemkl a otevřel. Šakal za záchytku zatáhl, závěr sklouzl dozadu a odkryl lesklé dno nábojové komory a temný otvor hlavně. Znovu závěr přirazil a otočil jím doprava. Hladce se zamkl.

Pod zadní částí závěru byla k mechanismu odborně přivařena kruhová ocelová destička, asi centimetr silná a něco přes dva široká. Nahoře měla půlkruhovité vybrání pro zpětný pohyb závěru a uprostřed zadní stěny hluboký otvor se šroubovitým závitem.

„To je opěrka,“ řekl tiše Belgičan.

Šakal viděl, že po původní dřevěné pažbě, kterou puškař odstranil, nezbylo nic než malé výstupky pod pouzdrem závěru, za něž byla dřív uchycena. Dva otvory po upevňujících šroubech byly odborně ucpány a zabarveny. Obrátil pušku a prohlédl si ji zespodu. V pouzdře závěru byl úzký otvor, kterým viděl spodní část závěru s úderníkem odpalujícím náboj. Do otvoru vybíhal pahýl spouště upilovaný tak, aby nevyčníval ven.

K pahýlu původní spouště byla přivařena kovová kulička; také ta měla šroubovitý otvor. Monsieur Goosens podal Šakalovi mlčky kousek ocele, asi dva a půl centimetru dlouhý, zakřivený a na jedné straně zakončený šroubem. Šakal jej přiložil k otvoru a palcem a ukazovákem rychle zašrouboval. Když jej upevnil, čněla z pouzdra závěru nová spoušť.

Belgičan sáhl znovu do kufříku a vytáhl úzkou ocelovou tyčku se šroubem na konci.

„První díl skládací pušky,“ řekl.

Atentátník vsadil tyčku do otvoru v kruhové destičce za závěrem a otáčením ji upevnil. Při pohledu ze strany trčela z pušky dozadu a klesala v třicetistupňovém úhlu. Po pěti centimetrech se mírně zplošťovala a v plochém úseku měla shora vyvrtán šikmý otvor. Goosens zvedl druhou a kratší ocelovou tyčku.

„Horní díl,“ řekl.

Šakal upevnil i ten. Obě tyčky teď čněly dozadu, horní v mnohem ostřejším úhlu k ose hlavně než dolní, takže se rozbíhaly jako dvě strany úzkého trojúhelníku, kterému schází základna. Goosens ji Šakalovi podal. Byla zakřivená, asi patnáct centimetrů dlouhá a tlustě obložená černou kůží. Na obou koncích měla tato ramenní opěra neboli pata pažby malý otvor.

„Ta už se nešroubuje,“ řekl zbrojíř, „jen se do těch dvou dílů vtlačí.“

Angličan přiložil konce obou ocelových tyček k příslušným otvorům a opěru k nim přirazil. Puška se spouští a s obrysy pažby teď vypadala z profilu normálněji. Šakal si zapřel koncovou příčku do ramene, levou rukou podepřel zdola hlaveň, pravý ukazovák ohnul kolem spouště, zavřel levé oko a pravým se podíval podél hlavně. Zamířil na protější zeď a stiskl spoušť. Z pouzdra závěru se ozvalo tiché cvaknutí.

Obrátil se k Belgičanovi, který držel v každé ruce jakousi černou čtvrtmetrovou trubku.

„Tlumič,“ řekl Angličan. Vzal trubku a napřed si prohlédl ústí hlavně. Měla nádhernou „kresbu“ čili vývrt. Nasadil na ni širší konec tlumiče a rychle jím otáčel, kam až mohl. Hlaveň vypadala s tlumičem jako napuchlá. Natáhl ruku a monsieur Goosens mu do ní vložil puškový dalekohled.

Hlaveň měla nahoře několik drážek. Do těch zapadly pružené příchytky na spodní straně dalekohledu, takže teleskopické zaměřovače byly dokonale rovnoběžné s hlavní. Zprava a shora byly do dalekohledu zapuštěny drobounké šroubky, kterými se dala upravovat poloha vlasového kříže v dalekohledu. Angličan znovu pušku zvedl a zamířil. Na první pohled vypadal jako elegantní anglický džentlmen v kostkovaném obleku, který si v puškařství na Piccadilly vybírá novou sportovní ručnici. Ale to, co bylo ještě před deseti minutami hromádkou nezvykle vypadajících součástek, nemělo už se sportovní puškou nic společného; byla to maximálně razantní, dalekonosná dokonale tlumená vražedná zbraň. Šakal ji spustil k pasu. Otočil se k Belgičanovi a spokojeně přikývl.

„Dobré,“ řekl. „Znamenité. Blahopřeji vám. Krásná práce.“

Monsieur Goosens zazářil.

„Zbývá nastavit mířidla a zastřílet ji. Máte náboje?“

Belgičan sáhl do zásuvky svého psacího stolu a vytáhl krabici se stovkou nábojů. Krabice byla rozlepena a šest nábojů scházelo.

„Tyhle jsou na zastřílení,“ řekl, „a těm šesti jsem udělal trhavou hlavičku.“

Šakal si nasypal plnou hrst nábojů a prohlížel si je. Pro práci, kterou bude muset jedna z nich vykonat, se mu zdály hrozně malé, ale všiml si, že patří k nejdelšímu typu své ráže, takže speciální trhavá nálož dá střele obrovskou rychlost, a tím zvýší její přesnost a smrtící sílu. Vpředu, kde je většina loveckých střel zaoblená, byla ostrá špička a místo běžné olověné hlavičky kuproniklový hrot. Byly to závodní náboje stejné ráže, jakou měla tato lovecká puška.

„Kde jsou ty pravé?“ zeptal se atentátník.

Monsieur Goosens šel znovu ke stolu a vytáhl kornoutek z hedvábného papíru.

„Normálně je mám samozřejmě bezpečně ukryty,“ vysvětloval, „ale protože jsem věděl, že přijdete, vyndal jsem je.“

Otevřel kornoutek a obsah vysypal na podložku na stole. Na první pohled vypadaly náboje jako ty, které Angličan právě vrátil do kartonové krabice. Pak jednu kulku zvedl a prohlédl si ji zblízka.

Kolem hrotu střely byl kupronikl jemně setřen smirkovým papírem až k olověnému jádru. Hrot střely byl mírně zbroušen a byla do něho vyvrtána asi půl centimetru hluboká dírka. Do ní se vlila kapička rtuti, načež se dírka zatavila kapkou tekutého olova. Když olovo ztuhlo, brousilo se a upravovalo smirkovým papírem, dokud předek střely nebyl znovu špičatý.

Šakal o takových kulkách věděl, ale zatím se mu nenaskytla příležitost, aby je vyzkoušel. Trhavá střela je příliš složitá věc, než aby se používala ve velkém, a tovární výrobu ženevská konvence zakazuje; je zákeřnější než dumdum, protože po vniknutí do lidského těla exploduje jako malý granát. Jakmile vypálená střela vyrazí prudce vpřed, vrhne kapičku rtuti k zadní stěně své dutiny, jako když náhlé zrychlení auta přitiskne pasažéra k sedadlu. Ale ve chvíli, kdy střela narazí na sval, chrupavku nebo kost, nastává náhlé zpomalení. Při něm se kapka rtuti vyřítí k ucpané přídi náboje. Ten roztrhne olověnou špičku a rozevře ji do všech stran jako prsty otevřené ruky nebo plátky rozvinutého květu. V tomto tvaru pak proniká projektil nervy a tkáněmi, takže je trhá, seká, krájí a posévá svými střepinami na ploše zvící čajového talířku. Zasáhne-li hlavu, neproletí jí, ale zdemoluje lebečn
í dutinu a přitom v ní rozpoutá tak strašnou tlakovou energii, že se lebka rozpadne na kusy.

Atentátník opatrně vrátil náboj do hedvábného papíru. Tichý mužíček, který jej vyrobil, se na něho tázavě podíval.

„Myslím, že se vám povedly. Je vidět, že jste odborník, pane Goosensi. S čím tedy máte problém?“

„S tou druhou věcí, monsieur. S trubicemi. Je to komplikovanější, než jsem předpokládal. Napřed jsem je udělal z hliníku, jak jste navrhoval. Ale pochopte, prosím, že v první řadě jsem sháněl a zdokonaloval pušku. Proto jsem se k ostatnímu dostal až po několika dnech. Myslel jsem, že při mých zkušenostech a nástrojích to bude poměrně jednoduché.

Aby byly trubice co nejužší, koupil jsem hodně tenký materiál. Až příliš tenký. Když jsem na něj v dílně začal dělat závity, byl najednou jako hedvábný papír. Při sebemenším tlaku se ohýbal. Kdyby měly mít trubice tak velkou světlost, aby se do nejširší vešlo pouzdro závěru, a přitom byly ze silnějšího materiálu, vyšlo by z toho něco, co by prostě nevypadalo přirozeně. A tak jsem se rozhodl pro nerezavějící ocel.

Byla to jediná možnost. Podobá se hliníku, ale je o něco těžší. Protože je pevnější, může být tenčí. Unese závit, aniž se ohne. Opracování je ovšem složitější a trvá déle. Začal jsem včera…“

„Dobrá. To všechno je logické. Ale já to potřebuji, a v bezvadném stavu. Kdy?“

Belgičan pokrčil rameny. „Těžko říct. Všechny základní součásti už mám… pokud nenastanou další komplikace. Ale to sotva. Věřím, že všechny technické problémy jsou za námi. Snad za týden…“

Angličan nevypadal nespokojeně. Při Belgičanově výkladu se nepřestával tvářit apaticky, i když z něho nespouštěl oči. Pak se zamyslel.

„Dobrá,“ řekl posléze. „Znamená to, že budu muset změnit svůj cestovní plán. Ale zřejmě ne tak podstatně, jak jsem původně myslel. Částečně to závisí také na telefonickém rozhovoru, který mě čeká. Stejně si budu muset na pušku zvyknout, a to si mohu odbýt tady stejně dobře jako jinde. V tom případě však budu potřebovat pušku a normální náboje plus jeden vylepšený. A také klidné místo, kde bych ji mohl nerušeně zastřelovat. Kde se dá v Belgii naprosto tajně vyzkoušet nová puška? Ze sto třiceti až sto padesáti metrů v terénu?“

Monsieur Goosens chvíli uvažoval. „V ardenských lesích,“ řekl nakonec. „Tam jsou obrovské prostory, kde člověk po celé hodiny nikoho nepotká. Stihnete to tam i zpátky za den. Dnes máme čtvrtek, zítra začíná víkend a v lese bude možná plno výletníků. Navrhoval bych pondělí pátého. V úterý nebo ve středu bych se zbytkem mohl být hotov.“

Angličan spokojeně kývl.

„Platí. Zbraň a střelivo si raději vezmu hned. Spojím se s vámi znovu příští úterý nebo středu.“

Belgičan chtěl něco namítnout, ale zákazník ho předešel.

„Myslím, že vám ještě dlužím sedm set liber. Tady,“ položil několik svazků bankovek na stůl, „je pět set. Zbývající dvě stovky dostanete po dodání krytu.“

„Merci, monsieur,“ řekl puškař a shrábl pět svazků po dvaceti pětilibrovkách do kapsy. Pak pušku zase rozebral a součást po součásti pečlivě uložil do zeleně potažených přihrádek v kufříkovém pouzdře. Trhavý náboj, který si chtěl Angličan vzít, zabalil do zvláštního kousku hedvábného papíru a vsunul do kufříku k čisticím hadříkům a kartáčkům. Zavřené pouzdro podal i s krabičkou nábojů Angličanovi, který strčil střelivo do kapsy a elegantní kufřík vzal do ruky.

Monsieur Goosens jej uctivě vyprovodil.

Šakal ještě stihl v hotelu oběd. Nejdříve však uložil pouzdro s puškou opatrně na dno skříně, zamkl ji a klíč schoval do kapsy.

Odpoledne zašel pomalu, jakoby procházkou, na hlavní poštu a objednal si hovor s Curychem. Trvalo půl hodiny, než ho spojili, a dalších pět minut, než se mu ozval Herr Meier. Angličan se představil napřed číslem konta a pak jménem.

Herr Meier se omluvil a na dvě minuty se vzdálil. Po návratu mu opatrná rezervovanost z hlasu zmizela. Muž z Bruselu se ho zeptal na jedinou věc a švýcarský bankéř se znovu omluvil, ale tentokrát se vrátil za necelých třicet vteřin. Zřejmě si dal ze sejfu přinést klientovu kartu se záznamem vkladů a prohlížel si ji.

„Nein, mein Herr,“ zapraskal hlas v bruselském sluchátku. „Máme zde dopis, kterým žádáte, abychom vás expresní leteckou poštou okamžitě informovali o každém nově poukázaném vkladu, ale v období, které uvádíte, nic nepřišlo.“

„Chtěl jsem se, Herr Meier, jen zeptat, protože jsem už dva týdny mimo Londýn, a myslel jsem, že by mezitím mohlo něco přijít.“

„Ne, nepřišlo nic. Jakmile něco obdržíme, dáme vám neprodleně zprávu.“

Herr Meier ho zahrnul přáními všeho dobrého, ale Šakal zavěsil, zaplatil hovor a odešel.

Večer se sešel v baru u rue Neuve s padělatelem. Přišel tam krátce po šesté a Belgičan už tam byl. Angličan si všiml, že stolek v koutě je ještě volný, a kývnutím přikázal padělateli, aby si tam přesedl. Sotva se posadil a zapálil si cigaretu, Belgičan byl u něho.

„Máte?“ zeptal se Angličan.

„Mám, všechno. A je to práce jedna radost, i když se nechci chválit.“

„Ukažte,“ rozkázal. Belgičan si zapálil bastosku a zavrtěl hlavou.

„Monsieur, pochopte, prosím, že tady na nás každý vidí. A taky si je musíte prohlédnout při dobrém osvětlení, zvláště ty francouzské. Mám je v ateliéru.“

Šakal se na něho chvíli chladně díval. Pak kývl.

„Dobrá. Pojďme si je prohlédnout k vám.“

Za chvíli vyšli z baru a zajeli taxíkem na roh ulice, kde měl Belgičan svůj suterénní ateliér. Byl teplý, slunný podvečer a Angličan měl jako vždycky na ulici přiléhavé tmavé brýle, které mu zakrývaly horní polovinu obličeje před každým náhodným známým. Ale ulice byla tak úzká, že do ní slunce neproniklo. Z protisměru kolem nich přešel jakýsi stařík, ale byl ohnutý revmatismem a šoural se s hlavou hluboce skloněnou.

Padělatel vedl Angličana po schůdcích ke dveřím a jedním ze svých klíčů je odemkl. V ateliéru byla taková tma, jako by venku byla už noc. Trochu denního světla sem prosakovalo jen mezi fotografiemi přilepenými zevnitř na okno u dveří, takže Angličan rozeznal aspoň obrysy židle a stolu v kanceláři, kterou se vstupovalo. Padělatel ho zavedl za dva sametové závěsy do ateliéru a rozsvítil stropní světlo.

Z náprsní kapsy vytáhl plochou hnědou obálku, rozstřihl ji a vysypal na kulatý mahagonový stoleček u stěny, který při fotografování sloužil jako kulisa. Pak stolek zvedl a přenesl jej doprostřed místnosti pod stropní světlo. Dvě obloukové lampy nad malým praktikáblem v pozadí zůstaly nerozsvíceny.

„Prosím, monsieur.“ Široce se usmál a pokynul ke třem průkazům ležícím na stolku. Angličan zvedl první a podržel jej pod světlem. Byl to řidičský průkaz s nově nalepenou první stránkou. Oznamovala, že „Alexander James Quentin Duggan, bytem v Londýně W 1, je oprávněn řídit motorová vozidla kategorie 1a, 1b, 2, 3, 11 a 13, a to od 10.12.1960 do 9.12.1963 včetně“. Nad tím bylo číslo průkazu (samozřejmě vymyšlené) a nadpisy „Londýnská městská rada“ a „Zákon o silniční dopravě z r. 1960“. Dále „ŘIDIČSKÝ PRŮKAZ“ a „Poplatek 15 s. zaplacen“. Šakalovi bylo jasné, že je to perfektní padělatelská práce, na jakou se může spolehnout.

Druhý průkaz byla francouzská carte d’identité na jméno André Martin, pětapadesátiletý, narozený v Colmaru, bytem v Paříži. Z rohu legitimace na něho hleděla jeho vlastní fotografie, na které měl rysy člověka o dvacet let staršího, kovově šedivé vlasy zastřižené na ježka a tupý, vyplašený výraz. Doklad byl ušpiněný a měl ohnuté růžky, zkrátka pravý dělnický průkaz.

Třetí exemplář ho zajímal nejvíc. Fotografie, která v něm byla, se mírně lišila od podobenky v občanském průkaze, protože se o několik měsíců lišila i data jejich vydání; kdyby totiž byly obě pravé, data by se přesně neshodovala. V tomto průkaze byla jeho fotografie pořízená před necelými dvěma týdny, ale košile vypadala tmavší a bradu jako by měl neoholenou. Obratným retušováním vyvolal padělatel dojem, že jde o dvě různé fotografie téhož člověka z různé doby a v jiném oblečení. Obě byly ukázkou vynikajícího padělatelského umění.

„To je výborné,“ řekl. „Právě tak jsem to chtěl. Blahopřeji. Myslím, že vám ještě dlužím padesát liber.“

„Správně, monsieur. Merci.“ Padělatel napjatě čekal na peníze. Angličan vytáhl z kapsy svazek deseti pětilibrových bankovek a podal mu je.

Než pustil peníze z prstů, řekl: „Ale ještě něco, ne?“

Belgičan se marně snažil vypadat, jako by nerozuměl.

„Monsieur?“

„Původní stránka řidičského průkazu. Tu, kterou jste mi měl vrátit.“

Teď už bylo jasné, že padělatel hraje divadlo. Nesmírně překvapeně zvedl obočí, jako by si na to vzpomněl až teď, pustil bankovky a obrátil se. Poodstoupil s hlavou skloněnou jako v hlubokém zadumání a s rukama za zády.

„Myslel jsem, že bychom si o tom papíru mohli ještě pohovořit, monsieur.“

„Ano?“ Šakalův tón byl nevyzpytatelný. Suchý, nevýrazný, poznamenaný jen tázavou intonací. Ani jeho obličej nic neprozrazoval a oči vypadaly zastřeně, jako by se zahleděl do svého soukromého světa.

„Musím vám říct, monsieur, že originál první stránky, na kterém zřejmě bylo vaše pravé jméno, zde nemám. Ó, klid, prosím, klid,“ udělal teatrální gesto, jako by ubezpečoval někoho silně znepokojeného, ačkoli Angličan na to vůbec nevypadal, „je na zcela bezpečném místě. V mé soukromé skříňce, kterou mám pronajatou v bance a kterou mohu otevřít jen já. Chápete, monsieur, že člověk tak choulostivého zaměstnání jako já se musí preventivně chránit, či chcete-li, pojistit.“

„O co vám jde?“

„Vážený pane, doufal jsem, že budete ochoten uzavřít obchod, který by spočíval na výměně toho papíru za částku o něco větší než sto padesát liber, o nichž byla řeč posledně.“

Angličan si tiše povzdechl, jako by ho trápila schopnost lidských tvorů komplikovat si svou pozemskou existenci. Jinak na Belgičanův návrh nereagoval.

„Máte zájem?“ zeptal se padělatel svatouškovsky. Hrál svou roli, jako by si ji dlouho zkoušel: postup oklikami, domněle jemné náznaky. Jeho zákazníkovi to připomínalo špatný kriminální film.

„S vyděrači jsem se už setkal,“ řekl Angličan, ale ne vyčítavě, jen to suše konstatoval. Belgičan se zhrozil.

„Proboha, monsieur! Já a vydírat? Mně nejde o žádné vydírání, o něco, co by se snad opakovalo! Mně jde čistě o obchod. O konkrétní částku jednou provždy. Uvažte, že mám v bance originál vašeho řidičského průkazu, vyvolané desky a všechny negativy vašich snímků, které jsem zde udělal, a bohužel…“ žalostně se zašklebil, aby ukázal, jak je mu líto, „…jeden váš snímek navíc, který jsem pořídil v rychlosti, když jste stál pod obloukovkami ještě nenalíčen. Já jsem přesvědčen, že kdyby se dostaly do rukou britským a francouzským úřadům, měl byste z toho jisté nepříjemnosti. Čekal bych, že jste zvyklý raději řádně zaplatit a vyhnout se tak různým komplikacím…“

„Kolik?“

„Tisíc liber, monsieur.“

Angličan nad navrženou částkou klidně pokyvoval hlavou, jako by ho zajímala čistě akademicky.

„Ty věci mi za to stojí,“ připustil.

Belgičan se vítězoslavně zazubil. „To velice rád slyším, monsieur.“

„Ale odpovídám ne,“ pokračoval Angličan, jako by nepřestával usilovně přemýšlet. Belgičanovy oči se zúžily.

„Ale proč? Tomu nerozumím. Říkáte, že pro vás tu cenu mají. Je to reálný obchod. Oba jsme zvyklí disponovat nepostradatelným zbožím a dát si za ně zaplatit.“

„Ze dvou důvodů,“ řekl klidně Angličan. „Za prvé nemám záruku, že neexistují kopie původních negativů, a že tedy nebudete žádat další peníze. Za druhé nemám záruku, že jste ty věci nedal příteli, který náhle prohlásí, že už je nemá, ledaže bych ho chtěl obměkčit dalším tisícem liber.“

Belgičanovi se zřejmě ulevilo. „Jestli se bojíte jen toho, pak jsou vaše obavy neopodstatněné. Především by nebylo v mém zájmu svěřovat dokumenty někomu druhému, protože bych neměl jistotu, že mi je vrátí. A těch tisíc liber byste mi asi nedal, dokud byste dokumenty nedostal. Takže nemám důvod, proč bych je dával z rukou. Opakuji, že jsou v depozitní skříňce v bance.

A že bych žádal další peněžní částky, to je nelogické. Fotostatická kopie řidičského průkazu by na britské úřady nezapůsobila, a i kdyby vás chytili s falešným řidičským průkazem, měl byste jisté oplétačky, ale ne takové, abyste mi kvůli nim musel několikrát zaplatit. A francouzské průkazy? Kdyby byly tamní úřady upozorněny, že jistý Angličan se vydává za neexistujícího Francouze jménem André Martin, asi by vás opravdu daly zatknout; pokud byste ve Francii pod tím jménem vystupoval. Ale kdybych žádal další a další peníze, vyplatilo by se vám oba průkazy zahodit a u jiného padělatele si dát vyrobit nové. Pak byste neriskoval, že vás ve Francii odhalí jako André Martina, protože Martin by prostě přestal existovat.“

„A proč bych se bez nich nemohl obejít hned?“ zeptal se Angličan. „Nové průkazy by mě nestály víc než dalších sto padesát liber.“

Belgičan rozepjal ruce a obrátil dlaně vzhůru.

„Spoléhám na to, že se vám vyplatí mít je bez komplikací a včas. Myslím, že na Martinovy doklady a na moji diskrétnost nechcete příliš dlouho čekat. Dát si udělat nové by trvalo mnohem déle a nebyly by tak kvalitní. Tyhle jsou perfektní. Takže potřebujete co nejdříve jak papíry, tak to, abych mlčel. Papíry už máte. A mlčet budu za tisíc liber.“

„Berete-li to takhle, pak prosím. Ale proč si myslíte, že mám tisíc liber přímo tady, v Belgii?“

Padělatel se shovívavě usmál, jako ten, kdo zná odpověď na všechny otázky, ale bez velkého sebezapření je důvěrnému příteli prozradí, aby vyhověl jeho rozmarům.

„Monsieur, jste Angličan. To je každému jasné. Přitom se chcete vydávat za staršího francouzského dělníka. Mluvíte plynně francouzsky, téměř s bezvadnou výslovností. Proto jsem jako rodiště André Martina vybral Colmar. Alsasané totiž vyslovují franštinu podobně jako vy. Projedete Francií přestrojen za André Martina. Bezvadně vymyšleno, skutečně geniálně. Koho by napadlo pátrat po strejdovi, jako je Martin, že? Z toho plyne, že ať budete převážet cokoli, bude to mít jistě velkou cenu. Že by drogy? V některých lepších kruzích je to dnes v Anglii velmi moderní. Nebo diamanty? Nevím. V každém případě je to výnosný obchod. Angličtí mylordové nemarní čas kapsařinou na dostizích. Monsieur, nechejme, prosím, těch komedií. Zatelefonujete přátelům do Londýna, aby vám do zdejší banky poukázali telegraficky tisíc liber, zítra večer si balíčky vyměníme a potom, olalá, můžete vyrazit, ne?“

Angličan několikrát kývl, jako by s lítostí rozjímal o svých hříších. Náhle zvedl hlavu a vlídně se na Belgičana usmál. Poprvé viděl Belgičan na jeho rtech úsměv a nesmírně se mu ulevilo, že to klidný Angličan bere tak sportovně. Obvyklé kličkování, pokusy o únik, ale druhý poločas bez problémů. Prostě si dal říct. Belgičan cítil, jak se v něm všechno uvolnilo.

„Dobře,“ řekl Angličan, „vyhráváte. Zítra kolem poledne bych těch tisíc liber mohl mít. Ale mám jednu podmínku.“

„Podmínku?“ Belgičan náhle znovu zostražitěl.

„Nesejdeme se tady.“

Padělatel užasl. „Ale tady je to naprosto bezpečné. Je tu klid, nikdo sem…“

„Pro mě to tady bezpečné není. Právě jste mi řekl, že jste mě tu tajně vyfotografoval. Předávání těch balíčků bude malý obřad a nechci, aby nás rušilo cvakání kamery z nějakého tajného koutku, kam se ukryl někdo z vašich přátel…“

Belgičanovi se zřetelně ulevilo. Hlasitě se rozesmál.

„Toho se, cher ami, bát nemusíte. Tahle místnost patří jen mně a je to velmi diskrétní místo, kam se nikdo nezvaný nedostane. Chápejte, já musím hledět na diskrétnost, protože můj vedlejší obor jsou obrázky pro turisty, víte? To je velmi vděčná práce, ale ne toho druhu, aby ji člověk dělal v ateliéru na Grande Place…“

Zvedl levou ruku, spojil špičky palce a ukazováku a několikrát do tohoto otvoru strčil natažený ukazovák pravé ruky, aby naznačil pohlavní akt.

Angličanovi zajiskřilo v očích. Zeširoka se zazubil a nakonec se rozesmál. I Belgičan se svému vtipu řehtal. Angličan ho plácl dlaněmi do paží, sevřel v prstech jeho bicepsy a pevně si gestikulujícího padělatele přidržel. Najednou měl rozesmátý Belgičan pocit, že mu do přirození vrazil rychlík.

Hlava mu sklesla na prsa, ruce přestaly posunkovat a klesly k nakopnutým varlatům, od kterých útočník odtáhl pravé koleno, a jeho smích přešel v jek, chropot a dávení. Napůl v bezvědomí se sesul na kolena a chtěl se převalit dopředu a na bok, aby se mohl vleže schoulit.

Šakal ho pustil na kolena málem něžně. Potom klečící tělo obešel a stoupl si rozkročmo k jeho nekrytým zádům. Pravou rukou objal Belgičanovo hrdlo a na druhé straně ji zaklesl do svého levého bicepsu. Levou dlaň položil na padělatelův týl. Krátce a zlověstně zakroutil krkem dozadu, dopředu a do stran.

Zapraskání lámané krční páteře nemohlo být nijak hlasité, ale v tichém ateliéru zaznělo jako výstřel z malé pistole. Padělatelovo tělo sebou naposled škublo a zhroutilo se jako hadrová panenka. Šakal chvíli čekal a pak je nechal padnout tváří na podlahu. Mrtvý obličej sklouzl na stranu, ruce schované pod pás se ještě pořád tiskly na přirození, ze zaťatých zubů vyčníval napůl prokousnutý jazyk, otevřené oči se upíraly na vybledlý vzorek linolea.

Angličan šel rychle k závěsům, a když se přesvědčil, že jsou úplně zataženy, vrátil se k mrtvole. Obrátil ji a ohmatal jí kapsy. Na levé straně kalhot našel klíče. V koutě ateliéru stál obrovský kufr s rekvizitami a líčidly. Zkoušel klíč za klíčem, čtvrtým víko odemkl a deset minut pak vyndával věci z kufru, až jich byly na podlaze celé haldy.

Když kufr vyprázdnil, zvedl za podpaží padělatelovo tělo a dovlekl je ke kufru. Snadno se do něho vešlo, protože bezvládné údy se zkroutily podle stěn. Věděl, že za několik hodin mrtvola ztuhne, a tím se v této pozici na dně kufru zablokuje. Pak začal vracet dovnitř všechno, co vytáhl. Paruky, ženské prádlo, příčesky a všechno malé a měkké vecpal do mezer mezi údy. Na ně dal několik krabic s maskérskými štětci a tubami odličovadel. A na to naházel zbývající kelímky, dva župánky, různé svetry a džínsy, pánský župan a několik párů černých síťových punčoch, takže mrtvola byla dokonale zakryta a kufr byl plný až po okraj. Na víko musel přitlačit, ale nakonec záklopka zapadla a zámek se zavřel.

Celou tu dobu bral kelímky a krabičky do ruky obalené kusem látky z kufru. Zámek a kufr otřel zvenčí kapesníkem, strčil do kapsy svazek pětilibrových bankovek, který zůstal na stolku, otřel stolek a vrátil jej ke stěně, kde stál, když přišli. Nakonec zhasl světlo, posadil se na jednu ze židlí u stěny a čekal, až se setmí. Po chvíli vytáhl krabičku s cigaretami, zbylých deset si vysypal do kapsy u saka a jednu si zapálil; do prázdné krabičky odklepával popel, a když dokouřil, pečlivě do ní schoval nedopalek.

Nedělal si iluze, že se na padělatelovo zmizení nikdy nepřijde, ale předpokládal, že někdo takový se musí téměř pravidelně na čas ztratit anebo vydat na cesty. To si asi řekne některý jeho známý, až si všimne, že přestal chodit na obvyklá místa. Po nějaké době ho začnou hledat, nejdřív mezi těmi, kteří mají něco společného s paděláním dokladů a pornografickými fotografiemi. Někteří možná tento ateliér znají a chodívali sem, ale většinu jich odradí zamknuté dveře. Kdo by vnikl dovnitř, musel by všechno prohledat, vypáčit zámek na kufru a vyházet z něho všechno, čím je mrtvola přikryta.

Pokud by to byl někdo z podsvětí, uvažoval Šakal, nejspíš by to policii nehlásil, protože by si myslel, že padělatele zlikvidoval někdo z vedoucích gangsterů. Maniak hledající jen pornografie by tělo své oběti, zabité v afektu, nikdy tak promyšleně neukryl. Ale nakonec se to policie doví. Pak určitě uveřejní fotografii a barman si možná vzpomene, že 1. srpna večer odcházel padělatel z baru s vysokým blondýnem v kostkovaném obleku a tmavých brýlích.

Zato bylo téměř vyloučeno, že by se někdo šel podívat do nebožtíkovy depozitní skříňky, přestože byla zapsána na jeho jméno. S barmanem Šakal vůbec nemluvil a s číšníkem jen před čtrnácti dny. Číšník by musel mít fenomenální paměť, aby si vzpomněl, kdy si někdo s nepatrným cizineckým přízvukem objednával dvě piva. Belgická policie začne formálně pátrat po vysokém blondýnovi, ale i kdyby ji stopa dovedla až k Alexandru Dugganovi, od Duggana k Šakalovi by měla ještě pěkně daleko. Když to všechno uvážil, řekl si, že má přinejmenším měsíc času, a víc nepotřeboval. Zabít padělatele pro něho bylo něco tak mechanického jako zašlápnout švába. Šakal si odpočinul, dokouřil druhou cigaretu a podíval se z okna. Bylo 21.30 a v úzké ulici se už setmělo. Tiše vyšel z ateliéru a zamkl venkovní dveře. Klidně prošel ulicí. Nikoho nepotkal. O necelý kilometr dál prostrčil neidentifikovatelné klíče mížemi kanálu a slyšel, jak několik metrů pod úrovní ulice žbluňkly do odpadové vody. Nakonec se vrátil do hotelu a povečeřel.

Nazítří, v pátek, chodil od rána po nákupech v bruselských dělnických čtvrtích. V obchodě specializovaném na turistickou výstroj si koupil kecky, dlouhé vlněné ponožky, texasky, kostkovanou flanelovou košili a batoh. Dále několik kusů tenké pěnové gumy, síťovku, klubko motouzu, dva tenké malířské štětce, plechovku červené barvy a plechovku hnědé. U jednoho stánku s ovocem si chtěl koupit veliký ananasový meloun, ale rozmyslel si to, protože by se mu do pondělka zkazil.

Po návratu do hotelu použil poprvé svůj nový řidičský průkaz, vystavený stejně jako pas na jméno Alexander Duggan, a objednal si v půjčovně vozů na sobotní ráno auto bez řidiče. Pak přemluvil vedoucího recepce, aby mu na víkend zamluvil jednolůžkový pokoj s koupelnou nebo sprchou v některém přímořském letovisku. Navzdory potížím, které v srpnu s ubytováním bývají, se recepčnímu podařilo sehnat mu v jednom malém hotelu pokoj s výhledem na pitoreskní rybářský přístav Zeebrugge a popřál mu příjemný víkend u moře.

7

Zatímco Šakal v Bruselu nakupoval, Viktor Kowalski se s velkými obtížemi vyptával na možnost mezinárodního telefonického hovoru z hlavní římské pošty.

Protože neuměl italsky, hledal mezi úředníky za přepážkou někoho, kdo by mu pomohl, a když nakonec jeden řekl, že trochu francouzsky rozumí, Kowalski mu pracně vyložil, že chce telefonovat do Marseille ve Francii, ale nezná telefonní číslo volaného.

Ano, jméno a adresu má. Jmenuje se Grzybowski. Tomu Ital nerozuměl a požádal Kowalského, aby to napsal. Kowalski poslechl, ale Ital nechtěl věřit, že nějaké jméno může začínat „Grzyb…“ a hláskoval to telefonistce v mezinárodní ústředně jako „Grib…“, v domnění, že Kowalski píše „z“ jako „i“. Telefonistka Italovi odpověděla, že v marseillském telefonním seznamu žádný Josef Gribowski není. Úředník se obrátil ke Kowalskému a řekl mu, že člověk toho jména neexistuje.

Čirou náhodou, protože to byl svědomitý pracovník, který chtěl vyjít cizinci vstříc, mu jméno začal znovu hláskovat, aby se přesvědčil, že je přečetl správně.

„Il n’exite pas, monsieur, Voyons… G… R… I…“

„Non, G… R… Z…“ přerušil ho Kowalski.

Úředník se zatvářil zmateně.

„Excusez moi, monsieur. G… R… Z? G, R, Z, Y, B?“

„Oui,“ trval na svém Kowalski. „G, R, Z, Y, B, O, W, S, K, I.“

Ital pokrčil rameny a znovu zavolal ústřednu.

„Prosím mezinárodní informace.“

Za deset minut měl Kowalski Jožovo telefonní číslo a za půl hodiny ho s ním spojili. Na druhém konci linky se ozval vysloužilcův hlas, změněný praskáním ve sluchátku, a Jožo váhavě potvrdil špatnou zprávu z Kovacsova dopisu. Ano, je rád, že Kowalski volá, už tři měsíce ho marně hledá.

Ano, bohužel. Sylvinka je nemocná. Slábla a hubla, a když doktor konečně přišel na to, co jí je, musela už zůstat ležet. Je ve vedlejším pokoji. Ne, není to jejich starý byt, přestěhovali se do novějšího a většího. Co? Adresu? Jožo ji pomalu nadiktoval a Kowalski si ji s jazykem mezi našpulenými rty zapsal.

„Kolik jí ti šarlatáni dávají?“ zařval do telefonu. Ale Jožovi to došlo, teprve když to počtvrté opakoval. Pak nastalo ticho.

„Alló? Alló?“ křičel Kowalski, když nic neslyšel. Jožo se znovu ozval.

„Možná týden, možná dva tři,“ řekl.

Kowalski nevěřícně vytřeštil oči na telefon. Beze slova zavěsil a vyklopýtal z budky. Zaplatil hovor, vyzvedl poštu, zaklapl ocelovou kazetu na svém zápěstí a vracel se do hotelu. Poprvé za mnoho let si nevěděl rady a nemohl čekat, že mu někdo dá rozkaz, jak celý problém vyřešit násilím.

V Marseille, v bytě, kde vždycky bydlel, zavěsil i Jožo, protože pochopil, že Kowalski domluvil. Obrátil se a viděl, že muži z akčního oddělení, každý se speciálním policejním koltem .45 v ruce, se nehnuli z místa. Jeden mířil na Joža, druhý na jeho ženu, která seděla na okraji otomanu, bledá jako stěna. „Krysy,“ řekl nenávistně Jožo. „Svině.“

„Přijede?“ zeptal se jeden.

„To nevím. Zavěsil,“ řekl Polák.

Korsičan z něho nespouštěl chladné černé oči.

„Musí přijet. To je rozkaz.“

„Řek jsem mu, co jste chtěli. Přece jste mě slyšeli. Asi ho to vzalo. Prostě zavěsil. V tom jsem mu nemoh zabránit.“

„Ale měl by přijet,“ opakoval Korsičan. „Kvůli tobě, Jožo.“

„Přijede,“ řekl Jožo rezignovaně. „Když to půjde, přijede. Kvůli děvčeti.“

„Dobrá. Pak jsi udělal, cos měl.“

„Tak už vypadněte!“ rozkřikl se Jožo. „Co po nás ještě chcete?“

Korsičan se zvedl, ale pistoli neschoval. Druhý muž zůstal sedět a hleděl na Jožovu ženu.

„Půjdeme,“ řekl Korsičan, „ale vy dva s námi. Teď si nemůžeme dovolit, abyste to roznesli po městě anebo zavolali do Říma. Jasné, Jožo?“

„Kam máme jít?“

„Na malou dovolenou. Do hezkého horského hotelu. Sluníčko a zdravý vzduch vám prospějí.“

„Na jak dlouho?“ zeptal se Polák sklesle.

„Na tak dlouho, jak bude potřeba.“

Polák se podíval z okna na změť uliček a rybářských stánků, schovanou za pohlednicovou fasádou starého přístavu.

„Sezona je v plném proudu. Vlaky jsou plné turistů. Za srpen vyděláme víc než za celou zimu. Tohle nás na kolik roků vodrovná.“

Korsičan se zasmál, jako by ho ta představa pobavila.

„Ber to spíš jako zisk než jako ztrátu, Jožo. Děláš to přece pro Francii, pro svou adoptivní vlast.“

Polák se rozzuřil. „Já na politiku seru. Mně je buřt, která partaj je u lizu a která chce ze všeho udělat bordel. Ale takový, jako jste vy, znám. Ty jsem potkával po celej život. Vy byste sloužili i Hitlerovi. Nebo Mussolinimu nebo OAS, kdyby se vám to hodilo. Prostě každýmu. Režimy se měněj, ale kurvy jako vy jsou furt stejný…“ S křikem se belhal proti muži s pistolí, jejíž ústí se nepohnulo ani o milimetr.

„Jožo!“ zaječela žena na otomanu. „Je tén prie! Laisse-le!“

Polák se zastavil a vyvalil na manželku oči, jako by na ni dočista zapomněl. Rozhlédl se po místnosti a po všech kolem sebe. Všichni na něho upírali oči, jeho žena prosebně, oba otrlí tajní netečně. Na výčitky, které nemohly na žádném rozkaze nic změnit, byli zvyklí. Jeden z tajných, zřejmě velitel, kývl směrem k ložnici.

„Sbalte se. Nejdřív ty, pak manželka.“

„A co Sylvie? Přijde ve čtyři ze školy. Nikoho tu nenajde,“ řekla žena.

Korsičan nespouštěl oči z jejího muže.

„Cestou ji ve škole vyzvedneme. To už je zařízeno. Řekli jsme ředitelce, že Sylvii umírá babička a že se s ní celá rodina pojede rozloučit. Všechno naprosto diskrétně. Tak hni sebou.“

Jožo pokrčil rameny, ještě jednou pohlédl na manželku a s Korsičanem v patách se šel do ložnice sbalit. Jeho žena dál mačkala v prstech kapesník. Po chvíli se obrátila k druhému agentovi na opačném konci otomanu. Byl mladší než Korsičan a byl to Gaskoněc.

„Co… co s ním udělají?“

„S Kowalským?“

„S Viktorem.“

„Nějací pánové s ním chtějí mluvit. To je všechno.“

O hodinu později už uháněl velký citroen s celou rodinou na zadním sedadle a oběma agenty vpředu k jednomu přísně soukromému hotelu v severozápadních francouzských Alpách.

Šakal strávil víkend u moře. Koupil si plavky a celou sobotu se slunil na pláži v Zeebrugge, několikrát se vykoupal v Severním moři a procházel se kolem přístavního městečka a po molu, kde kdysi ve smršti střel bojovali a umírali britští námořníci a vojáci. Někteří staříci s mrožími vousy, kteří posedávali na molu a chytali mořské okouny, by si možná na ty dny před čtyřiceti šesti lety vzpomněli, kdyby se zeptal; ale nezeptal se. Z Anglie tam teď bylo jen pár rodin, roztroušených po pláži. Odpočívaly na slunci a dívaly se, jak si jejich děti hrají v příboji.

V neděli ráno se sbalil, sedl za volant pronajatého auta a udělal si příjemný výlet po vlámském venkově. V Gentu a Bruggách se prošel úzkými ulicemi. Poobědval jedinečné steaky pečené nad hořícím dřevem, jaké se dělají v restauracích Siphon v Dammu, a k večeru obrátil vůz k Bruselu. Než šel spát, požádal, aby ho brzy vzbudili, přinesli mu snídani do postele a dali mu s sebou něco na oběd, protože nazítří pojede do Arden k hrobu svého staršího bratra, který v lednu 1945 zahynul při poslední německé protiofenzivě mezi Bastogne a Malmédy. Recepční přeochotně slíbil, že na takovou cestu ho určitě nezapomene vzbudit.

Viktor Kowalski prožil v Římě víkend mnohem neklidnější. Pravidelně a včas nastupoval do služby buď u stolu na chodbě v osmém poschodí, anebo v noci na střeše. Ve volném čase spal jen málo. Většinou polehával na posteli ve svém pokoji, kouřil a popíjel trpké červené víno, dodávané pro osm bývalých legionářů, nyní členů osobní stráže, v pětilitrových demižonech. Hrubé italské rosso nemělo zdaleka takový říz jako alžírský pinard, který každému legionáři šplouchá v polní láhvi, ale říkal si, že lepší něco než nic.

Rozhodnout se v situacích, kdy nemohl počítat s rozkazem nadřízených ani využít rozkazu dřívějšího, mu obvykle trvalo dost dlouho. Ale v pondělí ráno byl rozhodnut.

Vzdálí se jen nakrátko, možná jen na den, nanejvýš na dva, kdyby nebylo dobré letecké spojení. Ale udělat to musí. Šéfovi to vysvětlí až pak. Věřil, že ho pochopí, i když bude napřed zuřit. Napadlo ho, že by se podplukovníkovi mohl svěřit a požádat ho o dvoudenní dovolenou. Ale věděl, že Rodin, třebaže je dobrý velitel a stojí za svými vojáky, i když se dostanou do maléru, by mu to zakázal. Tu věc se Sylvií by nepochopil a Kowalski by mu to neuměl vysvětlit. Slovy nikdy nic vysvětlit nedovedl. Když vstával na pondělní ranní směnu, ztěžka si vzdychl. Deprimovalo ho pomyšlení, že poprvé za dlouhá léta v legii odchází od útvaru bez propustky.

V touž dobu vstával Šakal a systematicky se připravoval. Nejdříve se vysprchoval a oholil, načež snědl výbornou snídani z podnosu na nočním stolku. Pak odemkl skříň, vyndal z ní kufříkové pouzdro s puškou, každou součást pečlivě zabalil do několika vrstev pěnové gumy a balíčky převázal motouzem. Potom je nacpal do batohu. Na ně uložil plechovky s barvami a štětce, texasky a kostkovanou košili, ponožky a boty. Do jedné kapsy batohu strčil síťovku, do druhé krabici s náboji.

Jako obyčejně si oblékl jednu ze svých pruhovaných košil, které byly v roce 1963 v módě, ale místo obvyklého kostkovaného obleku z vlněné látky si vzal světle šedý sportovní a černé kožené mokasíny od Gucciho. K tomu pletenou vázanku z černého hedvábí. Vzal batoh, sešel s ním na hotelové parkoviště a zamkl jej do kufru svého auta. Vrátil se do haly, vyzvedl si balíček s obědem, kývnutím poděkoval recepčnímu, který mu popřál bon voyage, a v devět vyjížděl z Bruselu po staré silnici E 40 k Namuru. Rovina za městem už byla vyhřátá sluncem, což znamenalo, že bude parný den. Podle automobilové mapy měl do Bastogne sto padesát kilometrů a několik jich připočetl, než najde v lesnatých kopcích na jih od města vhodné zátiší. Odhadl, že kolem poledne by mohl být na místě, a vřítil se ve své Simce Aronde na další dlouhý, fádně rovný úsek silnice protínající valonskou nížinu.

Než vystoupilo slunce k zenitu, měl za sebou Namur a Marche a tabule oznamovaly, že se blíží Bastogne. Pak projel i tímto městem, které v zimě 1944 rozstřílely Manteuffelovy tanky, a zahnul na jih ke kopcům. Lesy houstly, cesta se vinula stále častěji ve stínu velkých jilmů a buků, a paprsků, které se k ní občas větvemi prodraly, ubývalo.

Osm kilometrů za městem našel Šakal úzkou lesní cestu. Zabočil na ni a po dalším kilometru uviděl, jak z ní do lesa zahýbá ještě užší cesta. Jel po ní několik metrů a schoval auto za křoví. Chvíli v lesním chládku čekal, kouřil a naslouchal praskání chladnoucího motoru, šepotu ve větvích stromů a vzdálenému holubímu vrkání.

Pomalu vystoupil z auta, odemkl kufr a položil batoh na kapotu. Pak se celý převlékl; bezvadný světle šedý oblek složil na zadní sedadlo a vklouzl do texasek. Bylo tak teplo, že mohl zůstat bez saka, ale místo košile s vázankou si vzal kostkovanou sportovní halenu a místo drahých mokasínů kecky a vlněné ponožky, do kterých si zastrčil konce nohavic.

Postupně vybalil všechny součásti pušky a jednu po druhé smontoval. Tlumič si dal do jedné kapsy u kalhot, dalekohled do druhé. Do jedné náprsní kapsy u haleny si odsypal z krabice dvacet nábojů, do druhé uložil svůj jediný trhavý náboj, stále zabalený do hedvábného papíru.

Smontovanou pušku odložil na kapotu, šel znovu ke kufru a vytáhl z něho to, co koupil včera cestou do hotelu a nechal přes noc v autě: ananasový meloun. Zamkl kufr, uložil meloun s barvami, štětci a loveckým nožem do batohu, zamkl vůz a vydal se do lesa. Bylo krátce po poledni.

Za necelých deset minut našel dlouhou úzkou mýtinu, z jejíhož okraje se dalo bez překážky dohlédnout do vzdálenosti sto padesáti metrů. Položil pušku vedle stromu, odměřil sto padesát kroků a vyhledal strom, odkud bylo vidět na místo, kde nechal pušku. Vysypal batoh na zem, vypáčil víčka plechovek a dal se do práce na melounu. Horní a dolní část jeho tmavozelené slupky natřel nahnědo. Střední část vymaloval růžovou barvou. Než barvy oschly, nakreslil do nich ukazovákem obrysy očí, nosu, kníru a úst.

Aby nerozmazal barvu v prstech, zabodl do vršku melounu nůž a opatrně jej přenesl do síťovky. Byla řídká a tenká, takže obrysy melounu i nakreslené znaky přes ni bylo dobře vidět.

Šakal zabodl nůž do kmene stromu asi dva metry nad zemí a navlékl ucha síťky na jeho jílec. Růžovohnědý meloun teď visel proti zelené kůře stromu jako groteskní lidská hlava bez těla. Šakal poodstoupil, aby své dílo posoudil. Doufal, že na vzdálenost sto padesáti metrů plně postačí.

Zavřel obě plechovky s barvou a zahodil je v lese, kde propadly křovím a zmizely. Štětce zabodl do jehličí a zatlačil je botou do země. S prázdným batohem se pak vrátil k pušce.

Bez potíží nasadil na hlaveň tlumič a otáčením jej upevnil. Dalekohled hladce zapadl do drážek. Šakal otevřel závěr a vložil do pušky první náboj. Upřel oko do hledí a pátral po visutém terči na druhém konci paseky. Když jej našel, užasl, jak je v dalekohledu velký a jasný. Kdyby to byla opravdová hlava, viděl by ji jako z třiceti metrů. Zřetelně rozeznával mřížky na síťce obepínající meloun a čáry, kterými na něm vyznačil lidský obličej.

Postavil se trochu jinak, opřel se o strom, aby měl pevnější ruku, a znovu zamířil. Záměrný kříž dalekohledu nebyl docela uprostřed, proto zvedl pravou ruku a otáčel oběma šroubky, dokud kříž dokonale nevycentroval. Potom pozorně zamířil na střed melounu a vystřelil.

Zpětný náraz byl menší, než čekal, a suchý zvuk z tlumiče byl tak slabý, že by ho nebylo slyšet ani na druhé straně tiché ulice. S puškou pod paží znovu přešel paseku a prohlédl si meloun. Kulka jím proletěla vpravo nahoře, utrhla kousek síťky a zaryla se do stromu. Vrátil se a se stejně nastaveným dalekohledem vystřelil podruhé.

Výsledek byl tentýž, s diferencí jednoho centimetru. Vystřelil čtyřikrát, aniž polohu záměrného kříže změnil, a měl pak jistotu, že míří přesně, ale že dalekohled je zaměřen vysoko a mírně doprava. Znovu pootočil šroubky.

Další zásah byl nízký a nalevo. Pro jistotu se znovu vydal přes paseku a prozkoumal díru po kulce. Prostřelila namalované hlavě levý koutek dolního rtu. Ještě třikrát zkusil vystřelit se stejně nastavenými mířidly a kulky zasáhly totéž místo. O vlásek šroubky přitáhl.

Devátý výstřel zasáhl čelo; a na ně také mířil. Potřetí zašel k terči, vytáhl z kapsy křídu a vyznačil dosavadní obrazec rozptylu, jeden malý shluk nahoře vpravo, druhý na levé straně úst a jeden zásah doprostřed čela.

Potom střílel do obou očí, do kořene nosu, do horního rtu a do brady. Natočil terč z profilu a posledních šest kulek vstřelil do spánku, do ušního otvoru, do šíje, do tváře, do čelisti a znovu do spánku. Jen jedna mírně minula cíl.

Byl s puškou spokojen. Poznačil si polohu šroubků na dalekohledu, vytáhl z kapsy tubu s pojidlem z balsového dřeva a vymáčkl lepkavou tekutinu na hlavičky obou šroubků a na jejich bakelitové okolí. Než uplynulo půl hodiny a vykouřil dvě cigarety, pojidlo ztuhlo a mířidla byla pevně nastavena pro jeho oko, takže na sto třicet metrů mohl střílet s absolutní přesností.

Z druhé náprsní kapsy vytáhl trhavý náboj, vybalil jej a zasunul do pušky. Co nejpozorněji zamířil na střed melounu a vypálil.

Když od tlumiče odletěl poslední obláček modrého dýmu, Šakal opřel pušku o strom a šel přes mýtinu k síťovce zavěšené před zjizveným kmenem. Byla splasklá a skoro prázdná. Meloun, který vydržel dvacet zásahů olověnými střelami, se rozletěl na kusy. Část vyletěla otvory v tašce a rozstříkla se po trávě. Po kmeni stékala šťáva s jádry. Zbývající trosky dužiny ležely v nejnižší části síťovky, která se teď na loveckém noži houpala jako splasklý balon.

Vzal ji a zahodil do nedalekého křoví. Z terče, který v ní byl, nezbylo nic než kaše neurčitého původu. Vytrhl nůž ze stromu a zastrčil jej do pochvy. Vrátil se pro pušku a pomalu šel k autu.

Tam pečlivě zabalil každou součást do pěnové gumy a znovu uložil do batohu, stejně jako kecky, ponožky, košili a texasky. Oblékl se do městských šatů, zamkl batoh do kufru a klidně poobědval obložené chleby.

Když byl hotov, vyjel z lesní cesty na hlavní, zahnul doleva k Bastogni, Marchi, Namuru a Bruselu. V hotelu byl krátce před šestou, zanesl si batoh do pokoje a šel do recepce zaplatit za pronajaté auto. Než se před večeří vykoupal, hodinu poctivě čistil rozebranou pušku a mazal vazelínou všechny pohyblivé součástky. Pak ji uložil do pouzdra a zamkl do skříně. Pozdě večer skončily batoh, motouz a kusy pěnové gumy v popelnici u jedné úřední budovy a jedenadvacet vystřelených nábojnic zmizelo v městském kanále.

Nazítří ráno, v pondělí 5. srpna, sháněl Viktor Kowalski na římské hlavní poště znovu někoho, kdo umí francouzsky. Tentokrát chtěl, aby úředník zatelefonoval do informací společnosti Alitalia a zeptal se, kdy v tomto týdnu odlétají letadla z Říma do Marseille a zpátky. Dověděl se, že pondělní letadlo už propásl, protože startuje z Fiumicina za hodinu a do té doby se tam nedostane. Další přímé letadlo letí ve středu. Ne, jiné společnosti přímou linku z Říma do Marseille nemají. Jen nepřímou; měl by signor zájem? Ne? Tedy ve středu? Jistě, odlétá v 11.15 a na marignanském letišti v Marseille je krátce po poledni. Zpátky letí ve čtvrtek. Jednu letenku? Jen tam, nebo i zpátky? Jistě, a jméno? Kowalski uvedl jméno, které měl v dokladech v kapse. Poté, co byly v rámci EHS zrušeny cestovní pasy, stačil občanský průkaz.

Pro letenku si měl přijít k přepážce Alitalia na Fiumicinu hodinu před středečním odletem. Když úředník zavěsil, Kowalski vyzvedl novou poštu, zamkl ji do kazety a vrátil se do hotelu.

Toto dopoledne se Šakal naposledy sešel s panem Goosensem. Při snídani ho zavolal a puškař mu s radostí sdělil, že zakázka je hotova. Mohl by monsieur Duggan přijít v jedenáct? A laskavě přinést všechno potřebné k závěrečné montáži?

Také tentokrát přišel o půl hodiny dřív a kufříkové pouzdro s kulovnicí nesl v prázdném fíbrovém kufru, který ráno koupil v obchodě se zánovním zbožím. Třicet minut obhlížel ulici, v níž zbrojíř bydlel, a teprve pak zašel nenápadně k jeho domovním dveřím. Když mu Goosens otevřel, Šakal šel rovnou do kanceláře. Puškař zamkl dům, přišel za ním a zavřel dveře.

„Bez problémů?“ zeptal se Angličan.

„Tentokrát je, myslím, všechno v pořádku.“ Belgičan vytáhl několik smotaných kusů pytloviny, které měl za stolem, a položil je před sebe. Rozbalil je a rozložil po stole sérii tenkých ocelových trubic, tak vyleštěných, že vypadaly jako z hliníku. Pak natáhl ruku po kufříku s rozmontovanou puškou. Šakal mu jej podal.

Belgičan začal zasunovat jednu součást po druhé do trubic. Každá dokonale padla.

„Jak dopadlo zastřelování?“ zeptal se při práci.

„Výborně.“

Goosen si při ukládání dalekohledu všiml, že šroubky jsou upevněny pojidlem.

„Škoda že zaměřovací šroubky musí být tak malé,“ řekl. „Měly by mít přesnou stupnici, ale původní šroubky byly tak velké, že by se dalekohled do trubice vůbec nevešel.“ Zastrčil teleskop do příslušné trubice; padla stejně jako ostatní. Když bylo všech pět součástí ukryto, zvedl odmontovanou spoušť a pět zbylých trhavých nábojů.

„Tohle, prosím, musíme uložit jinam,“ vysvětloval. Vzal ramenní opěru vyloženou černou kůží a ukázal Angličanovi, že kůže je naříznuta břitvou. Zastrčil do ní spoušť a zalepil řez černou izolační páskou. Vypadalo to naprosto přirozeně. Ze zásuvky pak vyndal černý gumový špalík, asi tři centimetry široký a pět vysoký. Na jednom konci z něho vyčníval ocelový kolík se šroubovým závitem.

„To celé se přišroubuje ke konci poslední trubice,“ řekl na vysvětlenou. Kolem šroubu bylo do gumového špalíku vyvrtáno pět otvorů. Do každého pečlivě zasunul náboj, takže z nich byla vidět jen mosazná dna.

„Až se to upevní, nebude náboje vidět vůbec,“ dodal. Angličan neříkal nic. „Co myslíte?“ zeptal se Belgičan napjatě.

Host si mlčky prohlížel jednu trubici po druhé. Zatřepal jimi, ale nic se neozvalo, protože vnitřní stěny byly vyloženy dvěma vrstvami světle zelené vlněné látky, která tlumila otřes i zvuk. Nejdelší trubice měla čtyřicet centimetrů; v té byla hlaveň s pouzdrem závěru. Ostatní měly kolem pětatřiceti centimetrů a skrývaly se v nich horní a dolní díl skládací pažby, tlumič a dalekohled. Ramenní opěra se spouští ukrytou v černém obložení zůstávala venku, stejně jako gumový špalík s náboji. Nikoho ani nenapadlo, že to celé by mohla být lovecká puška, natož zbraň, kterou má být spáchán atentát.

„Perfektní,“ řekl spokojeně Šakal. „Přesně tak jsem to chtěl.“ Belgičan byl rád. Jako mistr svého řemesla dovedl vychutnat chválu nejinak než druzí lidé a byl si vědom, že i jeho zákazník patří ve svém oboru k nejlepším.

Šakal balil trubice se součástmi do pytloviny a ukládal je do fíbrového kufru. Když k nim přidal zabalenou ramenní opěru a špalík s náboji, kufr zavřel a kufřík s přihrádkami vrátil zbrojaři.

„Ten už potřebovat nebudu. Puška zůstane v trubici až do chvíle, kdy ji budu moci použít.“ Z náprsní kapsy vytáhl zbývajících dvě stě liber a položil je na stůl.

„Myslím, že naše obchodní jednání je u konce, pane Goosensi.“ Belgičan zasunul peníze do kapsy.

„Oui, monsieur. Ledaže bych mohl ještě něčím posloužit.“

„Jen jedním,“ odpověděl Angličan. „Račte si vzpomenout na mé malé kázání o moudrosti mlčení.“

„Nezapomněl jsem, monsieur,“ odpověděl tiše Belgičan.

Znovu se polekal. Pokusí se ho ten uhlazený zabiják umlčet, aby měl jistotu? To jistě ne. Při vyšetřování vraždy by se policie o návštěvách vysokého Angličana v tomto domě dověděla mnohem dřív, než by svou speciální kulovnici stačil použít. Angličan jako by mu četl myšlenky. Pousmál se.

„Nebojte se. Nechci vám ublížit. A také předpokládám, že tak inteligentní člověk jako vy se proti smrti z rukou zákazníka pojistil. Třeba tím, že mu má někdo z přátel za hodinu zavolat. A když se nedovolá, přijde a objeví mrtvolu. Anebo dopisem, který jste uložil u právníka a který se má otevřít v případě vaší smrti. Vaší vraždou bych si víc problémů způsobil, než vyřešil.“

Goosens se zděsil. Vskutku měl u právníka trvale uložen dopis, který měl být v případě jeho smrti otevřen. Žádal v něm policii, aby hledala pod jistým kamenem v zahradě za domem. Byla pod ním skříňka a v ní seznam všech, kteří ho daného dne měli navštívit. Každý den seznam obměňoval. Dnes tam byl zapsán jediný zákazník: zámožně vypadající vysoký Angličan, který si říká Duggan. Opravdu to byla jakási pojistka.

Angličan ho nehnutě sledoval.

„Myslel jsem si to,“ řekl. „Nic vám nehrozí. Ale zabiju vás, a to bezpodmínečně, jestli někdy někomu řeknete, že jsem u vás byl nebo co jsem od vás koupil. Lhostejno komu. Ve chvíli, kdy odejdu z tohoto domu, pro vás přestanu existovat.“

„To je naprosto jasné, monsieur. Takovou pracovní dohodu uzavírám automaticky se všemi zákazníky. A dovolil bych si podotknout, že stejnou diskrétnost očekávám od nich. Proto jsem výrobní číslo vaší pušky vyleptal z hlavně kyselinou. I já se musím chránit.“

Angličan se znovu usmál. „Takže si rozumíme. Buďte zdráv, pane Goosensi.“

Za chvíli se za ním zavřely dveře a Belgičan, který toho tolik věděl o střelných zbraních a střelcích a tak málo o Šakalovi, si s úlevou vydechl a šel do kanceláře přepočítat peníze.

Šakal nechtěl, aby ho někdo ze zaměstnanců hotelu viděl s laciným fíbrovým kufrem, a proto, ačkoli byl čas k obědu, zajel taxíkem rovnou na hlavní nádraží a uložil kufr do úschovny. Úschovní lístek vložil do vnitřní přihrádky své tenké náprsní tašky z ještěrčí kůže.

Poobědval U labutě, dobře a nákladně, aby oslavil konec průzkumného a přípravného stadia ve Francii a Belgii, a do hotelu Amigo se vrátil pěšky. Sbalil se, zaplatil, a když odcházel, vypadal přesně tak, jako když přišel; měl krásně ušitý kostkovaný oblek, velké tmavé brýle a dva přepychové kufry, které za ním nesl zřízenec k čekajícímu taxíku. Byl také o šestnáct set liber chudší, ale v nádražní úschovně zavazadel bezpečně ležela v nenápadném kufříku jeho kulovnice a ve vnitřní kapse obleku měl uloženy tři bezvadné padělané průkazy.

Letadlo do Londýna odletělo z Bruselu krátce po čtvrté, a přestože na londýnském letišti prošel jeden jeho kufr zběžnou prohlídkou, nebylo v něm co najít. V sedm už se sprchoval ve svém bytě a chystal se povečeřet v některé restauraci ve West Endu.

8

Kowalski měl smůlu, že ve středu dopoledne už nemusel z pošty nikam telefonovat, protože jinak by byl určitě letadlo zmeškal. A v přihrádce čekala pošta pro pana Poitierse. Vyzvedl pět obálek, zamkl je do ocelové schránky na konci svého řetízku a rychle se vrátil do hotelu. V půl desáté od něho podplukovník Rodin poštu převzal a Kowalski mohl jít zase spát do svého pokoje. Další služba mu začínala v sedm večer na střeše.

Do pokoje však zašel už jen pro svůj kolt .45 (Rodin by nikdy nedovolil, aby jej z hotelu vynesl) a zasunul si jej do ramenního pouzdra. Kdyby měl dobře ušité sako, bylo by na sto metrů vidět, jak mu je pouzdro s pistolí vydouvá, ale oblek mu padl tak mizerně, jak od nejhoršího krejčího, a pouzdro nepouzdro, plandal na něm jako pytel. Do kabátu si vecpal náplast a baret, které koupil den předtím, do kapsy strčil svitek italských lir a francouzských franků, ušetřených za posledního půl roku, a zavřel za sebou dveře.

U stolu na chodbě zvedl jeho kolega ve službě hlavu.

„Poslali mě telefonovat,“ řekl Kowalski a ukázal palcem nahoru k devátému poschodí. Strážce nic neřekl, jen se za ním díval, jak přivolává výtah a nastupuje do něho. Za několik vteřin byl Kowalski na ulici a nasadil si velké černé brýle.

Před kavárnou na druhé straně ulice spustil jistý muž časopis Oggi o několik milimetrů níž a přes reflexní sluneční brýle sledoval, jak se Polák rozhlíží po taxíku. Z řady vozů parkujících opodál vyjel malý fiat a zastavil těsně před ním. Muž nastoupil a fiat jel krokem za Kowalským.

Na rohu uviděl Kowalski taxík a zastavil jej. „Fiumicino,“ řekl řidiči.

Na letišti ho francouzský tajný policista nenápadně sledoval, jak se hlásí u přepážky Alitalia, jak platí hotově za letenku, ujišťuje dívku za přepážkou, že nemá žádné kufry ani příruční zavazadlo, a dozvídá se, že cestující do Marseille s odletem v 11.15 budou voláni za hodinu a pět minut.

Protože měl bývalý legionář dost času, zašel do bufetu, koupil si u pultu kávu a odnesl si ji k velkým skleněným oknům, odkud mohl pozorovat přistávající a odlétající letadla. Miloval letiště, i když neměl ponětí, jak se na nich vlastně pracuje. Zvuk leteckého motoru mu odjakživa ohlašoval především německé messerschmitty, ruské šturmoviky nebo americké létající pevnosti. Ve Vietnamu to znamenalo, že přilétají na pomoc B 26 nebo skyraidery, v alžírském vnitrozemí zase letouny Mystere nebo Fouga. Ale na civilním letišti se rád díval, jak se letadla snášejí k zemi jako velicí stříbrní ptáci, s tlumenými motory a jakoby na nitkách. Ačkoli byl mezi lidmi nesvůj, nekonečné hemžení v prostorách letiště sledoval s požitkem. Kdyby jeho život vypadal jinak, možná že by pracoval právě na letišti. Ale je tím, čím je, a vrátit čas nemůže.

Znovu pomyslel na Sylvii a převislé obočí se mu soustředěně stáhlo. To není spravedlivé, řekl si věcně, to není spravedlivé, aby zemřela a všechny ty krysy v Paříži žily dál. Podplukovník Rodin mu o nich vyprávěl, o tom, jak ponížili Francii a zradili armádu a zničili legii a předhodili lidi v Indočíně a Alžírsku teroristům. Podplukovník Rodin má vždycky pravdu.

Cestující do Marseille byli vyzváni, aby se dostavili k odletu. Kowalski prošel v zástupu skleněnými dveřmi na rozžhavený beton rozjezdové plochy a zamířil k letadlu, které stálo o sto metrů dál. Z vyhlídkové terasy se dívali dva agenti plukovníka Rollanda, jak stoupá po schůdcích. Na hlavě teď měl černý baret a na tváři náplast. Jeden agent se obrátil ke kolegovi a unaveně na něho mrkl. Když turbovrtulové letadlo do Marseille vzlétlo, oba z terasy odešli. Cestou přes hlavní halu se zastavili u veřejné budky a jeden z nich vytočil římské číslo. Představil se křestním jménem a pomalu řekl: „Odletěl. Alitalia čtyři pět nula. Přistání v Marseille 12.10. Ciao.“

Za deset minut dorazila tato zpráva do Paříže a za dalších deset do Marseille.

Viscount společnosti Alitalia přeletěl přes záliv s neuvěřitelně modrou vodou a zakroužil, aby přistál na marseillském letišti. Hezká římská letuška prošla s úsměvem uličkou mezi sedadly, a když se přesvědčila, že všichni cestující se připoutali, sedla si na své místo do rohu a připoutala se také. Všimla si, že cestující na sedadle před ní vyvaluje oči na leskle šedou deltu Rhóny, jako by ji viděl poprvé v životě.

Byl to těžkopádný obr, který neuměl italsky, a jeho franštinou mocně pronikal jakýsi východoevropský přízvuk. Na krátkých černých vlasech měl černý baret, na sobě tmavý pomačkaný oblek a na očích tmavé brýle, které si ani jednou nesundal. Půl obličeje mu zakrývala velikánská náplast. Ten se ale pěkně řízl, řekla si letuška.

Přistáli na minutu přesně u hlavní budovy a cestující zamířili k celnici. Když procházeli skleněnými dveřmi, jakýsi plešatý člověk zlehka kopl policistu z pasové kontroly do kotníku.

„Velký chlap, černý baret, náplast.“ Pak nenápadně poodešel a sdělil totéž dalšímu. Cestující se mezi přepážkami pasové kontroly rozdělili do dvou zástupů. Z každé strany seděl za mřížkou jeden policista a cestující postupovali třímetrovým průchodem mezi nimi. Každý musel předložit pas a žlutou hraniční průvodku. Oba policisté byli ze státní bezpečnosti (DST), která mimo jiné odpovídá za kontrolu přijíždějících cizinců a vracejících se Francouzů.

Když se Kowalski legitimoval, muž v modré uniformě za mřížkou se na něho sotva podíval. Bouchl razítkem do jeho hraniční průvodky, přeletěl očima jeho pas a pokynul obrovi, aby postoupil. Kowalski přešel s úlevou k celním pultům. Několik celníků právě nenápadně vyslechlo plešatého mužíka, který zmizel v zasklené kanceláři za jejich zády. Jejich nadřízený zavolal na Kowalského:

„Monsieur, votre bagage.“

Ukázal k místu, kde ostatní cestující čekali, až jim pohyblivý pás přinese kufry z nákladního vozíku s drátěným krytem, zaparkovaného na slunci před budovou.

Kowalski se přiklátil k celníkovi.

„J’ai pas de bagage,“ řekl. „Žádný zavazadlo nemám.“

„Pas de bagage? Eh bien, avez vous quelque chose á déclarer?“

„Non, rien,“ řekl Kowalski. „Na proclení nic.“

Celník mu odpověděl přátelským úsměvem, téměř tak širokým, jako byla jeho zpěvná marseillská výslovnost.

„Eh bien, passez, monsieur.“ Pokynul k východu, u něhož čekaly taxíky. Kowalski kývl a vyšel na slunce. Protože nebyl zvyklý utrácet, rozhlížel se, dokud nenašel autobus, a pak do něho nasedl.

Sotva zmizel, několik celníků se nahrnulo kolem nadřízeného.

„To jsem zvědavej, co mu chtěj.“

„Vypadá jako pěknej rafan.“

„To ho přejde, až si ho ti grázlové vemou do práce,“ řekl třetí a kývl ke kanceláři.

„Tak do roboty, pánové,“ přerušil je nadřízený. „Holt jsme zas něco udělali pro vlast.“

„Jako pro velkýho Káju, myslíš?“ odpověděl první, když se rozcházeli, a zabručel: „Ten se může jít bodnout.“

Ke kancelářím Air France v centru města dorazil autobus kolem jedné a bylo tam ještě větší vedro než v Římě. V srpnu lze v Marseille najít všelicos, ale rozhodně ne inspiraci k velkým výkonům. Horko leželo na městě jako nemoc, pronikalo do každé žilky a vysávalo sílu, energii, vůli dělat něco jiného než ležet v chladném pokoji se spuštěnými žaluziemi a naplno zapnutým ventilátorem.

I Cannebiere, zpravidla živě pulzující hlavní tepna Marseille a po setmění řeka světla a ruchu, byla mrtvá. Hrstka lidí a aut se po ní vlekla jako korytem plným sirupu. Sehnat taxík trvalo půl hodiny; většina řidičů odpočívala po obědě někde ve stinném parku.

Dům, jehož adresu mu dal Jožo, stál u hlavní výjezdové silnice směrem na Cassis. Kowalski si dal zastavit v avenue de la Libération, protože k němu chtěl dojít pěšky. Taxikářovo „si vous voulez“, „když chcete“, vyjadřovalo nad slunce jasněji, co si myslí o cizincích, kterým se chce v takovém vedru jít pěšky dál než pár kroků, když se mohou svézt autem.

Kowalski se díval za taxíkem vracejícím se do města, dokud mu nezmizel z očí. V kavárně se zeptal číšníka na přilehlou ulici, jejíž jméno měl poznamenáno na papírku. Činžák vypadal nově a Kowalski si řekl, že Jožovi a jeho ženě jejich pojízdný nádražní stánek asi dost vynáší. Možná že si už pořídili stabilní kiosek, na jaký měla madam Jožová léta zálusk. Aspoň by to vysvětlovalo, proč si teď tak dobře žijí. A Sylvii jen prospěje, když bude vyrůstat v téhle čtvrti, a ne u přístavu. Vtom si uvědomil, jak nesmyslná je ta úvaha, a zůstal stát před schody k domovním dveřím. Jak to říkal Jožo do telefonu? Týden? Nebo dva? To není možné!

Rychle vyběhl po schůdcích a zastavil se před dvojitou řadou poštovních schránek na chodbě. „Grzybowski“, bylo napsáno na jedné. „Byt 23.“ Protože to bylo ve druhém poschodí, řekl si, že půjde po schodech.

Byt číslo 23 měl dveře jako ostatní. Vedle nich bylo tlačítko zvonku s bílým štítkem a se jménem Grzybowski napsaným na stroji. Dveře byly na konci chodby, mezi dveřmi bytů 22 a 24. Stiskl zvonek. Dveře před ním se pootevřely a ze škvíry mu vyletěla k čelu mohutná palice.

Rána rozrazila kůži, ale od kosti dřevo s dutým úderem odskočilo. Z obou stran se otevřely dveře a z bytů 22 a 24 se vyvalili jacísi muži.

To vše ve zlomku vteřiny. Kowalského posedl běs. Ačkoli mu to pomalu myslelo, jednu věc ovládal bezpečně: techniku zápasu.

V úzké chodbě mu jeho velikost a síla nebyly nic platné. Protože byl tak vysoký, palice mu dopadla na hlavu dřív, než mohla nabrat největší rychlost, a náraz ho proto nezneškodnil. Přes krev, která se mu řinula do očí, rozeznal, že dva muži útočí ze dveří před ním a dva další z každé strany. Potřeboval prostor k pohybu, a proto se vrhl vpřed, do bytu 23.

Muž před ním pod nárazem zavrávoral; ti zezadu se rozběhli za ním a sápali se mu po límci a po saku. Uvnitř vytáhl z podpaží kolt, otočil se a vystřelil do chodby. Současně ho další palice udeřila do zápěstí a strhla mu hlaveň dolů.

Kulka urvala jednomu z útočníků kus kolena. Se strašným výkřikem se skácel. To už pistole vypadla Kowalskému z ruky, protože další úder do zápěstí mu ochromil prsty. V další vteřině ztratil rovnováhu, jak se na něj vrhlo pět mužů. Boj trval tři minuty. Lékař pak odhadl, že předtím, než Kowalski definitivně ztratil vědomí, dostal do hlavy asi dvacet úderů koženými obušky. Jeden nepodařený úder mu urval kus boltce, nos měl přeražený a z tváře tmavorudou masku. Většina jeho pohybů v bitce byla reflexivní. Dvakrát se mu málem podařilo dosáhnout na pistoli, ale pak ji čísi rozmáchnutá noha odkopla na druhý konec pokoje. Když konečně padl obličejem k zemi, zbývali jen tři útočníci, kteří ho byli schopni dorazit.

Když to udělali a obrovské tělo na podlaze znehybnělo (a jen pramének krve prýštící z rozbitého čela nasvědčoval, že dosud žije), trojice vítězů se napřímila a udýchaně začala klít. Muž s prostřelenou nohou, bledý jako smrt, se svíjel u stěny vedle dveří, ve zpocených rudých rukou svíral zmrzačené koleno a ze sinalých rtů se mu řinul dlouhý jednotvárný proud sprostých nadávek. Druhý klečel a pomalu se kymácel dopředu dozadu, s rukama hluboko zarytýma do naraženého rozkroku. Třetí ležel na koberci nedaleko Kowalského a levým spánkem mu prosvítala modřina po jednom z Polákových knokautů.

Vedoucí skupiny převrátil Kowalského na záda a nadzvedl mu zavřená víčka. Pak šel k telefonu u okna, vytočil místní číslo a čekal.

Ještě pořád ztěžka dýchal. Když se volaný ozval, řekl mu:

„Máme ho… Jestli se bránil? To bych řek! A jak!… Jednou vystřelil. Guerini má v čudu koleno, Capetti vyfasoval jednu do koulí a Vissart je tvrdej… Co? Jo. Polák je živej, to byl přece rozkaz, ne? Jinak tady nemusel nadělat takovou paseku… Jasně že raněnej. Nevím, je v limbu… Hele, my nepotřebujem zelenýho antona, my potřebujem pár sanitek. A hněte sebou.“

Praštil sluchátkem a zavrčel „hajzlové“ jakoby na celý svět. Po místnosti se válely trosky nábytku jako v kůlničce na dříví; dalo se s nimi už jen zatopit. Všichni si mysleli, že Poláka složí hned u dveří. Nenapadlo je odnést nábytek do vedlejší místnosti, a při rvačce jim překážel. Sám musel odrazit rukou křeslo, kterým proti němu Kowalski mrštil, a dosud to bolelo. Svině jedna polská, pomyslel si. Ti blbci na velitelství nám neřekli, co je zač.

Za čtvrt hodiny vklouzly do ulice před domem dva sanitní citroeny a nahoru přišel lékař. Pět minut Kowalského prohlížel. Nakonec bezvědomému vyhrnul rukáv a dal mu injekci. Když dva saniťáci naložili Poláka na nosítka a odvrávorali s ním k výtahu, lékař přistoupil k raněnému Korsičanovi, který na něho nešťastně hleděl z kaluže krve u stěny.

Odtrhl mu ruce od kolena, podíval se a hvízdl.

„No jo. Morfium a do nemocnice. Dám vám injekci, která vás uspí. Tady s tím nic dělat nemůžu. V každém případě jste, mon petit, v téhle branži dopracoval.“

Guerini na něho zpod injekční jehly vychrlil proud strašných nadávek.

Vissart už seděl a s nepřítomným výrazem si držel rukama hlavu. Capetti stál, opíral se o stěnu a naprázdno zvracel. Dva kolegové ho vzali v podpaží a vyvlekli z bytu na chodbu. Když saniťáci odnesli bezvládného Gueriniho, vedoucí skupiny pomohl na nohy Vissartovi.

Na chodbě se naposledy ohlédl do zdemolovaného pokoje. Vedle něho stál lékař.

„Pěkná spoušť, co?“ řekl doktor.

„Ať si to zdejší bezpečnost uklidí,“ řekl vedoucí skupiny. „Byt je její.“ A zavřel za sebou dveře. Byty 22 a 24 byly také otevřeny, ale přežily to bez úhony. Oba zavřel.

„Vedle nikdo nebydlí?“ zeptal se lékař.

„Vedle nikdo nebydlí,“ odpověděl Korsičan. „Zabrali jsme celé patro.“

Pak pomohl dosud obluzenému Vissartovi ze schodů a šli za doktorem k čekajícím autům.

O dvanáct hodin později, po rychlém převozu napříč celou Francií, ležel Kowalski na lůžku v cele pod jednou kasárenskou pevností v Paříži. Jako všechny vězeňské cely měla obílené, ale špinavé a plesnivé zdi, poškrábané tu a tam oplzlostmi nebo modlitbou. Byla horká a dusná a silně páchla karbolem, potem a močí. Polák ležel na zádech na úzkém kovovém lůžku, jehož nohy byly zapuštěny do betonové podlahy. Tenká matrace ani srolovaná deka pod jeho hlavou nebyly povlečené. Dva tlusté kožené řemeny mu zajišťovaly kotníky, další dva stehna a zápěstí. Jedním řemenem byl připoután přes prsa. Dosud byl v bezvědomí, ale zhluboka a pravidelně dýchal.

Krev z obličeje už měl omytou, ucho a čelo zašité. Přeražený nos byl přelepen náplastí a v otevřených ústech, ze kterých se chraptivě dral dech, bylo vidět pahýly dvou zlomených předních zubů. Obličej měl plný podlitin.

Další modřiny prosvítaly z hustých černých chlupů na prsou, ramenou a břiše – stopy po pěstích, botách a obušcích. Pravé zápěstí měl tlustě obvázáno a zalepeno.

Muž v bílém plášti skončil prohlídku, napřímil se a schoval stetoskop do brašny. Kývl na muže za sebou a ten zaklepal na dveře. Ty se hned otevřely a oba vyšli ven. Dozorce zase dveře přibouchl a zajistil je dvěma obrovskými ocelovými závorami.

„Čím jste ho složili, rychlíkem?“ řekl lékař, když odcházel po chodbě.

„Bylo na to třeba šest lidí,“ odpověděl plukovník Rolland.

„Dali si záležet. Málem ho zabili. Kdyby nebyl stavěný jako býk, bylo by po něm.“

„Jinou možnost jsme neměli,“ řekl plukovník. „Tři lidi nám odrovnal.“

„Musela to být pěkná rvačka.“

„To byla. Jak to s ním vypadá?“

„Laicky řečeno: podezření na zlomeninu pravého zápěstí – rentgenem jsem to ověřit nemohl – plus tržné rány na levém boltci, na čele a přeražený nos. Řada řezných ran a podlitin, slabé vnitřní krvácení, které buď zesílí a způsobí smrt, nebo se samo zastaví. Má, jak se říká, tuhý kořínek. Starosti mi dělá hlava. Jasný otřes mozku, těžko říct, jestli lehký, nebo těžký. Příznaky lebeční zlomeniny nejsou. Ne že by se vaši lidé nesnažili, jenže má lebku jako z kamene. Ale nebude-li mít klid, může se otřes zhoršit.“

„Potřebuji se ho na něco zeptat,“ řekl plukovník a sklopil oči k řeřavému konci své cigarety. Protože do vězeňské nemocnice se šlo jinudy než ke schodům do přízemí, oba se zastavili. Lékař na šéfa akčního oddělení znechuceně pohlédl.

„Vím, že jsme ve vězení,“ řekl klidně. „A že jsou tu zavřeni ti, kteří ohrožují bezpečnost státu. Ale lékařem nepřestávám být ani tady. Odpovídám za zdravotní stav všech vězňů. Vím, že ta chodba,“ kývl k oddělení, odkud přišli, „je výhradně váš revír. Bylo mi nanejvýš jasně řečeno, že co se děje tam, nespadá do mé pravomoci a že do toho nemám co mluvit. Ale jedno vám řeknu, začnete-li ho vyslýchat dřív, než se zotaví, pak při vašich metodách zemře, nebo zešílí.“

Plukovník Rolland vyslechl lékařovu chmurnou předpověď, aniž hnul brvou.

„Za jak dlouho?“ zeptal se.

Lékař pokrčil rameny. „To se nedá určit. Může nabýt vědomí zítra nebo také za několik dní. Ale z lékařského hlediska nebude schopen výslechu ani potom. Aspoň čtrnáct dní, to přinejmenším. Pokud je otřes mozku jen slabý.“

„Jsou jisté drogy,“ řekl tiše plukovník.

„Ano, jsou. Jenže ty mu nepředepíšu. Třeba si je opatříte jinde, tu možnost asi máte. Ale rozhodně ne u mne. Stejně by vám teď neřekl nic, co by dávalo smysl. Nejspíš by jen blábolil. Má v hlavě zmatek, který se možná urovná, možná ne. A pokud ano, nelze to urychlit. Drogy s psychickým účinkem by z něho v tomto stavu udělaly idiota, a tím byste nepomohl sobě ani nikomu jinému. Jak to vypadá, neotevře oči dřív než za týden. Nezbývá, než počkat.“

Otočil se na podpatku a odcházel k nemocnici.

Ale lékař se mýlil. Kowalski otevřel oči už za tři dny, 10. srpna, a téhož dne se konal jeho první a poslední výslech.

Po návratu z Bruselu pracoval Šakal po tři dny na posledních přípravách své nadcházející cesty do Francie.

S novým řidičským průkazem na jméno Alexander James Quentin Duggan zašel na ústředí automobilového svazu a nechal si na totéž jméno vystavit mezinárodní řidičský průkaz.

V obchodě se starším zbožím, specializovaném na cestovní potřeby, koupil několik kožených kufrů. Do jednoho sbalil oblečení, ve kterém by se, bude-li to nutné, mohl vydávat za pastora Pera Jensena z Kodaně. Předtím však ze tří obyčejných košil koupených v Kodani odpáral výrobní značky a našil je na kněžskou košili, kolárek a na černou náprsenku, které koupil v Londýně a z nichž odstranil značku anglického výrobce. K tomu přibalil střevíce, ponožky, spodní prádlo a uhlově šedý lehký oblek – kostým pro roli pastora Jensena byl kompletní. Do téhož kufru uložil oblečení amerického studenta Martyho Schulberga: mokasíny, ponožky, džínsy, trička a bundu.

Nařízl podšívku kufru a mezi dvě vrstvy kůže na zpevněné boční stěně vsunul pasy obou cizinců, ve které se možná bude muset proměnit. Kufr s oblečením pak doplnil dánskou knihou o francouzských katedrálách, jedněmi brýlemi pro Dána a druhými pro Američana, dvěma různými páry barevných kontaktních čoček, pečlivě zabalených do hedvábného papíru, a přípravky na barvení vlasů.

Do druhého kufru uložil střevíce, ponožky, košili a kalhoty francouzské výroby, koupené na pařížském Bleším trhu, a přidal k nim dlouhý vojenský plášť s černým baretem. Za podšívku strčil falešné doklady postaršího Francouze André Martina. Toto zavazadlo zůstalo zčásti prázdné, protože brzy do něho měla přibýt souprava úzkých ocelových trubek s kompletní diverzantskou puškou a municí.

Třetí, o něco menší kufr, byl vyhrazen svrškům Alexandra Duggana: střevícům, ponožkám, spodnímu prádlu, košilím, vázankám, kapesníkům a třem elegantním oblekům. Za podšívkou se skrývalo několik tenkých smotků desetilibrových bankovek v celkové hodnotě jednoho tisíce liber, které po návratu z Bruselu vyzvedl ze svého konta.

Všechny kufry pečlivě zamkl a klíče připojil ke svému svazku. Světle šedý oblek si dal vyčistit a pověsil jej do skříně ve stěně svého bytu. V kapse měl pas, řidičský průkaz, mezinárodní řidičský průkaz a peněženku se stovkou liber v hotovosti.

Do posledního zavazadla, vkusného příručního kufříku, uložil holicí potřeby, pyžamo, pytlík s mycí houbou, ručník a nákupy z posledních dnů: lehké, odborně šité popruhy, kilový sáček sádry, několik balíčků širokých gázových obvazů, leukoplasti a vaty a masivní zahradnické nůžky s tupým, ale silným ostřím. To mělo být jeho příruční zavazadlo. Ze zkušenosti věděl, že letištní celníci se o ně zpravidla nezajímají.

Tím jeho přípravy končily. Doufal, že převleky za pastora Jensena a Martyho Schulberga jsou jen preventivní opatření pro případ, že by nastaly komplikace a musel přestat hrát Alexandra Duggana. Zato převlek za André Martina měl v jeho plánu klíčové místo. Bylo možné, že první dva vůbec nepoužije. V tom případě je po splnění úkolu nechá i s kufrem někde v úschovně zavazadel. Pokud některý nebude potřebovat k úniku. Právě tak mu, až bude po všem, nebudou k ničemu věci André Martina a puška. Klidně se s nimi může rozloučit. Takže přiletí-li do Francie s třemi kufry a kufříkem, nazpět pojede nanejvýš s jedním kufrem a příručním zavazadlem.

Zbývalo počkat na dvě písemné zprávy, které byly podmínkou jeho odletu. V jedné mělo být pařížské telefonní číslo, na kterém dostane podrobné zprávy o stavu de Gaullovy ostrahy. Druhou ho měl vyrozumět Herr Meier z Curychu, že na jeho osobní konto bylo uloženo dvě stě padesát tisíc dolarů.

Čekání si krátil tím, že chodil po bytě a trénoval nápadné kulhání. Za dva dny s uspokojením konstatoval, že kulhá tak realisticky, jako by měl skutečně zlomený kotník nebo nohu.

První dopis, na který čekal, přišel dopoledne 9. srpna. Měl římské poštovní razítko a oznamoval: „Se svým přítelem se můžete spojit na čísle MOLITOR 5901. Představte se Ici Chacal. Odpověď bude Ici Valmy. Zlomte vaz.“

Dopis z Curychu dostal až 11. srpna. Se širokým úsměvem si přečetl zprávu, která potvrzovala, že ať se stane cokoli, bude do smrti boháčem. A jestli se operace, kterou má před sebou, podaří, bude boháčem ještě větším. O zdaru akce nepochyboval. Pojistil se proti všem náhodám.

Téhož dopoledne si telefonicky objednal letenky a začátek své expedice stanovil na zítřek 12. srpna.

Ve sklepě nebylo slyšet nic než dech, těžký, ale klidný dech pěti mužů za stolem a skřípavý chropot muže připoutaného k těžké dubové židli před nimi. V místnosti svítilo jen jedno světlo, a to dopadalo na vězně. Vycházelo z obyčejné stolní lampy, při jaké se čte, ale tahle měla nesmírně silnou a jasnou žárovku, která úmorné teplo ve sklepě jen zvětšovala. Lampa byla připevněna k levé straně stolu a posuvné stínidlo měla nastaveno tak, aby svítila přímo na židli stojící dva metry od stolu. Část světelného kuželu dopadala na ohmatanou stolní desku a ozařovala konečky prstů, hřbet ruky, zápěstí a cigaretu, z níž stoupal tenký proužek kouře.

Světlo bylo tak jasné, že v kontrastu s ním se zbytek sklepa ztrácel v naprosté tmě. Prsa a ramena pěti mužů, sedících v řadě za stolem, vězeň neviděl. Svoje vyšetřovatele by uviděl, jen kdyby vstal ze židle a poodstoupil, aby mu nepřímé světlo vykreslilo jejich siluety.

To nemohl. Řemeny s podložkami mu tiskly kotníky pevně k židli. A ta měla všechny čtyři nohy upevněny ocelovým úhelníkem k podlaze. K opěradlům po stranách měl vězeň připoutaná zápěstí. Další řemen mu obepínal pás a třetí svíral mohutná chlupatá prsa. Podložky pod řemeny byly prosáklé potem.

Kromě nehybných rukou neleželo na stole nic. Jedinou další ozdobou byl podlouhlý otvor vroubený mosazí a z jedné strany označený číslicemi. Z otvoru vyčnívala tenká mosazná páčka, která měla na konci bakelitový knoflík a dala se v obou směrech posunovat. U ní byl obyčejný vypínač. A vedle tohoto ovládacího mechanismu ležela ledabyle pravá ruka posledního muže za stolem. Na hřbetě byla porostlá černými chloupky.

Z vypínače u měniče proudu vedly dva dráty k malému transformátoru pod stolem. Odtud se táhl tlustý černý kabel k velké zásuvce ve stěně za skupinou vyslýchajících.

V koutě za jejich zády seděl u dřevěného stolu a tváří ke zdi šestý muž. Z kontrolního světla magnetofonu, který měl před sebou, vycházela slabá zelená zář, ale cívky se netočily.

Nebýt toho těžkého dechu, ticho sklepa by bylo málem hmatatelné. Všichni vyšetřovatelé byli bez kabátů a propocené rukávy na košilích měli co nejvýš vyhrnuty. Pronikavý zápach potu, kovu, zatuchlého kouře a lidských zvratků bil do nosu, ale ještě silněji bylo cítit nezaměnitelný zápach strachu a bolesti.

Pak promluvil muž uprostřed. Uhlazeně, vlídně, lichotivě.

„Ecoute, mon p’tit Viktor. Ty nám to povíš. Třeba ne hned. Ale nakonec ano. Jsi statečný chlap. To víme. Všechna čest. Ale dlouho nevydržíš ani ty. Tak proč nám to neříct hned? Ty si myslíš, že podplukovník Rodin by ti to zakázal. Kdyby tady byl. Jenže ten by ti přikázal všechno říct. Ten tyhle věci zná. A ty ostatně taky. Víš, že nakonec se to vždycky řekne. N’est-ce pas, Viktor? Přece už jsi taky někoho vyslýchal, ne? Nikdo nemůže mlčet donekonečna. Tak proč s tím nejít ven rovnou? No? A pak zase do postele. A spát a spát a spát. Nikdo tě nebude rušit…“

Muž na židli zvedl ke světlu potlučenou tvář, lesklou potem. Oči měl zavřené, a těžko říct proč: zda kvůli velkým modřinám, které mu zbyly po kopancích Korsičanů v Marseille, anebo kvůli světlu. Na chvíli otočil obličej ke stolu před sebou, otevřel ústa a chtěl něco říct. Na huňatou hruď spadl kus zvratku a stekl do vydávené kaluže na jeho klíně. Hlava se mu znovu sklonila bradou k prsům. Rozcuchané temeno se v odpověď zavrtělo ze strany na stranu. Znovu se ozval hlas za stolem.

„Viktor, écoute-moi. Ty jsi tvrdý chlap. To všichni víme. To všichni uznáváme. Stejně už jsi překonal rekord. Ale víc nemůžeš dokázat ani ty. My můžeme pokračovat, Viktore, my ano. Když to bude nutné, můžeme tě držet při životě a při vědomí celé dny, celé týdny. Nečekej, že omdlíš a budeš mít pokoj. To bývalo kdysi. Ale dnes se všechno zmodernizovalo. Teď máme k dispozici drogy, tu sais. Výslech třetího stupně je pasé, na ten si už nikdo nevzpomene. Tak proč bys to neřekl? Podívej, my tě chápeme. My víme, jaká je to bolest. Ale ty svorky to nechápou, Viktore. Ty si nedají a nedají pokoj… Chceš nám to říct, Viktore? Co dělají v hotelu v Římě? Na co tam čekají?“

Mohutná hlava se na prsou pomalu převalila ze strany na stranu. Jako by si vězeň zavřenýma očima prohlížel napřed jednu a pak druhou měděnou svorku, zahryzlou do každé jeho bradavky, anebo jednu větší, která mu zubatými příchytkami svírala žaludek.

Ruce muže, který na něho mluvil, ležely v kuželu světla na stole. Byly štíhlé, bílé, klidné. Chvíli čekaly. Pak se jedna zvedla, přitiskla palec k dlani, roztáhla čtyři prsty a znovu klesla na stůl.

Ruka vedle vypínače na konci stolu posunula mosaznou páčku po vyznačené stupnici z dvojky na čtyřku a sevřela mezi palcem a ukazovákem vypínač.

Ruka uprostřed stolu skrčila prsty, zvedla ukazovák a mávla jím dolů na znamení, že se má začít. Vypínač zapojil proud.

V kovových svorkách upevněných na vězňově těle a spojených dráty s vypínačem to tlumeně zabzučelo. Pak bylo ticho a obrovské tělo na židli se nadzvedlo jakoby zbaveno zemské tíže a ovládáno neviditelnou rukou za jeho bedry. Nohy a zápěstí se vzepjaly v poutech, až se zdálo, že řemeny se i přes podložky prořežou masem a kostmi. Oči, z lékařského hlediska neschopné přes napuchlá víčka vidět, ignorovaly lékařskou vědu a vytřeštily se z důlků na strop. Ústa se jakoby překvapeně otevřela a vzápětí se z nich vydral pekelný výkřik. A neutichal a neutichal a neutichal.

V 16.10 Viktora Kowalského zlomili a cívky magnetofonu se roztočily.

Když začal mluvit či spíše nesouvisle blouznit, sténat a skučet, protínal jeho blekotání jasný a klidný hlas muže za stolem.

„Proč jsou tam, Viktore… v tom hotelu… Rodin, Montclair a Casson… čeho se bojí… kde byli, Viktore… proč v Římě… a předtím… proč ve Vídni, Viktore… kde ve Vídni… v jakém hotelu… proč tam byli, Viktore…?“

Po padesáti minutách Kowalski konečně zmlkl a magnetofon zaznamenal jeho blouznění do poslední slabiky. Hlas za stolem ještě chvíli pokračoval, teď už mírněji, dokud nebylo jasné, že dalších odpovědí se nedočká. Pak dal muž uprostřed svým podřízeným rozkaz a výslech skončil.

Magnetofonový záznam byl vyňat z přístroje a odeslán ze sklepa pevnosti po rychlém kurýrovi na pařížské předměstí a do budovy akčního oddělení.

Nádherné odpoledne, které vyhřívalo vlídné pařížské ulice, pohaslo zlatým soumrakem a v devět se rozsvítily pouliční svítilny. Nad Seinou se jako vždycky za letních večerů procházely ruku v ruce dvojice, pomalu, jako by vychutnávaly víno soumraku a lásky a mládí, které se už nikdy, i kdyby se sebevíc snažily, nebude opakovat. Dokořán otevřené kavárny na nábřeží zvučely hovorem a cinkotem sklenek, pozdravy a patetickými protesty, škádlivými vtipy a lichotkami, omluvami a výpady, vším, z čeho se skládá francouzská konverzace a kouzlo Seiny za srpnového večera. Ba i turistům se málem odpustilo, že jsou tady a utrácejí své dolary.

Do malé kanceláře u Šeříkové brány tato bezstarostnost nepronikla. Kolem stolu, na kterém se pomalu otáčel magnetofonový pásek, seděli tři muži. Celý večer pracovali. Jeden obsluhoval přístroj a podle pokynů druhého neustále zapínal knoflíky „poslech“ nebo „zpětný chod“ a zase „poslech“. Druhý měl na uších nasazena sluchátka a soustředěně krabatil čelo, jak se snažil oddělit skutečná slova od změti zvuků, které mu útočily na bubínky. S očima slzícíma od dýmající cigarety, kterou držel mezi rty, dával technikovi prsty znamení, když si chtěl některou pasáž poslechnout znova. Někdy poslouchal desetivteřinový úsek až pětkrát, než na technika kývl, aby pustil další. Každou odposlechnutou část nadiktoval.

Třetí muž, plavovlasý mladík, seděl za psacím strojem a čekal na diktát. Otázky vyšetřujících byly srozumitelné. Zněly ve sluchátkách jasně a souvisle. Odpovědi byly trhanější. Písař přepisoval výslech jako interview; každá otázka začínala na nové řádce a byla zvlášť vyznačena. V dalším odstavci byla odpověď. Odpovědi byly nesouvislé, proložené spoustou teček všude, kde nedávaly smysl.

Skončili těsně před půlnocí. Okno měli otevřené, ale místnost byla plná modrého kouře a páchla jako skladiště střelného prachu.

Všichni tři toporně a znaveně vstali. Každý se protáhl jinak, aby si uvolnil ztuhlé, rozbolené svaly. Jeden sáhl po telefonu, požádal o městskou linku a vytočil číslo. Druhý si sejmul sluchátka a převinul magnetofonovou pásku na původní cívku. Písař vytáhl ze stroje poslední dávku papírů, vytáhl z ní kopíráky a začal skládat záznam výslechu podle stránek. Prvopis dostane plukovník Rolland, první kopii archiv a třetí rozmnožovna, kde se vyrobí další kopie pro šéfy ostatních oddělení, uzná-li Rolland za vhodné, aby si je přečetli.

Telefon zastihl plukovníka Rollanda v restauraci, kde večeřel s přáteli. Jako obvykle předváděl tento elegantní starý mládenec, jak je duchaplný a galantní, a jeho poklony mu získávaly velké sympatie přítomných dam, byť ne jejich manželů. Když ho číšník volal k telefonu, omluvil se a odešel. Telefon stál na pultě. Plukovník řekl jen „Rolland“ a čekal, až se jeho podřízený na druhém konci kabelu představí šifrou.

Pak se „legitimoval“ i on, a to tak, že v prvé větě použil předem dohodnuté slovo. Kdyby ho někdo nezasvěcený poslouchal, myslel by si, že plukovník právě dostal zprávu, že už má auto opraveno a že si je může vyzvednout, kdy bude chtít. Rolland volajícímu poděkoval a vrátil se ke stolu. Po pěti minutách se zdvořile omluvil; zítra prý bude mít perný den a musí se na něj vyspat. Za deset minut ujížděl ve svém autě dosud plnými pařížskými ulicemi ke klidnější Šeříkové bráně. Do své kanceláře dorazil po jedné s půlnoci, svlékl bezvadné tmavé sako, objednal si u noční služby kávu a zazvonil na svého pobočníka.

Prvopis Viktorova doznání dostal zároveň s kávou. Rychle šestadvacetistránkový fascikl pročítal a snažil se ve výpovědi pomateného legionáře najít to podstatné. Uprostřed ho cosi zaujalo tak, že se zamračil, ale četl bez zastávky až do konce.

Podruhé četl pomaleji, pečlivěji a s větším soustředěním na jednotlivé odstavce. Při třetím, ještě důkladnějším čtení si vzal z misky před sebou černý fix a přeškrtával slova pasáže týkající se Sylvie, lejkemílie, Indočíny, Alžírska, Joži, Kovacse, Korsičana, zrádců a legie. Ty byly jasné a nezajímaly ho.

Značná část blouznění se točila kolem Sylvie a jakési Julie, na kterých Rollandovi nezáleželo. Když to všechno přeškrtal, zbývalo z výpovědi tak málo, že by se to vešlo na pět stránek. A z tohoto zbytku se snažil vyčíst co nejvíc. Řím, trojice šéfů je v Římě. To už věděl. Ale proč? Tuto otázku dostal Kowalski osmkrát. Pokaždé odpověděl v podstatě totéž. Aby je někdo neunesl jako v únoru Argouda. To není nelogické, řekl si Rolland. Takže celá akce s Kowalským byla zbytečná? Když legionář odpovídal na těch osm otázek, dvakrát vyslovil či spíš zachroptěl totéž slovo: tajnosti. Nebo v tajnosti?

Rolland dočetl zápis už podesáté a začal znovu. Ti tři z OAS jsou v Římě. Jsou tam, protože nechtějí, aby je někdo unesl. Nechtějí, aby je někdo unesl, protože chtějí uchovat něco v tajnosti.

Ironicky se usmál. Věděl lépe než generál Guibaud, že Rodin by se neskrýval jen ze strachu o sebe.

Takže jde o nějaké tajemství. Ale o jaké? Zřejmě to začalo něčím ve Vídni. Slovo Vienna se zde vyskytovalo třikrát, ale Rolland si nejdřív myslel, že jde o město Vienne, které leží třicet kilometrů na jih od Lyonu. Jenže co když to není francouzské okresní město, ale hlavní město Rakouska?

Sešli se ve Vídni. Odjeli spolu do Říma a schovali se, aby nemohli být uneseni a vyslýcháni tak dlouho, dokud by tajemství nevyzradili. To tajemství musí mít počátek ve Vídni.

Míjela hodina za hodinou, přinášeli mu kávu za kávou. Už ani nevěděl, kolik jich vypil. V popelníku z nábojnice rostla hora nedopalků. Než nad ohavným průmyslovým předměstím na východ od bulváru Mortier začala popelavět obloha, plukovník Rolland věděl, že je něčemu na stopě.

Pořád mu scházely souvislosti. Jsou už definitivně ztraceny? Ve tři ráno mu totiž telefonovali, že Kowalski víckrát vypovídat nebude, protože zemřel. Anebo je to ukryto někde ve zmatených slovech, vyvržených z vykolejeného mozku, který se už nemohl bránit?

Rolland si začal pravou rukou poznamenávat útržky nepochopitelné záhady. Kleist, někdo, kdo se jmenuje Kleist. Kowalski byl Polák, vyslovoval to slovo správně, a plukovník Rolland, který ještě z válečných dob uměl trochu německy, je napsal správně, i když je francouzský písař zapsal chybně. A je vůbec Kleist osoba? Co když je to nějaké místo? Zavolal na ústřednu a požádal, aby mu ve vídeňském telefonním seznamu našli někoho nebo něco se jménem Kleist. Odpověď dostal za deset minut. V seznamu jsou dva sloupce Kleistů, vídeňských občanů, a dva podniky, chlapecká škola Ewalda Kleista a Kleistův penzion na Brucknerallee. Rolland si zapsal oba, ale podtrhl penzion. Pak čekal dál.

Kowalski se několikrát zmínil o jakémsi cizinci, který v něm zřejmě vyvolával smíšené pocity. Chvílemi o něm říkal, že je bon, dobrý, jindy zase facheur, nepříjemný člověk, protiva. Krátce po páté si plukovník Rolland poslal pro pásek a magnetofon a celou další hodinu jej poslouchal. Když konečně přístroj vypnul, tiše, ale vztekle zaklel. Perem udělal v přepsaném textu několik oprav.

Kowalski neříkal o cizinci, že je bon, ale blond. A rozbitými rty zamumlal slovo, zapsané jako facheur, znělo ve skutečnosti faucheur a znamenalo zabiják.

Od té chvíle začínala Polákova zmatená výpověď dávat smysl. Slovo šakal, které plukovník původně několikrát přeškrtl, protože si myslel, že jím Kowalski nadává svým pronásledovatelům a mučitelům, dostalo nový význam. Stalo se z něho krycí jméno plavovlasého zabijáka, cizince, s nímž si tři šéfové OAS dali schůzku v Kleistově penzionu ve Vídni několik dní předtím, než zalezli do svého ostře hlídaného římského úkrytu.

Rollandovi začínalo být jasné, proč Francii už osmý týden otřásá vlna bankovních a klenotnických loupeží. Ať je blondýn kdokoli, chce za svou práci pro OAS peníze. A tolik peněz může stát jen jediná práce na světě. Někoho takového si určitě nenajali na vyřízení běžného sporu uvnitř smečky.

V sedm ráno zavolal Rolland svým spojařům a přikázal noční směně, aby odeslala bleskový rozkaz kanceláři SDECE ve Vídni, přestože tím zasáhl do pravomoci sekce R 3, která měla na starosti západní Evropu, a tedy i Vídeň. Nechal si přinést všechny průklepy Viktorova doznání a všechny je zamkl do sejfu. Potom si sedl a začal psát hlášení, v jehož záhlaví uvedl jen jediného příjemce, a to ještě s dodatkem „výhradně pro Vás“.

Psal je napřed pečlivě rukou a stručně v něm vylíčil akci, kterou podnikl z vlastní iniciativy, aby mohl zajmout Kowalského; vyložil, jak se bývalý legionář vrátil do Marseille, lstivě vylákán vymyšlenou zprávou, že jeho příbuzná leží v nemocnici, a jak ho zatkli agenti akčního oddělení; krátce se zmínil, že ho agenti téhož oddělení vyslýchali a že učinil doznání. Musel konstatovat, že bývalý legionář kladl při zatýkání odpor a dva agenty zmrzačil; sám se však vážně poranil při pokusu o sebevraždu, takže po zatčení nezbývalo, než ho hospitalizovat. A právě na nemocničním lůžku se doznal.

V další, nejdelší části hlášení se Rolland zabýval výpovědí a tím, co z ní vyčetl. Pak chvíli odpočíval a prohlížel si vršky střech, pozlacené vycházejícím sluncem. Bylo o něm známo, že si dává velký pozor, aby své případy nezveličoval ani nepřeceňoval jejich význam. Poslední odstavec skládal obzvlášť pečlivě.

„V době, kdy píši toto hlášení, probíhá ještě pátrání po důkazech, které by takové spiknutí potvrdily. Vyplyne-li však z pátrání, že shorařečené se zakládá na pravdě, je to podle mého názoru nejnebezpečnější úklad o život francouzského prezidenta, jaký tito teroristé mohli zosnovat. Existuje-li vskutku popsané spiknutí a byl-li pro atentát na prezidenta najat cizinec známý jen pod krycím jménem Šakal a připravuje-li se i nadále tento čin provést, je mou povinností informovat Vás, že podle mého soudu je třeba vyhlásit celostátní pohotovost.“

Zcela výjimečně si hlášení přepsal načisto sám, zapečetil je svou osobní pečetí, napsal na obálku adresu a označil nejvyšším stupněm tajnosti, jaký je v SDECE možný. Kancelářský papír s rukopisnou verzí spálil a popel spláchl do výlevky malého umyvadla v koutě kanceláře.

Když byl se vším hotov, umyl si ruce a obličej. A jak si je utíral, pohlédl do zrcadla nad umyvadlem. Smutně si přiznal, že tvář, která na něho ze skla hledí, ztrácí svůj půvab. Hubený obličej, který býval v dobách zrání tak oslnivý a v dobách zralosti tak přitažlivý pro ženy, začínal k stáru vypadat unaveně a vyčerpaně. Náčelník akčního oddělení poznal a věděl příliš mnoho o hlubinách zvířeckosti, do jakých může klesnout člověk, když mu jde o přežití. V zápase s bližními zažil příliš mnoho zákeřnosti a podvodů a situací, kdy posílal lidi umírat nebo zabíjet, řvát ve sklepě bolestí anebo dohnat k takovému řevu druhé. Proto zestárl víc, mnohem víc, než odpovídalo jeho čtyřiapadesáti letům. Od nosu až pod koutky úst se mu táhly dvě rýhy podobné polním brázdám. Temné kruhy se mu usadily pod očima už asi natrvalo a elegantní šeď na kotletách bělela, aniž zestříbřela.

„Ještě do konce roku,“ řekl si. „Pak s tímhle blázincem skoncuju.“ Obličej v zrcadle na něho sklesle hleděl. Nedůvěřivě, nebo prostě rezignovaně? Možná že ta tvář věděla víc než mozek. Po určitém počtu let už se skoncovat nedá. Člověk zůstane tím, čím je, až do smrti. Z odboje k policii, pak do zpravodajské služby a nakonec do akčního oddělení. Kolik lidí, kolik krve je v těch letech uloženo? ptal se zrcadla. A všechno pro Francii. Stojí o to Francie vůbec? Tvář ve skle na něho upírala oči a neříkala nic. Protože oba znali odpověď.

Plukovník Rolland si dal do kanceláře zavolat motorizovaného kurýra. Dále si objednal smažená vejce, rohlíky, máslo a další kávu, ale tentokrát bílou, ve velkém šálku, a aspirin proti bolení hlavy. Předal kurýrovi zapečetěnou obálku a dal mu rozkaz. Když snědl vajíčka a rohlíky, popíjel kávu u otevřeného okna, odkud měl výhled na Paříž. Přes kilometry střech dohlédl až k věžím Notre Dame a přes opar horkého rána visícího nad Seinou viděl až k Eiffelovce. Bylo devět pryč, dopoledne 11. srpna, a Paříž už byla v pilné práci, když se motocyklista v černé kožené uniformě hnal s kvílející sirénou dopravními tepnami k centru.

Rollandovi blesklo hlavou, že na tom, zda se nebezpečí popsané v jeho hlášení podaří odvrátit, možná závisí, bude-li mít na konci roku odkud odejít na odpočinek.

9

Ministr vnitra seděl toho dopoledne ve své pracovně a zasmušile se díval z okna na sluncem zalité kruhové nádvoří pod sebou. Na protějším konci bylo vidět nádherně vypracovanou kovovou bránu zdobenou na obou křídlech státním znakem francouzské republiky a za ní Place Beauvau, kde proudy vozidel z Faubourg-St-Honoré a avenue de Marigny vřeštivě vířily kolem boků dopravního strážníka, který je uprostřed náměstí řídil.

Občas se na strážníkovo zahvízdnutí poslušně vyhrnuly automobily z dalších dvou ulic, z rue de Miromesnil a rue des Saussaies, přehnaly se přes náměstí a zmizely. Hrál si s těmi pěti proudy smrtonosné pařížské dopravy, jako si toreador pohrává s býkem, sebevědomě, důstojně a mistrovsky. Monsieur Roger Frey mu spořádanou jednoduchost jeho práce a jistotu, s jakou ji vykonává, záviděl.

Od brány ministerstva sledovali virtuózní výkon kolegy na náměstí dva četníci. Měli na zádech samopal a dívali se na svět přes krásné železné mříže dvojité brány, bezpečně izolováni od chaosu běsnícího pár kroků od nich, jisti svými měsíčními platy, svým stálým zaměstnáním, svými místy na teplém srpnovém slunci. I jim ministr záviděl nekomplikovanou jednoduchost života a životních cílů.

Zaslechl, jak za ním zašustila stránka, a obrátil svou otáčecí židli znovu ke stolu. Muž na druhé straně stolu zavřel složku a uctivě ji před ministra položil. Podívali se na sebe a jejich mlčení přerušovalo jen tikání pozlacených hodin na krbové římse proti dveřím a tlumený hukot dopravního ruchu na Place Beauvau.

„Co na to říkáte?“

Komisař Jean Ducret, velitel prezidentovy osobní stráže, patřil mezi přední francouzské experty na otázky bezpečnosti vůbec a na opatření proti atentátům zvlášť. Proto byl v této funkci a proto šest známých organizovaných pokusů o zavraždění prezidenta skončilo nezdarem, anebo bylo zmařeno už v přípravném stadiu.

„Rolland má pravdu,“ řekl po chvíli. Suše, nevzrušeně, rozhodně. Jako by předpovídal pravděpodobný výsledek fotbalového zápasu. „Je-li to tak, jak říká, jde o mimořádně nebezpečný komplot. Všechny naše policejní archivy, celá síť agentů, které máme nasazeny v OAS, to všechno je bezmocné proti cizinci, proti člověku zvenčí, který pracuje sám, bez kontaktů a přátel. A navíc je profesionál. Jak říká Rolland,“ obrátil poslední stránku plukovníkova hlášení, „je to nejnebezpečnější úklad, jaký si lze představit.“

Roger Frey si vjel prsty do krátkých kovově šedých vlasů a znovu se na židli otočil k oknu. Neztrácel nervy tak snadno, ale toho dopoledne, 11. srpna, se to o něm říct nedalo. Za dlouhá léta oddané podpory Charlese de Gaulla si vybudoval pověst muže, za jehož inteligencí a uhlazeností, která ho přivedla na ministerské křeslo, se tají zvláštní tvrdost. Zářivě modré oči, které dovedly být teple přitažlivé stejně jako mrazivě chladné, mužná pevnost prsou a ramen a hezká, nesmlouvavá tvář, která sklízela obdivné pohledy nemála žen, pohybujících se ve společnosti mocných mužů, nebyly u Rogera Freye jen volební kamufláží.

V minulých letech, kdy gaullisté museli bojovat na život a na smrt s nepřátelstvím Američanů, lhostejností Britů, ambicemi giraudistů a nesmiřitelností komunistů, se naučil tvrdým pravidlům zápasu. Nakonec přece jen vyhráli a svého vůdce přivedli dvakrát za osmnáct let z exilu a zneuznání k nejvyšší mocenské pozici. A poslední dva roky se válčilo znovu, tentokrát s týmiž lidmi, kteří generála podvakrát dosadili k moci – s armádou. Ještě před několika minutami si ministr myslel, že boj už slábne, že jejich nepřátelé znovu upadají do nemohoucnosti a bezmocného hněvu.

Teď viděl, že válka ještě neskončila. Vyzáblý fanatický podplukovník v Římě vymyslel plán, který likvidací jediného člověka může pořád ještě strhnout celou stavbu. Některé země mají natolik stabilní instituce, že prezidentovu smrt nebo královu abdikaci přežijí, jak se ukázalo před osmadvaceti lety v Británii a jak se mělo za necelý rok ukázat ve Spojených státech. Ale Roger Frey dobře věděl, v jakém stavu jsou francouzské instituce v roce 1963, a nic si proto nenamlouval: prezidentova smrt mohla být jen předehrou k puči a občanské válce.

„V tom případě,“ řekl, nepřestávaje se dívat na zářící nádvoří, „ho musíme informovat.“

Policista neodpověděl. Být technikem má své výhody; jedna z nich je, že děláte svou práci a zásadní rozhodnutí necháváte na těch, kdo jsou za ně placeni. Informovat prezidenta, to na sebe dobrovolně vzít nehodlal. Ministr se k němu znovu otočil.

„Bien. Merci, commisaire. Požádám, aby mne prezident odpoledne přijal, a řeknu mu to.“ Jeho hlas zněl pevně a rozhodně. Jiná možnost nebyla. „Jistě vás nemusím žádat, abyste o celé záležitosti s nikým nemluvil, dokud nebudu mít příležitost vysvětlit prezidentovi situaci a dokud nestanoví, jaký postup si přeje.“

Komisař Ducret se zvedl a odešel. Přešel přes náměstí a po dalších sto metrech byl znovu u bran Elysejského paláce. Když ministr osaměl, otočil k sobě koženou složku a znovu si její obsah důkladně pročetl. Nepochyboval, že Rollandovo hodnocení je správné. Nebezpečí je vážné, nelze se mu vyhnout, a prezident o tom musí vědět.

S nevolí stiskl knoflík před sebou, a když to v mřížce z umělé hmoty zabzučelo, řekl do ní: „Spojte mě s generálním tajemníkem z Elysejského.“

Za minutu zazvonil jeho červený telefon. Zvedl jej a chvíli poslouchal.

„Monsieur Foccart, s’il vous plait.“ Další pauza a pak se ozval klamně přívětivý hlas jednoho z nejmocnějších lidí ve Francii. Roger Frey stručně vysvětlil, co chce a proč.

„Co nejdřív, Jacquesi… Ano, já vím, že se musíš zeptat. Počkám. Zavolej mi, prosím tě, hned.“

Odpověď dostal za hodinu. Prezident ho přijme ve čtyři, jakmile skončí svůj odpolední odpočinek. Na vteřinu ministra napadlo, aby zakřičel, že to, co má před sebou na stole, je důležitější než všechen odpočinek, ale ovládl se. Jako každý z prezidentových nejbližších spolupracovníků věděl i on, že není radno odporovat přívětivému hodnostáři, který může s prezidentem kdykoli mluvit, a navíc má soukromý archiv nejdůvěrnějších informací, archiv, z něhož šel tím větší strach, čím méně se toho o něm vědělo.

Téhož dne v 15.40 vyšel Šakal z Cunninghamovy restaurace na Curzon Street, kde si pochutnal na jednom z nejlahodnějších a nejdražších obědů, jaké londýnští specialisté na jídla z mořských ryb mohou poskytnout. Však je to také jeho poslední londýnský oběd, aspoň na nějakou dobu, říkal si, když zahýbal do South Audley Street, a má přece důvod k oslavě.

V téže chvíli vyjel z brány francouzského ministerstva vnitra černý sedan DS 19. Strážník uprostřed Place Beauvau, na kterého křikli kolegové od železné brány, zastavil příval vozidel z okolních ulic a hbitě zasalutoval.

O sto metrů dál zahnul citroen k mohutné kamenné bráně před Elysejským palácem. I tam zastavili upozornění četníci dopravu, aby měla salonní limuzína dostatečně velký prostor, až bude zatáčet do překvapivě úzkého vjezdu. Dva vojáci republikánské gardy před strážními budkami škubli rukama v bílých rukavičkách k zásobníkům svých pušek, aby hosta slavnostně pozdravili, a ministr vjel dovnitř.

Prohnutý řetěz uzavírající vnitřní stranu vjezdu auto zastavil. Jeden z Ducretových inspektorů letmo do vozu nahlédl. Uklonil se ministrovi a ministr kývl. Inspektor pokynul, řetěz byl spuštěn na zem a citroen přes něj chrastivě přejel. Od průčelí paláce jej dělilo sto metrů hnědé dlažby. Řidič Robert zahnul doprava a objel dvůr proti směru hodinových ručiček, aby mohl svého pána vysadit těsně u šesti žulových schodů před vchodem.

Dveře auta otevřel jeden ze dvou vrátných v černé livreji se stříbrnými řetězy. Ministr vystoupil a vyběhl po schodech ke skleněným dveřím, kde ho čekal hlavní vrátný. Zdvořile se pozdravili a ministr za ním vešel do paláce. Ve vestibulu, pod obrovským lustrem visícím na pozlaceném řetěze z vysokého klenutého stropu, musel chvíli počkat, než vrátný stručně zatelefonoval z mramorového stolku u dveří. Když zavěsil, s úsměvem ministrovi pokynul a zamířil jako vždy majestátně a zvolna k žulovému, kobercem pokrytému schodišti po levici.

V prvním poschodí šli po krátké široké podestě nad vestibulem, a když vrátný zlehka zaklepal na dveře po levé straně, zůstali stát. Zevnitř se ozvalo tlumené „Entrez“, vrátný tiše otevřel a ustoupil, aby ministr mohl projít do ordonančního salonu.

Velkými jižními okny na protější straně proudilo do salonu slunce a vyhřívalo koberec. Jedno z těchto oken, sahajících od podlahy až ke stropu, bylo otevřeno a z palácové zahrady sem zaléhalo holubí vrkání. Dopravní ruch z Champs Elysées, vzdálených půl kilometru a zcela zakrytých košatými lípami a buky, na vrcholu léta nádherně zelenými, sem doléhal jen jako tichý šum, ještě slabší než holubův hlas. Roger Frey žil od narození ve městě, a kdykoli se octl v jižních komnatách Elysejského paláce, měl pocit, že je někde v odlehlém venkovském zámku. I rámus z opačné strany budovy, z Faubourg-St-Honoré, zde byl jen vzpomínkou. Prezident, jak věděl, zbožňuje venkov.

Ordonanční službu měl plukovník Tesseire. Postavil se za stolem.

„Monsieur le Ministre…“

„Colonel…“ Frey ukázal kývnutím hlavy nalevo k zavřeným dveřím, které měly na obou křídlech pozlacenou rukojeť. „Jsem očekáván?“

„Samozřejmě, pane ministře.“ Tesseire přešel přes salon, krátce zaklepal na dveře, pootevřel je a zůstal stát u nich. „Pane prezidente, pan ministr vnitra.“

Zevnitř se ozvalo nezřetelné přitakání. Tesseire ustoupil, usmál se na ministra a Roger Frey kolem něho prošel do pracovny Charlese de Gaulla.

Vždycky si říkal, že v této místnosti není jediná věc, která by nevypovídala o tom, kdo ji nechal zařídit a vyzdobit. Napravo, tak jako v saloně, vedla tři vysoká, vznosná okna do zahrady. I zde bylo jedno otevřeno a znovu za ním zaslechl bublání holuba, které se mu, když přecházel z jedné místnosti do druhé, málem ztratilo.

Někde za těmito lípami a buky stojí s automatickými zbraněmi muži, kteří se umějí trefit z dvaceti kroků do pikového esa.

Ale běda, kdyby odtud byl jediný spatřen. Jakmile se ten, koho by v nebezpečí fanaticky bránili, dověděl o opatřeních, která ho měla chránit, anebo jakmile začala rušit jeho soukromí, rozzuřil se tak, že se o tom po paláci ještě dlouho povídalo. To byl jeden z nejtěžších křížků, jaké musel Ducret nést, a nikdo mu nezáviděl, že má ochraňovat člověka, pro něhož jsou všechny formy osobní ostrahy něčím nedůstojným a opovrženíhodným.

Vlevo, u stěny s vestavěnou zasklenou knihovnou, stál stolek ve slohu Ludvíka XV. a na něm hodiny ve slohu Ludvíka XIV. Podlahu pokrýval koberec ze Savonnerie de Chaillot, utkaný v roce 1615. Prezident mu jednou vysvětlil, že v královské tkalcovně koberců v Chaillot se původně vyrábělo mýdlo, a proto jí zůstal název Savonnerie, Mydlárna.

V celé místnosti nebylo nic, co by nebylo prosté, co by nebylo důstojné, co by nebylo vkusné, a především nic, co by nedokládalo velikost Francie. To platilo alespoň ve Freyových očích i o muži za psacím stolem, který nyní povstal, aby ho s tradičně obřadnou zdvořilostí přivítal.

Ministr si vzpomněl, jak mu jednou řekl Harold King, doyen britských novinářů v Paříži a jediný současný Anglosas, který byl de Gaullovým osobním přítelem, že prezident svým vystupováním patří ne do dvacátého, ale do osmnáctého století. Kdykoli se pak Roger Frey se svým šéfem setkal, marně se snažil představit si, jak prezidentova obřadná uvítací gesta dělá vysoká postava v hedvábí a brokátu. Souvislost chápal, ale konkrétní podoba mu unikala. Navíc nemohl zapomenout na několik situací, kdy se tento důstojný starý pán rozčilil a použil tak silných a nevymáchaných kasárenských výrazů, že členové jeho doprovodu nebo vlády úžasem oněměli.

Ministr věděl, že jedno z témat, která u něho takovou reakci mohou vyvolat, jsou opatření, jež považuje za nutná jako ministr vnitra odpovídající za bezpečnost francouzských institucí a jejich nejvyššího představitele. Dosud nikdy o nich mezi čtyřma očima nemluvili a většinou musel postupovat tajně. Když pomyslel na dokument, který přinášel ve své diplomatce, a na to, oč ho chce požádat, málem se zachvěl.

„Mon cher Frey.“

Vysoká postava v uhlově šedých šatech obešla psací stůl, za nímž obvykle seděla, a podala mu ruku.

„Monsieur le Président, mes respects.“ Stiskl podanou ruku. Starý pán je zřejmě v dobré náladě. Aspoň to. Než se nadál, prezident ho odvedl k jedné ze dvou židlí potažených empírovou tapisérií z Beauvais. Když de Gaulle splnil svou hostitelskou povinnost, vrátil se na své místo a sedl si zády ke stěně. Opřel se a položil špičky prstů na leštěný stůl před sebou.

„Slyšel jsem, mon cher Frey, že se mnou chcete hovořit v naléhavé záležitosti. Nuže, co mi chcete sdělit?“

Roger Frey se zhluboka nadechl a začal. Stručně a přehledně vyložil, co přináší, protože věděl, že Charles de Gaulle nemá v lásce dlouhé proslovy, pokud je nepronáší sám a na veřejnosti. V soukromí vyžadoval stručnost, jak ke svému nemilému překvapení už zjistil nejeden jeho mnohomluvný podřízený.

Muž za stolem při ministrově zprávě očividně ochladl. Stále více se zakláněl, jako by nepřestával růst, a díval se přes svůj velitelsky vyčnělý nos na ministra tak, jako by šlo o dosud spolehlivého sluhu, který mu najednou vnáší do pracovny cosi nelibého. Rogert Frey si však uvědomoval, že z pěti metrů vidí prezident na místě jeho obličeje jen skvrnu; brýle si totiž nasazoval výhradně ke čtení projevů, aby před veřejností utajil svou krátkozrakost.

Ministr vnitra skončil svůj monolog, sotva něco přes minutu dlouhý, zmínkou o Rollandově a Ducretově vyjádření a dodal: „Rollandovo hlášení mám s sebou.“

Prezidentova ruka se beze slova natáhla přes stůl. Frey vytáhl hlášení z diplomatky a předal je.

Z náprsní kapsičky vyndal Charles de Gaulle brýle na čtení, nasadil si je, rozevřel složku na stole a začal číst. Holub přestal bublat, jako by uznal, že na to není vhodná chvíle. Roger Frey se díval na stromy za okny a pak na mosaznou lampu na psacím stole. Byl to nádherně tvarovaný, přes sto let starý svícen ze zlaceného stříbra, opatřený žárovkami. Za pět let de Gaullova prezidentství svítil už tisíce a tisíce hodin na státní dokumenty, které za nocí na tomto stole spočinuly.

Generál de Gaulle uměl číst rychle. Za tři minuty byl s Rollandovým hlášením hotov, pečlivě je uložil do složky, zkřížil na ní ruce a zeptal se:

„Nuže, mon cher Frey, co ode mne chcete?“

Roger Frey se nadechl podruhé a dal se do stručného výčtu opatření, která hodlal učinit. Dvakrát použil formulaci „podle mého soudu, monsieur le President, bude pro odvrácení tohoto nebezpečí nezbytné…“ V třiatřicáté vteřině svého výkladu použil termín „v zájmu Francie“.

Dál se nedostal. Prezident ho přerušil a jeho zvučný hlas vyslovil slovo „Francie“ s takovým zbožněním, jak to žádný Francouz před ním ani po něm nedokázal.

„V zájmu Francie, mon cher Frey, je, aby se francouzský prezident nekrčil strachem před nějakým ničemným žoldákem a…“ na chvíli se odmlčel a místnost naplnilo jeho opovržení vůči neznámému atentátníkovi, „…a cizincem.“

Roger Frey si uvědomil, že prohrál. Generál se nerozběsnil – jak se původně obával. Promluvil jasně a přesně, jakoby svého posluchače nehodlal ani v nejmenším nechat na pochybách o svém přání. Některé úryvky jeho proslovu dolehly oknem až k plukovníkovi Tesseirovi.

„La France ne saurait accepter… Francie by nikdy nepřipustila… la dignité et la grandeur asujetties aux misérables menaces d’un… aby se její důstojník sklonil před ničemnými hrozbami nějakého… d’un CHACAL…“

O dvě minuty později Roger Frey od prezidenta odcházel. Stroze pokynul plukovníku Tesseirovi, vyšel z ordonančního salonu a sešel po schodišti do vestibulu.

„Tenhle člověk,“ pomyslel si hlavní vrátný, když doprovodil ministra po schodech k čekajícímu citroenu a díval se, jak odjíždí, „má nějakou pěknou polízanici, anebo se nevyznám v lidech. To bych rád věděl, co mu starej řek.“ Ale protože byl hlavním vrátným, jeho obličej zachoval důstojný klid palácové fasády, za kterou už dvacet let sloužil.

„Ne, to je vyloučeno. V tom je prezident absolutně neústupný.“

Roger Frey se otočil od okna své pracovny a upřel oči na toho, komu to řekl. Hned po návratu z Elysejského paláce si předvolal šéfa svého štábu. Alexandre Sanguinetti byl Korsičan. Už dva roky ho pověřoval většinou zvláštních bezpečnostních akcí a Sanguinetti si při jejich řízení vysloužil pověst, která se podstatně měnila podle toho, jaké politické zaměření a představy o občanských právech měl ten, kdo ho posuzoval.

U krajní levice budil nenávist a strach tím, jak bez váhání nasazoval pořádkovou policii a k jaké bezohledné taktice se těchto pětačtyřicet tisíc polovojenských boxerů uchylovalo při srážkách s pouličními demonstranty, ať už levicovými, nebo pravicovými.

Komunisté ho prohlašovali za fašistu. Ale pravicoví extremisté, které komunisté rovněž považovali za fašisty, ho nenáviděli právě tak a uváděli tytéž argumenty o potlačování demokracie a občanských práv, jenže spíše proto, že jeho drasticky účinné kroky k zachování veřejného pořádku nedovolovaly, aby vypukl chaos, který by pravičákům umožnil přijít s pučem a prohlašovat, že tak chtějí pořádek obnovit.

A nemělo ho rádo ani mnoho obyčejných lidí, protože drakonické předpisy vydávané jeho kanceláří postihovaly všechny – zátarasy na ulicích, kontrolou průkazů na většině velkých křižovatek, blokováním dopravy na všech hlavních cestách a skandálními fotografiemi mladých demonstrantů, sražených k zemi obušky pořádkové policie. Noviny pro něho měly přezdívku „Monsieur Anti-OAS“ a kromě hrstky gaullistických listů mu svorně lály. Pokud mu ódium nejkritizovanějšího člověka ve Francii nějak vadilo, nedával to najevo. Božstvo jeho osobní víry sídlilo v pracovně Elysejského paláce a v rámci tohoto vyznání byl Alexandre Sanguinetti hlavou papežského dvora. Teď hleděl zamračeně na stůl před sebou, kde ležela kožená složka s Rollandovým hlášením.

„To je neuvěřitelné. Neuvěřitelné! Jak si to představuje? Máme chránit jeho život, a on nám to zakáže. S tím Šakalem bych pěkně zatočil. Ale takhle mám svázané ruce. Co máme vlastně dělat? Čekat, až bude po atentátu? Sedět a čekat?“

Ministr si povzdechl. Takovou reakci od svého šéfa štábu čekal, ale nebylo mu to nic platné. Vrátil se ke stolu.

„Podívej, Alexandře. Především si nemůžeme být stoprocentně jisti, že má Rolland pravdu. Je to jen jeho osobní výklad blábolu toho… Kowalského, který zatím zemřel. Třeba se Rolland mýlí. Pátrání ve Vídni dosud neskončilo. Spojil jsem se s Guibaudem, a ten čeká výsledek až večer. Uznej, že rozjet v tomhle stadiu celostátní zátah na cizince, o kterém kromě krycího jména nic nevíme, by nebylo zrovna realistické. V tom musím dát prezidentovi za pravdu.

Kromě toho jsme vázáni jeho pokyny… ne pokyny, ale bezpodmínečnými rozkazy. Raději je zopakuji, aby bylo jasno. Žádná publicita, žádné celostátní pátrání, žádné náznaky, že něco není v pořádku. Vědět se o tom smí jen v našem nejbližším okruhu. Prezident se obává, že kdyby se to vyneslo, noviny to rozhlásí do světa, cizina se bude posmívat a všechna naše mimořádná opatření se budou tady i v zahraničí považovat za důkaz, že francouzský prezident se schovává před jediným člověkem, a ke všemu cizincem.

Opakuji, že něco takového nestrpí. A také mi dal jasně najevo,“ ministr důrazně zvedl ukazovák, „že dostanou-li se podrobné nebo jen povšechné informace o našem postupu na veřejnost, budou padat hlavy. Věř mi, cher ami, tak neoblomného jsem ho ještě nezažil.“

„Ale musí přece změnit plán svých veřejných vystoupení,“ řekl vyčítavě Korsičan. „Dokud toho chlapa nechytíme, nesmí na veřejnost. Musí odvolat…“

„Nic neodvolá, nic nezmění. Ani o hodinu, ani o minutu. Všechno musí zůstat v naprosté tajnosti.“

Poprvé ode dne, kdy zatčením spiklenců zmařil atentát na vojenské akademii, cítil Sanguinetti, že je zase tam, kde byl předtím. V posledních dvou měsících, kdy bojoval s vlnou bankovních loupeží a loupežných přepadů, začínal doufat, že nejhorší už má za sebou. Struktura OAS se hroutila pod spojeným náporem tajných agentů zevnitř a policejních jednotek a pořádkového sboru zvenčí; náhlý vzrůst zločinnosti si vysvětloval jako smrtelný zápas Tajné armády, v němž se hrstka zuřících gangsterů snažila sehnat co nejvíc peněz pro pohodlný život v exilu.

Ale poslední stránka Rollandova hlášení dokazovala, že desítky Rollandových agentů, kterým se podařilo proniknout až do nejvyšších orgánů OAS, jsou zcela bezmocné; atentátníka nezná nikdo kromě trojice, nedobytně uzavřené v římském hotelu. Sanguinettimu bylo jasné, že obrovské archivy materiálů o každém, kdo někdy přišel do sebemenšího styku s OAS, archivy, které ministerstvu vnitra tak spolehlivě sloužily, jsou v důsledku tohoto prostého faktu náhle bezcenné. Šakal je cizinec.

„Když nesmíme jednat, tak co vlastně můžeme?“

„Neřekl jsem, že nesmíme jednat,“ opravil ho Frey. „Řekl jsem, že nesmíme jednat veřejně. Všechno se musí udělat tajně. Takže nám zbývá jediná možnost. Tajným pátráním zjistit atentátníkovu totožnost, najít ho buď ve Francii, nebo za hranicemi a bez váhání zlikvidovat.“

„…a bez váhání zlikvidovat. To je, pánové, jediný postup, který nám zbývá.“

Ministr vnitra se rozhlédl po účastnících porady, sedících kolem stolu v konferenčním salonu ministerstva, a nechal svá slova náležitě vyznít. V místnosti bylo i s ním celkem čtrnáct lidí.

Ministr stál v čele stolu. Po jeho pravici seděl Sanguinetti a po levici policejní prefekt, politický šéf francouzské policie.

Na pravé straně podlouhlého stolu seděli dále velitel tajné služby generál Guibaud, plukovník Rolland, šéf akčního oddělení a autor hlášení, jehož kopii měl každý z účastníků před sebou, vedle Rollanda komisař Ducret z prezidentovy osobní stráže a plukovník Saint-Clair de Villauban, důstojník letectva ze štábu Elysejského paláce, fanatický gaullista, o němž bylo v de Gaullově družině známo, že je neméně fanaticky ctižádostivý.

Vlevo vedle policejního prefekta Maurice Papona seděli Maurice Grimaud, generální ředitel francouzské Sureté nationale, Národní bezpečnosti, a pět šéfů jejích jednotlivých oddělení.

Navzdory tomu, že je Sureté nationale miláčkem romanopisců, kteří v ní vidí drtivou sílu namířenou proti zločinu, jde jen o velmi malý a personálně nepočetný orgán, nadřízený pěti kriminálním sekcím; vlastní práci vykonávají teprve ony. Tak jako Interpol, který bývá stejně nesprávně popisován, je Sureté čistě administrativní ústředí a nemá mezi svými zaměstnanci ani jednoho detektiva.

Muž, který měl na povel všechny francouzské detektivy, seděl vedle Maurice Grimauda. Byl to Max Fernet, ředitel kriminální policie. Kromě obrovského ředitelství na Quai des Orfevres, nepoměrně většího než ústředí Sureté v rue de Saussaies 11 nedaleko ministerstva vnitra, má kriminální policie sedmnáct oblastních ředitelství, každé pro jednu ze sedmnácti policejních oblastí, na něž je Francie rozdělena. Pod ně spadají městské policejní oddíly; celkem je jich 453 a mají 74 ústředních komisařství, 253 obvodních komisařství a 126 místních policejních stanic. Celá síť zahrnuje dva tisíce francouzských měst a vesnic. To všechno je kriminální policie. Ve venkovských oblastech a na silnicích udržují pořádek v širším smyslu četníci, Gendarmerie nationale, a dopravní policie, Gendarmes mobiles. Z praktických důvodů používají četníci a policejní pracovníci mnohde táž zařízení. V roce 1963 pracovalo pod v elením Maxe Ferneta v kriminální policii něco přes dva tisíce lidí.

Nalevo od Ferneta seděli u stolu náčelníci dalších čtyř oddělení Sureté: veřejné bezpečnosti, informačního oddělení, státní bezpečnosti a pořádkové policie.

První z nich, veřejná bezpečnost, má na starosti hlavně ochranu budov, komunikací, silnic a veškerého dalšího státního majetku před sabotážemi a poškozením. Druhé, informační oddělení neboli ústředí registrace, je pamětí všech čtyř ostatních; jeho ústřední archiv v Panthéonu tehdy obsahoval půl milionu záznamů o osobách, o něž se francouzská policie od svého založení zajímala. Byly uloženy v regálech, měřících dohromady deset kilometrů, a registrovány jednak podle jmen dotyčných osob, jednak podle druhu zločinu, z něhož byly usvědčeny nebo podezírány. Byla tam zaznamenána také jména svědků a těch, které soud osvobodil. V té době archiv ještě nebyl komputerizován, ale jeho pracovníci se přesto mohli pochlubit tím, že během několika minut z něho vydolovali podrobnosti o žhářství spáchaném před deseti lety v zapadlé vesničce anebo jména svědků v jakémsi zapomenutém procesu, který se ani ned ostal do novin.

Navíc tam byly uloženy všechny otisky prstů, které kdy ve Francii byly vzaty, jakož i množství těch, jež se dosud nepodařilo identifikovat. Dále se v archivu uchovávalo deset a půl milionu různých přihlášek, včetně hraničních, odevzdaných každým turistou, který prošel pohraniční kontrolou, a hotelových, vyplněných každým, kdo se ubytoval v některém mimopařížském hotelu. Jen pro nedostatek místa se musely v poměrně krátkých intervalech odklízet, aby bylo kam uložit obrovské spousty nových, kterých rok od roku přibývalo.

Jediné přihlášky vyplněné na území Francie a nearchivované v informačních odděleních byly karty z pařížských hotelů. Ty se posílaly policejní prefektuře na bulvár du Palais.

Státní bezpečnost, jejíž šéf seděl na třetí židli za Fernetem, byla a je francouzská kontrarozvědka, odpovídající za stálý dozor na francouzských letištích, hranicích a v přístavech. Její pracovníci na hranicích prohlížejí všechny hraniční přihlášky a ověřují, nejde-li o nežádoucí osoby.

Poslední z těchto sekčních šéfů byl velitel pořádkové policie, sboru o pětačtyřiceti tisících mužů, kterému Alexandre Sanguinetti za poslední dvě léta dopomohl k takové popularitě a zároveň nepopulárnosti.

Protože u stolu bylo málo místa, šéf pořádkové policie seděl až na protějším konci, tváří v tvář ministrovi. Na konci pravé strany stolu, mezi ním a plukovníkem Saint-Clairem, stála poslední židle a na ní k neskrývané nevoli choulostivého plukovníka kouřil dýmku robustní, netečný muž. Na výslovné ministrovo přání ho s sebou přivedl Max Fernet. Byl to komisař Maurice Bouvier, vedoucí pátracího oddělení kriminální policie.

„Taková je tedy naše situace, pánové,“ pokračoval ministr. „Četli jste všichni hlášení plukovníka Rollanda, které máte před sebou. A slyšeli jste ode mne o podstatných omezeních, která nám ukládá prezident v zájmu důstojnosti Francie. Znovu podtrhuji, že průběh pátrání a všechny kroky, které z něho vyplynou, musejí být uchovány v naprosté tajnosti. Netřeba připomínat, že jste všichni vázáni nejpřísnějším služebním tajemstvím a že o této záležitosti nesmíte hovořit než s účastníky této porady, případně s osobami, které do ní budou časem zasvěceny.

Svolal jsem vás, protože soudím, že ať již budeme postupovat jakkoli, budeme muset dříve či později využít prostředků, jimiž disponují vaše oddělení, a vy jako jejich šéfové musíte vědět, o jak mimořádně naléhavý úkol se jedná. Je třeba, abyste se mu za všech okolností okamžitě a osobně věnovali. Je vyloučeno dávat se v této věci zastupovat podřízenými, ledaže by šlo o dílčí úkol, ze kterého by pravý důvod nebyl zřejmý.“

Znovu se odmlčel. Po obou stranách stolu několik hlav věcně přikývlo. Jiné zamyšleně hleděly buď na řečníka, anebo na materiál před sebou. Komisař Bouvier na konci stolu se díval do stropu a z koutku úst vypouštěl energické obláčky dýmu jako signalizující Indián. Plukovník letectva vedle něho sebou při každém obláčku trhl.

„A teď,“ řekl ministr, „se vás mohu zeptat na váš názor. Plukovníku Rollande, podařilo se vám ve Vídni něco vypátrat?“

Šéf akčního oddělení vzhlédl od svého hlášení a podíval se kradmo na generála, který velel tajné službě. Nic povzbuzujícího ani odrazujícího však z jeho obličeje nevyčetl.

Generál Guibaud hleděl nehnuté před sebe a vzpomínal, jak musel celé odpoledne uklidňovat náčelníka sekce R 3 a omlouvat ranní Rollandovo rozhodnutí použít vídeňskou kancelář k vlastním účelům.

„Ano,“ řekl plukovník. „Naši lidé ve Vídni pátrali dnes dopoledne a odpoledne v Kleistově penzionu, malém soukromém hotelu na Brucknerallee. Vzali tam s sebou fotografie Marka Rodina, René Montclaira a André Cassona. Nestačili jsme jim odeslat fotografie Viktora Kowalského, které ve vídeňském archivu nejsou.

Recepční v hotelu řekl, že přinejmenším dva z nich poznává, ale že o nich nic bližšího neví. Po obdržení jisté peněžní částky se na požádání podíval do záznamů v knize hostů mezi 12. a 18. červnem. Od 18. června jsou totiž všichni tři šéfové OAS ubytováni společně v Římě.

Poté uvedl, že si vzpomíná, že muž podobný Rodinovi si u nich najal pokoj 15. června, a to pod jménem Schulz. Odpoledne prý měl jakousi obchodní schůzku, v pokoji nocoval a druhého dne ráno odjel.

Vzpomněl si, že Schulz měl společníka, velmi vysokého a nevlídného muže, kvůli němuž si Schulze pamatuje. Dopoledne ho navštívili dva muži a měli s ním jednání. Patrně to byli Casson a Montclair. Jistě to nevěděl, ale měl pocit, že aspoň jednoho z nich už někdy viděl.

Podle recepčního zůstali tito muži v pokoji celý den a jen Schulz s tím obrem, jak říká Kowalskému, se k večeru na půl hodiny vzdálili. Nikdo z nich si neobjednal nic k jídlu, ani nepřišel pojíst dolů.“

„Přišel tam za nimi někdo, nebo nepřišel?“ zeptal se netrpělivě Sanguinetti. Rolland suše pokračoval.

„Večer u nich někdo asi půl hodiny byl. Recepční říká, že si na to vzpomíná, protože návštěvník vstoupil do hotelu a vyšel nahoru po schodech tak rychle, že si ho nestačil všimnout. Myslel, že je to někdo z hostů, kteří si nechávají klíč u sebe. Na schodech zahlédl jen jeho záda. Ale za chvíli se tento muž do haly vrátil. Recepční prý ho poznal podle kabátu.

Z recepce chtěl volat do Schulzova pokoje, číslo 64. Řekl pár slov francouzsky, zavěsil a znovu šel nahoru. Zdržel se tam půl hodiny a beze slova odešel. Asi za hodinu pak odešli ti dva, co přišli za Schulzem, každý zvlášť. Schulz a obr zůstali přes noc a po snídani odjeli.

Jediný popis onoho večerního návštěvníka, jaký může recepční poskytnout, je tento: vysoký, neurčitého věku, rysů zřejmě pravidelných, ale zakrytých širokými černými brýlemi, mluvil plynně francouzsky a měl světlé, dost dlouhé vlasy, sčesané dozadu.“

„Dal by se recepční získat pro zhotovení pomocného identifikačního portrétu?“ zeptal se policejní prefekt Papon.

Rolland zavrtěl hlavou.

„Moji… naši agenti se vydávali za tajné rakouské policisty. Jeden z nich naštěstí ovládá vídeňštinu. Ale to nelze předstírat donekonečna. Museli se ho vyptávat v recepci.“

„Potřebujeme přesnější popis,“ ozval se nespokojeně šéf informačního oddělení. „Padlo nějaké jméno?“

„Ne,“ řekl Rolland. „To, co jste slyšeli, je výsledek tříhodinového výslechu. Každý bod byl znovu a znovu probírán. Na víc si nevzpomíná. Přesnější popis – kromě identifikačního portrétu – poskytnout nemůže.“

„Nemohli byste ho unést jako Argouda, aby vám s portrétem pomohl přímo v Paříži?“ zeptal se plukovník Saint-Clair.

Ozval se ministr.

„Další únosy nepřipadají v úvahu. Dosud jsem na kordy s německým ministerstvem zahraničí kvůli Argoudovi. Taková věc se dá udělat jednou, ale ne víckrát.“

„V tak vážné záležitosti by nějaký recepční mohl zmizet jistě diskrétněji než Argoud, ne?“ řekl šéf státní bezpečnosti.

„Ani potom by nebylo jisté,“ řekl klidně Max Fernet, „jestli by nám stačil pomocný portrét někoho, kdo měl široké černé brýle. Portréty zhotovené podle vzpomínky na bezvýznamné setkání, které trvalo dvacet vteřin a odehrálo se před dvěma měsíci, se dopadenému zločinci skoro nikdy nepodobají. Většinou se hodí na půl milionu lidí a někdy přímo matou.“

„Takže kromě Kowalského, který je mrtev a který řekl všechno, co věděl, což nebylo mnoho, vědí jen čtyři lidé na světě, kdo vlastně Šakal je,“ řekl komisař Ducret. „Jeden je on sám a ostatní tři jsou v římském hotelu. Co takhle dostat některého zpátky do Francie?“

Ministr zavrtěl hlavou.

„Mé rozhodnutí je definitivní. Únosy nepřipadají v úvahu. Kdyby se něco takového stalo pár kroků od Via Condotti, italská vláda by šílela. Kromě toho není jisté, že by se to vůbec dalo provést. Generále?“

Generál Guibaud se rozhlédl po účastnících porady.

„Rozsah a charakter ochranných opatření, kterými se podle zpráv mých lidí Rodin a jeho dva společníci obklopili, to po technické stránce vylučují,“ řekl. „Hlídá je osm, nebyl-li Kowalski nahrazen, tedy sedm prvotřídních střelců z cizinecké legie. Střeží všechny zdviže, schodiště, požární žebříky a střechu. Dostat některého z nich živého by si patrně vyžádalo větší přestřelku s použitím plynových granátů a samopalů. A i pak by byla pramalá šance uniknout s nimi pět set kilometrů na sever k francouzským hranicím, uváží-li se, jak by se Italové rozběsnili. Máme lidi, kteří v tomto oboru patří ke světové špičce, a ti říkají, že by to hraničilo s přepadovou vojenskou operací.“

V místnosti znovu nastalo ticho.

„Pánové,“ řekl ministr, „má někdo další návrh?“

„Šakala je nutno najít. To je jasné,“ odpověděl plukovník Saint-Clair. Několik ostatních se na sebe podívalo a někteří se zatvářili, jako by nechtěli věřit svým uším.

„To je jistě jasné,“ vzdychl ministr v čele stolu. „Teď se snažíme vymyslet, jak to za daných omezení udělat, a podle toho snad budeme moci odpovědně rozhodnout, která oddělení by se pro takový úkol nejlépe hodila.“

„Pokud ostatní složky neuspějí,“ prohlásil vznešeně Saint-Clair, „musí se ochrany prezidenta ujmout jeho osobní stráž a osobní štáb. Mohu vás, pane ministře, ujistit, že svou povinnost splníme.“

Několik otrlých profesionálů sevřelo s nepředstíranou únavou oči. Komisař Ducret vrhl na plukovníka pohled, který by ho, kdyby pohledy zabíjely, srazil se židle.

„Copak neví, že starý na ně kašle?“ zavrčel tlumeně Guibaud na Rollanda.

Roger Frey se podíval dvořenínovi z Elysejského paláce do očí a předvedl, proč je ministrem.

„Plukovník Saint-Clair má samozřejmě pravdu,“ řekl medovým hlasem. „Svou povinnost splníme všichni. Pan plukovník si nepochybně uvědomuje, že kdyby některé oddělení převzalo odpovědnost za likvidaci tohoto spiknutí a neuspělo, anebo svým postupem porušilo přísné utajení vyžadované panem prezidentem, upadl by do nemilosti právě ten, kdo své povinnosti nedostál.“

Nebezpečí, které teď nad stolem viselo, bylo citelnější než oblaka modrého kouře z Bouvierovy dýmky. Saint-Clairova bledá, hubená tvář o poznání ztuhla a v očích se mu objevil ustaraný výraz.

„Všichni přece víme, jak omezené možnosti prezidentova osobní stráž má,“ řekl suše komisař Ducret. „Nesmíme se vzdálit z jeho bezprostřední blízkosti. A je jasné, že tohle pátrání musí být mnohem dalekosáhlejší než to, jaké na sebe mohou vzít moji lidé, aniž zanedbají své základní povinnosti.“

Nikdo mu neodporoval, protože šéfům všech ostatních oddělení mluvil z duše. A stejně tak si nikdo nepřál, aby si ministr vybral právě jeho. Roger Frey se rozhlédl kolem stolu a spočinul pohledem na kouřem zahalené, rozložité postavě komisaře Bouviera.

„Co říkáte vy, Bouviere? Zatím jste se nevyjádřil.“

Detektiv vyndal dýmku z úst, úspěšně odpálil poslední dávku libovonného dýmu plukovníku Saint-Clairovi rovnou mezi oči, a klidně uvedl několik prostých fakt, jako by ho právě napadla.

„Já myslím, pane komisaři, že agenti, které má naše tajná služba uvnitř OAS, toho člověka neodhalí, protože ani tam se neví, kdo to je. A že ho tedy akční oddělení nemůže zlikvidovat, protože neví, koho likvidovat. Státní bezpečnost ho nemůže na hranicích sebrat, protože neví, koho zadržet, a informační oddělení nám o něm nemůže dát žádnou dokumentaci, protože neví, pod čím ji má hledat. Četníci ho nemohou zatknout, protože nevědí, koho zatýkat, a pořádková policie ho nemůže dostihnout, protože neví, koho stíhat. Celý francouzský bezpečnostní systém je bezmocný, protože neví, jak se ten člověk jmenuje. Proto si myslím, že první úkol, bez kterého nemají žádné další návrhy smysl, je dát tomu člověku nějaké jméno. Přes jméno se dostaneme k obličeji, přes obličej k pasu, přes pas k zatčení. Ale najít jméno, a najít je tajně, to je čistě detektivní práce.“

Znovu zmlkl a vrazil si dýmku mezi zuby. Všichni kolem o jeho návrhu přemýšleli. Nedalo se mu nic vytknout. Sanguinetti po ministrově boku pomalu kýval hlavou.

„A kdo je, pane komisaři, nejlepší francouzský detektiv?“ zeptal se věcně ministr. Bouvier chvilku přemýšlel a znovu vyndal dýmku z úst.

„Nejlepší francouzský detektiv, pánové, je můj zástupce, komisař Claude Lebel.“

„Zavolejte ho,“ řekl ministr vnitra.

Anatomie stíhání

10

O hodinu později vyšel Claude Lebel užasle, ba ohromeně z konferenčního salonu. Padesát minut mu ministr vnitra vysvětloval, jaký případ musí vyřešit.

Když tam přišel, dostal pokyn, aby si sedl na konec stolu mezi velitele pořádkové policie a svého šéfa Bouviera. Za hrobového ticha četl Rollandovo hlášení, s vědomím, že si ho ze všech stran prohlíží čtrnáct párů zvědavých očí.

Když dočetl, v hloubi duše zneklidněl. Proč volají jeho? Pak začal ministr mluvit. Ne klást otázky, ani žádat. Rovnou vydával rozkaz a obšírně jej vysvětloval. Lebel bude mít svou kancelář; bude mít neomezený přístup ke všem potřebným informacím; budou mu k dispozici všechny prostředky, které mu mohou zastoupené orgány poskytnout. Finanční náklady nebudou limitovány.

Ministr několikrát zdůraznil, že všechno musí probíhat v naprosté tajnosti, jak si bezpodmínečně přeje sám prezident. Lebel poslouchal a byl stále smutnější. Chtějí po něm, ne, přikazují mu nemožné. Nemá z čeho vyjít. K žádnému zločinu zatím nedošlo. Nemá žádné stopy. Nemá ani svědky, kromě těch tří v Římě, které nemůže vyslechnout. Má jen jméno, krycí jméno, a svět plný lidí, mezi kterými může hledat.

Claude Lebel byl dobrý policista, a také to o sobě věděl. Byl takový vždycky; přesný, systematický, rozvážný, pracovitý. Jen někdy ho osvítila inspirace, která je nezbytná, má-li se dobrý policista proměnit v nadprůměrného detektiva. Ale nikdy nezapomínal, že policejní práce je z devadesáti procent obyčejná dřina, neokázalé vyšetřování, ověřování a prověřování, pracné spřádání nitek, které trvá tak dlouho, dokud se z nich nestane pavučina a z pavučiny síť, a teprve do té se chytí zločinec, jehož případ se objeví nejen na prvních stránkách novin, ale také před soudem.

V kriminální policii platil za dříče, za metodického pracanta, který nenávidí publicitu a nikdy si nebuduje popularitu tiskovými konferencemi jako někteří jeho kolegové, ale jak řešil případ za případem a usvědčoval zločince za zločincem, stoupal po služebním žebříčku stále výš. Když se před třemi lety uvolnilo v pátracím oddělení místo vedoucího sekce vražd, byli i ostatní kandidáti pro to, aby je dostal Lebel. A vedl pak sekci opravdu dobře; za tři roky se nestalo ani jednou, že by podezřelého nedostal před soud, a jen jednou byl obžalovaný kvůli jakési lapálii osvobozen.

Jako vedoucí sekce zaujal Maurice Bouviera, šéfa celého oddělení a dalšího staromódního policistu. Proto když před několika týdny Dupuy náhle zemřel, Bouvier požádal Lebela, aby se stal jeho novým zástupcem. Někteří lidé v kriminální policii Bouviera podezřívali, že v návalu administrativní práce chce vedle sebe mít skromného podřízeného, který dokáže vyřídit velké skandální případy v tichosti, a přitom nezastiňovat svého šéfa. Ale možná že to říkali jen ze zlomyslnosti.

Když porada na ministerstvu skončila, všechny kopie Rollandova hlášení byly sebrány a uloženy do ministrova sejfu. Jen Lebelovi bylo povoleno, aby si Bouvierovu kopii nechal. Lebel měl jedinou prosbu, aby mohl ve vší tichosti požádat o spolupráci šéfy vyšetřovacích orgánů některých větších zemí, které by mohly mít v archivu materiály o profesionálním atentátníkovi Šakalova typu. Řekl, že bez takové spolupráce by s pátráním nemohl vůbec začít.

Sanguinetti se zeptal, dá-li se těmto lidem věřit, že budou mlčet. Lebel odpověděl, že ty, s nimiž potřebuje navázat kontakt, osobně zná a že je o informace nepožádá oficiálně, ale čistě jako kolega kolegy, což je u většiny západoevropských policejních šéfů možné. Po chvíli přemýšlení ministr svolil.

A teď stál na chodbě, čekal na Bouviera a díval se, jak kolem něho vycházejí šéfové jednotlivých oddělení. Někteří se zdvořile uklonili a šli dál; jiní mu popřáli dobrou noc, dokonce se účastně usmáli. Téměř poslední – v konferenčním saloně se ještě tiše radil Bouvier s Maxem Fernetem – odcházel aristokratický plukovník ze štábu Elysejského paláce. Při představování u stolu zaslechl Lebel jeho jméno: Saint-Clair de Villauban. Teď se před malým a buclatým komisařem zastavil a se špatně skrývanou nevolí si ho prohlížel.

„Doufám, pane komisaři, že vaše pátrání bude úspěšné, a to co nejdříve,“ řekl. „My v paláci budeme vaši práci velmi bedlivě sledovat. Nepodaří-li se vám toho banditu najít, ujišťuji vás, že to bude mít… dozvuky.“

Pak se otočil na podpatku a vznešeně kráčel ke schodům do vestibulu. Lebel neřekl nic, jen zamžikal.

Claude Lebel už vyšetřoval zločiny dvacet let od doby, kdy se jako mladý detektiv v Normandii dal k policii čtvrté republiky a za své úspěchy vděčil mimo jiné tomu, že si dovedl získat důvěru lidí, které vyšetřoval.

Nebyl impozantně hřmotný jako Bouvier, klasický představitel moci zákona. Ani nedovedl obratně zacházet se slovy jako tolik detektivů z mladé generace, kteří teď k policii přicházeli a kteří dovedli svědka dohnat řečmi a pohledy k slzám. Ale nijak mu to nevadilo.

Věděl, že většinu zločinů v každé společnosti páchají nebo dosvědčují malí lidé, obchodníčci, příručí, poštovní nebo bankovní zaměstnanci. Právě v těch budil důvěru, a uvědomoval si to.

Zčásti za to vděčil své postavě; byl malý a v lecčem se podobal manželům pod pantoflem z obrázkových vtipů. (Nikdo z jeho kolegů neměl tušení, že Lebel pod pantoflem skutečně je.)

Oblečen chodil nedbale, v pomačkaných šatech a balonovém plášti. Vystupování měl skromné, skoro jaksi omluvné, a když se svědka na něco zeptal, byl rozdíl mezi jeho tónem a předešlými výslechy tak propastný, že svědek před takovým detektivem obvykle roztál a viděl v něm útočiště před hrubostí jeho podřízených.

Ale to nebylo všechno. Lebel byl vedoucím sekce pro vraždy v nejsilnější evropské policii. Léta působil jako detektiv v pátracím oddělení vyhlášené francouzské kriminálky. Za jeho skromností a zdánlivou prostotou se skrývala veliká bystrost a tvrdošíjná nechuť dát se při práci někým šikanovat nebo zastrašovat. Vyhrožovali mu už nejhorší francouzští gangsteři a z rychlého zamrkání, kterým na jejich zákroky reagoval, usoudili, že jejich výstraze správně porozuměl. Teprve později, ve vězeňské cele, měli čas pochopit, že jeho mírné hnědé oči a kartáček pod nosem podcenili.

Dvakrát se ho snažily zastrašit bohaté a vlivné osoby; jednou, když chtěl jistý průmyslník obžalovat svého účetního ze zpronevěry jen na základě letmého nahlédnutí do zprávy revizora účtů, a podruhé, když si jistý lev salonů přál, aby se zastavilo vyšetřování kolem smrti mladé herečky, která se předávkovala drogami.

V prvém případě vedlo vyšetřování průmyslníkova případu k odhalení dalších a daleko větších nesrovnalostí, které s účetním neměly nic společného a kvůli nimž pak průmyslník litoval, že se zavčas nevzdálil do Švýcarska. V druhém případě skončil krasavec z lepší společnosti na delší dobu ve společnosti značně horší a měl dost času litovat, že ho kdy napadlo řídit ze svého přepychového pařížského sídla síť překupníků s drogami.

Na slova plukovníka Saint-Claira tedy Claude Lebel reagoval tak, že zamžikal jako pokáraný školák a mlčel. Ale na jeho další poměr k práci, kterou na něho právě svalili, to nemělo nejmenší vliv.

Jako poslední vyšel z konferenčního salonu Maurice Bouvier. Max Fernet popřál Lebelovi hodně zdaru, krátce mu stiskl ruku a spěchal ke schodům. Bouvier poplácal Lebela obrovskou rukou po rameni.

„Eh bien, mon petit Claude. To jsme to vyfasovali, co? Musím se ti přiznat, že kriminálku jsem navrhl já. Nic jiného nezbývalo. Ostatní by jen řečnili a chodili kolem toho jako kolem horké kaše. Pojď, promluvíme si v autě.“ Odvedl ho do přízemí a oba si vlezli na zadní sedadlo citroenu čekajícího na nádvoří.

Bylo devět pryč a ze dne zbýval už jen temně purpurový pruh na západě. Bouvierovo auto se přehnalo po avenue de Marigny a přes Place Clemenceau. Lebel se podíval napravo do zářivého proudu Champs Elysées, jehož nádhera ho za letních večerů nepřestávala udivovat a vzrušovat, přestože v Paříži bydlel už deset let.

Pak se ozval Bouvier.

„Všechno, co teď děláš, musíš pustit. Všechno. Musíš mít naprosto čistý stůl. Tvoje rozdělané případy přidělím Favierovi a Malcostovi. Chceš na to jinou kancelář?“

„Raději zůstanu ve staré.“

„Dobře, jak myslíš. Ale ode dneška je z ní hlavní stan operace Šakal. Nic jiného. Jasné? Chceš pomocníka?“

„Ano, Carona,“ řekl Lebel. Byl to jeden z mladších inspektorů, s nimiž pracoval v sekci pro vraždy, a když povýšil, vzal ho s sebou.

„Dobře, dostaneš Carona. Ještě někoho?“

„Ne, děkuji. Ale Caronovi se musí říct, oč jde.“

Bouvier chvilku přemýšlel.

„Proč ne? Přece nemůžou čekat zázraky. Pomocníka mít musíš. Ale zatím mu nic neříkej. Zavolám z kanceláře Freyovi, aby to oficiálně povolil. Jinak se o tom nesmí říct nikomu, rozumíš? Do osmačtyřiceti hodin by to bylo v novinách.“

„Nikomu kromě Carona,“ řekl Lebel.

„Bon. A poslední věc. Než jsem odešel, Sanguinetti navrhl, aby všichni, kteří tam dnes večer seděli, byli pravidelně informováni, jak pátrání pokračuje. Frey byl pro. Fernet a já jsme se to snažili odmítnout, ale prohráli jsme. Takže do zítřka musíš každý večer podávat na ministerstvu zprávu. Přesně v deset.“

„Těbůh,“ řekl Lebel.

„Teoreticky,“ pokračoval jízlivě Bouvier, „ti rádi co nejlépe poradíme. Neboj se, Claude. Kdyby se na tebe ti vlci sápali, budeme tam Fernet i já.“

„A to až do odvolání?“ zeptal se Lebel.

„Bohužel jo. Průšvih je, že tahle operace nemá žádný termín. Prostě musíš atentátníka najít, než dostane velkého Káju. Nevíme, jestli si dal nějaký termín on, ani jaký. Může zaútočit zítra ráno nebo taky až za měsíc. Musíš si říct, že ti šichta neskončí, dokud ho nechytíš nebo nezjistíš, kdo je a kde je. Ostatní pak zřejmě vyřídí hoši z akčního.“

„Ta banda hulvátů?“ odsekl Lebel.

„Taky si to o nich myslím,“ řekl klidně Bouvier, „ale svůj účel mají. Žijeme, kamaráde, v době horrorů. Kromě toho, že přibývá běžných zločinů, máme dnes zločiny politické. Jisté věci se prostě udělat musejí. A oni je dělají. Ty se snaž toho gaunera najít a o víc se nestarej.“

Auto vjelo na Quai des Orfevres a zahnulo ke vchodu do budovy kriminální policie. Za deset minut byl Claude Lebel znovu ve své kanceláři. Šel k oknu, otevřel je a vyklonil se. Zahleděl se na protější břeh, na Quai des Grands-Augustins. Přestože ho odděloval úzký pruh Seiny, obtékající Ile de la Cité, byl tak blízko, že viděl hosty večeřící u stolků před restauracemi a slyšel smích a cinkání lahví o vinné sklenky.

Kdyby tu byl někdo jiný, možná by ho napadlo, že pravomoc, kterou právě dostal, třebaže dočasně, z něho udělala nejmocnějšího policistu v Evropě; že kromě prezidenta a ministra vnitra nemůže jeho požadavky nikdo vetovat; že by snad mohl zmobilizovat i armádu, kdyby to šlo udělat tajně. Možná by ho také napadlo, že celá ta závratná moc závisí na tom, jak uspěje; že úspěch ho může ověnčit poctami a neúspěch zničit tak, jak naznačil Saint-Clair de Villauban.

Ale protože to byl Lebel, nic takového mu nepřišlo na mysl. Místo toho uvažoval, jak do telefonu vysvětlit Amélii, že až do odvolání nepřijde domů. Někdo zaklepal.

Inspektoři Malcoste a Favier si přišli pro dokumentaci čtyř případů, na kterých Lebel pracoval, když byl odvolán na ministerstvo. Každému předal dva a dával jim pak půl hodiny instrukce.

Když odešli, ztěžka si vzdychl. Znovu někdo zaklepal. Tentokrát Lucien Caron.

„Právě mi volal komisař Bouvier,“ začal. „Prý se u vás mám hlásit.“

„V pořádku. Až do odvolání jsem byl zproštěn všech svých povinností a byl jsem pověřen jistým zvláštním úkolem. Vy jste mi byl přidělen jako asistent.“

Nechtěl mladému inspektorovi zalichotit doznáním, že o něho požádal sám. Na stole zazvonil telefon. Zvedl jej a chvíli poslouchal.

„Je to v suchu,“ řekl, když zavěsil. „Volal Bouvier, že jste byl prověřen, takže vám můžu říct, oč jde. Nejdřív si přečtěte tohle.“

Zatímco Caron seděl a četl Rollandovo hlášení, Lebel sklízel ze stolu všechny zbylé složky a papíry a cpal je do plných polic za svými zády. Kancelář ani zdaleka nevypadala jako nervové centrum největšího policejního stíhání v dějinách Francie. Policejní kanceláře nevypadají valně nikdy. A Lebelova nebyla výjimkou.

Měla sotva tři a půl na čtyři metry. Dvě okna vedla na jih, nad řeku a k rozhemženému mraveništi Latinské čtvrti, rozrostlému kolem bulváru Saint-Michel. Jedním vnikaly dovnitř noční zvuky a teplý letní vzduch. Stály tam dva stoly, jeden u okna pro Lebela, druhý u východní stěny pro sekretářku. Dveře byly proti oknu.

Dvě židle stály za stoly, třetí zvlášť, u dveří bylo křeslo, skoro celou západní stěnu zabíralo šest velkých šedých registračních skříní, jejichž spojené vršky sloužily jako skladiště příručních a právnických knih, a mezi okny se tyčil regál přecpaný ročenkami a úředními spisy.

Domov připomínala jen zarámovaná fotografie na Lebelově stole, z níž se rezolutně dívala rozložitá paní Amélie Lebelová s dvěma dětmi, nehezkou, obrýlenou copatou holčičkou a mládencem, který vypadal stejně skromně a utiskovaně jako jeho otec.

Caron dočetl a podíval se na Lebela.

„Merde,“ řekl.

„Máte pravdu, une énorme merde,“ odpověděl Lebel, který se k ostrým výrazům uchyloval jen výjimečně. Většině vrchních komisařů kriminální policie přezdívali jejich nejbližší spolupracovníci „šéf nebo „starej“, ale Claude Lebel (možná proto, že kromě malého aperitivu nikdy nic nepil, nekouřil ani sprostě nenadával a připomínal tím mladším detektivům někoho z jejich bývalých učitelů) měl v sekci pro vraždy i na svém novém místě přezdívku „prófa“. Kdyby tak úspěšně neproháněl kriminálníky, byl by dost směšná figurka.

„Ale přesto si dejte vyložit podrobnosti,“ pokračoval, „dokud na ně mám čas.“

Třicet minut pak Carona zasvěcoval do toho, co se odpoledne zběhlo, od ministrovy audience u prezidenta přes poradu na ministerstvu a jeho náhlé předvolání na Bouvierův návrh, až po závěrečnou proměnu kanceláře, kde seděli, v hlavní stan pátrání po Šakalovi. Caron mlčky poslouchal.

„No nazdar,“ řekl, když Lebel skončil, „ti vám to nadrobili.“ Na chvíli se zamyslel a pak na svého šéfa ustaraně pohlédl.

„Mon commissaire, je vám jasné, co s vámi udělají, když toho chlapa včas nechytíte?“

Lebel smutně přikývl.

„Je, Luciene. Ale nedá se nic dělat. Jednou jsem tu práci dostal, takže raději začněme.“

„Ale copak se tu dá něčím začít?“

„Třeba tím, že si uvědomíme, že máme největší pravomoc, jakou kdy dva poldové ve Francii dostali,“ odpověděl zvesela Lebel. „A prostě ji využijeme.

Především se nastěhujte za tamten stůl. Vezměte si blok a poznamenejte si, co vám řeknu. Moji sekretářku přeložíte nebo ji pošlete až do odvolání na placenou dovolenou. Do tohoto tajemství nesmí být nikdo další zasvěcen. Stáváte se mým asistentem a sekretářem v jedné osobě. Dáte sem ze skladiště přinést polní lůžko, prádlo, deky a polštáře, mycí a holicí potřeby. Z kantýny kávovar, mléko a cukr. Budeme potřebovat moře kávy.

Zajdete na ústřednu a řeknete jim, aby pro vás vyčlenili pět linek a jednoho telefonistu. Kdyby se vymlouvali, odkažte je přímo na Bouviera. Se všemi mými dalšími požadavky budete chodit rovnou za vedoucími oddělení a podávat je mým jménem. Naštěstí má teď naše kancelář přednost před všemi ostatními, a to rozkazem. Připravíte oběžník pro vedoucí všech oddělení, kteří byli na dnešní poradě, a oznámíte v něm, že jste mým jediným asistentem, zplnomocněným žádat od nich vše, oč bych je žádal já, kdybych nebyl zaneprázdněn jinak. Máte to?“

Caron dopsal a zvedl hlavu.

„Mám, šéfe. Do rána to stihnu. Co potřebujete hned?“

„Ty linky. A dobrého telefonistu, toho nejlepšího, jakého mají. Zavolejte jejich vedoucímu do bytu a odvolejte se na Bouviera.“

„Dobrá. A co mají zařídit nejdřív?“

„Spojení s kriminální policií sedmi zemí a osobní hovor s vedoucími sekcí pro vraždy. Naštěstí je většinou znám ze schůzí Interpolu. Nebo aspoň jejich zástupce. FBI Washington, Velká Británie, Scotland Yard, dále Belgie, Holandsko, Itálie, západní Německo a Jižní Afrika.

Seženete je buď v bytě, nebo v kanceláři a s každým mi domluvíte telefonický hovor po lince Interpolu mezi sedmou a desátou ráno ve dvacetiminutových intervalech. Zavoláte na spoje Interpolu a objednáte hovory na dohodnutou dobu. Budou čistě osobní, na frekvence VKV, a nesmějí být odposlouchávány. Všem volaným zdůrazníte, že to, co jim řeknu, je výlučně pro ně a že to má prvořadý význam nejen pro Francii, ale i pro jiné země. V šest ráno mi předložíte seznam objednaných hovorů podle časového pořadí.

Já se zatím jdu podívat do vražd, jestli byl někdy nějaký zahraniční atentátník podezřelý, že působí ve Francii, a unikl. Ale po pravdě řečeno, nic takového nepamatuji. A taky myslím, že Rodin by si vybíral opatrněji. Takže teď už víte, čím začít?“

Caron vzhlédl trochu vyjeveně od několika popsaných stran.

„Teď už jo. Hned jdu na to.“ A sáhl po telefonu.

Claude Lebel vyšel z kanceláře a zamířil ke schodům. Zároveň odbíjely hodiny na Notre Dame půlnoc a světu začínal nový den, 12. srpen.

11

Plukovník Raoul Saint-Clair de Villauban přišel domů pár minut před půlnocí. Celé tři hodiny předtím pečlivě sepisoval na stroji zprávu o večerní poradě na ministerstvu vnitra, aby ji první tajemník Elysejského paláce dostal na stůl hned ráno.

Dal si na ní obzvlášť záležet; dvě první verze roztrhal a teprve třetí spokojeně přepsal na čisto, samozřejmě sám. Snížit se k manuální práci u psacího stroje bylo sice trapné a nebyl na to zvyklý, ale mělo to své výhody: jednak se o tajemství nedoví žádná sekretářka, což neváhal v textu zdůraznit, a jednak může být ráno zpráva předložena první ze všech, což, jak doufal, nezůstane bez povšimnutí. Bude-li všechno klapat, dostane ji prezident hodinu poté, co si ji přečte první tajemník, a to mu rovněž nemůže být na škodu.

S mimořádnou péčí vybíral správné obraty, jimiž by jemně naznačil, že osobně neschvaluje, aby se věc tak důležitá, jako je bezpečnost hlavy státu, svěřovala výhradně policejnímu komisaři, školenému a zběhlému spíše v odhalování všedních zločinů, páchaných lidmi nevalného důvtipu a nadání.

Přitom samozřejmě nesměl zajít příliš daleko, protože co kdyby Lebel atentátníka našel? Ale když ho nenajde, bude dobré, že někdo projevil náležitou bdělost a zapochyboval, zda je v dané situaci moudré vybrat právě Lebela.

Kromě toho mu Lebel nebyl sympatický. V duchu si o něm říkal, že je to tuctový, malý člověk. Ve zprávě to vyjádřil slovy: „O jeho kompetentnosti jistě netřeba pochybovat.“

Nad prvními dvěma verzemi psanými rukou dospěl k závěru, že nejvýhodnější pro něho bude nestavět se proti komisařovu jmenování výslovně hned, protože účastníci porady je jednomyslně schválili, a kdyby tuto volbu napadl, byl by požádán, aby uvedl konkrétní důvody; na druhé straně však musí celou operaci bedlivě sledovat jako zástupce prezidentova sekretariátu a první ze všech poukázat s náležitou vážností na nedostatky pátrání, hned jak se naskytnou.

Jeho úvahy o tom, jak by mohl Lebelův postup nejlépe sledovat, byly přerušeny zazvoněním telefonu; volal Sanguinetti a sdělil mu, že ministr právě rozhodl, aby se každý večer v deset hodin konaly za jeho předsednictví porady, kde bude Lebel podávat průběžné zprávy. Saint-Clair se zaradoval. Tím byl jeho problém vyřešen. Přes den se z vlastní píle něčeho dopátrá, takže večer bude moci zasypat detektiva ostrými a věcnými dotazy, a ukázat tak ostatním, že alespoň prezidentův sekretariát si plně uvědomuje vážnost a naléhavost situace.

Sám atentátníkovi valnou šanci nedával, a to ani pro případ, že by pronikl do prezidentovy blízkosti. De Gaullova ostraha byla nejdokonalejší na světě a část Saint-Clairovy práce v sekretariátě spočívala v tom, že plánoval prezidentova veřejná vystoupení a trasy jeho cest. Nepochyboval, že intenzivní a pečlivě uvážená bezpečnostní opatření každého zahraničního banditu zastaví.

Otevřel dveře svého bytu a slyšel, jak na něho z ložnice volá jeho nová milenka.

„To jsi ty, drahoušku?“

„Ano, chérie. Jistěže já. Bylo ti smutno?“

Přiběhla z ložnice v tenounké černé košilce, lemované kolem výstřihu a na spodním okraji krajkou. Nepřímé světlo z noční lampy, které na ni dopadalo otevřenými dveřmi z ložnice, zdůrazňovalo křivky mladého ženského těla. Jako vždycky při pohledu na svou milenku pocítil Raoul Saint-Clair vzrušující uspokojení, že mu patří a že je do něho vášnivě zamilovaná. Ale byl už takový, že to přičítal spíše svým osobním kvalitám než šťastné prozřetelnosti, která je svedla dohromady.

Vrhla se mu nahými pažemi kolem krku a dlouze ho políbila otevřenými ústy. Držel ještě aktovku a večerník, ale oplácel jí polibek, jak nejlépe mohl.

„Pojď,“ řekl, když se přestali objímat, „lehni si zatím a já za tebou přijdu.“ Pleskl ji po zadečku, aby ji popohnal. Dívka odhopsala do ložnice, skočila na postel a roztáhla se na ní s rukama za krkem a s vypnutými ňadry.

Saint-Clair přišel do ložnice bez aktovky a spokojeně na ni pohlédl. Svůdně se na něho usmála.

Za dva týdny, které s ním strávila, poznala, že z tohoto vyžilého donchuána může vykřesat nějakou vášeň jen nejnestoudnější vyzývavost, spojená s předstíráním hrubé smyslnosti. V duchu ho Jacqueline nenáviděla stejně jako v den, kdy se s ním seznámila, ale věděla už, že ho lze přimět, aby nedostatek mužnosti nahrazoval povídavostí, zvláště o tom, jak důležitou roli hraje v Elysejském paláci.

„Pospěš si,“ zašeptala. „Já tě chci.“

Saint-Clair se polichoceně usmál, zul si střevíce a pečlivě je srovnal pod stojacím věšákem. Pak si svlékl sako a všechno z kapes opatrně přendal na toaletní stolek. Svědomitě složil kalhoty a zavěsil je na stojan. Zpod košile mu trčely dlouhé tenké nohy jako chlupaté pletací dráty.

„Co tě tak zdrželo?“ zeptala se Jacqueline. „Už jsem myslela, že se tě nedočkám.“

„Nic, co by tě muselo znepokojovat, drahoušku.“

„Ach, ty jsi zlý.“ Uraženě se obrátila na bok, předstírajíc, že ho nechce vidět, a přitáhla kolena k břichu. Rozvazoval si kravatu a díval se přes pokoj na kaštanové vlasy, které jí zakrývaly ramena, a na plné boky, z nichž sklouzla krátká noční košilka. Za pět minut byl s přípravami hotov a zapínal si knoflíky na hedvábném pyžamu s monogramem.

Natáhl se na postel vedle ní a přejel rukou po prohlubni jejího pasu až k vrcholu boků. Odtud mu prsty sjížděly k prostěradlu a kolem vlahé obliny pod zády.

„Tak co je?“

„Nic.“

„Já myslel, že se chceš pomilovat.“

„Vždyť jsi mi nic nevysvětlil! Do kanceláře ti volat nesmím. Celý večer tady ležím a hrozím se, co se ti asi stalo. To jsi mi ještě neudělal, abys přišel tak pozdě a nezavolal.“

Převrátila se na záda a podívala se na něho. Opíral se o loket a volnou rukou jí vklouzl pod košilku k ňadrům.

„Podívej, drahoušku. Měl jsem hrůzu práce. Jsou určité problémy, dost vážné, a musel jsem je řešit ještě dnes. Byl bych ti zavolal, ale pracovalo tam plno lidí a pořád za mnou někdo chodil. Někteří vědí, že mám manželku na letním bytě. Bylo by jim podezřelé, že volám domů.“

Vjela mu rukou pod pyžamo. Slabě se zachvěl.

„Jistě to nebylo nic tak strašně důležitého, abys mi nemohl brnknout, že přijedeš později, drahoušku. Šíleně jsem se bála.“

„Teď vidíš, že zbytečně. Pojď, víš, jak to mám rád.“

Zasmála se, druhou rukou mu objala hlavu a kousla ho do ucha.

„Nene, pán si to nezaslouží. Zatím ne.“ Vyčítavě ho stiskla. Plukovník teď dýchal o poznání rychleji. Začal ji líbat otevřenými ústy a sevřel jí prs tak nelítostně, že sebou škubla.

„Tak pojď už,“ sténal.

Trochu se odsunula a rozepnula mu pyžamo. Raoul Saint-Clair se díval, jak mu její hnědé vlasy padají na břicho, lehl si na záda a slabě vzdychl.

„OAS jde zřejmě pořád po prezidentovi,“ řekl. „Dnes odpoledne jsme odhalili komplot. Museli jsme zakročit. Proto jsem přišel pozdě.“

Dívka zvedla hlavu.

„Ale jdi, drahoušku, přece toho už dávno nechali.“ A znovu se k němu sklonila.

„Kdepak, jsou to lotři. Chtějí ho zabít a najali si atentátníka ze zahraničí. Au, nekousej.“

Za půl hodiny plukovník Raoul Saint-Clair de Villauban spal, tvář zpoloviny zabořenou do polštáře, a vyčerpaně chrápal. Vedle něho ležela ve tmě jeho milenka a dívala se ke stropu, na který mezerou mezi záclonami pronikalo trochu světla z ulice.

To, co vyslechla, jí vzalo dech. O spiknutí dosud nevěděla, ale dovedla si domyslet, proč na doznání Kowalského tolik záleželo.

Nehnutě čekala, až světélkující číselník hodin na nočním stolku ukázal dvě po půlnoci. Pak vstala a vytáhla šňůru paralelního telefonu ze zásuvky.

Než odešla ke dveřím, nahnula se nad plukovníka. Ještě štěstí, řekla si, že nepatří k mužům, kteří chtějí spát se svou partnerkou v náručí. Pořád chrápal.

Zavřela dveře od ložnice, prošla obývacím pokojem do haly a zavřela za sebou. Na telefonu, který stál na stolku v hale, vytočila MOLITOR 5901. Po chvíli se ze sluchátka ozval rozespalý hlas. Dvě minuty rychle mluvila, a když jí druhá strana potvrdila příjem, zavěsila. Za další minutu ležela znovu v posteli a snažila se usnout.

Po celou noc budily šéfy kriminálních policií v pěti evropských státech, v Americe a Jižní Africe dálkové hovory z Paříže. Většinou reagovali podrážděně a rozespale. V západní Evropě bylo tolik hodin, co v Paříži; krátce po půlnoci. Ve Washingtonu bylo devět večer, a když se tam Paříž dovolala, šéf sekce pro vraždy byl na slavnostní večeři. Caron ho dostal k telefonu teprve při třetím pokusu, a i potom je rušilo povídání hostí a cinkot sklenic z vedlejší místnosti, kde pokračovala zábava. Američan však vzkazu porozuměl a slíbil, že bude u spojařů na ústředí FBI ve dvě ráno washingtonského času, aby vyslechl komisaře Lebela, který mu bude volat z Interpolu v osm hodin pařížského času.

Sekční šéfové v Belgii, Itálii, Německu a Holandsku byli jako řádní otcové rodin všichni doma; jeden po druhém byli probuzeni a po krátkém hovoru s Caronem přisvědčili, že v navrženém čase budou ve svých hovornách a převezmou od Lebela přísné důvěrnou informaci o mimořádně naléhavém problému.

Van Ruys z Jižní Afriky byl mimo hlavní město, a protože by se do rána zpátky nedostal, Caron mluvil s jeho zástupcem Andersonem. Lebelovi to nijak nevadilo, protože se s Andersonem dobře znal, kdežto s Van Ruysem ne. Kromě toho si myslel, že Van Ruys byl do své funkce dosazen spíše z politických důvodů, zatímco Anderson začínal u policie od píky, tak jako on.

Mr. Anthonyho Mallinsona ze Scotland Yardu zastihli v jeho bytě v Bexley krátce před čtvrtou. Když mu telefon vedle postele nepřestával vyzvánět, popuzeně zavrčel, sáhl po sluchátku a zamručel: „Mallinson.“

„Mr. Antony Mallinson?“ ozvalo se.

„U telefonu.“ Vymotal si ramena z přikrývek a podíval se na hodiny.

„Tady inspektor Lucien Caron z francouzské Sureté Nationale. Volám jménem komisaře Clauda Lebela.“

Hlas mluvící dobrou, ale výrazně cizineckou angličtinou zněl naprosto jasně. Linka byla v tu dobu zřejmě málo zatížena. Mallinson se zakabonil. Proč mu ti otravové nezavolají v nějakou kulturnější hodinu?

„Prosím.“

„Zřejmě komisaře Lebela znáte, pane Mallinsone.“

Mallinson chvíli přemýšlel. Lebel? Ano, takový malý, vede vraždy ve francouzské kriminálce. Příliš slavně nevypadá, ale výsledky má. Předloni nám výrazně pomohl s tím zavražděným anglickým turistou. To by byly noviny šeredně rozmázly, kdyby tehdy vraha urychleně nedopadli.

„Ano, znám komisaře Lebela,“ řekl do telefonu. „Oč jde?“

Vedle něho tiše zasténala jeho žena Lily, kterou hovor rušil ve spaní.

„O mimořádně naléhavou záležitost, která musí zůstat co nejvíc utajena. Pracuji na ní s komisařem Lebelem jako asistent. Je to velice neobvyklý případ. Komisař by vám chtěl zavolat osobně dnes v devět ráno do vaší hovorny v Yardu. Mohl byste tam, prosím, v tu dobu být?“

Mallinson chvíli uvažoval.

„Jde o běžný dotaz v rámci mezinárodní spolupráce?“ zeptal se.

Pak by totiž mohli použít normální linky Interpolu. V devět ráno bývá v Yardu napilno.

„Ne, pane Mallinsone, nejde. Je to osobní komisařova prosba a chce vás požádat o jistou diskrétní pomoc. Je možné, že se to Scotland Yardu vůbec netýká. Ba je to velmi pravděpodobné. Proto by bylo lepší nepodávat žádost oficiálně.“

Mallinson se znovu zamyslel. Byl od přírody opatrný člověk a nechtěl se zaplést do tajného pátrání cizí policie. Byl-li spáchán zločin nebo uprchl-li nějaký zločinec do Anglie, to je jiná. Ale nač potom tolik tajností? Pak si vzpomněl, jak měl před lety najít a přivézt dceru jednoho ministra, která zmizela s jedním hezkým mladým darebákem. Byla nezletilá, takže se mohla podat žaloba pro odnětí dítěte z rodičovské péče. Běžný případ. Jenže ministr chtěl, aby se to odbylo ve vší tichosti a nic neproniklo na veřejnost. Tenkrát jim velmi pomohla italská policie: našla zmizelý párek ve Veroně, jak si hrají na Romea a Julii. Nu dobrá, Lebel ho tedy žádá o pomoc ze známosti. Na to koneckonců známosti jsou.

„Dobrá, budu tam. V devět.“

„Thank you so much, Mr. Mallinson.“

„Good night.“ Mallinson zavěsil, nařídil si budíček na půl sedmou místo na sedm a znovu usnul.

Paříž ještě spala, ale v malé, zatuchlé staromládenecké garsoniéře už před svítáním neklidně přecházel jistý stárnoucí učitel. Kolem sebe měl zoufalý nepořádek. Po stole, na židlích a na pohovce byly rozházeny knihy, časopisy a rukopisy a některé ležely i na úzké posteli, zastrčené do výklenku na konci pokoje. V dalším výklenku div nepadalo z výlevky špinavé nádobí.

Ale to ho z postele nevyhnalo; od dob, kdy přišel o místo ředitele lycea v Sidi-Abbes a o krásný dům se dvěma sluhy, si na nepořádek zvykl. Starosti mu dělalo něco jiného.

Když nad východním předměstím začalo svítat, konečně si sedl a zvedl jedny noviny. Znovu přelétl očima druhý největší sloupec na stránce zahraničních zpráv, nadepsaný „Šéfové OAS opevněni v římském hotelu“. Tentokrát se však rozhodl, hodil na sebe lehký balonový plášť, protože ráno bylo chladné, a vyšel z bytu.

Na nejbližším bulváru zastavil projíždějící taxík a řekl řidiči, aby ho zavezl na Severní nádraží. Před nádražím vystoupil, ale sotva taxík odjel, přešel přes silnici a vešel do jedné blízké celonoční kavárny.

Objednal si kávu a telefonní známku, nechal kávu stát na pultě a šel dozadu telefonovat. Na informacích ho spojili s mezinárodní ústřednou a tam se zeptal na číslo jednoho římského hotelu. Do šedesáti vteřin dostal odpověď, zavěsil a odešel.

Z další kavárny o sto metrů dál znovu zavolal na informace, ale tentokrát chtěl vědět, která nejbližší pošta má celonoční službu pro mezinárodní hovory. Řekli mu, jak čekal, že jen jedna nedaleko nádraží.

Na té si pak objednal zjištěné římské číslo, aniž uvedl, že jde o hotel, a dvacet minut napjatě čekal, než ho spojili.

„Prosím signora Poitierse,“ řekl italskému hlasu, který se mu ozval.

„Signor che?“ zeptal se hlas.

„Il signor francese. Poitiers. Poitiers…“

„Che?“ opakoval hlas.

„Francese, francese…“ řekl muž v Paříži.

„Ah, si, il signor francese. Momento, per favore…“

Ve sluchátku to několikrát zacvakalo a ozval se unavený francouzský hlas.

„Oui…“

„Poslyš,“ řekl naléhavě muž v Paříži. „Nemám moc času. Vezmi si tužku a napiš, co říkám. Začínám: Valmy Poitiersovi. Šakal prozrazen. Opakuji. Šakal prozrazen. Kowalski zatčen. Před smrtí mluvil. Konec. Máš to?“

„Oui,“ řekl hlas. „Předám.“

Valmy zavěsil, rychle zaplatil a vyběhl z pošty. Za chvíli se ztratil v davu dojíždějících, který se vyhrnul z hlavní nádražní dvorany. Slunce už stálo nad obzorem a zahřívalo dlažbu a studený noční vzduch. Za půl hodiny se vůně rána a čerstvých rohlíků a mleté kávy ztratí v zápachu výfukových plynů, potu a starého tabáku. Dvě minuty poté, co Valmy zmizel, zastavilo před poštou auto a dva muži ze státní bezpečnosti vběhli dovnitř. Dali si od telefonisty popsat, jak volající vypadal, ale popis se hodil na kohokoli.

V Římě se probudil Marc Rodin v 7.55. Jakmile mu strážce, který seděl celou noc u stolu o poschodí níž, zatřásl ramenem, okamžitě procitl, vyskočil a sáhl pod polštář pro revolver. Když nad sebou uviděl obličej bývalého legionáře, uklidnil se a zabručel. Podíval se na noční stolek a viděl, že stejně zaspal. Po letech služby v tropech se zpravidla probouzel mnohem dřív; srpnové římské slunce už se vyhouplo nad střechy. Ale po týdnech nečinnosti, kdy celé večery hrál s Montclairem a Cassonem piquet, pil příliš mnoho silného červeného vína a pořádně necvičil, zmalátněl a byl věčně ospalý.

„Vzkaz, mon colonel. Právě ho někdo telefonoval a zřejmě spěchal.“

Legionář mu podal list z bloku, na kterém byly zapsány nesouvislé věty Valmyho. Rodin si je přečetl a vyskočil zpod tenké přikrývky. Ovinul si kolem těla bavlněný sarong, na který si zvykl v Orientu, a přečetl vzkaz ještě jednou.

„Dobrá. Můžete jít.“ Legionář vyšel z pokoje a sešel po schodech.

Rodin několik vteřin tiše a vztekle klel a drtil přitom papír v dlaních. Blbec, blbec, blbec Kowalski.

Když Kowalski zmizel, dva dny si myslel, že dezertoval. V poslední době se to stalo několikrát, protože mezi řadovými členy sílilo přesvědčení, že zabít de Gaulla a svrhnout francouzskou vládu se OAS už nikdy nepodaří. Ale o Kowalském si vždycky myslel, že vytrvá věčně až do konce.

Teď bylo jasné, že se z jakýchsi záhadných důvodů vrátil do Francie anebo tam byl z Itálie unesen. A ke všemu mluvil, samozřejmě pod nátlakem.

Rodinovi bylo mrtvého spolubojovníka upřímně líto. Jako frontový voják a velitel si vysloužil znamenitou pověst mimo jiné tím, že se svými podřízenými nesmírně cítil. Toho si vojáci na frontě cení víc, než si vojenští teoretikové dovedou představit. A teď byl Kowalski mrtev a Rodin si o způsobu jeho smrti nedělal žádné iluze.

Teď ale bylo hlavní uvážit, co vlastně mohl Kowalski vyzradit. Schůzka ve Vídni, jméno hotelu, to jistě. Že se tam sešel s Montclairem a Cassonem. To by pro SDECE nebylo nic nového. Ale co věděl o Šakalovi? Za dveřmi neposlouchal, to určitě ne. Nanejvýš mohl říci, že za nimi přišel vysoký světlovlasý cizinec. A to ještě nic neznamená. Mohl to být obchodník se zbraněmi nebo spřátelený finančník. Nikoho tehdy nejmenovali.

Ale ve vzkaze od Valmyho je uvedeno Šakalovo krycí jméno. Jak to? Odkud je Kowalski mohl znát?

S neblahým tušením si vzpomněl, jak se ve Vídni loučili. Stál s Angličanem ve dveřích, opodál se mračil Viktor, rozmrzelý tím, jak ho Angličan ve výklenku odhalil, jak on, profesionál, byl přelstěn jiným profesionálem, zrovna když čekal, že se něco semele, ba přímo v to doufal. Co tenkrát Rodin řekl? „Bonsoir, pane Šakale.“ Ano! Kruci!

Znovu a znovu to probíral. Ne, právě vrahovo jméno Kowalski znát nemohl. To zná jen on, Montclair a Casson. Ale co naplat. Valmy má pravdu. Jakmile má SDECE v rukou Kowalského doznání, ví toho tolik, že škoda je nenapravitelná. Vědí o schůzce, o hotelu, asi už mluvili i s recepčním; mají Šakalův popis, mají krycí jméno. Určitě se dovtípí, co se dovtípil Kowalski – že ten blondýn je atentátník. Síť kolem de Gaulla se hned stáhne; prezident zruší všechna svá veřejná vystoupení, přestane vyjíždět z Elysejského paláce, upustí od všeho, čím by dal atentátníkovi šanci. Je po všem; celá akce vybouchla. Musí Šakala odvolat, vyjednat s ním, aby vrátil zálohu poukázanou do švýcarské banky a nechal si z ní jen částku na výdaje a přiměřený honorář za dosavadní práci.

Ale především ho musí varovat, aby všechny operace zastavil. Tolik ještě v Rodinovi z někdejšího velícího důstojníka zbylo: nesmí dopustit, aby šel na jeho rozkaz někdo do akce, která se nemůže podařit.

Zavolal si strážce, který po zmizení Kowalského chodil pravidelně pro poštu anebo telefonovat, a dal mu podrobné instrukce.

V devět byl strážce na poště a objednal si hovor s Londýnem. Trvalo dvacet minut, než telefon na vyžádaném čísle začal vyzvánět. Telefonistka Francouzovi pokynula, aby šel do kabiny. Když zavěsila, strážce v kabině zvedl sluchátko a uslyšel bzučivý volací tón anglického telefonu.

Toho dne Šakal vstal brzy, aby všechno stihl. Tři hlavní zavazadla zkontroloval a zavřel už večer. Venku si nechal jen mycí a holicí potřeby. Vypil své obvyklé dva šálky kávy, umyl se, oholil a vysprchoval. Když přibalil toaletní potřeby do příručního kufříku, uložil všechna čtyři zavazadla ke dveřím.

V malé kuchyňce si udělal rychlou snídani složenou z míchaných vajec, pomerančové šťávy a dalšího šálku černé kávy a snědl ji u kuchyňského stolu. Protože to byl pořádný a systematický člověk, vylil zbytek mléka do výlevky, rozbil dvě zbylá vejce a rovněž je vylil. Zbytek pomerančové šťávy dopil, plechovku hodil do kbelíku na odpadky a se zbylým chlebem, vaječnými skořápkami a kávovou sedlinou vysypal do odpadové šachty. Za jeho nepřítomnosti se mu v bytě nebude mít co zkazit.

Nakonec se oblékl; vzal si tenký hedvábný svetřík s ohrnutým límcem, světle šedý oblek, v němž byly osobní doklady na jméno Duggan, sto liber v hotovosti, tmavošedé ponožky a úzké černé mokasíny.

V 9.15 vzal do každé ruky dvě zavazadla, zavřel za sebou samozamykací dveře a sešel po schodech. Za chvíli byl na South Audley Street a hned na rohu chytil taxíka.

„Londýnské letiště, budova dvě,“ řekl řidiči.

Právě když se taxi rozjíždělo, zazvonil v jeho bytě telefon.

V deset se legionář vrátil do hotelu u Via Condotti a oznámil Rodinovi, že se půl hodiny zkoušel dovolat na dané londýnské číslo, ale marně.

„Co se děje?“ zeptal se Casson, když strážce odešel, protože slyšel, co Rodinovi říká. Trojice šéfů OAS seděla v přijímacím pokoji svého apartmá. Rodin vytáhl z náprsní kapsy papír a podal jej Cassonovi. Casson si vzkaz přečetl a podal jej Montclairovi. Oba se na svého velitele tázavě podívali. Ale Rodin neodpovídal. Zamračeně a zamyšleně hleděl oknem nad rozžhavené římské střechy.

„Kdy to přišlo?“ zeptal se po chvíli Casson.

„Dnes ráno,“ odsekl Rodin.

„Musíš ho zastavit,“ vyjel na něho Montclair. „Bude ho hledat půl Francie.“

„Půl Francie bude hledat vysokého světlovlasého cizince,“ řekl klidně Rodin. „V srpnu bývá ve Francii přes milion cizinců. Pokud víme, neznají žádné jméno, nemohou pátrat po žádném obličeji, po žádném pase. Je profesionál a jistě má falešný pas. Hned tak ho najít nemohou. Zřejmě také zavolá Valmymu a bude varován, takže se bude moci vrátit.“

„Až zavolá, dostane samozřejmě rozkaz, aby operaci zastavil,“ řekl Montclair. „Valmy mu to přikáže.“

Rodin zavrtěl hlavou.

„To není v jeho kompetenci. Má rozkaz převzít informace od toho děvčete a ihned je telefonicky předat Šakalovi. To udělá, ale nic víc.“

„Šakal jistě pochopí sám, že je s tím konec,“ namítl Montclair. „Po prvním hovoru s Valmym určitě z Francie odjede.“

„Teoreticky máš pravdu,“ řekl zamyšleně Rodin. „V tom případě by nám vrátil peníze. Jenže všichni včetně něho máme příliš mnoho ve hře. Záleží na tom, nakolik věří svému plánu.“

„Myslíš, že má šanci ještě teď… po tom, co se stalo?“ zeptal se Casson.

„Upřímně řečeno, ne,“ doznal Rodin. „Ale je profesionál. Já ve svém oboru také. Vím, jak takový člověk uvažuje. Nerad upouští od akce, kterou sám připravil.“

„Tak mu, proboha, ještě zavolej,“ naléhal Casson.

„Nemůžu. Kdybych mohl, zavolal bych, ale nejde to. Je pryč. Je už na cestě. Tak to chtěl a tak to má. Nevíme, kde je, ani k čemu se chystá. Dělá všechno na vlastní pěst. A nemůžu zavolat ani Valmymu, aby mu přikázal všeho nechat. Riskoval bych, že prozradím Valmyho. Teď už nemůže Šakala nikdo zastavit. Je pozdě.“

12

Komisař Claude Lebel se vrátil do kanceláře těsně před šestou ráno. U svého stolu tam zmoženě seděl inspektor Caron svlečený ze saka.

Před ním leželo několik listů kancelářského papíru hustě popsaných poznámkami. Kancelář se trochu změnila. Na registrační skříni bublal kávovar a linula se z něho lahodná vůně čerstvé kávy. Vedle stál sloupec papírových pohárků, plechovka neslazeného mléka a pytlík s cukrem. To všechno sem do rána dodali z kantýny v suterénu.

V rohu mezi stoly stálo nízké lůžko na kolečkách zakryté dekou. Koš na papír vedle křesla u dveří byl prázdný.

Oknem, stále ještě otevřeným, odplouval do chladného rána kouřový opar z Caronových cigaret. Za oknem vyskakovaly na věži kostela Saint-Sulpice první barevné skvrnky nového dne. Lebel se dovlekl ke svému stolu a klesl na židli. Přestože nespal teprve čtyřiadvacet hodin, vypadal stejně utahaně jako Caron.

„Nic,“ řekl. „Prohrabal jsem všechno za posledních deset let. Jediný cizí atentátník, který to kdy ve Francii zkusil, byl Degueldre, a ten je po smrti. Kromě toho byl v OAS, takže ho máme na seznamu. Rodin nejspíš vybral někoho, kdo nemá s OAS nic společného, a není divu. Za posledních deset let sem zabrousili jen čtyři smluvně najatí vrazi a tři z nich jsme dostali. Čtvrtý sedí na doživotí kdesi v Africe. A všichni vyřizovali účty uvnitř podsvětí, nikdo nebyl takový formát, aby zlikvidoval francouzského prezidenta.

Přikázal jsem to v ústřední evidenci ještě jednou prověřit, ale nic bych za to nedal, že ho v záznamu nemáme. To asi taky byla Rodinova podmínka, než ho najal.“

Caron si zapálil další guloásku, vyfoukl kouř a vzdychl.

„Takže musíme hledat v zahraničí?“

„Ano. Takový člověk se někde musel cvičit a někde získávat zkušenosti. Mezi světovou špičku se nemohl dostat dřív, dokud za sebou neměl sérii úspěšných akcí. Ne snad prezidenty, ale významné lidi, vlivnější, než jsou bonzové z obyčejného podsvětí. To znamená, že na sebe musel někde někoho upozornit. To je jasné. Co jste zařídil?“

Caron zvedl papír se sloupcem jmen, u nichž byly poznamenány přesné časy.

„Se všemi sedmi je to domluveno,“ řekl. „Začneme americkou kriminálkou v 7.10. To je 01.10 washingtonského času. Protože už tam bude tak pozdě, dal jsem to na první místo.

Potom Brusel v 7.30, Amsterdam v 7.45 a Bonn v 8.10. S Johannesburgem budete mít spojení v 8.30 a se Scotland Yardem v 9.00. Poslední je Řím v 9.30.“

„Všude šéfové sekcí?“ zeptal se Lebel.

„Nebo někdo obdobný. Ve Scotland Yardu je to komisař Anthony Mallinson, šéf pátracího oddělení. V Londýně zřejmě zvláštní sekci pro vraždy nemají. Jinak to u všech souhlasí, až na Jižní Afriku. Van Ruyse jsem nemohl sehnat, takže budete mluvit s jeho zástupcem Andersonem.“

Lebel chvíli přemýšlel.

„To je výborné. Anderson se mi hodí líp, s tím už jsem jednou dělal. A co jazyky? Tři mluví anglicky, francouzsky asi jen Belgičan, ale ostatní se anglicky jistě domluví…“

„Dietrich, ten Němec, umí francouzsky,“ přerušil ho Caron.

„No prosím, takže se dvěma mohu mluvit já sám a u ostatních pěti mi budete muset dělat tlumočníka. Měli bychom vyjet. Pojďte.“

V 6.30 zastavil policejní automobil s oběma detektivy před nevinně vypadajícími zelenými dveřmi v maličké ulici Paula Valéryho, kde byla tehdy hlavní centrála Interpolu.

Další tři hodiny se Lebel a Caron hrbili nad telefonem v suterénní hovorně a mluvili se světovou detektivní špičkou. Z nepřehledné změti antén, kterými se střecha ježila jako dikobraz, vyzařovaly nad tři kontinenty vysokofrekvenční signály, proudily stratosférou, odrážely se nad ní od ionosféry a vracely se k zeměkouli o tisíce kilometrů dál, kde trčela ze střechy k obloze další hliníková tyč.

Vlnové délky a signály nemohlo nic zadržet. Zatímco svět pil svou ranní kávu nebo skleničku před spaním, detektivové spolu mluvili jako u jednoho stolu.

V každém hovoru musel Lebel zdůrazňovat totéž.

„Ne, pane komisaři, oficiálně a v rámci mezinárodní spolupráce zatím podat žádost nemohu… jistěže jsem oficiálně zmocněn, ale… momentálně prostě nemáme důkaz, že záměr porušit zákon dostal konkrétní podobu nebo že pokročil do přípravného stadia… Zatím jde jen o získanou informaci… Hledáme totiž někoho, o kom víme nesmírně málo… neznáme ani jeho jméno a máme jen neúplný popis…“

Pokaždé uvedl vše, co se k popisu dalo říct. Dramatické to začínalo být, když se ho každý z jeho zahraničních kolegů zeptal, jak mu mají pomoci a po jakých stopách jít. V té chvíli zavládlo na druhé straně kabelu napjaté ticho.

„Prostě takhle. Ať je to kdokoli, liší se od ostatních lidí jistou kvalifikací… patrně patří k nejlepším profesionálním atentátníkům na světě… rozhodně to není obyčejný gangster, ale politický terorista, který za sebou má několik zdařilých atentátů. Zajímalo by nás, máte-li někoho takového v evidenci, i kdyby dosud ve vaší zemi nepůsobil. Nebo nevzpomenete-li si na někoho.“

Hlas ve sluchátku pak pokaždé dlouho mlčel. A když se ozval, byl klidnější a ochotnější. Lebel nepochyboval, že jeho kolegové z nejvýznamnějších policií západního světa pochopí, nač naráží a co nemůže říct naplno. Ve Francii existoval jen jeden terč, který by mohl prvotřídního politického atentátníka zajímat.

Odpověď byla ve všech případech táž. „Ano, jistě. Probereme všechny archivy. Pokusím se vám do večera zavolat. A… hodně zdaru, Claude.“

Když Lebel odložil radiotelefon naposled, ptal se v duchu, za jak dlouho se asi ministři zahraničí a snad i ministerští předsedové těch sedmi zemí dovědí, oč jde. Asi dost brzy. Tak vážnou věc musí politikům hlásit i policista. Nepochyboval, že si to ministři nechají pro sebe. Přes všechny politické rozdíly spojuje mocné tohoto světa silné pouto. Všichni patří k jednomu klubu, ke klubu potentátů. Proti společnému nebezpečí se umějí semknout a co pro ně může být nebezpečnější než rejdy nějakého politického vraha? Ale zároveň si uvědomoval, že kdyby se zprávy o pátrání dostaly na veřejnost a do novin, rozkřikne se to rázem po celé zeměkouli a může nad sebou udělat kříž.

Nebyl si jist jen Angličany. Kdyby to mohlo zůstat mezi policisty, Mallinsonovi by věřil. Ale věděl, že ještě téhož dne to bude muset jít výš než k Mallinsonovi. Bylo to teprve sedm měsíců, co Charles de Gaulle ostře odmítl přijetí Británie do Evropského hospodářského společenství, a i člověku tak nepolitickému jako Lebel bylo jasné, že od generálovy tiskové konference 14. ledna projevuje anglické ministerstvo zahraničí téměř básnickou vynalézavost ve slovní kampani, kterou proti francouzskému prezidentovi prostřednictvím politických dopisovatelů rozpoutalo. Využijí teď situace, aby se starému pánovi pomstili?

Lebel chvíli hleděl na ztichlý přístroj před sebou. Caron ho mlčky pozoroval.

„Jdeme,“ řekl malý komisař, povstal a vykročil ke dveřím. „Napřed na snídani a pak se trochu vyspat. Víc prozatím dělat nemůžeme.“

Komisař Anthony Mallinson zavěsil zamyšleně telefon a vyšel z hovorny, aniž odpověděl na pozdrav mladému policistovi, který právě nastupoval do ranní směny. Mračil se, ještě když stoupal po schodech ke své prostorné, ale střídmě zařízené pracovně s výhledem na Temži.

Ani trochu nepochyboval, po čem Lebel pátrá a proč. Francouzská policie zvětřila, že nějaký prvotřídní atentátník má spadeno na jejich revír. Jak Lebel předpokládal, nebylo zapotřebí zvláštního důvtipu, aby si člověk domyslel, který terč může ve Francii v srpnu 1963 takového teroristu jedině zajímat. Starému policistovi bylo jasné, v jaké je Lebel bryndě.

„Chudák,“ řekl nahlas, když se díval do kalné a líné řeky pod svými okny.

„Prosím?“ zeptal se jeho tajemník, který vešel za ním a právě mu pokládal na stůl ranní poštu.

„Ale nic.“ Tajemník odešel, ale komisař hleděl z okna dál. Jistě, muset zachránit svého prezidenta a nesmět přitom vyhlásit pátrání je zoufalá práce, ale i on, Mallinson, má své nadřízené. Dříve nebo později se musejí dovědět, oč ho ráno Lebel žádal. Pravidelná porada vedoucích oddělení začíná v deset, za půl hodiny. Má to na ní říct?

Uvážil to a rozhodl se, že ne. Stačí, když napíše formální, ale soukromé hlášení svému šéfovi, kde Lebelovu žádost stručně vylíčí. Zeptá-li se šéf, proč to nehlásil na poradě, odvolá se na nutnost utajení. Zatím se nic nestane, když to dá bez bližšího vysvětlení ověřit.

Sedl si za stůl a stiskl jeden z dorozumívacích knoflíků.

„Ano?“ ozval se z vedlejší místnosti jeho tajemník.

„Mohl byste na chviličku, Johne?“

Mladý tajemník v tmavošedém obleku vstoupil se zápisníkem v ruce.

„Johne, potřebuji, abyste zašel do úřední evidence. Přímo za vedoucím Markhamem. Řekněte, že od něho něco potřebuji a že mu zatím nemohu vysvětlit proč. Ať projde všechny záznamy o žijících profesionálních atentátnících v celé Británii…“

„O atentátnících?“ Tajemník se zatvářil, jako by ho komisař žádal o prověření všech žijících Marťanů.

„Ano, atentátnících. Zdůrazňuji: ne o tuctových hrdlořezech, o kterých je známo, že by dokázali zabít nebo už zabili nějakého soupeře z podsvětí. Jde mi o politické teroristy, Johne, schopné za peníze spáchat atentát na dobře střeženého politika nebo státníka.“

„Není to spíš rajón zvláštního oddělení?“

„Jistěže je. Také to zvláštnímu oddělení předám. Ale napřed si to normální cestou ověříme sami. A ještě něco. Ať bude odpověď jakákoli, chci ji mít kolem poledne. Jasné?“

„Jasné. Hned tam jdu.“

Za čtvrt hodiny se komisař Mallinson dostavil na dopolední poradu.

Když se vrátil do své pracovny, letmo prohlédl poštu, odsunul ji stranou a řekl tajemníkovi, aby mu přinesl psací stroj. O samotě pak naklepal stručně hlášení pro šéfa londýnské policie. Krátce popsal noční hovor, který mu zapojili do bytu, ranní hovor po lince Interpolu a Lebelův dotaz. Spodní polovinu listu nechal prázdnou, zamkl jej do stolu a věnoval se běžné práci.

Před dvanáctou zaklepal a vešel tajemník.

„Právě volal vedoucí Markham z evidence,“ řekl. „Nenašli nikoho, na koho by se popis hodil. Znají celkem sedmnáct smluvně najímaných vrahů z podsvětí, deset je jich za mřížemi a sedm na svobodě, ale všichni pracují pro velké gangy, buď v Londýně, nebo v jiných velkých městech. Podniknout něco proti hostujícímu zahraničnímu státníkovi prý nejsou schopni. Markham rovněž doporučuje zvláštní oddělení, pane komisaři.“

„Dobře, Johne, děkuji. To je vše.“

Když tajemníka propustil, vytáhl ze zásuvky nedokončené hlášení a znovu je vložil do stroje. Připsal k němu:

„Kriminální evidence na požádání oznámila, že nemá záznam o nikom, kdo by odpovídal popisu dodanému komisařem Lebelem. Dotaz předán vedoucímu zvláštního oddělení.“

Podepsal hlášení a nechal si prvopis a dvě kopie. Ostatní hodil do odpadkového koše na tajné papíry, které se pak drtily na miliony vláken.

Jeden list vložil do obálky a napsal na ni šéfovo jméno. Druhý založil do pořadače označeného „Tajná korespondence“ a zamkl do sejfu ve stěně. Třetí složil a zastrčil do náprsní kapsy.

Do bloku na stole napsal zprávu.

Pro: komisaře Clauda Lebela, zástupce generálního ředitele kriminální policie, Paříž.

Od: komisaře Anthonyho Mallinsona, vedoucího pátracího oddělení, Scotland Yard, Londýn.

Text: K vašemu dnešnímu dotazu sděluji, že ani po zevrubném pátrání v evidenci jsme doklad o dotyčné osobě nenašli, stop, žádost byla předána k dalšímu prověření zvláštnímu oddělení, stop, všechny užitečné informace zašleme obratem, stop, Mallinson.

Datum: 12. 8. 1963.

Bylo právě půl jedné. Zvedl telefon a požádal ústřednu, aby ho spojila s komisařem Dixonem, vedoucím zvláštního oddělení.

„To je Alec? Tony Mallinson. Měl bys pro mě chviličku? Na oběd? Rád, ale nemůžu. Dnes to odbudu chlebíčkem. Mám zase den… Ne, stačí mi pár minut, než půjdeš. Výborně, přijdu hned.“

Cestou přes kancelář položil obálku pro šéfa na tajemníkův stůl.

„Jdu za Dixonem do ZO, Johne. Doručte to, prosím vás, šéfovi osobně. A tuhle zprávu pošlete do Paříže. Přepište ji pěkně na stroji.“

„Jistě, pane komisaři.“ Mallinson počkal, než si tajemník zprávu přečetl. Viděl, že ho poněkud překvapila. „Johne…“

„Ano, pane?“

„A nechte si to pro sebe.“

„Jistě, pane.“

„Čistě pro sebe.“

„Spolehněte se, pane.“

Mallinson se na něho pousmál a vyšel z kanceláře. Tajemník si přečetl zprávu pro Lebela ještě jednou, vzpomněl si, co dopoledne pro Mallinsona v evidenci zařizoval, dal si to dohromady a zašeptal: „Těbůh.“

Mallinson byl u vedoucího zvláštního oddělení dvacet minut, takže z Dixonova oběda v klubu sešlo. Dal mu kopii hlášení pro šéfa a na odchodu se s rukou na klice obrátil.

„Sorry, ale tohle je opravdu víc tvůj rajón. Osobně si myslím, že chlapíka takového kalibru v Anglii nemáme, takže stačí prohledat evidenci a bude to jasné; pošleš Lebelovi dálnopis, že mu nemůžeme být nic platni. Po pravdě řečeno, tuhle práci mu nezávidím.“

Komisař Dixon měl mimo jiné na starosti všechny podivínské a bláznivé Brity, které by mohlo napadnout zaútočit na nějakou státní návštěvu, a samozřejmě také zatrpklé a hysterické emigranty, takže věděl ještě lépe, jak zoufalá je Lebelova situace. Muset bránit domácí a zahraniční politiky před potrhlými fanatiky bylo zlé, ale většinou se dalo spoléhat aspoň na to, že jsou to amatéři, kteří musí v konfrontaci s ostřílenými profesionály pohořet.

Být však v situaci, kdy si hlavu vašeho státu vybere za terč domácí organizace bývalých vojáků, kteří se nezastaví před ničím, to je ještě horší. Přestože Francouzi vlastně OAS porazili. Jako profesionál si jich pro to Dixon vážil. Jenže profesionální atentátník, najatý v zahraničí, je něco jiného. Z Dixonova hlediska to mělo jen jedinou výhodu: snižovalo to počet možností na minimum, takže mu bylo jasné, že Angličana takového kalibru, jaký Lebela zajímá, zvláštní oddělení ve svých záznamech nemá.

Když Mallinson odešel, přečetl si jeho hlášení. A zavolal svého tajemníka.

„Řekněte, prosím, vrchnímu inspektoru Thomasovi, že bych s ním chtěl mluvit…“ pohlédl na hodinky a odhadl, kolik mu z polední přestávky ještě zbývá, „přesně ve dvě.“

Šakal přistál v Bruselu těsně po poledni. Tři větší kufry zamkl do automatické úschovny na letišti a do města si vzal jen kufřík s osobními potřebami, sádrou, vatou a obvazy. Zajel taxíkem k hlavnímu nádraží a vyhledal úschovnu zavazadel.

Viděl, že fíbrový kufr s puškou stojí v téže polici, kam jej před týdnem zaměstnanec úschovny zasunul. Předložil úschovní lístek a kufr vyzvedl.

Poblíž si našel jeden z těch špinavých hotýlků, jaké bývají u nádraží všude na světě; nikdo se tam na nic neptá a všichni lžou.

Požádal o jednolůžkový pokoj na jednu noc, zaplatil předem belgickými penězi, které si vyměnil na letišti, a sám si odnesl kufr do pokoje. Pečlivě se zamkl, napustil do umyvadla studenou vodu, vyndal sádru a obvazy na postel a dal se do práce.

Sádra schla přes dvě hodiny. Po celou tu dobu si vsedě opíral ztěžklou nohu o stoličku, kouřil cigarety s filtrem a díval se přes špinavé střechy, na které měl z okna výhled. Občas zkusil sádru palcem a pokaždé usoudil, že musí ještě víc ztvrdnout.

Fíbrový kufr, ve kterém si přinesl pušku, byl teď prázdný. Zbylé obvazy a trochu sádry přibalil do kufříku pro případ, že by musel cestou něco vyspravit. Když byl se vším hotov, zastrčil librový kufr pod postel, přesvědčil se, že v pokoji nezbyla sebemenší stopa, vysypal popelník z okna a připravil se k odchodu.

Se sádrou kulhal tak věrohodně, že se o to ani nemusel snažit. V přízemí s úlevou zjistil, že špinavý a ospalý recepční je v místnosti za přepážkou, jako když do hotelu přicházel. Zrovna obědval, ale dveře zasklené mléčným sklem si nechal dokořán.

Šakal rychle pohlédl k hlavnímu vchodu, a když viděl, že nikdo nejde, přitiskl si kufřík prsům, spustil se na všechny čtyři a tiše přeběhl po kachlové podlaze. V letním horku byly hlavní dveře otevřeny, takže se mohl narovnat až na prvním ze tří schodů před hotelem, a tam už recepční neviděl.

Namáhavě se belhal se schodů a po chodníku k nároží u hlavní silnice. Za chviličku před ním zastavil taxík a zavezl ho znovu na letiště.

U přepážky společnosti Alitalia předložil pas. Dívka se na něho usmála.

„Myslím, že tu máte letenku do Milána, objednanou předevčírem na jméno Duggan.“ řekl.

„A víte, že mám?“ zazubila se na něho. „Pan Duggan, ano. Letenka je objednána, ale není placena. Přejete si zaplatit?“

Šakal znovu zaplatil belgickými penězi, dívka mu vydala letenku a řekla, že za hodinu ho budou volat. S pomocí úslužného nosiče, který dělal lítostivé grimasy nad jeho zasádrovanou nohou a mocným kulháním, si vyzvedl tři kufry z automatu, podal je u Alitalie, prošel celní kontrolou, která se vzhledem k tomu, že ze země odlétal, spokojila s nahlédnutím do pasu, a zbývající hodinu strávil u pozdního, ale příjemného oběda v restauraci spojené s odletovou halou.

Všichni z milánské linky k němu byli jako ke zraněnému velice vlídní a ohleduplní. Pomohli mu do autobusu, který odvážel cestující k letadlu, a účastně jej doprovázeli, když ztěžka stoupal po schůdcích ke dveřím. Půvabná italská letuška ho přivítala mimořádně širokým úsměvem a usadila ho na pohodlné místo uprostřed letadla, kde bylo několik sedadel proti sobě. Ujišťovala ho, že tam bude mít na nohy víc místa.

Ostatní cestující se úzkostlivě snažili, aby cestou ke svým sedadlům o jeho zasádrovanou nohu nezavadili, a Šakal se jen znaveně opíral a statečně usmíval.

V 16.15 letadlo odstartovalo a brzy zamířilo na jih k Milánu.

Vrchní inspektor Bryn Thomas vyšel z pracovny šéfa zvláštního oddělení krátce před třetí hodinou a měl náladu pod psa. Nejenže se mu už dlouho nestalo, aby měl v létě tak silnou rýmu, ale ke všemu právě dostal úkol, který mu zkazí den nadobro.

Jak už to bývá, pondělí nestálo za nic. Nejdřív se dověděl, že se jednomu z jeho lidí ztratil sovětský obchodní zástupce, kterého měli sledovat, a po několika hodinách dostal z 5. oddělení ministerstva vnitra stížnost, v níž se zdvořile žádalo, aby jeho sekce přestala vést sovětskou delegaci v patrnosti, čímž se dávalo jednoznačně najevo, že 5. oddělení na ni raději dohlédne samo.

Odpoledne bylo ještě horší. Je málo věcí, které jsou policistům a nejen těm ze zvláštního oddělení víc proti srsti než přízrak politického atentátníka. Ale u případu, který mu jeho nadřízený právě hodil na krk, se ani neví, jak se hledaný jmenuje.

„Máte to beze jména, ale zato s plnou polní,“ zavtipkoval si Dixon. „Podívejte se na to a pokud možno do zítřka vyřiďte.“

„S plnou polní,“ zavrčel Thomas, když se vrátil do kanceláře. I když podezřelých bude pramálo, nezbude, než se celé hodiny hrabat v archivu, zkoumat materiály politických potížistů, důkazy, a na rozdíl od kriminalistů i pouhá podezření. To všechno se bude muset projít. V Dixonově instrukci byl jediný světlý paprsek: jde o profesionála, a ne o někoho z těch praštěných čachrářů, co zvláštnímu oddělení otravovali život před každou státní návštěvou i při ní.

Zavolal dvěma inspektorům, kteří pracovali na něčem, co se dalo odložit, a řekl jim, aby hned všeho nechali a hlásili se u něho v kanceláři. Tam jim dal instrukce, ale stručnější než ty, které dostal od Dixona. Řekl jim jen, co se hledá, ale ne proč. K dolování v archivu zvláštního oddělení Scotland Yardu nepotřebuje nikdo vědět, z čeho toho chlapa francouzská policie podezírá. Zvláště když je to příprava atentátu na de Gaulla.

Všichni si uklidili ze stolu rozdělanou práci a dali se do toho.

Šakalovo letadlo přistálo na letišti Linate v Miláně krátce po šesté. Neúnavná letuška mu pomohla ze schůdků a letištní hosteska ho doprovodila do hlavní budovy. Na celnici se mu vyplatilo, že si dal takovou práci s přemístěním pušky do obalu méně nápadného než kufr. Pasová kontrola byla čistě formální, ale když běžící pás přivezl vyložená zavazadla k celní přepážce, riziko se začalo zvětšovat. Šakal si sehnal nosiče, který mu všechny tři kufry našel a seřadil. K nim postavil svůj příruční kufřík. Jeden z celníků si všiml, že kulhá, a přistoupil rovnou k němu.

„Signore? To jsou všechno vaše zavazadla?“

„Prosím? Ano, ty tři kufry a kufřík.“

„Máte něco k proclení?“

„Ne, nemám.“

„Přijíždíte obchodně, signore?“

„Ne, na dovolenou, ale dopadlo to tak, že vlastně i na zotavenou. Chtěl bych se podívat k jezerům.“

Na četníka to nezapůsobilo.

„Váš pas, prosím.“

Šakal mu jej podal. Ital si pas důkladně prohlédl a beze slova mu jej vrátil.

„Otevřete, prosím, tenhle.“

Ukázal na jeden velký kufr. Šakal vytáhl svazek klíčů a jedním jej odemkl. Nosič mu s otvíráním pomáhal. Naštěstí to byl kufr s oblečením fiktivního dánského pastora a amerického studenta. Celník se jím probíral, aniž ho tmavošedý oblek, prádlo, bílá košile, mokasíny, černé vycházkové střevíce, větrovka a ponožky nějak zaujaly. Nezajímala ho ani dánská kniha. Na obálce byla barevná fotografie katedrály v Chartres a titul, přestože dánský, zněl nenápadně i v překladu. Pečlivě zašitou mezeru v podšívce, do které byly zasunuty falešné doklady, nezkoumal. Při opravdu zevrubné prohlídce by doklady našel, ale toto byla jen běžná a zběžná prohlídka, která by začala být důkladná, teprve kdyby se našlo něco podezřelého. Teroristická kulovnice, rozebraná na součástky, byla jen metr od něho, ale o tom neměl tušení. Zavřel kufr a pokynul Šakalovi, aby jej znovu zamkl. Pak všechna čtyři zavazadla rych
le označil křídou. Jakmile splnil svou povinnost, italský obličej se mu rozzářil úsměvem.

„Grazie, signore. Hezkou dovolenou.“

Nosič našel taxík, dostal štědré spropitné, a za chvíli Šakal ujížděl k Milánu, jehož tradičně hlučné ulice byly teď ještě hlučnější, jak po nich proudila vozidla s lidmi vracejícími se z práce a vytrubovali řidiči, kteří bez klaksonu nedají ani ránu. Dal se zavézt k nádraží Milán-střed.

Tam si zavolal dalšího nosiče a belhal se za ním k úschovně zavazadel. V taxíku nenápadně přestěhoval zahradnické nůžky z kufříku do kapsy u kalhot. V úschovně nechal všechno kromě kufru, ve kterém vezl francouzský vojenský plášť a kde ještě zbývalo dost místa.

Propustil nosiče a odkulhal na pánskou toaletu, kde u dlouhé řady umyvadel a pisoárových mís stál jediný člověk. Šakal postavil kufr na zem a pečlivě si myl ruce, dokud návštěvník nebyl hotov. Než přišel další, rychle přeběhl k jednomu klozetu a zavřel se tam. S nohou opřenou o mísu pak deset minut co nejtišeji stříhal sádru, až se odchlípla a odhalila vatové vycpávky, které jí dodávaly velikost a tvar skutečného sádrového obvazu na zlomeném kotníku.

Položil kufr na místo a ukládal ocelové trubice s rozebranou puškou do záhybů pláště, až byl kufr plný. Pak utáhl vnitřní popruhy, aby trubice netloukly do stěn. Když kufr zavřel, vyhlédl ze dveří. Dva lidé stáli u umyvadel a dva u pisoárů. Vyšel z klozetu, zahnul ostře k východu a vyběhl po schodech do hlavní dvorany dřív, než si ho kdokoli stačil všimnout. Do úschovny, odkud před chvílí odešel jako invalida, se jako zdravý vrátit nemohl. Zavolal si tedy nosiče, vysvětlil mu, že spěchá a potřebuje vyměnit peníze, vyzvednout zavazadla a co nejrychleji sehnat taxi. Vtiskl mu do dlaně úschovní lístek s tisícilirovou bankovkou a ukázal mu k úschovně. Ať za ním přijde do směnárny, kde bude měnit anglické libry za liry.

Ital blaženě přikývl a utíkal pro zavazadla. Šakal si vyměnil posledních dvacet liber za italské peníze, a jen co je dostal, už za ním stál nosič s kufříkem a dvěma kufry. Za dvě minuty s ním taxíkář nebezpečnou rychlostí uháněl přes Piazza Duca d’Aosta a k hotelu Continentale.

V nádherné vstupní hale řekl recepčnímu: „Mám u vás pokoj na jméno Duggan. Objednával jsem ho telefonicky před dvěma dny z Londýna.“

Krátce před osmou se ve svém pokoji s požitkem sprchoval a holil. Dva kufry byly zamknuty ve skříni. Třetí, s jeho vlastním oblečením, ležel otevřený na posteli a na skříni visel letní večerní oblek z tmavomodré mohérové vlny. Světle šedý oblek mu zatím čistili a žehlili v hotelovém servisu. Chystal se jít na koktejl, na večeři a brzy do postele, protože věděl, že nazítří, 13. srpna, bude mít mimořádně napilno.

13

„Nic.“

Druhý ze dvou mladých inspektorů v kanceláři Bryna Thomase zavřel poslední složku, kterou měl pročíst, a podíval se na svého nadřízeného.

Skončil už i jeho kolega, a s týmž výsledkem. Thomas dočetl před pěti minutami a díval se teď z okna na proudy vozidel projíždějících soumrakem. Neměl výhled na řeku jako Anthony Mallinson a ze svého okna v prvním poschodí viděl jen na Horseferry Road zpěněnou automobily. Bylo mu, jako by na něho sahala smrt. V krku ho všechno pálilo po cigaretách, přestože věděl, že při tak těžkém nachlazení by kouřit neměl, ale poručit si nedokázal, zvláště když byl ve stresu.

Hlava ho bolela od kouře a od ustavičného telefonování, jak celé odpoledne prověřoval osoby, na které v archivu narazili. Vždycky dostal zápornou odpověď. Všichni podezřelí jsou buď pod dohledem, anebo pro tak náročnou práci, jako je atentát na francouzského prezidenta, nepřipadají v úvahu.

„Takže je to vyřízeno,“ řekl rozhodně a obrátil se od okna. „Dělali jsme, co jsme mohli, ale popis se na nikoho nehodí.“

„Možná že se na to nějaký Angličan specializuje,“ ozval se jeden z inspektorů, „a prostě ho nemáme v evidenci.“

„My máme v evidenci každého, pane kolego,“ zavrčel Thomas. Představa, že se tak zajímavý exemplář jako profesionální atentátník vyskytne v jeho revíru a není evidován, ho rozladila ještě víc než rýma a bolení hlavy. Když měl špatnou náladu, bylo mu na řeči poznat, že pochází z Walesu. Už třicet let byl z rodného údolí „ve světě“, ale mateřskou intonaci nikdy zcela neztratil.

„Kromě toho,“ řekl druhý inspektor, „je politický atentátník velká vzácnost. Takový se u nás nenajde. Na tohle Angličané prostě nejsou.“

Thomas se zakabonil. Byl raději, když se obyvatelům Spojeného království říkalo Britové, a za inspektorovou neprozřetelnou zmínkou o Angličanech hned tušil narážku na to, že mezi Walesany, Skoty nebo Iry by se takový člověk klidně našel. Ale inspektor to tak nemyslel.

„Tak to sbalte a zaneste zase do archivu. Ohlásím, že jsme všechno důkladně prošli a nikoho takového nenašli. Víc dělat nemůžeme.“

„Kdo si to vlastně vyžádal, pane inspektore?“ zeptal se jeden.

„To vás nemusí zajímat, mladíku. Někdo má zřejmě starosti, ale my to nejsme.“

Oba mladí muži sebrali dokumentace a vykročili ke dveřím. Oba čekala doma rodina a jeden se měl co nevidět stát poprvé otcem. Ten byl u dveří první. Druhý se ještě zamyšleně otočil.

„Pane inspektore, něco mě při tom hledání napadlo. Jestli někdo takový existuje a má britské občanství, sotva to svoje řemeslo provozuje tady. Někde přece musí mít zázemí. Nějaké útočiště, místo, kam se může vracet. Takový člověk by ve své vlasti žil nejspíš jako naprosto spořádaný občan.“

„A co tím chcete říct? Že je to nějaký Jekyll a Hyde?“

„Něco na ten způsob. Jestli existuje profesionální vrah toho typu, jaký hledáme, a má pro někoho tak velký význam, že se po něm zahájí takovéhle pátrání a svěří se někomu ve vašem postavení, pak to musí být opravdu velký formát. A to znamená, že už za sebou nějakou práci má. Jinak by to přece byl nýmand, ne?“

„Pokračujte,“ řekl Thomas a pozorně se na něho díval.

„Prostě jsem si řekl, že takový člověk by pracoval nejspíš v zahraničí. Aby na sebe doma neupozorňoval policii. Třeba o něm někdy slyšeli zpravodajci…“

Thomas to uvážil a zavrtěl hlavou. „Pusťte to z hlavy a jděte domů, mladíku. Napíšu hlášení. A klidně zapomeňte, že jsme něco takového hledali.“

Ale když inspektor odešel, jeho nápad vrtal Thomasovi hlavou dál. Mohl si sednout a sepsat hlášení. Výsledek naprosto negativní. Nula. Lépe prohledat archiv nemohli. Ale co když na tom dotazu z Francie něco je? Co když to není, jak si napřed myslel, obyčejná panika, které Francouzi propadli nad nějakou povídačkou o jejich drahocenném prezidentovi? Jestli o tom člověku vědí skutečně tak málo, jak tvrdí, a jestli nic nenaznačuje, že je to Angličan, pak se určitě dotazují po celém světě. Atentátník nejspíš vůbec neexistuje, anebo pochází z národa s dlouhou tradicí politických atentátů. Ale co když je jejich podezření správné? Co když se ukáže, že je to Angličan, třeba jen rodem?

Thomas si velmi zakládal na dobré tradici Scotland Yardu a zejména zvláštního oddělení. Tyhle problémy nikdy neměli. Státní návštěvu si vždycky jaksepatří ohlídali, bez sebemenšího skandálu. Sám měl osobně na starosti Ivana Serova, šéfa sovětské státní bezpečnosti, který přijel připravit Chruščovovu návštěvu a na kterého měly spadeno desítky polských a pobaltských emigrantů. A nepadl ani výstřel, přestože se kolem Serova hemžilo plno jeho vlastních lidí, ozbrojených a připravených zasáhnout.

Vrchní inspektor Thomas měl dva roky do výslužby, do dne, kdy se odstěhuje do malého domku, který si s Meg koupili a odkud bylo vidět přes zelenou louku na bristolský průplav. Raději neriskovat a prověřit, co se dá.

Zamlada býval výborný ragbista a mnozí z těch, kdo hrávali proti Glamorganu, si dodnes pamatovali, jak neradno bylo pokoušet se o postranní únik, když byl Thomas na křídle. Teď už na to byl samozřejmě starý, ale mužstvu londýnských Walesanů fandil pořád, a kdykoli se mohl z práce utrhnout, šel se na ně na richmondské hřiště podívat. Se všemi hráči se dobře znal, po zápase s nimi sedával v klubu a díky svému renomé byl vždycky vítaným hostem.

O jednom hráči se v klubu vědělo, že je zaměstnancem ministerstva zahraničí. Ale Thomas věděl, že to není jen tak obyčejné zaměstnání. Oddělení, kde Barrie Lloyd pracoval, mělo hlavičku ministerstva zahraničí, ale organizačně k němu nepatřilo; byla to tajná zpravodajská služba, které se někdy říkalo SIS (Secret Intelligence Service), jindy prostě „zpravodajci“, a mezi nezasvěcenci nejčastěji a nesprávně MI 6 neboli 6. oddělení ministerstva vnitra.

Thomas zvedl telefon na svém stole a požádal o číslo.

Sešli se na skleničku v tiché hospůdce nad řekou mezi osmou a devátou. Napřed mluvili chvíli o ragby. Ale Lloyd tušil, že někdo ze zvláštního oddělení by se s ním v nábřežní hospůdce nescházel proto, aby si potlachali o sportu, jehož sezona začne až za dva měsíce. Když jim přinesli pivo a oba si ledabyle přiťukli, Thomas kývl k terase nad nábřežím. Venku byl teď klid, protože většina mladých dvojic z Chelsea a Fulhamu už dopila a odcházela k večeři.

„Mám problém, kamaráde,“ začal Thomas. „A říkal jsem si, že bys mi třeba píchl.“

„No… když to půjde?“ řekl Lloyd.

Thomas vyložil, na co se ptala Paříž, a jak se v kriminálním archivu ani ve zvláštním oddělení nic nenašlo.

„Tak mě napadlo, že jestli někdo takový existuje a je Brit, dává si možná pozor, aby se doma nenamočil, rozumíš? Prostě bere práci jen v zahraničí. A jestli si někdy nedal pozor, třeba si ho zpravodajci všimli.“

„Zpravodajci?“ řekl tiše Lloyd.

„Podívej, Barry. My si občas musíme leccos zjistit.“ Thomas teď skoro šeptal. Zezadu vypadali jako dva páni v tmavých šatech, kteří se přes zešeřelou řeku dívají na světla na jižním břehu a mluví o tom, co přes den v úřadě dělali. „Když se vyšetřoval Blakeův případ, museli jsme projít spoustu materiálů. Prověřit moře lidí z ministerstva zahraničí. I tebe, rozumíš. Sloužil jsi pod ním, zrovna když začal být podezřelý. Takže vím, v jakém oddělení děláš.“

„Rozumím,“ řekl Lloyd.

„Tak vidíš. Ve vašem klubu jsem možná Bryn Thomas, ale kromě toho jsem vrchní inspektor ZO, jasné? Jak vidíš, všechno se utajit nedá. Aspoň ne každému.“

Lloyd hleděl do své sklenice.

„To je oficiální žádost o informaci?“

„Ne, tu zatím podat nemohu. Lebel se ptal Mallinsona neoficiálně. Ten v ústřední evidenci nic nenašel, takže odpověděl, že nemůže nic dělat, ale taky o tom promluvil s Dixonem. A ten mě požádal, abych to rychle ověřil. Ve vší tichosti, rozumíš. Někdy to jinak nejde. Je to velice delikátní věc. Nesmí se o tom dovědět tisk a vůbec nikdo. Jak to vypadá, v Británii asi Lebel nic nenajde. Ale říkal jsem si, že bych měl zkusit všechny možnosti, a ty jsi ta poslední.“

„Po kom jde? Po de Gaullovi?“

„Určitě, jinak by se Francouzi tak neptali. Ale dělají s tím drahoty. Zřejmě nechtějí, aby se to rozkřiklo.“

„Zřejmě. Ale proč se neobrátili na nás?“

„Chtěli jen tip ze známosti. Lebel volal přímo Mallinsonovi. U vás možná francouzští zpravodajci takové známosti nemají.“

Pokud Lloyd narážku na proslule špatné vztahy mezi SDECE a SIS zaregistroval, nedal to znát.

„Co myslíš?“ zeptal se po chvíli Thomas.

„Zajímavé,“ řekl Lloyd s očima upřenýma na řeku. „Vzpomínáš si na aféru s Philbym?“

„Bodejť.“

„Ta bolí naše oddělení dodnes,“ pokračoval Lloyd. „Zahnul z Bejrútu v lednu jedenašedesát. Přišlo se na to samozřejmě až později, ale u zpravodajců z toho byla velká mela. Musela se přesunout spousta lidí. Nutně, protože vyzradil celou arabskou sekci a několik dalších. Jeden z těch, s kterými se tenkrát muselo rychle pohnout, byl náš hlavní rezident v karibské oblasti. Než tam přišel, byl půl roku v Bejrútu s Philbym.

Tou dobou došlo k atentátu na dominikánského diktátora Trujilla. Na pusté cestě za Ciudad Trujillo. Údajně ho zabili partyzáni, měl moře nepřátel. Když se odtamtud náš člověk vrátil, seděl se mnou nějakou dobu v kanceláři, než ho znovu dislokovali. A ten mi říkal, co slyšel povídat. Aby prý útočníci mohli Trujillův vůz otevřít a Trujilla zabít, musel auto zastavit jediný výstřel z kulovnice. Pekelný výstřel ze sto čtyřiceti metrů na automobil v plné rychlosti. Kulka proletěla trojúhelníkovým okénkem na řidičově straně, jediným, které nebylo neprůstřelné. Jinak byl celý vůz obrněný. Řidič s prostřeleným hrdlem havaroval. A pak auto obklíčili partyzáni. Pozoruhodné na té historce je, že podle ní byl tím střelcem Angličan.“

Oba dlouho mlčeli. V prstech houpali prázdnými pivními sklenicemi a zamyšleně hleděli přes Temži, teď už zcela setmělou. Oba si v duchu představili drsnou, vyprahlou krajinu na vzdáleném ostrově; auto, které se stodesetikilometrovou rychlostí řítí z asfaltu ke skalnaté krajnici; starce v béžové uniformě se zlatým premováním, který své říši vládl železnou a nemilosrdnou rukou po třicet let a teď ho vlečou z trosek auta a v prachu silnice dorážejí pistolemi…

„Ten… člověk… co údajně střílel. Měl nějaké jméno?“

„Nevím. Nevzpomínám si. Mluvili jsme o tom velice zběžně. Měli jsme tenkrát práce až nad hlavu a karibský diktátor nás vzrušoval ze všeho nejméně.“

„A dal to do hlášení? Ten tvůj kolega?“

„To určitě. Automaticky. Ale byla to jen taková fáma, rozumíš. Prostě fáma. Nebylo čeho se chytit. A nám jde o fakta, o solidní informace.“

„Ale zaregistrovat se to někde muselo, ne?“

„Asi ano,“ řekl Lloyd. „Ovšem jako nevýznamná věc; jako historka z karibského baru. Ta oblast historkami přímo oplývá.“

„A co kdyby ses do archivu mrkl? Jestli se ten záhadný ostřelovač nějak nejmenoval.“

Lloyd odstoupil od zábradlí.

„Jdi domů,“ řekl vrchnímu inspektorovi. „Kdybych pro tebe něco měl, zavolám ti.“

Zašli znovu do lokálu, vrátili sklenice a vyšli na ulici.

„To bys byl moc hodný,“ řekl Thomas, když si podali ruce. „Asi z toho nic nekyne. Ale kdyby náhodou.“

Zatímco si Thomas a Lloyd povídali nad vlnami Temže a Šakal dopíjel poslední kapku drahého koňaku v restauraci na střeše milánského hotelu, komisař Claude Lebel byl na první z průběžných porad v konferenčním salonu pařížského ministerstva vnitra.

Přišli na ni tíž lidé, kteří tam zasedali před čtyřiadvaceti hodinami. V čele stolu seděl ministr vnitra a po obou stranách vedoucí jednotlivých oddělení. Na druhém konci, s malou složkou před sebou, Claude Lebel. Ministr se mírně uklonil na znamení, že porada může začít.

Úvodem promluvil šéf jeho štábu. Během posledních čtyřiadvaceti hodin, řekl, dostali všichni celníci na hraničních přechodech rozkaz prohlédnout zavazadla každému vysokému světlovlasému cizinci, který do Francie přijíždí; zvláště pozorně prohlížet také pasy a na všech celnicích je předat zástupci státní bezpečnosti, aby vyšetřil, nejde-li o padělek. (Šéf státní bezpečnosti to kývnutím hlavy potvrdil.) Turisté a obchodníci přijíždějící do Francie si jistě všimnou náhle zvýšené ostražitosti, ale je téměř vyloučeno, aby si uvědomili, že prohlídky se celostátně soustřeďují na vysoké blondýny. Bude-li to nápadné někomu od novin, odpoví se, že jde o běžné namátkové kontroly. Ale předpokládá se, že dotazy nebudou.

Má ještě další informace. Bylo dáno k úvaze, zda by nemohl být z Říma unesen některý ze tří šéfů OAS. Ministerstvo zahraničí takový plán z diplomatických důvodů důrazně odmítá (o akci Šakal nebylo informováno) a jeho stanovisko podporuje i prezident (který pravý důvod zná). S tímto řešením tedy počítat nelze.

Generál Guibaud oznámil, že SDECE prošla všechny své záznamy, ale nenašla nejmenší stopu po profesionálním atentátníkovi, který by nepatřil k OAS nebo k jejím stoupencům a kterého by neměla pod bezpečným dohledem.

Šéf ústřední registrace řekl, že k témuž závěru dospěli po prověření všech francouzských kriminálních archivů, a to jak u francouzských občanů, tak u cizinců, kteří se v minulosti pokoušeli ve Francii působit.

Pak podal zprávu šéf státní bezpečnosti. Ráno v 7.30 byl na poště u Severního nádraží odposlechnut telefonický hovor s římským hotelem, kde jsou ubytováni pohlaváři OAS. Když se tam přede dvěma měsíci objevili, dostaly všechny mezinárodní telefonní ústředny příkaz, aby každý hovor s tímto hotelem hlásily. Telefonista v ranní směně však měl dlouhé vedení.

Teprve když hovor zapojil, uvědomil si, že žádané číslo má na seznamu. Volal tedy bezpečnost až pak. Ale měl aspoň tolik rozumu, že hovor odposlechl. Vzkaz zněl: Valmy Poitiersovi. Šakal prozrazen. Opakuji: Šakal prozrazen. Kowalski zatčen. Před smrtí mluvil. Konec.

V místnosti bylo několik vteřin ticho.

„Jak se to dověděli?“ zeptal se tiše Lebel. Všichni se na něho podívali, jen plukovník Rolland nepřítomně hleděl do stropu.

„Kruci,“ řekl nahlas, aniž spustil oči. Hlavy se obrátily zase k němu.

Plukovník se vzpamatoval.

„Marseille,“ řekl. „Abychom Kowalského přilákali z Říma, použili jsme volavku. Jeho starého přítele, Poláka Grzybowského. Má ženu a dceru. Drželi jsme je všechny v izolaci, dokud jsme Kowalského nezajali. Pak jsme je pustili domů. Od Kowalského jsem chtěl jen informace o jeho nadřízených. Tenkrát jsme ještě neměli důvod pátrat po Šakalově komplotu, protože jsme o něm nevěděli. Nebylo tedy proč tajit, že jsme Kowalského dostali. Aspoň tenkrát. Potom se samozřejmě situace změnila. Agenta Valmyho určitě upozornil ten Polák. Omlouvám se.“

„Chytila bezpečnost Valmyho na poště?“ zeptal se Lebel.

„Ne, přišli jsme o pár minut později, vinou toho pitomce telefonisty,“ odpověděl šéf státní bezpečnosti.

„Jasný případ neschopnosti,“ vyštěkl náhle plukovník Saint-Clair. Několik párů očí se do něho nepřátelsky zabodlo.

„Bojujeme takřka poslepu, s neznámým protivníkem,“ odpověděl generál Guibaud. „Chce-li pan plukovník dobrovolně převzít řízení operace a veškerou odpovědnost, která z toho vyplývá…“

Plukovník z Elysejského paláce pilně studoval papíry ve své složce, jako by byly daleko důležitější a zajímavější než zastřená výhrůžka šéfa tajné služby. Ale uvědomil si, že nepromluvil zrovna moudře.

„Podívejme se na to z jiné strany,“ zauvažoval ministr. „Dověděli se, že atentátník, kterého najali, je vyzrazen. Takže jim nezbývá, než ho odvolat, ne?“

„Nesporně,“ řekl Saint-Clair, aby to napravil. „Pan ministr má naprostou pravdu. Byli by šílení, kdyby v akci pokračovali. Prostě ho odvolají.“

„Tak docela vyzrazen není,“ řekl klidně Lebel, na kterého už málem zapomněli. „Pořád ještě nevíme, jak se jmenuje.

Po varování možná jen přikročí k nouzovým opatřením. Falešné doklady, převleky…“

Optimismus, který ministrův závěr kolem stolu vyvolal, opadl. Roger Frey se na malého komisaře podíval s respektem.

„Myslím, pánové, že bychom si měli vyslechnout zprávu komisaře Lebela. Pátrání vede koneckonců on. My jsme tu jen proto, abychom mu podle svých možností pomáhali.“

Vyvolaný Lebel tedy stručně popsal vše, co od včerejšího večera udělal; svoje stále pevnější přesvědčení, utvrzené i pátráním v archivech, že je-li tento cizinec někde evidován, pak u některé zahraniční policie; žádost o podání dotazů do zahraničí; schválení žádosti; série důvěrných rozhovorů s policejními šéfy sedmi významných států.

„Během dne jsem dostal ode všech odpověď,“ řekl nakonec. „Výsledek je tento: Holandsko – nic. Itálie – znají několik smluvně najímaných vrahů, ale všichni jsou ve službách mafie. Tajným dotazem italských orgánů u římského šéfa mafie zjištěno, že nikdo z členů organizace by neprovedl politický atentát jinak než na přímý rozkaz a že mafie by se k atentátu na cizího státníka nepropůjčila.“

Lebel zvedl hlavu od papírů: „Tak tomu bych věřil. Británie. Nic, ale dotaz postoupen zvláštnímu oddělení k dalšímu pátrání,“ houkl.

„Pomalí jako vždycky,“ zabručel pro sebe Saint-Clair.

„Ale velmi důkladní, myslíte-li naše anglické přátele. Scotland Yard nepodceňujme.“ A četl dál.

„Amerika. Dvě možnosti. Za prvé člověk, který je pravou rukou jednoho mezinárodního zbrojaře, sídlícího v Miami na Floridě. Původně sloužil v americkém námořnictvu, potom v karibské sekci CIA. Propuštěn, protože těsně před invazí v zátoce Sviní zabil jednoho proticastrovského Kubánce, který měl některým invazním operacím velet. Pak si ho najal zmíněný zbrojař, jeden z těch, jejichž prostřednictvím CIA neoficiálně dodávala zbraně invazním jednotkám v zátoce Sviní. Pak zřejmě inscenoval dvě záhadné nehody, které potkaly dvojici zbrojařových konkurentů. Obchod se zbraněmi je patrně vysoce rizikové zaměstnání. Jmenuje se Charles Arnold alias Ušák. FBI zjišťuje, kde se momentálně zdržuje.

Druhá možnost: Marco Vitellino, bývalý osobní strážce šéfa newyorského gangu Alberta Anastasii. Jeho šéf byl zastřelen na holičském křesle v říjnu sedmapadesát a Vitellino ze strachu o svůj život utekl ze Spojených států. Usadil se v Caracasu.

Tam se pokoušel o gangsteřinu na vlastní pěst, ale bez valného úspěchu. Místní podsvětí ho vyšachovalo. FBI se domnívá, že je-li na mizině, mohl by takovou práci od nějaké zahraniční organizace vzít, pokud by honorář byl dostačující.“

V místnosti zavládlo hrobové ticho. Čtrnáct mužů poslouchalo téměř bez dechu.

„Belgie. Jediná možnost. Psychopatický vrah, dříve v Tshombově štábu v Katanze. Po zajetí v roce 1962 vypovězen Spojenými národy. Nemohl se vrátit do Belgie, protože tam na něho byl vydán zatykač pro dvě vraždy. Žoldnéř, ale bystrý. Jmenuje se Jules Béranger. Zřejmě emigroval do Střední Ameriky. Belgická policie dosud zjišťuje, kde v současné době je.

Německo. Jediná možnost. Hans-Dieter Kassel, bývalý major SS, hledaný dvěma státy pro válečné zločiny. Po válce žil v západním Německu pod falešným jménem a pracoval jako nájemný vrah pro tajnou esesáckou organizaci ODESSA. Podezřelý z účasti na vraždách dvou levicových socialistických politiků, kteří naléhali na vládu, aby zesílila vyšetřování válečných zločinů. Později odhalen pod jménem Kassel, ale uprchl do Španělska, když byl varován vysoce postaveným pracovníkem bezpečnosti, kterého to pak stálo místo. Zřejmě žije v ústraní v Madridu…“

Lebel znovu zvedl hlavu. „Tento podezřelý se pro takovou práci zdá příliš starý. Je mu sedmapadesát let.

Nakonec Jižní Afrika. Také jen jedna možnost. Žoldnéř jménem Piet Schuyper. Rovněž jeden z Tshombových špičkových teroristů. V Jižní Africe proti němu oficiálně nic nemají, ale je považován za nežádoucí osobu. Výborný střelec, s výrazným sklonem k zabíjení. Naposled o něm slyšeli počátkem roku, když byl po pádu odtržené Katangy z Konga vypovězen. Pravděpodobně žije někde v Západní Africe. Jihoafrické zvláštní oddělení pátrá po dalších informacích.“

Dočetl a rozhlédl se. Čtrnáct mužů kolem stolu na něho nehnutě hledělo.

„Bohužel,“ řekl Lebel omluvně, „je to všechno velice vágní. Taky jsem to zkusil jen v sedmi nejpravděpodobnějších státech. Šakal může být Švýcar nebo Rakušan nebo odjinud. A tři státy ze sedmi odpověděly, že o žádné možnosti nevědí. Třeba se mýlí. Třeba je Šakal právě Ital nebo Holanďan nebo Angličan. Nebo Jihoafričan, Belgičan, Němec, Američan a prostě není evidován. To nevíme. Pracujeme naslepo a doufáme, že na něco narazíme.“

„Doufat nestačí,“ odsekl Saint-Clair.

„Má pan plukovník nějaký jiný návrh?“ zeptal se zdvořile Lebel.

„Věřím, že terorista byl varován,“ řekl Saint-Clair ledově. „Teď, když je jeho plán odhalen, se k prezidentovi absolutně nemůže přiblížit. Ať mu Rodin a jeho nohsledové slíbili sebevětší odměnu, budou chtít, aby peníze vrátil a operaci zrušil.“

„Věříte, že byl varován,“ ozval se tiše Lebel, „ale věřit je skoro totéž, co doufat. Zatím bych dal přednost tomu, aby se v pátrání pokračovalo.“

„Jaký je současný stav, pane komisaři?“ zeptal se ministr.

„Policie, které uvedly tyto možnosti, nám, pane ministře, začínají posílat telexem kompletní materiály. Čekám, že nejpozději zítra v poledne budu mít všechny pohromadě. Současně nám pošlou fotografie. Několik jich ještě pátrá po tom, kde se podezřelí zdržují, abychom mohli další kroky podniknout sami.“

„Myslíte, že si to nechají pro sebe?“ zeptal se Sanguinetti.

„Proč ne?“ odpověděl Lebel. „Policejní šéfové zemí Interpolu dostávají ročně stovky vysoce důvěrných dotazů, mnohdy naprosto neoficiálních. Naštěstí jsou všechny státy, nezávisle na svém politickém zaměření, proti zločinu. Takže nemáme v mezinárodních vztazích problémy s rivalitou jako některé političtější orgány. Spolupráce mezi policií různých států funguje výborně.“

„I tam, kde jde o zločin politický?“ zeptal se Frey.

„Pro policisty je to, pane ministře, pořád zločin. Proto jsem se raději obrátil na své kolegy, a ne na ministerstva zahraničí. Nadřízení těchto kolegů se o našem dotazu jistě dovědí, ale kdyby spolupráci brzdili, byli by sami proti sobě. Politický atentátník je mimo zákon na celém světě.“

„Jenže jakmile se o pátrání dovědí, mohou si domyslet, oč jde, a potají se panu prezidentovi vysmívat,“ zaútočil Saint-Clair.

„Nevím, proč by to dělali. Jednou to může potkat i je,“ řekl Lebel.

„Zřejmě se v politice příliš nevyznáte, když si neuvědomujete, jak velmi by někteří lidé uvítali zprávu, že někdo chce zavraždit francouzského prezidenta,“ odpověděl Saint-Clair. „Právě takové publicitě chtěl pan prezident co nejúčinněji předejít.“

„Jenže toto není publicita,“ opravil ho Lebel. „To je nanejvýš tajná informace, omezená na nepatrnou hrstku lidí, kteří nosí v hlavě taková tajemství, že kdyby vyšla najevo, zničila by polovinu politiků v jejich vlastní zemi. Mnohdy jsou zasvěceni i do nejtajnějších obranných opatření, protože jinak by je nemohli chránit. Kdyby nebyli diskrétní, nebyli by ve funkcích, které zastávají.“

„Raději ať pár lidí ví, že hledáme vraha, než aby dostali pozvánku na prezidentův pohřeb,“ zahučel Bouvier. „Bojujeme s OAS už dva roky. A že prezident nechce žádné senzace, víme.“

„Ale, pánové,“ přerušil je ministr. „O tom přece nebudeme diskutovat. Komisaře Lebela jsem k diskrétním dotazům u šéfů zahraničních policií zmocnil já osobně, a to,“ pohlédl na Saint-Claira, „po poradě s panem prezidentem.“

Nikomu z ostatních se nepodařilo zatajit, jak plukovníkovi tuto studenou sprchu přeje.

„Ještě něco?“ zeptal se Frey.

Rolland zvedl ruku.

„Máme v Madridu stálou kancelář,“ řekl, „protože ve Španělsku žije několik uprchlíků z OAS. Můžeme toho nacistu Kassela prověřit, aniž bychom obtěžovali západní Němce. Vím, že naše vztahy s bonnským ministerstvem zahraničí nejsou ještě pořád nejlepší.“

Nad jeho narážkou na únorový únos Argouda, který západní Němce tak podráždil, se někteří usmáli. Frey se tázavě podíval na Lebela.

„Děkuji,“ řekl detektiv, „kdybyste ho našli, velice by nám to pomohlo. Jinak nemám nic, jen chci všechna oddělení poprosit, aby mi nadále vycházela vstříc tak jako v posledních čtyřiadvaceti hodinách.“

„Takže zítra na shledanou,“ řekl rychle ministr, zvedl se a složil své papíry. Porada skončila.

Na venkovních schodech se Lebel s požitkem a zhluboka nadechl příjemného nočního vzduchu. Hodiny na věži odbíjely dvanáct a začínalo úterý 13. srpna.

Několik vteřin po půlnoci volal Barrie Lloyd vrchnímu inspektoru Thomasovi do jeho bytu v Chiswicku. Thomas se právě chystal zhasnout lampičku na nočním stolku, protože usoudil, že jeho přítel ze SIS zavolá až ráno.

„Našel jsem kopii toho hlášení, o kterém jsme mluvili,“ řekl Lloyd. „Příliš jsem se nemýlil. Je to běžná zpráva o historce, která tenkrát po ostrově kolovala. Skoro hned dostala razítko Nevyřizovat. Jak jsem říkal, měli jsem tehdy fůru jiné práce.“

„Byl někdo jmenován?“ zeptal se Thomas tiše, aby neprobudil manželku.

„Ano, jeden britský obchodník, který tehdy z ostrova zmizel. Možná že s tím neměl nic společného, ale v té historce jeho jméno figurovalo. Jmenuje se Charles Calthrop.“

„Díky, Barrie. Ráno se na to podívám.“ Zavěsil a šel spát.

Lloyd jako svědomitý mladý muž napsal o dotazu a odpovědi krátké hlášení a poslal je do podatelny. Noční služba si je tam chvíli bezradně prohlížela, a protože se týkalo Paříže, přihodila jej do vaku s korespondencí pro francouzskou sekci ministerstva zahraničí. Ráno měl být jako obvykle předán jejímu šéfovi.

14

Šakal vstal jako vždycky v 7.30, vypil čaj, který mu přinesli na noční stolek, umyl se, vysprchoval a oholil. Když se oblékl, vytáhl z podšívky kufru tisícilibrový smotek, zasunul si ho do náprsní kapsy a šel dolů posnídat. V devět už byl na chodníku před hotelem a pospíchal po Via Manzoni k nejbližší bance. Dvě hodiny pak chodil z jedné banky do druhé a měnil anglické libry. Dvě stě za italské liry a osm set za francouzské franky.

Před polednem byl hotov a zašel si do kavárny na šálek espressa. Pak se vydal na další výpravu. Po mnoha dotazech došel až do jedné zadní uličky u Porta Garibaldi, dělnické čtvrti u nádraží Garibaldiho. Tam našel, co hledal: řadu oddělených garáží. Od jejich majitele, který měl na rohu autoopravnu, si jednu pronajal. Poplatek za dva dny dělal deset tisíc lir, což bylo víc než dost, ale potřeboval garáž nadlouho.

V železářství si koupil montérky, štípací kleště, několik metrů ocelového drátu, páječku a kus pájky. V plátěné brašně, koupené v tomtéž obchodě, to odnesl do garáže a s klíčem v kapse si zašel na oběd do jedné trattorie v přitažlivějším prostředí městského centra.

Hned po obědě zatelefonoval z trattorie do malé, nepříliš prosperující půjčovny aut a odjel tam taxíkem. Najal si zánovní dvousedadlovou sportovní alfu romeo, ročník 1962. Řekl, že přijel na čtrnáctidenní dovolenou a že by se chtěl projet po Itálii; za dva týdny vůz vrátí.

Pas a britský i mezinárodní řidičský průkaz měl v pořádku a pojištění mu vyřídili za necelou hodinu v blízké pojišťovně, která s půjčovnou spolupracovala. Záruční částka byla vysoká, v přepočtu přes sto liber, ale ke třetí hodině už bylo auto jeho, ve startéru se houpaly klíče a majitel půjčovny mu přál co nejhezčí dovolenou.

Ještě v Londýně si v automobilovém svazu zjistil, že pokud má v pořádku řidičské průkazy, papíry od auta, potvrzení půjčovny a pojistku, může ve Francii klidně řídit auto registrované v Itálii, protože obě země jsou v EHS.

V kanceláři italského autoklubu na Corso Venezia mu dali adresu nedaleké renomované pojišťovny, specializované na pojišťování vozidel při cestách do zahraničí. Tam zaplatil v hotovosti zvláštní pojistku na zájezd do Francie. Jak ho ujistili, spolupracují s jednou velkou francouzskou pojišťovnou, takže pojistka by byla bez nejmenších potíží proplacena.

Odtud se ve své alfě vrátil do hotelu Continentale, nechal ji na hotelovém parkovišti a zašel si do pokoje pro kufr s rozebranou kulovnicí. Krátce po páté byl znovu v úzké uličce, kde si pronajal garáž.

Pečlivě se v ní zavřel, zapojil páječku do objímky na stropě, položil vedle sebe na zem silnou baterku, aby mu svítila na spodek vozu, a dal se do práce. Dvě hodiny opatrně přiletovával tenké ocelové trubice se součástmi pušky k vnitřním stěnám podvozku. Nevybral si alfu romeo náhodou; v motoristických časopisech se po dlouhém hledání dočetl, že z italských vozů má právě alfa silné ocelové šasi s hlubokým vybráním na vnitřní straně.

Každou trubici zabalil do tenkého pytlíku a pevně přivázal k podvozku ocelovým drátem. Oba konce drátu pak k okrajům rámu přiletoval.

Když skončil, měl montérky černé od umaštěné podlahy a ruce ho bolely, jak se snažil utáhnout dráty co nejpevněji. Ale byl spokojen. Trubice byly bezpečně ukryty; objevit se daly jen při zevrubné prohlídce zespod, a tam je navíc brzy pokryje prach a bláto.

Sbalil montérky, páječku a zbytek drátu do plátěné brašny a strčil ji pod hromadu starých hadrů v koutě garáže. Štípací kleště uložil do přihrádky na rukavice vedle volantu, kufr do prostoru pro zavazadla.

Když s alfou znovu vyjel, začínalo se stmívat. Zamkl garáž, schoval klíč do kapsy a rozjel se k hotelu.

Čtyřiadvacet hodin po příletu do Milána byl znovu ve svém pokoji, smýval ze sebe pod sprchou pot po celodenní námaze, namáčel si rozbolavělé ruce ve studené vodě a nakonec se oblékl a šel na koktejl a na večeři.

Než se odebral do baru na obvyklé campari se sodou, zastavil se v recepci, požádal, aby mu během večeře vystavili účet a vzbudili ho v pět třicet, až mu ponesou čaj.

Když se i tentokrát přepychově navečeřel, zaplatil účet zbylými lirami, a krátce po jedenácté už spal.

Sir Jasper Quigley stál s rukama za zády u okna své kanceláře na ministerstvu zahraničí a díval se na bezvadně čistou plochu největšího londýnského náměstí Horse Guards Parade. Právě přes ně klusal ve vzorném zákrytu oddíl královské jízdní stráže k Buckinghamskému paláci.

Byl to krásný a jímavý pohled. Nejedno dopoledne postával sir Jasper u svého okna a sledoval z ministerstva toto nejangličtější ze všech anglických divadel. Často si říkal, že již stát u tohoto okna, vidět, jak kolem projíždějí královští gardisté v modrých stejnokrojích, jak na ně svítí slunce a civí turisté, slyšet, jak se náměstím rozléhá cinkot postrojů a uzd, odfrkávání bujných koní a obdivné výkřiky vyjeveného plebsu, je dostatečná odměna za všechny ty roky strávené na vyslanectvích v jiných a menších zemích. Jen málokdy se stávalo, že při tomto pohledu nevypjal hruď, nevtáhl břicho pod proužkovanými kalhotami a nezvedl hlavu tak hrdě, že mu všechny záhyby na krku zmizely. Někdy při zvuku dusajících kopyt vstával od stolu alespoň na chvíli, a když gardisté kolem jeho neogotického okna projeli, vracel se ke státním dokumentům. A jindy si vzpomněl, kolik cizinců už se pokoušelo toto divadlo
předělat a nahradit řinkot ostruh dupotem francouzských bot či berlínských holínek, a v očích ho začalo cosi pálit a rychle zase usedal ke svým papírům.

Ale dnes ne. Dnes hleděl z okna nasupeně jako bůh pomsty a svíral své tenké bledé rty tak pevně, že se mu z obličeje úplně ztratily. Sir Jasper Quigley zuřil, a dokonce to na něm bylo maličko vidět. Nezapomínejme ovšem, že byl v místnosti sám.

Byl „šéfem Francie“, ne té za lamanšským průlivem, s níž Anglii pojilo přátelství spíše slovní než skutečné, ale své vlastní, své sekce na ministerstvu zahraničí, která zkoumá záležitosti, cíle, akce a často i pikle oné zmatené země a podává o nich hlášení náměstkovi ministra a posléze i ministru zahraničí vlády Jejího Veličenstva.

Tuto funkci by nebyl dostal, kdyby pro ni neměl všechny potřebné předpoklady: dlouholeté a osvědčené diplomatické působení mimo Francii, tradičně zdravé politické názory, sice často mylné, ale vždy totožné s momentálními názory jeho představených, a bezvadnou pověst, na kterou byl právem hrdý. Nikdy se veřejně nemýlil, nikdy neměl v nevhodné chvíli pravdu, nikdy nezastával nepopulární stanovisko, ani nevyznával názor, který by se lišil od názoru převládajícího mezi nejvyššími představiteli diplomatického sboru.

Sňatek s jinak neprovdatelnou dcerou šéfa právního oddělení v Berlíně, který se pak stal druhým zástupcem náměstka ministra zahraničí, mu neuškodil. Díky němu bylo přehlédnuto jisté nešťastné hlášení, které poslal a které vyznívalo v tom smyslu, že německé zbrojení nebude mít na budoucnost západní Evropy podstatný politický vliv.

Když začala válka, vrátil se do Londýna a působil po nějakou dobu v balkánské sekci, kde vehementně prosazoval, aby Británie podporovala jugoslávského partyzána Mihajloviče a jeho četníky. Když tehdejší ministerský předseda z nepochopitelných důvodů poslechl neznámého mladého kapitána Fitzroye MacLeana, který se do Jugoslávie dal shodit jako parašutista a radil, aby Britové podporovali jistého komunistu jménem Tito, byl mladý Quigley přeložen do francouzské sekce.

Tam se vyznamenal jako horlivý bojovník za to, aby Británie podporovala generála Girauda v Alžírsku. Byl to, či byl by to býval, docela dobrý tah, kdyby jej neznehodnotil jiný a mladší francouzský generál, který zatím působil v Londýně a snažil se dát dohromady vojsko s názvem Svobodná Francie. Proč s takovým člověkem Winston vůbec ztrácel čas, to tenkrát žádný diplomat z povolání nechápal.

Ostatně Francouzi jsou všichni stejní a člověk s žádným neudělá terno. O siru Jasperovi (v roce 1961 byl povýšen za zásluhy v diplomatické službě do rytířského stavu) nemohl nikdo říci, že mu pro vedoucí místo ve francouzské sekci schází základní kvalifikace. Francii a všechno, co s ní souviselo, bytostně nenáviděl. A to ještě nebylo nic proti tomu, co cítil k francouzskému prezidentovi po 14. lednu 1963, kdy na památné tiskové konferenci zavřel Británii cestu do EHS a připravil siru Jasperovi horkých dvacet minut u ministra zahraničí.

Někdo zaklepal. Sir Jasper rázem odskočil od okna. Zvedl ze stolu průklepový papír a držel jej, jako by se do něho zrovna začetl.

„Vstupte!“

Do kanceláře vstoupil mladý muž, zavřel za sebou dveře a přikročil ke stolu.

Sir Jasper na něho pohlédl přes své půlměsíčkové brýle.

„To jste vy, Lloyde? Právě čtu vaše noční hlášení. Zajímavé, zajímavé. Vedoucí pracovník francouzské policie vznese neoficiálně dotaz k vedoucímu pracovníkovi britské policie. Ten jej předá vedoucímu pracovníkovi zvláštního oddělení, který považuje za vhodné věc konzultovat, samozřejmě neoficiálně, s řadovým pracovníkem zpravodajské sekce. Je to tak?“

„Ano, sire Jaspere.“

Lloyd překvapeně hleděl na hubeného člověka u okna, který brejlil do jeho hlášení, jako by je četl až teď. Přitom bylo jasné, že už je dobře zná a že svou ležérnost pečlivě hraje.

„A pracovník zpravodajské sekce považuje za vhodné poskytnout pracovníkovi zvláštního oddělení na vlastní pěst a bez projednání s nadřízeným určitou informaci. Nadto takovou, která bez nejmenšího důkazu připouští, že britský státní příslušník s obchodním posláním by mohl být de facto zákeřný vrah. Že?“

To jsem zvědavý, co má ten dědek za lubem, říkal si Lloyd.

A hned se to ukázalo.

„Zneklidňuje mne, milý Lloyde, že ačkoli dotaz, samozřejmě neoficiální, byl vznesen včera ráno, vedoucí ministerské sekce, která se detailně zabývá vším, co se ve Francii děje, se to dovídá teprve po dvaceti čtyřech hodinách. To jsou dost divné pořádky, nemyslíte?“

Lloyd už byl doma. Uražená byrokratická ješitnost. Ale zároveň si uvědomoval, že sir Jasper je vlivný muž, desítky let cvičený v mocenském boji uvnitř hierarchie, kterému její členové věnovali zpravidla větší úsilí než státním záležitostem.

„Nechtěl jsem se vás ani v nejmenším dotknout, sire Jaspere. Vrchní inspektor Thomas vznesl svůj dotaz, jak říkáte, neoficiálně, včera v jedenadvacet hodin. Hlášení jsem podal o půlnoci.“

„To souhlasí. Ale jak vidím, dotaz byl zodpovězen ještě před půlnocí. Můžete mi říci proč?“

„Předpokládal jsem, že poskytnout informaci, která může usnadnit pátrání, patří ke spolupráci mezi sekcemi,“ odpověděl Lloyd.

„Opravdu?“ Sir Jasper si přestal hrát na mírného vyšetřovatele a dal průchod své dotčenosti. „Ale zřejmě ne mezi vaší sekcí a francouzskou, že?“

„Mé hlášení jste dostal, sire Jaspere.“

„Trochu pozdě, mladý muži. Trochu pozdě.“

Lloyd se rozhodl, že mu to oplatí. Uvědomoval si, že pokud se měl s někým předem poradit, pak se svým šéfem, a ne se sirem Jasperem Auigleym. A šéfa SIS jeho podřízení milovali a byrokraté z ministerstva zahraničí nenáviděli, protože nestrpěl, aby jeho podřízené šikanoval někdo jiný než on.

„Proč pozdě, sire Jaspere?“

Sir Jasper se na něho přísně podíval. Nedá se vlákat do pasti a nepřizná, že je pozdě na to, aby zabránil spolupráci s Thomasem a odpovědi na jeho dotaz.

„Jistě si uvědomujete, že je zde v sázce pověst britského občana. Člověka, proti němuž nemáte nejmenší svědectví, natož důkaz. Nezdá se vám, že jsou to trochu divné způsoby, přivést takto někoho do řečí a vzhledem k povaze dotazu dokonce ohrozit jeho čest?“

„Neřekl bych, sire Jaspere, že oznámit něčí jméno vedoucímu zvláštního oddělení čistě jako opěrný bod pro pátrání znamená zneuctít je.“

Diplomat se snažil zakrýt svůj vztek, ale víc už rty sevřít nemohl. Takový drzý klacek! Ale vychytralý. Na toho si musí dát velký pozor. Ovládl se.

„Jak myslíte, Lloyde. Jak myslíte. Ale když už se snažíte pomáhat zvláštnímu oddělení, což je nepochybně chvályhodné, nebylo by na místě poradit se s někým dřív, než na sebe takovou odpovědnost vezmete?“

„Myslíte, sire Jaspere, poradit se s vámi?“

V siru Jasperovi se všechno vařilo.

„Jistěže. Jistěže myslím právě to.“

„Sire Jaspere, při vší úctě k vaší funkci vás musím upozornit, že patřím do zpravodajské sekce. Nesouhlasíte-li s tím, jak jsem v noci postupoval, domnívám se, že bude případnější stěžovat si přímo u mého představeného, a nikoli u mne.“

Případnější? Případnější? To ctižádostivé nedochůdče bude učit „šéfa Francie“, co je a co není případné? „Také že budu,“ vyštěkl sir Jasper. „To tedy budu. A co nejdůrazněji.“

Aniž požádal o dovolení odejít, Lloyd se otočil a vyšel z kanceláře. Bylo mu jasné, že mu to jeho šéf vytmaví, a mohl se bránit jen tím, že věc, kterou Bryn Thomas vyšetřuje, je zřejmě naléhavá a dost spěchá. Jestli šéf usoudí, že se mělo postupovat podle předpisů, pěkně to od něho slízne. Ale aspoň že od něho, a ne od Quigleyho. Ten dotaz mu byl čert dlužen.

Sir Jasper Quigley se však nemohl rozhodnout, zda si stěžovat či nikoli. Teoreticky měl pravdu, informace o Calthropovi, třebaže dávno zasutá mezi vyřazenými materiály, se měla projednat s někým nadřízeným, jenže to neznamenalo, že s ním. Jako „šéf Francie“ sice z práce zpravodajské sekce těžil, ale řídit ji kompetentní nebyl. Stížností u toho nenechavého génia (kteréžto přízvisko šéfovi SIS nevymyslel) to mohl Lloydovi zavařit, případně mu zarazit postup. Ale také to mohl zavařit sobě, protože si bez dovolení předvolal jeho podřízeného, a na to nebyl zvědavý. Kromě toho se o šéfovi SIS říkalo, že je jedna ruka s jistými nejvýše postavenými lidmi. Hraje s nimi karty; jezdí s nimi na hony do Yorkshiru. A lovecká sezona začíná už za měsíc. Nepřestával se snažit, aby někdy pozvali i jeho. Raději to nebude rozmazávat.

„Napravit se to už stejně nedá,“ řekl si a vrátil se ke svému oblíbenému výhledu.

„Napravit se to už stejně nedá,“ řekl krátce po jedné známému, kterého pozval do svého klubu na oběd. „Nic bych za to nedal, že budou s Francouzi spolupracovat jako diví. Doufejme, že se nepřetrhnou.“

Byl to podařený vtip a srdečně se mu zasmál. Bohužel špatně odhadl svého hosta, který byl s jistými nejvýše postavenými osobami rovněž jedna ruka.

Osobní hlášení šéfa londýnské policie a zpráva o bonmotu sira Jaspera se k předsedovi anglické vlády dostaly téměř současně, a to těsně před čtvrtou, když se do svého úředního sídla v Downing Street č. 10 vrátil z parlamentu, kde odpovídal na interpelace.

V 16.10 zazvonil telefon v kanceláři vrchního inspektora Thomase.

Thomas se celý den snažil přijít na stopu člověku, o kterém nevěděl nic než to, jak se jmenuje. Jako obvykle, když pátral po někom, kdo odjel do zahraničí, začal na pasovém úřadě.

Zašel tam osobně hned v devět, kdy otvírali, a vytáhl z nich fotokopie šesti žádostí o pas, které podalo šest různých Charlesů Calthropů. Naneštěstí měli všichni i druhé křestní jméno a pokaždé jiné. Vyžádal si také jejich přiložené podobenky a slíbil, že je po ofotografování vrátí.

Jedna žádost byla podána po lednu 1961, ale to ještě nemuselo nic znamenat, i když bylo pozoruhodné, že právě tento Charles Calthrop nikdy předtím o pas nežádal. Jenže kdyby v Dominikánské republice vystupoval pod jiným jménem, jak by mohl v historkách, které ho spojovaly s atentátem na Trujilla, figurovat jako Calthrop? Tenhle to byl sotva, řekl si Thomas.

Další se mu zdál příliš starý; měl třiašedesát let. Zbývající čtyři byli pravděpodobnější. Zda odpovídají Lebelovu popisu vysokého blondýna, na tom nezáleželo, protože Thomas měl podezřelé eliminovat. A kdyby u všech šesti mohl vyloučit, že jde o Šakala, tím lépe. Mohl by Lebelovi s čistým svědomím poradit.

Na všech žádostech byla uvedena adresa, dvakrát londýnská a dvakrát mimolondýnská. Ale zatelefonovat, chtít pana Charlese Calthropa a zeptat se ho, jestli byl v roce 1961 v Dominikánské republice, nestačilo. I kdyby byl, mohl to klidně popřít.

Nikdo ze čtyř podezřelých v žádosti neuvedl, že se zabývá obchodem. Ale to nebylo směrodatné. V hospodské historce z Lloydova hlášení mohl být považován za obchodníka omylem.

Během dopoledne mu hrabské a městské policie zjistily, kde jsou dva Calthropové, kteří bydlí mimo Londýn. Jeden byl ještě v zaměstnání a chystal se s rodinou na víkend. V polední přestávce ho odvedli domů a prohlédli mu pas. Žádná vstupní ani výjezdní víza nebo razítka Dominikánské republiky z let 1960-61 neměl. Použil pas jen dvakrát, jednou, když jel na dovolenou na Mallorku, a podruhé na Costa Bravu. Na jeho pracovišti si ověřili, že tento Charles Calthrop, zaměstnaný už deset let v účtárně továrny na mýdlo, chodil v lednu 1961 pravidelně do práce.

Druhého mimolondýnského Calthropa našli v jednom hotelu v Blackpoolu. Protože si na dovolenou pas nevzal, přemluvili ho, aby dovolil policii ve svém domovském městě vypůjčit si klíč od souseda, otevřít zásuvku v jeho psacím stole a podívat se mu na pas. Ani ten neměl dominikánská razítka. U zaměstnavatele zjistili, že je opravářem psacích strojů a že v roce 1961 byl kromě letní dovolené stále v práci. Jeho pojišťovací doklady a záznamy o docházce to potvrdily.

Ze dvou londýnských Charlesů Calthropů byl jeden zelinářem v Catfordu, a když si s ním přišli promluvit dva nenápadní civilové, zrovna prodával za pultem. Protože měl byt nad obchodem, mohl jim pas hned přinést. Ani tentokrát nic nenaznačovalo, že by majitel pasu někdy byl v Dominikánské republice. Když se ho zeptali, vyšlo najevo, že zelinář nemá tušení, kde takový ostrov je.

Se čtvrtým a posledním Calthropem to bylo komplikovanější. Na adrese, kterou před čtyřmi roky napsal na žádost o pas, našli činžovní dům. U správce vyčetli z domovní knihy, že se v prosinci 1960 odstěhoval. Neznámo kam.

Thomas však znal jeho druhé křestní jméno. V telefonním seznamu hledal marně, ale využil pravomoci zvláštního oddělení a zjistil si na hlavní poště, že jistý C. H. Calthrop má v západním Londýně telefon, jehož číslo není v seznamu. Iniciály křestních jmen se shodovaly – jmenoval se Charles Harold. Thomas si zavolal evidenční oddělení městské správy v obvodě, kde bylo telefonní číslo registrováno.

Ano, řekli mu, v tom bytě skutečně bydlí pan Charles Calthrop a je také zapsán v obvodním seznamu voličů.

Šli ho tedy navštívit. Byt byl zamčený a na opakované zvonění nepřišel nikdo otevřít. Nikdo v domě nevěděl, kde pan Calthrop je. Když se policejní auto vrátilo do Scotland Yardu, vrchní inspektor Thomas to zkusil jinak. Požádal daňový úřad, aby se podívali na daňové odvody jistého Charlese Harolda Calthropa, bytem tam a tam. Zvláště ho zajímalo, kde je zaměstnán a kde byl zaměstnán v posledních třech letech.

Hned potom mu na stole zazvonil telefon. Thomas jej zvedl, představil se a několik vteřin poslouchal. Pak vyvalil oči.

„Já?“ zeptal se. „Osobně? Ano. Už jdu. Jistě. Stačí za pět minut? Na shledanou.“

Vyšel z budovy, přešel kolem parlamentu a hlučně se vysmrkal, aby si pročistil ucpaný nos. Přestože byl teplý letní den, jeho rýma se pořád zhoršovala.

Z Parliament Square zamířil k Whitehallu a zahnul vlevo do Downing Street. Jako vždycky tam bylo temno a neveselo, protože do této zastrčené slepé uličky, kde sídlí britský ministerský předseda, slunce nikdy nezasvítí. Před vchodem do čísla 10 stáli dva robustní strážníci a udržovali v patřičné vzdálenosti hlouček zvědavců, kteří se možná jen dívali, jak ke vchodu proudí poslové s úředními obálkami, anebo doufali, že v okně zahlédnou tvář nějakého potentáta.

Thomas zabočil z ulice doprava přes malý travnatý dvůr a došel až k zadnímu vchodu do domu číslo 10. Stiskl bzučák u dveří vchodu. Vzápětí se dveře otevřely a stanul v nich mohutný seržant v policejní uniformě, který ho hned poznal a pozdravil.

„Dobré odpoledne, pane. Pan Harrowby mi řekl, abych vás uvedl rovnou k němu.“

James Harrowby, který před chvílí Thomasovi do kanceláře volal, byl šéf osobní stráže ministerského předsedy a hezký člověk, který na svých jedenačtyřicet let rozhodně nevypadal. Měl kravatu jedné lepší školy, ale než byl přeložen do Downing Street, vyznamenal se jako aktivní policista. Stejně jako Thomas byl vrchním inspektorem. Když ho ve dveřích uviděl, vstal.

„Vítám tě, Bryne, pojď dál.“ Pokynul seržantovi. „Děkuji, Chalmersi.“ Seržant odešel a zavřel za sebou.

„Co se děje?“ zeptal se Thomas. Harrowby se na něho udiveně podíval.

„Já myslel, že mi to povíš ty. Před čtvrthodinou volal, přímo tě jmenoval a řekl, že s tebou chce osobně mluvit. Hned! Nezavrtal jsi do něčeho?“

Thomas si vzpomněl jen na jediné, do čeho zavrtal, ale překvapilo ho, že se to tak rychle dostalo až sem. Chce-li to předseda vlády utajit i před šéfem své ostrahy, budiž.

„Ani ne,“ řekl.

Harrowby zvedl telefon na svém stole a požádal o kancelář ministerského předsedy. Ve sluchátku to zapraskalo a ozvalo se „Ano?“

„Tady Harrowby, pane předsedo. Je u mne vrchní inspektor Thomas… yes, sir. Okamžitě.“ Zavěsil.

„Hned. A poklusem. Určitě jsi do něčeho šlápl. Nechal čekat dva ministry. Pojď.“

Harrowby ho dovedl ze své kanceláře k zeleně potaženým dveřím na druhém konci chodby. Vyšel z nich tajemník a sotva je uviděl, ustoupil a otevřel jim dokořán. Harrowby uvedl Thomase dovnitř. „Pane předsedo, vrchní inspektor Thomas,“ řekl co nejzřetelněji a tiše za sebou zavřel dveře.

Thomas se rozhlédl po tiché, vysoké, krásně zařízené místnosti plné rozložených papírů a knih, a ucítil vůni lulkového tabáku a dřevěného ostění; připadalo mu, že stojí spíše v pracovně univerzitního profesora než v kanceláři ministerského předsedy.

Postava u okna se k němu otočila.

„Good afternoon, superintendent. Posaďte se, prosím.“

„Good afternoon, sir.“ Vybral si obyčejnou židli před psacím stolem a sedl si jen na kousíček. Ještě nikdy neviděl ministerského předsedu tak zblízka, natož mezi čtyřma očima. Vnímal z něho jen smutné, k smrti unavené oči s těžkými víčky, jaké mívá policejní pes, když dlouho běží a nemá z toho žádné potěšení.

Předseda vlády tiše přešel k psacímu stolu a posadil se za něj. Thomas slyšel v okolí Whitehallu povídat, že na tom není se zdravím nejlépe a že ho vyčerpává, jak se snaží s vládou proplout bouřlivým skandálem kolem Keelerové a Warda, který právě skončil a byl dosud pro tisk senzací číslo jedna; přesto však užasl, jak vysíleně a sklesle muž na druhé straně stolu vypadá.

„Pane vrchní inspektore, dověděl jsem se, že v současné době provádíte vyšetřování na základě telefonické žádosti, kterou jste dostali včera ráno z Paříže od vedoucího pracovníka francouzské kriminální policie.“

„Ano, pane… ministerský předsedo.“

„A že tato žádost pramení z obav francouzských bezpečnostních orgánů před jakýmsi… profesionálním atentátníkem, kterého si údajně najala OAS, aby v budoucnu splnil ve Francii jistý úkol.“

„Takové vysvětlení jsme, pane ministerský předsedo, nedostali. Byli jsme jen dotázáni, zda podobného atentátníka známe. Proč je to zajímá, neřekli.“

„Přesto mi, pane vrchní inspektore, povězte, co vyvozujete z faktu, že takový dotaz byl vznesen.“

Thomas nesměle pokrčil rameny.

„Totéž co vy, pane ministerský předsedo.“

„Zajisté. Člověk nemusí být génius, aby dedukoval jediný možný důvod, pro který francouzské úřady chtějí toho… toto individuum identifikovat. A co myslíte, jaký terč si asi ten chlap vybral, když se o něho francouzská policie takto zajímá?“

„Patrně se, pane ministerský předsedo, obávají, že byl najat, aby spáchal atentát na prezidenta.“

„Zajisté. Nebyl by to první pokus, že?“

„Ne. Bylo jich už šest.“

Ministerský předseda hleděl do papírů před sebou, jako by v nich hledal nějaký klíč k tomu, co se to na sklonku jeho vlády se světem stalo.

„Jste si, pane vrchní inspektore, vědom, že by u nás některým nikoli bezvýznamným lidem nevadilo, kdybyste při pátrání nepostupoval příliš energicky?“

Thomas byl upřímně překvapen.

„No, sir.“ Jak jen, proboha, předseda vlády na něco takového přišel?

„Buďte tak laskav a zrekapitulujte mi své dosavadní pátrání.“

Thomas začal od Adama. Jasně a stručně popsal, jak žádost putovala z kriminální evidence do zvláštního oddělení, jak se obrátil na Lloyda, jak uslyšel o člověku jménem Calthrop a co zatím vyšetřil.

Když domluvil, ministerský předseda povstal a šel k oknu, odkud měl výhled na slunný travnatý dvůr. Dlouho se díval ven a záda se mu shrbila ještě víc. Načpak asi myslí? říkal si Thomas.

Možná že myslel na jednu alžírskou pláž, kde se kdysi procházel a rozmlouval s tím pyšným Francouzem, který teď sedí v jiné kanceláři o pět set kilometrů dál a vládne odtamtud své zemi. Oba tenkrát byli o dvacet let mladší a nevěděli ještě, co všechno se stane a co všechno je rozdělí.

Možná že myslel na to, jak tento Francouz před osmi měsíci rozmetal v pozlacené síni Elysejského paláce strohými a zvučnými slovy všechny naděje britského premiéra na to, že svou politickou dráhu završí včleněním Británie do Evropského hospodářského společenství a bude moci odejít na odpočinek jako člověk, který učinil svůj sen skutkem.

Nebo možná myslel jen na strašné měsíce, které právě prožil, na měsíce, kdy odhalení pasáka a kurtizány málem povalilo britskou vládu. Byl starý člověk, vyrostlý ve světě, který měl pro dobro a zlo svá měřítka, věřil v ně a řídil se jimi. Jenže teď vypadá svět úplně jinak, hemží se novými lidmi a novými myšlenkami, a on patří do minulosti. Poznal už, že platí jiná měřítka, na která nestačí a která jsou mu cizí?

Když se díval na slunce v trávě, věděl už asi, co ho čeká. Operace, na kterou naléhají lékaři, se nedá odkládat. A demise také ne. Brzy vezmou svět do rukou jiní. Z větší části se ho už stejně zmocnili. Ale zmocní se ho také pasáci a děvky, špioni a… atentátníci?

Thomas zezadu viděl, jak se starý muž napřimuje a otáčí.

„Pane vrchní inspektore, chci, abyste věděl, že generál de Gaulle je můj přítel. Hrozí-li jeho osobě sebemenší nebezpečí a pochází-li od občana této země, pak ho musíme zadržet. Od této chvíle budete pokračovat v pátrání co nejusilovněji.

Během hodiny pověřím vaše představené, aby vám poskytli veškerou podporu, která je v jejich moci. Nebudete omezován ani ve výdajích, ani v počtu pracovníků. Budete mít právo přibrat do svého týmu, kohokoli budete chtít, a budete mít přístup k veškeré úřední dokumentaci, která vám může při pátrání pomoci. Na můj osobní příkaz budete v této věci bez nejmenší výhrady spolupracovat s francouzskými orgány. Teprve až nabudete absolutní jistoty, že člověk, jehož se Francouzi snaží identifikovat a zatknout, není britský občan a ani se na britském území nezdržuje, můžete od dalšího pátrání upustit. To mi však osobně ohlásíte.

Budete-li mít vážné podezření, že Calthrop či kdokoli jiný s britským pasem je ten, koho Francouzi hledají, zatkněte ho. Ať je to kdokoli, musí být zadržen. Vyjadřuji se jasně?“

Jasněji to být nemohlo. Thomas pochopil, že premiérovi se donesla nějaká zpráva, která ho ke všem těmto rozkazům inspirovala. Tušil, že to nějak souvisí se záhadnou poznámkou o jistých lidech, kteří by si přáli, aby pátrání neuspělo. Ale s určitostí to nevěděl.

„Yes, sir,“ řekl.

Předseda vlády mu úklonem hlavy naznačil, že jejich rozhovor skončil. Thomas vstal a šel ke dveřím.

„Promiňte… pane předsedo.“

„Ano?“

„Na něco bych se rád zeptal. Není mi jasné, jestli si přejete, abych Francouzům řekl, že prošetřujeme tu dominikánskou historku o Calthropovi z jedenašedesátého roku.“

„Víte bezpečně, že vás jeho minulost opravňuje, abyste ho ztotožnil s tím, koho Francouzi hledají?“

„To právě nevím. Nemáme proti Charlesu Calthropovi nic než to, co se o něm před dvěma roky povídalo. Nevíme ještě, jestli Calthrop, kterého jsme celé odpoledne hledali, je člověk, který byl v lednu v jedenašedesátém v karibské oblasti. Jestli není, jsme tam, kde jsme byli.“

Premiér se na chvilku zamyslel.

„Nerad bych, abyste marnil čas svého francouzského kolegy informací pramenící z nepodložené historky dva a půl roku staré. Zdůrazňuji nepodložené, pane vrchní inspektore. Intenzivně pátrejte dál. Jakmile usoudíte, že máte o někom z těch Calthropů dostatek informací potvrzujících, že byl zapleten do případu generála Trujilla, neprodleně Paříž informujte a současně ho stíhejte, ať je kdekoli.“

„Ano, pane ministerský předsedo.“

„A řekněte, prosím, panu Harrowbymu, aby za mnou přišel. Vydám okamžitě potřebné příkazy.“

Do večera se situace v Thomasově kanceláři značně změnila. Vrchní inspektor si vytvořil pracovní skupinu ze šesti nejlepších detektivů zvláštního oddělení. Jednoho odvolal z dovolené, dva zbavil povinnosti hlídat dům člověka podezřelého, že předává tajné informace o výrobě anglických zbraní jednomu zahraničnímu vojenskému atašé. K nim přibral další dva, kteří mu včera pomáhali pátrat v archivu po bezejmenném teroristovi. Šestý měl náhradní volno, a když mu byl doručen rozkaz, aby se okamžitě hlásil u šéfa ZO, pracoval zrovna ve skleníku na zahrádce.

Thomas jim všem dal podrobné instrukce, zavázal je mlčením a bral jeden telefon za druhým. Kolem šesté večer našli na berním úřadě záznamy o daních Charlese Harolda Calthropa. Jeden detektiv pro ně zajel. Ostatní pátrali dál telefonicky a jednoho poslal Thomas na Calthropovu adresu, aby se u všech sousedů i v nejbližším obchodě přeptal, kde by mohl být. Ve fotolaboratoři jim udělali kopie podobenky, kterou Calthrop před čtyřmi roky přiložil k žádosti o pas, a každý teď měl jednu v kapse.

Záznamy o daních ukázaly, že hledaný nemá už rok žádné zaměstnání a že předtím byl rok v cizině. Skoro po celý fiskální rok 1960/61 byl zaměstnán u firmy, jejíž jméno Thomas znal; patřilo jednomu z předních britských výrobců a dovozců lehkých zbraní. Za hodinu už věděl, jak se jmenuje provozní ředitel továrny, a zastihl ho v jeho venkovském domě v Surrey, kde s oblibou přebývají lidé, kteří obchodují s akciemi. Hned si s ním domluvil schůzku, a když se nad Temží začalo stmívat, jeho služební jaguar se hnal po městě směrem k vesnici Virginia Water.

Patrick Monson vůbec nevypadal jako obchodník se smrtonosnými zbraněmi, ale Thomas si připomněl, že to tak zpravidla bývá. Dověděl se od něho, že Calthrop pracoval u jejich firmy necelý rok. Důležitější bylo, že v prosinci 1960 ho firma poslala na dvouměsíční cestu do Ciudad Trujillo, kde se měl pokusit prodat zásilku vyřazených armádních samopalů šéfovi Trujillovy policie. Thomas se na něho znechuceně díval.

A čemu budou sloužit dál, to už tě nezajímá, že, pomyslel si, ale nechal si to pro sebe. Proč Calthrop z Dominikánské republiky tak narychlo odjel?

Monsona otázka zřejmě překvapila. Přece proto, že Trujillo byl zabit, to je přirozené. Celý režim se v několika hodinách zhroutil. Co mohl od nového režimu čekat ten, kdo přijel prodat starému spoustu zbraní a munice? Samozřejmě musel pryč.

Thomas přemýšlel. Mělo to svou logiku. Podle Monsona Calthrop tvrdil, že když přišla zpráva o generálově zavraždění, seděl právě v kanceláři Trujillova policejního šéfa. Ten prý zbledl a okamžitě odjel do svého sídla, kde měl stále pohotově letadlo s pilotem. Za několik hodin řádily v ulicích davy a hledaly zastánce starého režimu. Calthrop musel uplatit jednoho rybáře, aby ho z ostrova odvezl ve člunu.

Proč potom Calthrop od firmy odešel? Byl propuštěn, zněla odpověď. Proč? Monson chvíli soustředěně uvažoval. Pak řekl:

„Pane vrchní komisaři, prodávat zbraně z druhé ruky je vysoce konkurenční záležitost. Jde při tom takříkajíc o krk. Vědět, jaké zboží kdo nabízí a kolik za ně chce, může mít zásadní význam pro konkurenci, která chce s týmž zájemcem uzavřít podobný obchod. Řekněme prostě, že jsme nebyli zcela přesvědčeni o Calthropově loajálnosti vůči naší firmě.“

Cestou do města Thomas znovu uvažoval, co mu Monson řekl. Calthropovo vysvětlení, proč z Dominikánské republiky tak rychle zmizel, bylo logické. Historku, která ho podle hlášení karibského rezidenta SIS uváděla do souvislosti s atentátem, to nepotvrzovalo. Spíše popíralo.

Jenže Calthrop byl podle Monsona člověk, který dokázal hrát dvojí hru. Co když oficiálně přijel za obchodem jako zplnomocněný zástupce zbrojařské firmy, ale současně byl placen revolucionáři?

Jedna věc, kterou Monson řekl, Thomasovi neladila; když prý Calthrop u jejich firmy nastoupil, příliš se ve zbraních nevyznal. Atentátník by přece musel být odborník, ne? Ale také se to mohl v zaměstnání naučit. Jenže kdyby byl začátečník, proč by si ho protitrujillovští partyzáni najali, aby jediným výstřelem zastavil naplno rozjeté diktátorovo auto? A najali ho vůbec? Co když Calthrop řekl své firmě pravdu?

Thomas pokrčil rameny. Nedalo se to ani dokázat, ani vyloučit. Jsem tam, kde jsem byl, pomyslel si trpce.

Ale v kanceláři ho čekala zpráva, která jeho názor změnila. Přinesl ji detektiv, pověřený pátráním v okolí Calthropova bytu.

Zastihl jeho nejbližší sousedku, která byla celý den v práci. Ta uvedla, že pan Calthrop odjel před několika dny a řekl, že bude cestovat po Skotsku. Na zadním sedadle auta, které stálo před domem, viděla cosi jako rybářské pruty.

Rybářské pruty? Vrchnímu inspektorovi náhle přejel mráz po zádech, přestože v kanceláři bylo teplo. Když detektiv domluvil, vstoupil další.

„Šéfe?“

„Ano?“

„Zrovna mi něco napadlo.“

„Ven s tím.“

„Umíte francouzsky?“

„Ne, vy ano?“

„Ano, moje matka byla Francouzka. Ten atentátník má krycí jméno Šakal, že?“

„No a co?“

„Šakal se totiž francouzsky píše Chacal. CHA-CAL. Chápete? Třeba je to jen náhoda. Přece by to byl děsný cvok, kdyby si vybral krycí jméno z počátečních slabik svého pravého…“

„Já mezek,“ řekl Thomas a mohutně kýchal. Pak popadl telefon.

15

Třetí porada na ministerstvu vnitra v Paříži začala něco po desáté, protože ministr přišel pozdě; cestou z diplomatické recepce uvízl jeho vůz v dopravní zácpě. Jakmile zaujal své místo, pokynul, že jednání může začít.

Nejdříve přednesl krátkou a věcnou zprávu generál Guibaud ze SDECE. Rezidenti tajné služby v Madridu našli bývalého nacistického vraha Kassela. Žije v ústraní, v nejvyšším poschodí jednoho madridského domu, je společníkem prosperující firmy, která patří dalšímu bývalému veliteli SS-komanda, a pokud se podařilo zjistit, nemá s OAS žádné styky. Madridská kancelář SDECE ho však vede v evidenci už delší dobu a soudí, že s OAS nespolupracoval ani v minulosti.

Vzhledem k svému věku, stále silnějšímu kloubovému revmatismu, který mu znesnadňuje chůzi, a nadměrném požívání alkoholu nepřipadá jako Šakal v úvahu.

Když generál domluvil, všichni obrátili oči ke komisaři Lebelovi. Ale jeho hlášení je nepotěšilo. Během dne dostala kriminální policie další informace ze tří států, které před čtyřiadvaceti hodinami připustily jisté možnosti.

Z Ameriky přišla zpráva, že „Ušák“ Arnold obchoduje se zbraněmi a je právě v Kolumbii, kde se jako zástupce jedné severoamerické firmy pokouší prodat šéfovi štábu vyřazené útočné pušky AR-10, používané kdysi v armádě Spojených států. V Bogotě ho však nepřetržitě sleduje CIA a zatím nic nenasvědčuje tomu, že by měl v plánu něco jiného než tuto transakci, přestože ji Spojené státy oficiálně neschvalují.

Bližší údaje o Arnoldovi jim nicméně telexem poslali, a právě tak o Marku Vitellinovi. Z těch vyplývalo, že Vitellino, dosud nezvěstný, měří jen 162 cm, má robustní, podsaditou postavu, havraní vlasy a snědou pleť. Protože se podstatně liší od popisu Šakala, který poskytl recepční ve vídeňském penzionu, lze podle Lebelova názoru vyloučit i jeho.

V Jižní Africe bylo zjištěno, že Piet Schuyper je v současné době velitelem soukromé armády, kterou si vydržují majitelé diamantových dolů v jednom západoafrickém státě Britského společenství. Jeho povinností je střežit hranice obrovských území, která společnosti patří, a soustavně odrazovat nelegální hledače diamantů, kteří by je chtěli překročit. Jeho zaměstnavatelé se neptají, jakých metod při tom používá, a jsou s jeho prací spokojení. Potvrdili jeho přítomnost; je prokazatelně v západní Africe.

Belgická policie pátrala po svém žoldnéřovi. V archivu našla zprávu z jednoho belgického vyslanectví v karibské oblasti, podle níž byl někdejší zaměstnanec Katangy před čtvrt rokem zabit v hospodské rvačce v Guatemale.

Lebel dočetl poslední zprávu, kterou měl ve složce před sebou. Když vzhlédl, viděl, že se na něho upírá čtrnáct párů očí, většinou hrozivě a nepřátelsky.

„Alors rien?“ zeptal se za všechny plukovník Rolland.

„Bohužel nic,“ přisvědčil Lebel. „Všechny ty možnosti zřejmě selhaly.“

„Zřejmě selhaly,“ opakoval po něm kysele Saint-Clair. „A na to jsme potřebovali vaši čistě detektivní práci? Aby všechno selhalo?“ Zlostně blýskl očima po obou detektivech, Bouvierovi a Lebelovi, protože rychle vycítil, že atmosféra kolem stolu je mu příznivá.

„Znamená to, pánové,“ vyjádřil se ministr v množném čísle, aby naznačil, že mluví k oběma policejním komisařům, „že jsme tam, kde jsme byli? Prostě na začátku?“

„Bohužel,“ odpověděl Lebel. Bouvier vyrukoval na jeho obranu.

„Můj kolega pátrá prakticky beze všech stop a vodítek po jednom z nejnepolapitelnějších lidí na světě. Takoví o sobě nerozhlašují, co dělají, nebo kde se zdržují.“

„Toho jsme si, pane komisaři, vědomi,“ opáčil chladně ministr. „Jenže…“

Přerušilo ho zaklepání na dveře. Ministr se zamračil; dal příkaz, aby je nikdo nerušil, ledaže by šlo o něco mimořádně naléhavého.

„Vstupte.“

Ve dveřích se nesměle objevil jeden z ministerských vrátných.

„Mes excuses, monsieur le Ministre. Telefonický hovor pro pana komisaře Lebela. Z Londýna.“ Protože cítil, jak všechny rozladil, dodal omluvně: „Prý je to naléhavé…“

Lebel vstal. „Dovolíte, pánové?“

Za pět minut se vrátil. Atmosféra byla stejně ledová, jako když odcházel; zřejmě se za jeho nepřítomnosti dohadovali, co dělat dál. Právě pronášel nesmiřitelně obžalobnou řeč plukovník Saint-Clair, ale když si Lebel sedl, rychle ji skončil. Malý komisař měl v ruce obálku, popsanou na rubu poznámkami.

„Myslím, pánové, že konečně máme jméno člověka, kterého hledáme,“ začal.

Za půl hodiny skončila porada v téměř bezstarostné atmosféře. Když Lebel podal zprávu o telefonickém vzkazu z Londýna, přítomní si sborově oddechli; znělo to jako vlak, který po dlouhé cestě dorazí na nádraží. Konečně každý věděl, co může udělat. Během půlhodiny se shodli, že není problém prohledat v co největší tichosti Francii, najít Charlese Calthropa, a bude-li třeba, zlikvidovat ho.

Všechny dostupné podrobnosti o Calthropovi dostanou sice až ráno telexem, ale zatím může ústřední registrace projít kilometry svých regálů a hledat jeho hraniční a hotelovou přihlášku. Policejní prefektura ověří ve svém archivu, není-li ubytován v některém hotelu v Paříži.

Státní bezpečnost rozešle jeho jméno a popis do všech hraničních přechodů, přístavů a letišť s příkazem, aby byl zadržen hned, jak vstoupí na francouzskou půdu.

A pokud ještě ve Francii není, nevadí. Do jeho příjezdu bude všechno co nejpřísněji utajeno, takže až se objeví, padne jim do rukou.

„Tu kreaturu, co si říká Calthrop, už máme v hrsti,“ řekl plukovník Raoul Saint-Clair své milence, když s ní té noci ulehl.

A než ho Jacqueline pracně uspokojila a uspala, hodiny nad krbem odbíjely dvanáct a začínal 14. srpen.

Vrchní inspektor Thomas se ve své kanceláři rozhlédl po šesti detektivech, které svolal, když domluvil s Paříží. Za oknem odbíjel do tiché letní noci Big Ben. Byla půlnoc.

Dával jim instrukce celou hodinu. Jednomu přikázal prošetřit Calthropovo mládí; kde bydlí jeho rodiče, pokud žijí; kam chodil do školy; a pokud měl brannou výchovu, jak střílel. Zvláštní znamení, osobní záliby, atd.

Druhému uložil zjistit, co dělal Calthrop, když vyšel ze školy; jak se projevoval v prezenční službě, jaké měl výsledky ve střelbě, kde pracoval po vojně a co je o něm známo až do doby, kdy ho propustila zbrojařská firma pro podezření z dvojí hry.

Další dva měli vypátrat, co dělal od října 1961, kdy odešel z posledního doloženého zaměstnání. Kde byl, s kým se stýkal, jaký měl příjem a odkud; protože nebyl nikdy policejně vyšetřován a neexistovaly otisky jeho prstů, potřeboval Thomas všechny jeho dosažitelné fotografie z poslední doby.

Poslední dva měli pátrat, kde je Calthrop teď. Prohledat celý byt, nejsou-li tam otisky prstů, zjistit, kde koupil auto, ověřit, zda mu byl vystaven řidičský průkaz v Londýně nebo v jiném městě. Zjistit vůz, značku, stáří a barvu, poznávací číslo. Vyzvědět, kde garážoval a zda se chystal na delší cestu autem, prověřit lodní transfer automobilů přes La Manche, obejít všechny letecké společnosti, kde si mohl rezervovat letenku, ať už kamkoli.

Všech šest detektivů si jeho rozkazy podrobně zapisovalo. Když skončil, vstali a vyšli jeden po druhém z kanceláře. Venku se na sebe poslední dva po očku podívali.

„Nenamáčet, vyčistit a scelit,“ řekl jeden. „Práce jak na kostele.“

„Divné je,“ podotkl druhý, „že nám starý nechce říct, nač to vlastně všechno potřebuje.“

„Jedno je jisté. Taková akce musela přiletět z nejvyšších míst. Člověk by řekl, že ten chlap chce odprásknout krále siamského.“

Vzbudit soudce a nechat si podepsat povolení k prohlídce byla otázka několika minut. Brzy po půlnoci, zatímco utahaný Thomas klimbal v kancelářském křesle a ještě utahanější Claude Lebel pil ve své kanceláři silnou černou kávu, pročesávali dva muži ze zvláštního oddělení Calthropův byt jakoby nejjemnějším hřebínkem.

Oba byli experti. Začali zásuvkami, jednu po druhé systematicky vysypali na prostěradlo a třídili, co v ní našli. Potom se dali do stěn bezzásuvkového psacího stolu pro případ, že by v nich byly tajné skrýše. Pak přišel na řadu ostatní nábytek, včetně čalounění. Než skončili, vypadal byt jako slepičárna, kterou se přehnala smečka lišek. Jeden si vzal do práce obývací pokoj, druhý ložnici. Potom kuchyni a koupelnu.

Když prohledali nábytek, čalouny, polštáře, pláště a obleky ve skříních, pustili se do podlah, stropů a stěn. V šest ráno byl byt vymeten do posledního koutku. Na chodbě si šuškali vyjevení sousedé, kteří se shlukli před zavřenými dveřmi Calthropova bytu. Ale když se z bytu vynořila dvojice detektivů, zmlkli.

Jeden nesl kufr plný Calthropových písemností a osobních věcí. Sešel na ulici, skočil do čekajícího policejního automobilu a vrátil se k inspektoru Thomasovi. Druhý zahájil dlouhou řadu výslechů. Začal se sousedy, protože věděl, že za chvíli budou muset do práce. Obchody si nechal na později.

Thomas se chvíli hrabal ve věcech rozhozených po podlaze své kanceláře jako na trhu. Detektiv z té všehochuti vytáhl tenkou modrou knížku, odnesl si ji k oknu a ve světle vycházejícího slunce v ní zalistoval.

„Šéfe, podívejte.“ Zabodl prst do jedné stránky pasu, který držel před sebou. „Vidíte?… República Dominicana Aeropuerto Ciudad Trujillo, diciembre 1960, entrada… Tak tam přece byl. Je to on.“

Thomas vzal pas, nahlédl do něho a zamyšleně se podíval z okna.

„To je, kamaráde. Ale uvědomujete si, že máme jeho pas v ruce?“

„No jo, do…“ vyhrkl detektiv, když mu to došlo.

„Přesně tak,“ doplnil ho zbožně vychovaný Thomas, který klel jen málokdy. „Když necestuje s tímhle pasem, tak s jakým? Zavolejte mi Paříž.“

To už byl Šakal padesát minut na cestě a Milán měl daleko za sebou. Střechu alfy si stáhl; autostráda 7 z Milána do Janova tonula v ranním slunci. Po široké rovné dálnici mohl jet skoro stotřicítkou a držet ručičku tachometru těsně pod červeným pásmem. Chladivý vítr mu divoce pohazoval světlými vlasy kolem hlavy, ale oči mu chránila tmavá skla.

Podle automapy měl k francouzské hranici u Ventimiglie ještě sto deset kilometrů a přes polovinu předpokládané dvouhodinové cesty už absolvoval. V Janově se trochu zdržel mezi náklaďáky, které kolem sedmé vyjížděly k přístavu, ale v 7.15 uháněl po A 10 k San Remu a hranicím.

Když v 7.50 dorazil k nejospalejšímu hraničnímu přechodu, na silnici už bylo plno aut a čím dál větší vedro.

Po půlhodinovém čekání ve frontě mu pokynuli, aby předjel k celní kontrole. Policista, kterému podal pas, si jej pozorně prohlédl, zahučel „Un moment, monsieur,“ a zmizel v celnici.

Za několik minut se vrátil s civilem, který držel pas.

„Bonjour, monsieur.“

„Bonjour.“

„To je váš pas?“

„Ano.“

I civil si pas pozorně prohlížel.

„Za jakým účelem jedete do Francie?“

„Jako turista. Ještě jsem nebyl na Cote d’Azur.“

„Rozumím. Auto je vaše?“

„Ne. Z půjčovny. Byl jsem v Itálii na obchodní cestě a v Miláně mi nečekaně zbyl volný týden. Proto jsem si najal vůz na malý výlet.“

„Rozumím. Máte od něho doklady?“

Šakal předložil mezinárodní řidičský průkaz, potvrzení z půjčovny a pojistky. Civil si všechno prohlédl.

„Máte zavazadla, monsieur?“

„Ano, tři v kufru a jedno příruční.“

„Přineste je, prosím, na celnici.“

A odešel. Policista pomohl Šakalovi vyložit zavazadla a spolu je odnesli dovnitř.

Před odjezdem z Milána vytáhl vojenský plášť, staré kalhoty a boty André Martina, vymyšleného Francouze, jehož doklady byly zašity v podšívce třetího kufru, smotal je a zastrčil dozadu do prostoru pro zavazadla. Oblečení z dalších dvou kufrů rozdělil do všech tří. Medaile měl v kapse.

Dva celníci mu prohledávali kufr za kufrem. Zatím vyplňoval tiskopis pro turisty přijíždějící do Francie. Zřejmě nic podezřelého nenašli. Chvíli napětí prožil, když zvedli nádobky s barvami na vlasy. Pro jistotu je přelil do lahviček od speciální vody po holení. Ta tehdy ještě nebyla ve Francii v módě, byla to novinka rozšířená hlavně v Americe. Viděl, jak se na sebe celníci podívali, ale pak lahvičky do kufříku vrátili.

Koutkem oka si všiml, že venku prohlíží další policista kufr a kapotu alfy. Pod vůz se naštěstí nepodíval. Rozbalil starý plášť a kalhoty, které našel v kufru, znechuceně se na ně podíval, ale usoudil, že plášť slouží na přikrytí kapoty za zimních nocí a staré hadry na převlečení, kdyby bylo třeba cestou vůz opravovat. Vrátil je na místo a kufr zavřel.

Když Šakal vyplnil formulář, celníci zavřeli jeho zavazadla a pokynuli civilovi. Ten si přihlášku vzal, přečetl a srovnal s pasem. Pak mu pas vrátil.

„Merci, monsieur. Bon voyage.“

Za deset minut se alfa vřítila na východní předměstí Mentonu. Po uklidňující snídani v kavárně, odkud bylo vidět na starý přístav a na zátoku s jachtami, vyrazil Šakal po pobřežní silnici k Monaku, Nice a Cannes.

Vrchní inspektor Thomas si ve své londýnské kanceláři zamíchal hustou černou kávu a přejel si rukou po zarostlé bradě. Před sebou měl dva detektivy, které pověřil hledáním Calthropa. Všichni tři čekali na příchod mimořádné posily, složené ze šesti seržantů zvláštního oddělení, jejichž uvolnění Thomas hodinu telefonicky vyřizoval.

Krátce po deváté, když nastoupili do služby a dověděli se, že jsou přeřazeni k Thomasovi, se začali jeden po druhém hlásit. Když přišel šestý a poslední, Thomas jim vysvětlil, oč jde.

„Podívejte se, hledáme jednoho člověka. Není nutné, abych vám říkal proč, to pro vás není důležité. Důležité je, abychom ho našli, a to rychle. Víme už, nebo si myslíme, že víme, že je momentálně v zahraničí. A podle všeho s falešným pasem. Takhle vypadá.“ Rozdal jim zvětšené kopie podobenky z Calthropovy žádosti o pas. „Nebo vypadal. Protože svůj vzhled zřejmě změnil. Vy půjdete na pasový úřad a sepíšete si všechny, kdo za posledních padesát dnů požádali o pas. Když nic nenajdete, projdete předešlých padesát dnů. Bude to pořádná fuška.“

Stručně popsal metodu, jakou se nejběžněji získává falešný pas. Byla to ta, kterou použil Šakal.

„Důležité je,“ řekl nakonec, „nezůstat jen u rodných listů. Musíme ověřit i úmrtní listy. Takže až všechny žádosti sepíšete, přesunete se z pasového úřadu do matričního, sednete si, rozdělíte si jména žadatelů a začnete probírat úmrtní listy. Kdybyste zjistili, že o pas požádal nějaký nebožtík, bude to nejspíš on. Můžete odejít.“

Osm mužů odpochodovalo a Thomas zavolal napřed na pasový a pak na matriční úřad, aby jeho lidem vyšli všemožně vstříc.

Když se o dvě hodiny později holil vypůjčeným elektrickým strojkem zapojeným do zásuvky pro stolní lampu, zazvonil telefon. Detektiv, který skupinu vedl, hlásil, že za posledních sto dnů bylo podáno osm tisíc jedenačtyřicet žádostí o nové pasy. Prostě letní sezona, dodal na vysvětlenou. Dovolené. A to bývá žádostí vždycky víc.

Bryn Thomas zavěsil a zatroubil do kapesníku.

„Odporné léto,“ řekl.

Necelou hodinu před polednem dojel Šakal do centra Cannes. Jako obvykle se rozhlížel po nejlepších hotelech a za chvíli zastavil před vchodem do Majestiku. Přičísl si vlasy a vešel do vestibulu.

Na oběd bylo brzy, takže většina hostů se ještě nevrátila a v hale byl klid. Díky svému elegantnímu lehkému obleku a sebevědomému vystupování působil jako anglický džentlmen, a když se zeptal zřízence, kde jsou telefonní kabiny, nikoho to neudivilo. Žena za přepážkou, která oddělovala telefonní ústřednu od vchodu do šatny, ochotně vzhlédla.

„Prosím Paříž, MOLITOR 5901,“ řekl.

Za chvíli pokynula, aby šel do kabiny vedle ústředny, a dívala se, jak za sebou zavírá zvukotěsné dveře.

„Alló, ici Chacal.“

„Alló, ici Valmy. Chválabohu, že voláte. Už dva dny vás hledáme.“

Kdyby se někdo díval skleněnými dveřmi do kabiny, viděl by, jak Angličan se sluchátkem v ruce znehybněl a zamračil se. Hovor trval deset minut, ale on většinou jen poslouchal a mlčel. Občas pohnul rty, jak se na něco krátce, úsečně zeptal. Nikdo se však nedíval; telefonistka byla zabrána do milostného románu. Znovu si ho všimla, teprve když náhle stanul u přepážky, vysoký jako hora, a obrátil k ní obličej zpola zakrytý tmavými brýlemi. Z počitadla na zapojovací desce přečetla poplatek za hovor a host zaplatil.

Na terase s výhledem na Croisette a na třpytivé moře, kde dováděli a povykovali snědí naháči, si objednal konvici kávy. Dlouze vdechl cigaretový kouř a zamyslel se.

Zprávě o Kowalském rozuměl; pamatoval si těžkopádného Poláka z vídeňského hotelu. Ale nechápal, odkud mohl Kowalski, který zůstal za dveřmi, znát jeho krycí jméno a vědět, k čemu ho najali. Možná že si to francouzská policie domyslela. Možná že to Kowalski vycítil, protože i on se živil zabíjením, jenže neinteligentně a neotesaně.

Musí všechno zvážit. Valmy mu radí nechat toho a vrátit se, ale přiznává, že není z Říma zmocněn akci zrušit. To, co se stalo, dává Šakalovi za pravdu: bezpečnostním opatřením OAS se absolutně nedá věřit. Ale něco OAS neví, a neví to ani francouzská policie. Nevědí, že cestuje pod cizím jménem, s pasem, který je na toto jméno úředně vystaven, a že má v zásobě ještě troje falešné doklady včetně dvou cizineckých pasů a ke všem náležitý převlek.

Oč se může ten komisař Lebel, o kterém Valmy mluvil, opřít? O povšechný popis: vysoký blondýn, cizinec. Takových jsou ve Francii v srpnu jistě tisíce. Všechny zatknout nemohou.

Druhá výhoda je, že francouzská policie pátrá po člověku s pasem Charlese Calthropa. Ať si tedy pátrá, bůh s ní. On je Alexander Duggan a může to dokázat.

Teď, když je Kowalski mrtev, neví už nikdo, ani Rodin a jeho družina, kdo je a kde je. Konečně může pracovat čistě na vlastní pěst, a to vždycky chtěl.

Ale riziko se zvýšilo, to je nesporné. Vyzradilo se, že má být spáchán atentát, a teď půjde proti bezpečnostnímu valu, který bude dvojnásob ve střehu. Jde o to, může-li jeho plán obstát i při zvýšené policejní ostražitosti. Pečlivě všechno zvážil a řekl si, že může.

Ale zbývalo ještě rozhodnutí, a k němu musel dospět. Vrátit se, nebo pokračovat? Vzdát to znamená tahanice s Rodinem a jeho smečkou o to, komu patří čtvrt milionu dolarů, poukázaných na jeho konto v Curychu. Odmítne-li zálohu vrátit, bez váhání ho vystopují, vytlučou z něho podpis, kterým peníze z konta uvolní, a pak ho oddělají. Utíkat a skrývat se před nimi by stálo peníze, spoustu peněz, možná všechno, co má.

Pokračovat znamená stále znovu riskovat, tak dlouho, dokud nebude mít atentát za sebou. A couvnout v poslední chvíli by bylo těžší.

Přinesli mu účet, pohlédl na něj a užasl. Vydřidušské ceny! Na takový život musí být člověk boháč, mít dolary a dolary a zase dolary. Rozhlédl se po démantovém moři, po pružných opálených dívkách na pláži, po šumících cadillacích a vrčících jaguarech, které klouzaly po Croisette, po snědých mládencích za jejich volanty, kteří se jedním okem dívali na cestu a druhým hledali na chodníku kořist. Právě o tom tak dlouho snil, už tenkrát, když tiskl nos na výkladní skříně cestovních kanceláří a hltal očima plakáty, které ukazovaly jiný život, jiný svět, daleko od ubíjejícího dojíždění, od průklepů trojmo, od svorek na papír a vlažného čaje. V posledních třech letech toho skoro dosáhl, aspoň občas. Zvykl si dobře se oblékat, nákladně jíst, mít luxusní byt, sportovní vůz, elegantní ženy. Vrátit se znamenalo všechno ztratit.

Šakal zaplatil a přidal štědré spropitné. Nasedl do alfy a rozjel se od Majestiku do francouzského vnitrozemí.

Komisař Lebel seděl za stolem a měl pocit, že v životě nespal a spát nebude. V koutě na polním lůžku mohutně chrápal Lucien Caron, který celou noc řídil pátrání francouzských orgánů po Charlesi Calthropovi. Za svítání ho Lebel vystřídal.

Na stole mu rostla hromada hlášení z institucí, které evidovaly pobyt cizinců ve Francii. Byly prohledány všechny záznamy od začátku roku, ale žádným hraničním přechodem nikdo toho jména neprošel. V žádném francouzském hotelu, v Paříži ani mimo Paříž, se host s tímto jménem nebo pod tímto jménem neubytoval. Nebyl na žádném seznamu nežádoucích cizinců ani na sebe francouzské úřady ničím neupozornil.

Po každém hlášení řekl Lebel unaveně tomu, kdo je podával, aby hledali ve starších záznamech a v ještě starších. Kdyby zjistili, že Calthrop byl ve Francii někdy dřív, dalo by se z toho vyvodit, má-li nějaké oblíbené místo, hotel nebo známé, u kterých se může ubytovat; třeba je tam i tentokrát, jenže se vydává za někoho jiného.

Ráno mu volal Thomas z Londýna a zasadil další ránu jeho nadějím, že by unikajícího teroristu mohli brzy dopadnout. Znovu padla slova „jsme tam, kde jsme byli“, naštěstí jen mezi ním a Caronem. Účastníci večerních porad ještě nevěděli, že Calthropovy stopy zřejmě nikam nevedou. To jim dnes v deset večer bude muset teprve říct. Nepřijde-li s nějakou náhradou za Calthropa, ví, co ho čeká: další Saint-Clairovy posměšky a tiché výčitky ostatních.

Utěšovaly ho jen dvě věci. Jednak to, že mají aspoň Calthropův podpis a pasovou fotografii. Cestuje-li na falešný pas, dost asi svůj vzhled změnil, ale lepší něco než nic. A za druhé, že nikdo z účastníků porady nemůže vymyslet nic lepšího než to, s čím už začal: hledat, hledat, hledat.

Carona napadlo, že britská policie možná Calthropa překvapila, zrovna když z bytu odešel pro něco do města; že jiný pas nemá; a že to tedy vzdal a celou akci zrušil.

Lebel vzdychl.

„To bychom měli velkou kliku,“ řekl svému asistentovi, „ale na to nespoléhejte. Britské zvláštní oddělení hlásí, že všechny jeho mycí a holicí potřeby z koupelny zmizely. Sousedce řekl, že jede na delší dobu rybařit. Když nechal pas doma, znamená to, že už jej nepotřeboval. Nepočítejte, že bude dělat jednu chybu za druhou. Začínám mít před Šakalem respekt.“

Muž, kterého hledala policie dvou států, se rozhodl, že se vyhne jak dopravní zácpě na vražedném úseku pobřežní silnice mezi Cannes a Marseille, tak jižnímu úseku silnice RN 7, která vede z Marseille do Paříže. Věděl, že v srpnu se obě mění v pravé motorizované peklo.

Dugganovy doklady mu dávaly jistotu a sebevědomí; řekl si, že se k severu vydá přímořskými Alpami, kde je ve výškách vzduch chladnější, a burgundskými kopci. Nemusel spěchat, protože den, který si pro atentát vybral, se dosud nepřiblížil, a věděl, že přijel do Francie s poněkud větším předstihem, než měl původně v plánu.

V Cannes zahnul rovnou na sever a po RN 85 projel pitoreskní město parfémů Grasse a potom Castellane, kde divoká řeka Verdon, zkrocená o několik kilometrů výš vysokou přehradou, teče pokorně dál až k soutoku s Durance.

Z Castellane se rozjel do Barreme a k malému lázeňskému městu Digne. Výheň provensálské roviny už měl za sebou a horský vzduch byl příjemně studený i v horku. Když zastavil, cítil, jak slunce praží, ale při jízdě ho vítr osvěžoval jako chladivý deštík provoněný borovicemi a kouřem ze statků, kde se topí dřevem.

Když projel Digne, přejel přes Durance a poobědval v malém, ale útulném hostinci nad řekou. Po dalších sto kilometrech se Durance proměnil v šedého a slizkého hada, mělce syčícího v kamenitém, na slunci vybledlém korytě u Cavaillonu a Plan d’Orgonu. Ale i tady v horách to byla řeka jaksepatří, studená a plná ryb, se stinnými travnatými břehy, které se její zásluhou zelenaly ještě víc.

Odpoledne projel po dlouhé, zklikacené RN 85 Sisteronem a stále proti proudu Durance až tam, kde se silnice rozdvojovala a RN 85 vedla dál na sever. Za soumraku vjel do malého města jménem Gap. Mohl jet do Grenoblu, ale řekl si, že nemá naspěch a že v srpnu dřív najde nocleh v menším městě; měl by se poohlédnout po nějakém hotelu ve venkovském stylu. Nedaleko našel hotel U jelena, který měl zářivě bílé lomenice a býval kdysi loveckým útulkem vévody savojského. Atmosféru rustikální pohody a dobré kuchyně si uchoval až do dnešních dnů.

Několik pokojů tam ještě bylo volných. S požitkem se vykoupal – po jeho obvyklých sprchách to byla příjemná změna a vzal si hedvábnou košili, světle šedý oblek a pletenou kravatu. Pokojská, kterou si získal několika neodolatelnými úsměvy, mu slíbila vyčistit a vyžehlit kostkovaný oblek, který na sobě měl celý den; zítra si jej chtěl obléci zas.

Večeře se podávala v jídelně obložené dřevem, odkud byl krásný výhled na lesní stráň, rozezvučenou cikádami ukrytými mezi borovicemi. Bylo teplo a teprve v polovině večeře si jedna dáma, která měla šaty bez rukávů a s velkým výstřihem, postěžovala vrchnímu, že otevřenými okny táhne dovnitř chladný vzduch.

Když se ho vrchní zeptal, zda by mu nevadilo, kdyby okno u jeho stolu zavřel, Šakal se ohlédl k dámě, na jejíž prosbu maitre d’hotel okno zavřel, a mírně se dámě uklonil. Odpověděla mu chladným úsměvem.

Večeře byla pohádková. Vybral si říčního pstruha na rožni a tournedos opékané na dřevěném uhlí s fenyklem a tymiánem. K tomu víno, místní Cótes du Rhóne, plné, bohaté a v láhvi bez viněty. Zřejmě je přinesli rovnou od sudu, což byla specialita podniku, vin de la maison. Pila je většina hostů, a nelitovali. Když dojedl zmrzlinový pohár, slyšel, jak dáma za ním tiše a velitelsky oznamuje vrchnímu, že si kávu vypije v salonku, a jak ji vrchní uctivě oslovuje „Madame la baronne“. Po chvíli si Šakal rovněž objednal kávu do salonku a zvedl se od stolu.

Z matričního úřadu Somerset House telefonovali vrchnímu inspektorovi Thomasovi ve 22.15. Seděl v kanceláři u otevřeného okna a zadumaně hleděl do ztichlé ulice. Do těchto míst se za noční zábavou nechodilo ani nejezdilo. Všude kolem čněly němé, slepé, lhostejné úřady. Jen v anonymním bloku, kde sídlilo zvláštní oddělení, svítila světla dlouho do noci jako vždy.

O necelé dva kilometry dál, na rušném Strandu, svítila podobně okna v oddělení matričního úřadu, kde jsou uloženy úmrtní listy milionů zesnulých Britů. Tam se na Thomasův příkaz hrbilo šest seržantů a dva inspektoři nad haldami listin a každou chvíli vstávali a s matričním úředníkem, který měl už být dávno doma, šli podél regálů s nablýskanými pořadači, aby ověřili další jméno.

Telefonoval detektiv, který skupinu vedl. Měl unavený, ale přece jaksi optimistický hlas, jako by doufal, že to, co řekne, jim ušetří úmorné hledání dalších stovek úmrtních listů, které neexistují, protože ověřovaní držitelé pasů dosud žijí.

„Alexander James Quentin Duggan,“ oznámil stručně Thomasovi.

„Co je s ním?“

„Narozen 3. dubna 1929 v Sambourne Fishley, farnost sv. Marka. Normální cestou a na běžném tiskopise žádal letos 14. července o pas. Následujícího dne mu byl vystaven a 17. července odeslán poštou na adresu uvedenou v žádosti. Zřejmě byla jen krycí.“

„Proč?“ zeptal se Thomas netrpělivě. Neměl rád, když ho někdo napínal.

„Protože Alexander James Quentin Duggan zahynul při dopravní nehodě ve své rodné obci ve věku dvou let a šesti měsíců, a to 8. listopadu 1931.“

Thomas chvíli přemýšlel.

„Kolik pasů vydaných za posledních sto dnů vám zbývá projít?“ zeptal se.

„Ještě asi tři stovky,“ ozvalo se z telefonu.

„Ostatní ať zůstanou a projdou zbytek, pro případ, že by se ještě nějaký podvodník našel,“ přikázal mu Thomas. „Velení předejte svému kolegovi a jeďte prověřit adresu, na kterou pas poslali. Až ji najdete, okamžitě mi to hlaste. Bydlí-li tam někdo, vyslechněte ho. Všechny údaje o podezřelém Dugganovi mi přivezete. A taky fotografii, kterou k žádosti přiložil. Chci vidět, jak ten Calthrop v novém převleku vypadá.“

Krátce před jedenáctou volal detektiv znovu. Na uvedené adrese je malá trafika za Hyde Parkem, jedna z těch, co mají za výlohou kartičky s adresami prostitutek. Probuzený trafikant, který bydlí v prvním patře, přiznal, že často přebírá poštu pro zákazníky, kteří nemají stálou adresu. Tím si trochu přivydělává. Na stálého zákazníka jménem Duggan si nevzpomíná, ale je možné, že u něho byl jen dvakrát, jednou domluvit převzetí pošty a podruhé pro obálku, která ho tam čekala. Inspektor mu ukázal Calthropovu fotografii, ale trafikant ho nepoznal. Dále mu ukázal Dugganovu fotografii z pasového úřadu; na toho prý si snad vzpomíná, ale přísahat na to nemůže. Možná že ten člověk měl tmavé brýle. Pánové, kteří si do trafiky přijdou koupit vystavené erotické obrázkové časopisy, mívají většinou tmavé brýle.

„Sbalte ho,“ rozkázal Thomas, „a pak přijeďte ke mně.“

Zavěsil a objednal si Paříž.

I tentokrát dostal spojení, když byla večerní porada na ministerstvu v plném proudu. Komisař Lebel na ní vyložil, že Calthrop určitě není ve Francii pod svým jménem, ledaže by se dal propašovat v rybářském člunu anebo překročil hranice na nějakém odlehlém místě. Osobně si myslí, že profesionál by to nedělal, protože nejbližší policejní kontrola by mohla zjistit, že nemá doklady v pořádku, to jest, že nemá v pase vstupní razítko, a zadržet ho.

Kromě toho se v žádném francouzském hotelu žádný Charles Calthrop neubytoval.

Tato fakta potvrdili šéf ústřední registrace, šéf státní bezpečnosti a pařížský policejní prefekt, takže se o nich nediskutovalo.

Lebel uvedl, že jsou dvě možnosti. Prvá, že si Calthrop falešný pas vůbec neopatřil, protože si myslel, že je mimo podezření. V tom případě ho policejní prohlídka bytu zaskočila. V tuto možnost však komisař nevěří, protože detektivové vrchního inspektora Thomase zjistili, že jeho šatník je neúplný, zásuvky s prádlem poloprázdné a že zmizely mycí a holicí potřeby, což znamená, že ze svého londýnského bytu odjel na předem připravenou cestu. To potvrdila i sousedka, které Calthrop řekl, že jede autem na výlet do Skotska. Ani britská, ani francouzská policie nemá důvod věřit, že tam skutečně jel.

Druhá možnost je, že si Calthrop sehnal falešný pas, a to právě britská policie prošetřuje. V tom případě buď ještě není ve Francii a dokončuje své přípravy někde jinde, anebo se už do Francie nepozorovaně dostal.

Sotva to Lebel dořekl, několik účastníků porady vybuchlo.

„To chcete říct, že už je tady, a třeba rovnou v centru Paříže?“ vyjel na něho Alexandre Sanguinetti.

„Problém je v tom,“ vysvětlil Lebel, „že má svůj časový plán, a ten zná jen on. Pátráme už dvaasedmdesát hodin. Není v našich silách zjistit, do které fáze jeho časového rozvrhu jsme zasáhli. Jisté je jen jedno. Atentátník ví, že jsme se o spiknutí proti prezidentovi dověděli, ale jinak mu o našem postupu nemůže být nic známo. Máme tedy značnou šanci dopadnout ho, aniž by co tušil, a to hned, jakmile budeme znát jeho nové jméno a místo, kde se pod ním zdržuje.“

Účastníci porady však byli neoblomní. Pomyšlení, že terorista je možná v některé sousední ulici a že atentát na prezidenta plánuje třeba už na zítřek, je všechny děsilo.

„Také je možné,“ zauvažoval plukovník Rolland, „že když se Rodin dověděl od agenta Valmyho o vyzrazení plánu, Calthrop hned odjel z Londýna, aby zahladil stopy po svých přípravách. Zbraň a munici může hodit někde ve Skotsku do jezera a po návratu předstoupit před policii čistý jako anděl. Pak by bylo dost těžké podat žalobu.“

Ostatní o té eventualitě uvažovali a bylo vidět, že se jim stále více zamlouvá.

„Předpokládejme, pane plukovníku,“ obrátil se na Rollanda ministr, „že byste byl na takovou práci najat vy. Kdybyste se dověděl, že spiknutí je odhaleno, ale vaše totožnost ne, udělal byste to tak, jak říkáte?“

„Určitě, monsieur le Ministre,“ odpověděl Rolland. „Kdybych byl zkušený atentátník, věděl bych, že někdo mě jistě má v evidenci a že jakmile je spiknutí vyzrazeno, přijde ke mně dříve nebo později policie a prohledá mi byt. Proto bych se chtěl důkazů zbavit – a kde lépe než v nějakém odlehlém skotském jezeře?“

Úsměvy, které sklidil z obou stran stolu, dosvědčovaly, že ostatní s jeho spekulací souhlasí.

„To ovšem neznamená, že bychom nad ním měli mávnout rukou. Myslím, že si teď musíme… dát na pana Calthropa pozor.“

Úsměvy pohasly. Několik vteřin bylo ticho.

„Nerozumím vám, mon colonel,“ řekl generál Guibaud.

„Je to prosté,“ vysvětloval Rolland. „Měli jsme rozkaz vypátrat ho a zlikvidovat. Možná že od atentátu momentálně upustil. Ale co když svou výzbroj nezničil, ale jen ukryl, aby mu britská policie nemohla nic dokázat? Pak může klidně pokračovat, kde přestal, jenže opatrněji, a pro nás tím nebezpečněji.“

„Ale je-li dosud v Británii a britská policie ho vypátrá, půjde přece za mříže, ne?“ zeptal se kdosi.

„To není tak jisté. A dost o tom pochybuji. Zřejmě nebudou mít žádný důkaz, jen podezření. A naši angličtí přátelé si, jak známo, velmi potrpí na to, čemu tak rádi říkají ‚občanská práva‘. Nic bych za to nedal, že ho najdou, vyslechnou a pro nedostatek důkazů propustí.“

„Pan plukovník má naprostou pravdu,“ zvolal Saint-Clair. „Britská policie o toho člověka zakopla čistě náhodou. To je přece neslýchaná nezodpovědnost, nechat někoho tak nebezpečného na svobodě. Oddělení plukovníka Rollanda by mělo Calthropa jednou provždy zneškodnit.“

Ministr si všiml, že Lebel při této výměně názorů zasmušile mlčí.

„Pane komisaři, co si myslíte? Souhlasíte s plukovníkem Rollandem, že Calthrop od své akce upustil a výzbroj teď ukrývá nebo ničí?“

Lebel se podíval na dvě řady obličejů, které se k němu napjatě obrátily.

„Rád bych,“ řekl, „aby měl pan plukovník pravdu. Ale bojím se, že nemá.“

„Proč?“ Ministrova otázka proletěla nad stolem jako nůž.

„Protože,“ vysvětloval Lebel zdvořile, „jeho teorie vychází z toho, že se Calthrop skutečně rozhodl operaci zrušit. Potud je logická. Ale co když je to jinak? Co když Rodinovo varování nedostal, anebo je dostal, a přesto se rozhodl pokračovat?“

Kolem stolu to posměšně zašumělo. Jen Rolland se k ostatním nepřidal. Zamyšleně se díval přes stůl na Lebela. Ten člověk má daleko lepší mozek, než jsme ochotni přiznat, říkal si v duchu. Uvažuje stejně realisticky jako já.

Vtom byl Lebel povolán k telefonu. Tentokrát se vrátil až za půl hodiny. A deset minut pak mluvil do naprostého ticha.

„Co budeme dělat?“ zeptal se nakonec ministr. A Lebel klidně, beze spěchu vydával rozkazy jako generál před bitvou a nikdo z přítomných, přestože mu byli všichni služebně nadřazeni, ani nehlesl.

„Takže,“ shrnul, „zahájíme všichni přísně tajné celostátní pátrání po Dugganovi v jeho nové podobě. Britská policie zatím bude pátrat ve výdejnách letenek, v lamanšských přístavech, atakdále. Najde-li ho na britském území, zatkne ho, najde-li ho v zahraničí, uvědomí nás. Je-li ve Francii, zatkneme ho sami. A bude-li vypátrán v nějaké třetí zemi, můžeme buď čekat, až nic netuše vstoupí na francouzskou půdu, a sebrat ho na hranici, anebo… zakročit jinak. V té chvíli můj úkol vypátrat atentátníka skončí. Ale než se to stane, budu vám, pánové, vděčný, když mi dovolíte, abych postupoval, jak uznám za vhodné.“

Jeho opovážlivost byla tak omračující a jeho sebevědomí tak naprosté, že nikdo ani nešpitl. Všichni jen kývli. I Saint-Clair mlčel.

Teprve když se po půlnoci vrátil domů, mohl pořádně ulevit svému rozhořčení nad tím, že jakýsi trapný měšťáček od policie chce poučovat nejlepší experty ve Francii.

Jeho milenka, vedle níž ležel na břiše, mu účastně a chápavě naslouchala, masírujíc jeho krční svaly. Teprve před svítáním, když tvrdě usnul, mohla vyklouznout do haly a krátce zatelefonovat.

Vrchní inspektor Thomas se díval na dvě různé, fotografiemi opatřené žádosti o pas, které si položil pod stolní lampu.

„Tak ještě jednou,“ přikázal detektivovi, který seděl vedle něho. „Připraven?“

„Yes, sir.“

„Calthrop: Výška 180 centimetrů. Souhlasí?“

„Yes, sir.“

„Duggan: 182,5 cm.“

„Zesílené podrážky. Speciální střevíce mohou člověka zvýšit až o sedm centimetrů. Spousta herců a zpěváků je z ješitnosti nosí. A celníci nikomu na nohy nekoukají.“

„Tak dobrá,“ kývl Thomas, „zesílená podrážka. Calthrop: barva vlasů – hnědá. To může být všechno od světle hnědé až po sytě kaštanovou. Podle fotografie bych hádal spíš tmavohnědou. Duggan napsal taky hnědou. Ale vypadá jako blondýn.“

„To je pravda. Ale na fotografii bývají vlasy obyčejně tmavší.

Záleží na síle a směru osvětlení a podobně. Kromě toho si je jako Duggan mohl odbarvit.“

„To by šlo. Calthrop: barva očí – hnědá. Duggan: barva očí – šedá.“

„Kontaktní čočky, to je jednoduché.“

„Dobrá. Calthrop: stáří – třicet sedm; Duggan: v dubnu třicet čtyři.“

„Musel napsat třicet čtyři,“ vysvětloval detektiv, „protože skutečný Duggan, ten chlapec, co zemřel, když mu bylo dva a půl roku, se narodil v dubnu 1929. To se změnit nedalo. Ale nikomu nebude podezřelé, že někdo, kdo vypadá na sedmatřicet, má podle dokladů čtyřiatřicet. Směrodatný bude vždycky pas.“

Thomas srovnával obě fotografie. Calthrop vypadal statněji, robustněji, měl plnější obličej. Ale možná že svůj vzhled změnil, aby se podobal Dugganovi. Možná že to udělal, už když se měl poprvé sejít s pohlaváry OAS, a od té doby si Dugganovu podobu nechal, včetně období, kdy podával žádost o falešný pas. Takoví se zřejmě dovedou vydávat za někoho jiného i několik měsíců, jen aby se neprozradila jejich pravá totožnost. Právě téhle prohnanosti a důslednosti asi Calthrop vděčí za to, že ho žádná policie na světě nemá v evidenci. Nebýt té hospodské historky z karibské oblasti, nepřišlo by se na něj nikdy.

Jenže teď z něho je Duggan, s odbarvenými vlasy, barevnými kontaktními čočkami, štíhlejší postavou, zvýšenými podrážkami. A Dugganův popis s číslem jeho pasu a fotografií nechal Thomas poslat telexem do Paříže. Podíval se na hodinky a řekl si, že ve dvě po půlnoci to bude Lebel mít.

„Teď už záleží jen na nich,“ řekl detektiv.

„Co vás vede, kamaráde, teď si teprve pořádně zapracujeme,“ řekl uštěpačně Thomas. „Hned ráno začneme hledat ve výdejnách letenek, v lamanšských přístavech, v nádražních pokladnách… prostě všude. Musíme zjistit, nejen kdo to je, ale také, kde je.“

Zazvonil telefon a z matričního úřadu hlásil mladší detektiv, že všechny další žádosti o pas jsou v pořádku.

„Dobrá, poděkujte zaměstnancům a běžte spát. Přesně v osm třicet se u mě všichni hlaste,“ řekl Thomas.

Do kanceláře vešel seržant s trafikantovou přísežnou výpovědí, pořízenou na policejní stanici. Thomas přelétl papír očima. Bylo tam zhruba totéž, co trafikant řekl už detektivovi.

„Na kriminál to není,“ rozhodl. „Řekněte, ať ho pustí domů, do té jeho pornotrafiky.“

Seržant cvakl podpatky a odešel.

Thomas se uvelebil do křesla, aby si trochu zdříml.

Zatím tiše začal 15. srpen.

16

Madame la baronne de la Chalonniere se zastavila u dveří svého pokoje a obrátila se k mladému Angličanovi, který ji doprovázel. V zešeřelé chodbě viděla jeho tvář jen jako matnou světlou skvrnu vystupující z přítmí.

Prožila příjemný večer a dosud se nerozhodla, zda má, či nemá trvat na tom, aby skončil u jejích dveří. V skrytu duše o tom už hodinu uvažovala.

Přestože občas milence měla, byla vážená vdaná žena, která se na jednu noc ubytovala ve venkovském hotelu, a neměla ve zvyku dát se svádět úplně neznámými muži. Ale upřímně si přiznávala, že dnes je zvláště zranitelná.

Celý den byla ve vojenské akademii v Barcelonette, vysoko v Alpách, kde byl její syn slavnostně vyřazen jako novopečený podporučík pluku alpských myslivců, u kterého kdysi sloužil jeho otec. I když tam byla ze všech matek nejpůvabnější, pohled na to, jak její syn dostává prýmky francouzského důstojníka, jí otřesně připomněl, že jí schází už jen několik měsíců do čtyřicítky a že je matkou dospělého syna.

Vypadala sice o pět let mladší a někdy se cítila i o deset, ale pomyšlení, že jejímu synovi je dvacet a zřejmě má už i milenky, že víckrát nepřijede na prázdniny a nebude se toulat s puškou v lesích kolem jejich rodinného zámečku, ji náhle přinutilo přemýšlet, co jí vlastně v životě zbývá.

Přijímala v Barcelonette těžkopádné dvoření zchátralého plukovníka, který byl velitelem akademie, i obdivné pohledy růžolících spolužáků svého syna, a připadala si najednou strašně sama. Už léta jí bylo jasné, že z manželství jí zbylo jen jméno, protože baron byl příliš zaneprázdněn svými pařížskými holčičkami, než aby přijel v létě na zámeček nebo aspoň na synovo vyřazení.

Když se za volantem rodinného sedanu vracela z Alp a blížila se k venkovskému hotelu u Gapu, kde chtěla přespat, napadlo ji, že je dosud hezká a plná sil, ale beznadějně opuštěná. Nečeká ji už zřejmě nic než pozornosti obstarožních ctitelů, jako byl plukovník z akademie, anebo frivolní a plané koketování s mládenečky. A dobročinnost se jí z duše protiví. Na tu má rozhodně ještě čas.

Jenže v Paříži, kde má Alfred oči jen pro své zajíčky a kde se polovina společnosti směje jemu a polovina jí, se dočká jen trapného pokoření.

Přemýšlela o své budoucnosti i u kávy v salonku; tolik potřebovala, aby jí někdo řekl, že je žena a krásná žena, nejen Madame la baronne. Vtom šel kolem ten Angličan a zeptal se, může-li si vypít kávu s ní, když jsou v salonku sami dva. Zaskočilo ji to tak, že nestačila říct ne.

Zpočátku by si byla nejraději dala políček, ale už po deseti minutách přestala litovat, že ho neodmítla. Odhadovala, že je mu kolem pětatřiceti, a to jsou u muže nejlepší léta. Přestože byl Angličan, mluvil plynně a rychle francouzsky; byl docela hezký a uměl být zábavný. Vychutnávala jeho rafinované poklony, ba sama ho k nim povzbuzovala, a když se konečně zvedla a omluvila se, že musí ráno brzy vstávat, byla málem půlnoc.

Doprovázel ji po schodech a u okna na odpočívadle ukázal na lesnaté horské stráně, zalité měsíčním světlem. Chvíli tam stáli a dívali se na spící krajinu, ale pak na něho pohlédla a viděla, že se nedívá z okna, ale do hluboké mezery mezi jejími prsy, jejichž pleť proměnil měsíc v alabastr.

S provinilým úsměvem se naklonil k jejímu uchu a zašeptal: „Měsíční světlo změní i nejcivilizovanějšího muže v primitiva.“ Otočila se a šla po schodech, jako by se jí to dotklo, ale ve skutečnosti ji upřímný cizincův obdiv těšil.

„Byl to velice příjemný večer, monsieur.“

Položila už ruku na kliku a matně ji napadlo, jestlipak se ji pokusí políbit. Vlastně v to doufala. Navzdory banálním slovům cítila, jak se v ní vzmáhá hladová touha. Snad to bylo jen vínem nebo tím ohnivým calvadosem, který objednal ke kávě, anebo měsíčním světlem, ale věděla, že takhle si konec dnešního večera nepředstavovala.

Náhle ji cizincovy ruce obepjaly záda a na ústa se jí přitiskly jeho rty. Byly teplé a pevné. Tohle musí přestat, říkalo jí cosi. Ale vzápětí na jeho polibek odpověděla, byť jen zavřenými ústy. Točí se jí hlava po víně, určitě je to jen vínem. Cítila, jak se paže kolem ní utahují a jak jsou pevné a silné.

Tiskl se k jejím stehnům a ona přes saténové šaty pocítila neústupný, arogantní tlak. Na vteřinu nohu odtáhla, ale pak ji tam vrátila. Ani se nestačila rozhodnout; najednou prostě věděla, že ho strašně chce, chce ho mít u sebe v posteli, a celou noc.

Slyšela, jak se dveře za jejími zády otvírají, vyprostila se mu z objetí a vešla pozpátku do svého pokoje.

„Viens, primitif.“

Vstoupil za ní a zavřel dveře.

Po celou noc se ve všech archivech Pantheonu usilovně pátralo, tentokrát po jméně Duggan, a ne bezúspěšně. Našel se záznam o tom, že Alexander James Quentin Duggan přijel do Francie 22. července brabantským expresem. Po další hodině se našlo další hlášení z pohraniční stanice, kde celníci pravidelně nastupují do rychlíků z Bruselu do Paříže a zpět: Duggan v něm byl zapsán mezi cestujícími, kteří jeli 31. července expresem Etoile du Nord z Paříže do Bruselu.

Z policejní prefektury přišla hotelová přihláška s Dugganovým jménem a číslem pasu, které dostali z Londýna; podle ní bydlel od 22. do 30. července v jednom malém hotelu poblíž Place de la Madeleine. Inspektor Caron chtěl v hotelu udělat razii, ale Lebel řekl, že bude lepší, když tam v tak pozdní hodinu nenápadně zajdou a promluví si jen s majitelem. Ten jim sdělil, že pán, kterého hledají, v hotelu ubytován není, a byl diskrétnímu komisaři vděčný, že mu nebudí hosty.

Jednomu ze svých detektivů Lebel přikázal, aby se v hotelu inkognito ubytoval a až do odvolání odtamtud neodcházel, pro případ, že by se Duggan vrátil. Majitel byl rád, že může policii vyjít vstříc.

„Ta červencová návštěva,“ řekl Lebel Caronovi, když se ve 4.30 vrátili do kanceláře, „byla průzkum terénu. Postupuje podle přesně stanoveného plánu.“

Pak se na své židli zaklonil a s očima upřenýma na strop přemýšlel. Proč se ubytoval v hotelu? Proč ne v domě některého stoupence OAS jako jiní agenti? Protože jim nevěří, že dokážou mlčet. A má pravdu. Proto pracuje sám, nikomu se nesvěřuje, připravuje a provádí všechno na vlastní odpovědnost, má falešný pas, zřejmě se chová normálně, zdvořile, nikomu není nápadný. Majitel hotelu to právě potvrdil. „Je to každým coulem džentlmen,“ řekl. Každým coulem džentlmen, pomyslel si Lebel, a nebezpečný jako zmije. Takoví jsou pro policistu vždycky nejhorší. Praví džentlmeni, které nikdo nepodezírá.

Pohlédl na dvě fotografie, dodané z Londýna, Calthropovu a Dugganovu. Z Calthropa se stal Duggan, změnil svou výšku, vlasy a oči, stáří a zřejmě i způsoby. V duchu si ho zkoušel představit. Jaký asi je? Sebevědomý, arogantní, přesvědčený, že se mu nemůže nic stát. Nebezpečný, záludný, systematický, nenechávající nic náhodě. Samozřejmě ozbrojený, ale čím? Automatickou pistolí v levém podpaždí? Vrhacím nožem přivázaným k žebrům? Puškou? Ale kam by ji při celní kontrole schoval? S tou by chtěl proniknout až k de Gaullovi, když se na třicet kroků od prezidenta prohledávají i dámské kabelky a muži s podlouhlými balíčky jsou bez milosti zatýkáni všude, kde má veřejně vystoupit?

Mon Dieu, a to si ten plukovník z Elysejského paláce myslí, že jde o obyčejného banditu! Lebel věděl, že má jednu výhodu: zná teroristovo nové jméno, a terorista to neví. To je jeho jediný trumf; jinak má všechny karty v ruce Šakal a nikdo na večerní poradě to nemůže nebo nechce pochopit.

Jestli zvětří, že to víš, a začne se vydávat za někoho třetího, jsi, milý Claude, vyřízen.

Nahlas řekl: „Absolutně vyřízen.“

Caron se k němu obrátil.

„To je fakt, šéfe. Má to spočteno.“

Lebel se na něho naštval, ačkoli to nemíval ve zvyku. Nedostatek spánku se začínal projevovat.

Paprsek blednoucího měsíce pomalu couval z odhrnuté přikrývky k oknu. Osvítil saténové šaty, pohozené mezi postelí a dveřmi, rozepnutou podprsenku a zplihlé nylonky, ležící na koberci. Na posteli se k sobě v šeru tiskla dvě těla.

Colette ležela na zádech a hleděla do stropu. Prsty jedné ruky zvolna hladila světlovlasou hlavu, která jí spala na břiše. Při vzpomínce na uplynulou noc se jí pootevřely rty lehkým úsměvem.

Byl dobrý, ten anglický primitiv, divoký, ale zkušený, věděl, co s prsty a ústy a vším, uspokojil ji pětkrát a sebe třikrát. Ještě v sobě cítila jeho vybuchující žár a uvědomovala si, jak dlouho a jak zoufale potřebovala prožít takovou noc, kdy vzplála tak, jak už léta ne.

Pohlédla na malý cestovní budíček na nočním stolku. Ukazoval čtvrt na šest. Sevřela v prstech světlé vlasy a zatáhla.

„Hej!“

Angličan rozespale zasténal. Oba leželi mezi rozházenými přikrývkami, nazí, ale ústřední topení pokoj příjemně vyhřívalo. Světlovlasá hlava se jí vyškubla z ruky a sklouzla níž.

Znovu cítila horký dech a hledající ústa.

„Ne, už ne.“

Rychle sevřela stehna, posadila se a táhla ho za vlasy, až mu viděla do obličeje. Přesunul se, zabořil tvář do jejích těžkých prsů a začal je líbat.

„Řekla jsem ne!“

Zvedl hlavu.

„Už toho bylo dost, můj milý. Za dvě hodiny musím vstávat a ty půjdeš do svého pokoje.“

Pochopil a kývl. Vyskočil z postele a rozhlédl se po svém oblečení. Colette vyprostila přikrývky ze změti kolem svých kolenou a přitáhla si je k bradě.

Když se Angličan oblékl, přehodil si sako a kravatu přes ruku a zadíval se na ni. Z přítmí na ni blýskl jeho úsměv. Sedl si na okraj postele a zajel jí pravou dlaní pod šíji. Znovu měla jeho obličej nad sebou.

„Líbilo se ti to?“

„Mhm. Moc. A tobě?“

Znovu se zazubil. „Co myslíš?“

Zasmála se. „Jak se jmenuješ?“

Vteřinu přemýšlel. „Alex,“ zalhal.

„Tak tedy, Alexi, bylo to krásné, ale už je také čas, aby ses vrátil do svého pokoje.“

Sklonil se a políbil ji na rty.

„Takže dobrou noc, Colette.“

Za chviličku vyšel ven a zavřel za sebou dveře.

V sedm ráno, když se nad lesy ukázalo slunce, přijel na kole k hotelu U jelena místní četník a vešel do vestibulu. Majitel, který už byl vzhůru a vyřizoval v recepci ranní telefony a objednávky snídaní do postele, ho pozdravil.

„Alors, tak brzo ve službě?“

„Jako vždycky,“ řekl četník. „Ale vás si pokaždé nechávám na konec, protože se k vám našlapu až hrůza.“

„To bych řekl,“ usmál se zeširoka majitel, „ale také nikde nedostanete tak dobrou snídani jako u nás! Marie-Louiso, přines panu strážmistrovi šálek kávy a navrch si dá jistě krapet normandského!“

Četník se mlsně zazubil.

„Tak tady jsou přihlášky,“ řekl majitel a podal mu bílé lístky, které večer vyplnili noví hosté. „Od včerejška přibyly jen tři.“

Strážmistr vzal přihlášky a strčil je do kožené brašny na svém opasku.

„To za tu cestu ani nestálo,“ ušklíbl se, ale sedl si a čekal na kávu a calvados. Když mu je Marie-Louisa přinesla, začal ji škádlit.

Na stanici a policejní komisařství v Gapu se s plnou brašnou hotelových přihlášek vrátil až v osm. Tam je místní inspektor zběžně prohlédl a uložil do krabice, ve které se měly téhož dne odeslat na okresní velitelství v Lyonu a pak zase do archivu ústřední registrace v Paříži. Nač, to nechápal.

Právě když inspektor odbavoval přihlášky, vyrovnala Colette de la Chalonniere svůj účet, sedla si za volant a vyjela dál k západu. O poschodí výš spal Šakal a probudil se až v devět hodin.

Vedle dřímajícího vrchního inspektora Thomase se ozvalo ostré zabzučení. Byl to interní telefon, který spojoval jeho kancelář s nedalekou místností, kde podle jeho rozkazů pracovali u celé baterie telefonních přístrojů dva detektivové a šest seržantů.

Podíval se na hodinky. Deset. Zatraceně, a to se stane mně, který zaspím málokdy. Ale pak si vzpomněl, kolik hodin celkem spal či spíše nespal od pondělního odpoledne, kdy si ho zavolal Dixon. Telefon znovu zabzučel.

„Haló?“

Ozval se mu detektiv z jeho týmu.

„Náš přítel Duggan,“ řekl bez úvodu, „odletěl z Londýna v pondělí dopoledne pravidelnou linkou BEA. Letenku si objednal v sobotu. Na jméno Alexander Duggan. Na letišti platil hotově.“

„Kam letěl? Do Paříže?“

„Ne, do Bruselu.“

Thomas se rázem probral.

„Dobrá, tak poslouchejte. Možná že odletěl a znovu se vrátil. Hledejte dál v seznamech cestujících. Hlavně u letadel, která ještě neodletěla. A projděte všechny rezervace letenek. Jestli se z Bruselu vrátil, hlaste mi to. Ale moc tomu nevěřím. Asi se nám ztratil, i když odtud odletěl zřejmě jen několik hodin předtím, než jsme zahájili pátrání, takže naše vina to není. Jasné?“

„Jasné. A co s celostátním pátráním po pravém Calthropovi? Blokuje to hromadu policistů v krajích a Scotland Yard si před chvíli stěžoval.“ Thomas chvilku přemýšlel. „Odvolat,“ řekl. „Ten už v Británii nebude.“ Zvedl jiný telefon a objednal si komisaře Lebela z francouzské kriminálky.

Toho úterního dopoledne si inspektor Caron myslel, že ho odvezou do blázince. Napřed volali Britové, to bylo v 10.05. Vzal to, ale vrchní inspektor Thomas řekl, že chce mluvit osobně s Lebelem. Šel tedy zburcovat tělo, sesuté vyčerpaně na polní lůžko. Lebel vypadal, jako by byl už týden mrtev. Ale telefon si vzal. Sotva se Thomasovi představil, musel si vzít Caron sluchátko znovu, aby dělala tlumočníka. Překládal Thomasovu zprávu a Lebelovy odpovědi.

„Řekněte mu,“ poručil Lebel, když si nechal novou informaci projít hlavou, „že Belgičany vyrozumíme sami. Že mu mockrát děkuju za pomoc, a kdybychom Duggana našli za hranicemi Británie, hned mu zavolám, aby mohl dát svým lidem pohov.“

Zavěsil, a oba se vrátili ke svým stolům. „Zavolejte mi bruselskou bezpečnost,“ řekl Lebel.

Šakal vstal, když bylo slunce už vysoko nad horami a slibovalo další nádherný letní den. Vysprchoval se a vzal si krásně vyžehlený kostkovaný oblek, který mu přinesla Marie-Louisa, celá rudá z jeho slov díků. Krátce po půl jedenácté přijel v alfě do města a šel si zavolat z pošty do Paříže. Když se po dvaceti minutách znovu objevil, měl sevřené rty a spěchal. V nedalekém železářství si koupil litr tmavomodrého laku s vysokým leskem, čtvrtlitrovou plechovku bílého a dva štětce, jeden z velbloudí srsti, s ostrou špičkou na psaní písmen, druhý široký, z obyčejných štětin. K tomu šroubovák. Uložil všechno do přihrádky vedle volantu, vrátil se do hotelu U jelena a požádal o účet.

Než mu jej připravili, šel se nahoru sbalit, a zavazadla si sám odnesl k autu. Tři větší uložil do kufru a příruční na sedadlo pro spolucestujícího, načež se vrátil do vestibulu a zaplatil. Řecepční, který ráno nastoupil do služby, pak vypověděl, že vypadal hodně nervózně a uspěchaně a že platil stofrankovou bankovkou.

Něco však neřekl, protože to nevěděl. Když odešel do kanceláře pro drobné, Šakal sáhl po knize hostů, kterou si recepční připravil pro nové záznamy. Stačilo obrátit jednu stránku nazpět a měl před sebou zápisy ze včerejška, včetně jména Mme La Baronne de la Chalonniere z Haule Chalonniere, departement Corréze.

Za několik vteřin poté, co vyrovnal účet, se na silnici rozeřvala alfa a Angličan odjel.

Těsně před polednem přišly do Lebelovy kanceláře další zprávy. Bruselská bezpečnost volala, že Duggan byl v pondělí v Bruselu jen pět hodin. Přiletěl linkou BEA z Londýna, ale hned odpoledne odletěl s Alitalií do Milána. Za letenku, objednanou telefonicky z Londýna, platil hotově.

Lebel si okamžitě objednal hovor s milánskou policií.

Sotva telefon položil, zadrnčel znovu. Volala státní bezpečnost, že podle běžných hlášení byl včera ráno mezi turisty, kteří přijeli z Itálie přes přechod ve Ventimiglii a vyplnili hraniční přihlášky, Alexander James Quentin Duggan.

Lebel vybuchl.

„Skoro třicet hodin,“ křičel. „Víc než celý den…“ Praštil sluchátkem. Caron se na něho nechápavě podíval.

„…šla hraniční přihláška z Ventimiglie do Paříže,“ vysvětlil unaveně Lebel. „Teprve teď třídí přihlášky ze včerejšího rána. Ze všech hraničních přechodů je jich prý dohromady přes pětadvacet tisíc. Za jediný den, rozumíte. Asi jsem na ně neměl řvát. Jedno je aspoň jisté – je tady. To je hotová věc. Je ve Francii. Nepřijdu-li večer na poradu s něčím konkrétním, sedřou ze mě kůži. Jo, zavolejte Thomasovi, že mu ještě jednou děkuji. Řekněte, že Šakal je ve Francii a že po něm půjdeme sami.“

Když Caron domluvil s Londýnem, volala kriminálka z Lyonu. Lebel poslouchal a vítězně na Carona mrkl. Zakryl dlaní mikrofon.

„Máme ho. Včera večer se přihlásil na dva dny v hotelu U jelena v Gapu.“ Odkryl mikrofon a znovu mluvil s Lyonem.

„Podívejte, komisaři, proč toho Duggana hledáme, to vám teď vysvětlovat nemohu. Musí vám stačit, že je to důležité. Teď je třeba, abyste…“

Mluvil deset minut, a jen co skončil, na Caronově stole se rozezněl telefon. Znovu státní bezpečnost: Duggan přijel do Francie v najaté alfě romeo, sportovní, dvousedadlové, poznávací značky MI-61 741.

„Mám vyhlásit celostátní pátrání?“ zeptal se Caron.

Lebel chvíli uvažoval.

„Ne, ještě ne. Jestli zatím jezdí po venkově, zastavil by ho nějaký venkovský četník, který by si myslel, že jde jen o krádež vozu. A Šakal zabije každého, kdo se ho pokusí zadržet. Pušku má jistě ve voze. Důležité je, že se U jelena přihlásil na dvě noci. Než se vrátí, rozestavíme kolem hotelu celou armádu. Snad se to obejde bez raněných. Pojďte, ať stihneme tu helikoptéru.“

To už policejní orgány v Gapu stavěly ocelové zátarasy na všech výjezdech z města a z okolí hotelu a rozmisťovaly do podrostu u cest hlídky. Rozkaz dostaly z Lyonu. V Grenoblu a Lyonu nastupovali muži ozbrojení samopaly a puškami do konvoje černých antonů.

Dusné polední vedro se nezmírnilo ani v lesním stínu. Šakal se svlékl po pás, aby se zbytečně neumazal, a dvě hodiny na autě pracoval.

Když vyjel z Gapu, zamířil rovnou na západ, přes Veynes a Aspres-sur-Buech. Většinou jel z kopce a cesta se vinula mezi horami jako pohozená stuha. Snažil se jet co nejrychleji, do úzkých zatáček vjížděl s kvičícími pneumatikami a dvakrát málem srazil protijezdce do propasti pod silnicí. Za Aspres se dal po RN 93, která vede po proudu Drómy na východ, až k jejímu soutoku s Rhómou.

Třicet kilometrů pak silnice přeskakovala z jednoho břehu řeky na druhý. Za Lucen Diois si řekl, že už je načase někam se s alfou schovat. Cest, které odbočovaly ke kopcům a horským vesnicím, tam bylo spousta. Namátkou si jednu vybral a asi po dvou kilometrech z ní zahnul doprava na lesní stezku.

Do tří byl s nátěrem hotov a odstoupil, aby si jej pořádně prohlédl. Auto teď bylo zářivě tmavomodré a lak už z větší části zaschl. Nebyla to sice ani zdaleka profesionální práce, ale při zběžné prohlídce obstojí, zvláště za soumraku. Na trávníku ležely odšroubované tabulky s poznávací značkou. Na rubu měla každá bíle namalováno vymyšlené francouzské číslo, končící dvojčíslím 75, což byl registrační kód pro Paříž. Šakal věděl, že na francouzských silnicích je takových čísel nejvíc.

Doklady z půjčovny a pojistky, vystavené na bílou alfu, se ovšem k této modré francouzské nehodily, a kdyby ho silniční kontrola přistihla bez papírů, byl by vyřízen. Když namáčel hadr v nádržce s benzinem a čistil si potřísněné ruce, nemyslel na nic než na to, má-li vyjet hned a riskovat, že ostré slunce odhalí amatérský nátěr, anebo počkat, až se setmí.

Věděl, že jakmile přišli na jeho falešné jméno, brzy si zjistí, kudy do Francie přijel, a začnou pátrat po jeho voze. Na atentát je podle plánu ještě brzy; potřebuje se na několik dní někde ukrýt. To znamená dostat se do departementu Corréze, jenže ten je čtyři sta kilometrů daleko a nejrychleji se tam dostane jedině autem. Je to riziko, ale podstoupí je. Dost úvah – čím dřív, tím líp, za chvíli bude kdejaký silniční polda slídit po alfě romeo s plavovlasým Angličanem za volantem.

Přišrouboval nové poznávací značky, zahodil zbylou barvu a oba štětce do křoví, oblékl si znovu hedvábný svetr s ohrnutým límcem a sako, a nastartoval motor. Když se v plné rychlosti vrátil na RN 93, podíval se na hodinky. Bylo 15.41.

Vysoko nad sebou slyšel helikoptéru a viděl, že letí na východ. Měl třináct kilometrů do obce Die. Vyslovil to v duchu správně francouzsky, ale přece jen si uvědomil, že v angličtině by die znamenalo zemřít. Nebyl pověrčivý, nicméně když do městečka vjel a přiblížil se k jeho středu, oči se mu zúžily. Na náměstí u pomníku padlých stál uprostřed silnice motorizovaný policista v černé kožené uniformě a mával na něho, aby zastavil a zajel k pravému okraji. Co teď? Kulovnice je ještě v trubicích přivázaných k podvozku. Pistoli ani nůž nemá. Na vteřinu zaváhal. Srazit policistu bokem auta, jet dál, po nějakých dvaceti kilometrech z vozu utéct, bez zavazadla a umyvadla se proměnit v pastora Jensena a vláčet se přitom se čtyřmi zavazadly? Nebo zastavit?

Policista to rozhodl za něho. Jakmile začala alfa zpomalovat, otočil se a vyhlížel, nejede-li někdo z protisměru. Šakal zajel k okraji, díval se a čekal.

Z opačného konce městečka zaslechl kvílení sirén. Ať už to znamenalo cokoli, na únik bylo pozdě. Na náměstí vjel konvoj čtyř policejních citroenů a šesti černých antonů. Silniční strážník uskočil a zasalutoval. Konvoj se přehnal kolem stojící alfy a vjel na silnici, po které přijela. Skrze zadrátovaná okna antonů, pro která jim Francouzi říkají „košíky na salát“, zahlédl řady sedících policistů v přilbách a se samopaly na kolenou.

V několika vteřinách byl konvoj pryč. Dopravní strážník spustil salutující ruku, lhostejně na Šakala mávl, aby pokračoval v cestě, a vykročil k motorce zaparkované u pomníku. Ještě ji ani nenastartoval, a modrá alfa už zmizela za rohem a ujížděla dál k západu.

Na hotel U jelena zaútočili v 16.50. K hlavnímu vchodu vykročil Claude Lebel, který přistál na druhé straně města a k silnici před hotelem dojel v policejním automobilu. Doprovázel ho Caron, který pod baloňákem, přehozeným přes pravou ruku, nesl nabitý a odjištěný automat MAT 49. Ukazovák měl na kohoutku. Všichni v okolí už věděli, že se něco děje, jen hoteliér neměl o ničem tušení, přestože cesty k hotelu byly už pět hodin uzavřeny. Divné mu připadalo jen to, že nepřišel dodavatel pstruhů s čerstvým úlovkem.

Recepční ho zavolal, právě když seděl v kanceláři nad účty. Lebel poslouchal, jak hoteliér odpovídá na Caronovy otázky, nervózně přitom pomrkával na podivný balíček na detektivově předloktí, a zklamaně svěsil hlavu.

O pět minut později zaplavili hotel policisté v uniformách. Vyslýchali personál, prohlíželi pokoje, vymetli kdejaký kout. Lebel vyšel na silnici a zahleděl se do okolních hor. Caron přišel za ním.

„Myslíte, šéfe, že je vážně pryč?“

Lebel kývl. „Určitě.“

„Ale přihlásil se na dva dny, myslíte, že ho majitel kryje?“

„To ne. On ani personál nelžou. Během dopoledne změnil Šakal plán. A odjel. Otázka je kam a tuší-li, že víme, za koho se vydává.“

„Jak by mohl? To se přece nemůže dovědět. Musí to být náhoda. Určitě jen náhoda.“

„Doufejme, Luciene. Doufejme.“

„Takže teď už můžeme jít jen po čísle toho auta.“

„Ano. To jsem zpackal já. Měli jsme dát hledat jeho automobil. Zavolejte z některého hlídkového vozu dopravákům do Lyonu, ať vyhlásí celostátní pátrání. Jako akci číslo jedna. Bílá alfa romeo, italské poznávací značky MI-61 741. Postupovat opatrně, řidič je pravděpodobně ozbrojený a nebezpečný, atakdál, však už víte. Ale hlavně to utajit před novináři. Dejte do rozkazu, že podezřelý možná neví, že je podezřelý, a že utrhnu hlavu každému, jehož vinou se to z rádia nebo novin dozví. Já jdu zavolat komisaři Gaillardovi do Lyonu, aby to tady převzal. Pak se vrátíme do Paříže.“

Bylo skoro šest večer, když modrá alfa přijížděla k Valence, kde podél Rhóny burácí ocelový proud Route Nationale 7, hlavní dálnice z Lyonu do Marseille, po které se odbývá většina přísunu z Paříže k Azurovému pobřeží. Alfa přes ni přejela, vjela na most a na západním břehu pokračovala po RN 533 k Saint-Peray. Pod mostem doutnala v odpoledním slunci mohutná řeka, nevšímala si titěrného ocelového hmyzu, spěchajícího na jih, a valila se pomalu, ale jistě k čekajícímu Středozemnímu moři.

Za Saint-Peray se začal do údolí za alfou snášet soumrak a Šakal hnal svůj malý sportovní vůz výš a výš do kopců francouzského středohoří v oblasti Auvergne. Když projel Le Puy, cesta byla příkřejší, hory vyšší a každé město vypadalo jako lázně, kam životadárné prameny prýštící z horských skal lákají lidi s bolestmi a ekzémy, které si uhnali ve městě, a kde chytří a houževnatí Auvergnané bohatnou doslova z vody.

Za Brioudem vyjel z údolí řeky Alliery a večerní vzduch byl najednou plný vřesu a sena schnoucího na horských pastvinách. V Issoire natankoval a ujížděl dál, přes hráčské středisko Mont Doré a k lázním La Bourboule. K půlnoci minul soutok, v němž se mezi auvergneskými skalami rodí řeka Dordogne, a teče pak přes několik přehrad k jihu a západu, až nakonec u Bordeaux vtéká do Atlantiku.

V La Bourboule se dal po RN 89 k Usselu, okresnímu městu v departementu Corréze.

„Jste hlupák, monsieur le Commisaire, hlupák. Máte ho v hrsti, a necháte ho uniknout.“ Saint-Clair se nadzvedl na židli, aby svá slova zdůraznil, a blýskal očima přes leštěný mahagon ministerského stolu k Lebelově hlavě. Detektiv si prohlížel papíry ve své složce, jako by Saint-Clair vůbec neexistoval.

Řekl si, že je to jediná možnost, jak na arogantního plukovníka z prezidentského paláce reagovat, a Saint-Clair nevěděl, dává-li komisař skloněním hlavy najevo, že se náležitě stydí, anebo že ho schválně neposlouchá. Přikláněl se však k prvé možnosti. Když domluvil a dosedl na židli, Claude Lebel vzhlédl.

„Podíváte-li se na rozmnožené hlášení, které máte před sebou, jistě si, vážený pane plukovníku, všimnete, že jsme ho v hrsti neměli,“ podotkl klidně. „Zprávu z Lyonu, že člověk jménem Duggan se včera večer ubytoval v hotelu u Gapu, jsme dostali teprve dnes ve 12.15. Teď víme, že z hotelu náhle odjel v 11.05. Ať jsme dělali cokoli, měl před námi pořád hodinu náskok.

Kromě toho nemohu souhlasit s vaší kritikou francouzské policie jako celku. Rád bych vám připomněl, že na příkaz pana prezidenta se v tomto případě postupuje co nejtajněji. Celostátní pátrání po Dugganovi jsme vyhlásit nemohli, protože by se to v novinách rozkřiklo. Jeho hotelová přihláška byla v normální lhůtě vyzvednuta a odeslána na velitelství do Lyonu. Teprve tam se zjistilo, že jde o člověka, kterého hledáme. Nechceme-li ho stíhat zcela nepokrytě a veřejně, což by odporovalo mým instrukcím, je takové zdržení nevyhnutelné.

Zbývá dodat, že Duggan se v hotelu přihlásil na dva dny. Proč své rozhodnutí hodinu před polednem změnil a odjel jinam, nevíme.“

„Asi proto, že kolem slídili vaši policisté,“ odsekl plukovník Saint-Clair.

„Řekl jsem jasně, že do 12.15 se tam žádný policista neobjevil, a to už byl Duggan sedmdesát minut pryč.“

„Zkrátka jsme měli smůlu, velikou smůlu,“ přerušil ho ministr. „Přesto, pane komisaři, není jasné, proč jste okamžitě nezačali pátrat po jeho automobilu.“

„Uznávám, pane ministře, že vzhledem k dalšímu vývoji situace to byla chyba. Předpokládal jsem, že kdyby ho někde v okolí zadržela silniční hlídka proto, že řídí hledaný vůz, určitě by nic netušícího policistu zastřelil, a takto varován by se dal na útěk…“

„To se dal stejně,“ řekl Saint-Clair.

„Jistě, ale nic nenasvědčuje, že na základě takové výstrahy, jaké by se mu dostalo, kdyby ho zastavil silniční policista. Možná že se prostě přestěhoval o kus dál. Zapíše-li se večer v jiném hotelu, určitě se to dovíme. Nebo aspoň dostaneme zprávu, kde bylo spatřeno jeho auto.“

Chvíli bylo ticho. „Nerad to říkám, ale život jednoho policisty nesmí mít větší cenu než ochrana francouzského prezidenta,“ řekl plukovník Rolland. Kolem stolu to pochvalně zašumělo.

„To je jistě pravda,“ přisvědčil Lebel. „Pokud ovšem může jediný policista takového člověka zastavit. Městští a venkovští četníci, kteří chodí na obyčejné pochůzky anebo hlídkují na motorkách, většinou nejsou profesionální střelci. Kdežto Šakal ano. Jakmile při zadržení zastřelí pár policistů, znovu unikne a zmizí, máme před sebou dva problémy: za prvé vraha, který už najisto ví, že ho hledáme, a začne se možná vydávat za někoho úplně neznámého, a za druhé senzační zprávu, která proletí všemi novinami a kterou už nikdy neututláme. Moc bych se divil, kdyby se pak hlavní důvod Šakalova pobytu ve Francii podařilo udržet v tajnosti déle než čtyřicet hodin. Do dvou dnů by tisk věděl, že přijel zabít prezidenta. A bude-li to někdo z přítomných ochoten generálovi de Gaullovi vysvětlit, milerád se vyšetřování vzdám a předám mu je.“

Ochoten nebyl nikdo. Porada skončila jako obvykle k půlnoci. Za půl hodiny začal pátek 16. srpna.

17

Těsně před jednou s půlnoci vjela modrá alfa romeo na náměstí před nádražím v Usselu. Naproti nádraží byla ještě otevřená kavárna, kde nad šálky kávy čekalo několik cestujících na noční vlak. Šakal si projel vlasy hřebenem a prošel mezi stolky s obrácenými židlemi k pultu. Bylo mu zima, protože horský vzduch při stokilometrové rychlosti studil; ztuhlé paže a stehna ho bolely od nepřetržitého manévrování v ostrých horských zatáčkách; a měl hlad jako vlk, protože od pondělní večeře nejedl osmadvacet hodin vůbec nic kromě rohlíku s máslem k snídani.

Poručil si tartine beurrée, dva velké krajíce dlouhého chleba, rozpůleného a namazaného máslem, a čtyři vejce natvrdo ze stojánku na pultě. K tomu velkou bílou kávu.

Zatímco mu mazali chleba a filtrem prosakovala káva, rozhlédl se po telefonní budce. Žádná tam nebyla, ale na konci pultu stát telefon.

„Máte zdejší telefonní seznam?“ zeptal se barmana. Ten měl plné ruce práce a jen ukázal na hromadu seznamů na poličce za pultem.

„Poslužte si,“ řekl.

Baron byl uveden jako „Chalonniere, M. le Baron, de la…“ a adresa zněla „zámek v La Haule Chalonniere“. Tu Šakal znal, jenže vesnice na jeho automapě nebyla. Telefonní číslo však patřilo pod Egletons, a ten našel hned. Byl třicet kilometrů za Usselem na RN 89. Sedl si ke své nouzové večeři.

Kolem druhé hodiny přijel k směrovce „Egletons, 6 km“ a rozhodl se, že vůz nechá v lese, kterým cesta vedla. Byl to hustý hvozd, zřejmě majetek nějakého místního šlechtice, kde se kdysi na koních a s ohaři lovili kanci. Možná že tam byli dodnes, protože některé části Corréze působily dojmem, že tam dosud vládne Ludvík, zvaný Král slunce.

Po několika stech metrech uviděl lesní cestu oddělenou od silnice dřevěnou závorou; byla na ní tabulka s nápisem Chasse Privée. Otevřel závoru, zajel s autem do lesa a vrátil ji na místo.

Jel lesem ještě asi kilometr; sukovité siluety stromů vypadaly ve světle reflektorů jako strašidla, která se na vetřelce sápou rozhněvanými větvemi. Pak zastavil, vypnul světla a vytáhl z přihrádky štípací kleště a svítilnu.

Ležel pod autem celou hodinu a záda mu provlhla od zrosené lesní půdy. Postupně uvolnil všechny ocelové trubice s rozebranou kulovnicí – byly v úkrytu šedesát hodin – a přibalil je do kufru se starými šaty a vojenským pláštěm. Naposledy prohlédl vůz, aby se přesvědčil, že v něm nezanechal žádnou stopu, a zajel s ním hluboko do houští divokých rododendronů.

Zahradnickými nůžkami pak další hodinu stříhal větve z okolních keřů a zapichoval je do země před otvor, který alfa v houštině prorazila, až jej úplně zakryl.

Jeden konec své vázanky přivázal k držadlu jednoho kufru, druhý k držadlu druhého. Přehodil si ji přes rameno jako nosiči popruh, takže jeden kufr měl zavěšen před sebou a druhý za zády a do volných rukou mohl vzít dvě zbývající zavazadla, a vykročil zpátky k silnici.

Šlo to pomalu. Po každých sto krocích se zastavoval, pokládal kufry na zem a vracel se, aby ulomenou větví zahladil stopy, které po kolech alfy zbyly v mechu a podrostu. Teprve po další hodině došel k silnici, podlezl závoru a ušel asi kilometr od lesní cesty.

Kostkovaný oblek měl teď umazaný a uválený, svetr se mu mastně lepil k zádům a měl pocit, že svaly ho už nikdy nepřestanou bolet. Postavil kufry do řady, sedl si a čekal. Obloha na východě začínala být o maličko bledší než okolní noc. Řekl si, že venkovské autobusy vyjíždějí obyčejně brzy.

Měl štěstí. V 5.50 se objevil selský náklaďák, který táhl na trh do města vlečňák se senem.

„Havárka?“ houkl na něho šofér a zpomalil.

„Ale ne. Byl jsem na dovolené a vracím se stopem. Večer jsem se dostal do Usselu a řekl sem si, že to musím stihnout až do Tulle. Mám tam strýčka a ten jezdí s náklaďákem do Bordeaux. Ale tady jsem uvízl.“ Zazubil se na šoféra, který se smál a kroutil hlavou.

„To je nápad, jít tudy v noci. Touhle cestou po setmění nikdo nejezdí. Vyskočte si na vlečňák. Vezmu vás do Engletonsu, tam třeba něco chytíte.“

Do městečka přirachotili ve tři čtvrtě na sedm. Šakal sedlákovi poděkoval, zmizel mu za roh nádraží a vešel do bufetu.

„Máte tady taxíkáře?“ zeptal se prodavače, když zvolna popíjel kávu.

Prodavač mu dal číslo a Šakal je vytočil. Taxíkář mu slíbil, že přijede za půl hodiny. Zatím si studenou vodou, která tekla z kohoutku na toaletě, umyl aspoň obličej a ruce, převlékl se a vyčistil si zuby po spoustě cigaret a káv.

Taxík, starý roztřesený renault, přijel v půl osmé.

„Víte, jak se jede do Haule Chalonniere?“ zeptal se řidiče.

„Bodejť.“

„Jak je to daleko?“

„Vosumnáct kilometrů.“ Řidič ukázal palcem nahoru. „V horách.“

„Tak mě tam zavezte,“ řekl Šakal a kromě kufříku naložil všechna zavazadla do ohrádky na střeše.

Nechal se vysadit na návsi před hospodou U pošty. Nechtěl, aby taxíkář z tak blízkého městečka věděl, že jede na zámek. Když taxík odjel, odnesl si kufry do hospody. Na návsi, kde už bylo jako ve výhni, zamyšleně přežvykoval pár volů zapřažených do žebřiňáku a kolem pokorných očí se jim procházely tlusté černé mouchy.

V hospodě byla tma a chládek. Spíše slyšel, než viděl, jak se hosté u stolů otáčejí, aby se podívali, kdo to přišel; potom o dlaždice zaklapaly dřeváky, jak se od jedné skupiny zvedla stará venkovanka v černých šatech a šla k výčepu.

„Monsieur?“ zakrákala.

Položil kufr na zem a opřel se o pult. Všiml si, že místní lidé pijí červené víno.

„Un gros rouge, s’il vous plait, madame.“

„Jak daleko je na zámek?“ zeptal se, když mu nalévala. Pozorně si ho lstivými černými očky prohlédla.

„Dva kilometry, monsieur.“

Unaveně vzdychl. „A ten trouba taxíkář mi chtěl namluvit, že tu žádný zámek není. Tak mě vysadil na návsi.“

„Byl z Egletonsu?“ zeptala se. Šakal přikývl.

„V Engletonsu jsou blbí,“ řekla.

„Potřebuji se dostat na zámek,“ řekl.

Venkované, kteří je pozorovali od stolů, se ani nepohnuli. Nikdo nenavrhl, jak by se tam mohl dostat. Vytáhl stofrankovou bankovku. „Co jsem dlužen, madame?“

Zabodla oči do bankovky. Mezi modrými blůzami za jeho zády to zašumělo.

„Nemám nazpátek,“ řekla stařena.

Vzdychl si.

„Kdyby tu aspoň někdo měl dodávku, třeba by mi rozměnil.“

Slyšel, jak se za ním někdo zvedá a jde k němu.

„Ve vsi dodávka je, monsieur,“ zahučelo mu za zády.

Šakal se s předstíraným úžasem otočil.

„Vy ji máte, mon ami?“

„Non, monsieur, ale znám se s majitelem. Třeba by vás tam zavez.“

Šakal přikyvoval, jako by o tom začínal uvažovat.

„Co si zatím dáte?“

Venkovan kývl na bábu a ta mu nalila další velkou sklenici stolního červeného vína.

„A vaši přátelé? V takovém vedru je žízeň.“

V zarostlém obličeji zasvítil úsměv. Venkovan znovu pokynul a stařena zanesla skupině u velkého stolu dvě plné láhve. „Benedikte, skoč pro dodávku,“ přikázal venkovan. Jeden z mužů vypil jedním douškem svou sklenku a vyšel z hospody.

Na zdejších venkovanech je dobré – uvažoval Šakal, když se s rachotem a kymácením vezl k zámku – že ze samé nabručenosti ani nemluví. Aspoň s lidmi, které neznají.

Colette de la Chalonniere seděla v posteli, pila kávu a znovu si pročítala dopis. Zlost, která se jí zmocnila po prvním přečtení, opadla a vystřídalo ji unavené znechucení.

Tohle jí tedy zbylo ze života. Včera odpoledne, když beze spěchu dojela z Gapu, ji přivítala stará Ernestina, komorná, která na zámku sloužila ještě za života Alfredova otce, a zahradník Louison, venkovan, kterého si Ernestina vzala ještě jako mladého hocha, když byla jen obyčejnou služkou.

Ti dva teď vlastně sami pečují o zámek, kde jsou dvě třetiny pokojů zavřeny a potaženy pokrývkami proti prachu.

A ona? Je paní pustého hradu, kde už si v parku nehrají žádné děti a na nádvoří nikdy nezadusá pánův kůň.

Znovu pohlédla na výstřižek ze společenského pařížského časopisu, který jí tak ohleduplně poslala jedna přítelkyně; ve světle fotoblesku se na něm přihlouple usmíval obličej jejího manžela; jedním okem šilhal do kamery a druhým na bujné poprsí hvězdičky, které nakukoval přes rameno. Byla to kabaretní tanečnice, bývalá bardáma, a pod obrázkem se psalo, že prý, jak prohlásila, doufá, že „někdy v budoucnu“ se bude moci provdat za pana barona, který je jejím „velmi dobrým přítelem“.

Při pohledu na vrásčitou baronovu tvář a na jeho vychrtlý krk ji maně napadlo, kam se poděl ten hezký mladý kapitán z francouzského odboje, do kterého se v roce 1942 zamilovala a za něhož se po roce, když čekala jeho syna, provdala.

Nebylo jí ještě ani dvacet, když ho poprvé v horách potkala; dělala tenkrát partyzánům spojku. Byl už třicátník, měl romantické krycí jméno Pegasus, štíhlou postavu, ostříží tvář, autoritu… Neodolala mu. Měli tajnou svatbu v podzemní kapli, kde je sezdal partyzánský kněz, a syna mu porodila u svých rodičů.

Po válce dostal zpátky všechny své pozemky a majetek. Jeho otec zemřel na mrtvici, když se Francií valily spojenecké armády, a dědic se vrátil z lesů jako baron de la Chalonniere; přivedl na zámek svou paní se synáčkem a lidé z okolních vesnic jásali. Brzy ho ale venkov omrzel, přemohlo ho kouzlo Paříže a kabaretních světel, nutkání vynahradit si nejlepší mužná léta ztracená v ilegalitě.

Teď mu bylo sedmapadesát a vypadal na sedmdesát.

Baronka smetla výstřižek s průvodním dopisem na podlahu. Vyskočila z postele, postavila se před dlouhé zrcadlo na protější stěně a rozvázala tkanice svého lehkého župánku. Postavila se na špičky, aby se jí svaly na stehnech vypjaly jako na vysokých podpatcích.

Není to tak zlé, pomyslela si. Mohlo by to být horší. Plná postava, tělo zralé ženy. Boky jsou široké, ale pás si milosrdně zachoval proporci, ustálenou dlouhými hodinami v sedle a na horských stezkách. Vzala do dlaní své prsy a potěžkala je. Byly příliš velké a těžké, než aby byly opravdu krásné, ale muže v posteli dosud vzrušit dovedly.

Dobrá, Alfrede, řekla si, tu hru mohou hrát dva. Zatřásla hlavou a rozpustila si dlouhé černé vlasy. Uvolněný proud jí spadl přes tvář a zakryl jedno ňadro. Spustila ruce, projela jimi mezi stehny a vzpomněla si na toho Angličana, který je předevčírem tak vášnivě laskal. Byl dobrý. Litovala teď, že s ním v Gapu nezůstala. Mohli strávit dovolenou společně, jezdit po Francii pod falešnými jmény jako prchající milenci. Proč se sem vlastně vrátila?

Na dvoře zarachotilo staré auto. Neochotně zavřela župan a šla k oknu. Venku stála dodávka z vesnice s otevřenými zadními dveřmi. Dva muži z ní cosi vykládali. Louison, který plel na druhé straně ozdobný záhon, jim právě šel pomoci.

Řidič, dosud zakrytý dodávkou, přešel dopředu, zastrčil cosi do kapsy u kalhot, vlezl si za volant a sešlápl vydřenou spojku. Co to na zámek přivezli? Přece nic neobjednala. Dodávka se rozjela a baronka sebou užasle trhla. Na zemi stály tři kufry a kufřík a vedle nich vysoký muž. Poznala ho podle plavých vlasů, svítících na slunci, a radostně se usmála.

„Ty zvíře. Ty krásné primitivní zvíře. Tys za mnou přijel.“

Běžela se do koupelny obléknout.

Nad schodištěm zaslechla hlasy z haly. Ernestina se ptala, co si monsieur přeje.

„Madame la Baronne, elle est la?“

Vzápětí se Ernestina hnala do schodů, co jí staré nohy stačily. „Milostpaní, přijel nějaký pán.“

Večerní porada na ministerstvu vnitra byla v pátek večer kratší než jindy. Lebel mohl hlásit jen to, že není nic nového. V posledních čtyřiadvaceti hodinách byl normální, nenápadnou cestou rozeslán po celé Francii popis hledaného vozu, ale pátrání bylo bezúspěšné. Podobně oznámila všechna oblastní velitelství kriminální policie svým podřízeným městským a venkovským komisařstvím, že hotelové přihlášky musejí být dodány nejpozději do osmi hodin ráno. Na oblastních velitelstvích jich pak okamžitě desítky tisíc prohlíželi a hledali Dugganovo jméno. Marně. Takže tuto noc v hotelu nespal, aspoň ne pod jménem Duggan.

„Máme na vybranou mezi dvěma eventualitami,“ vysvětloval komisař do ticha. „Buď netuší, že o něm víme, a pak odjel z hotelu U jelena bez vážného důvodu a vlastně náhodou; v tom případě mu nic nebrání, aby cestoval ve své alfě klidně dál a ubytoval se v hotelech pod Dugganovým jménem, takže ho dříve nebo později najdeme. Nebo se rozhodl vůz ukrýt a opustit a dál se přesunovat, jak se dá. V tom případě jsou další dvě možnosti.

Buď jiné falešné doklady nemá, takže nemůže ani do hotelu, ani zpátky přes hraniční přechod, a daleko se nedostane. Nebo takové doklady má a začal je používat. Pak je i nadále nanejvýš nebezpečný.“

„Proč myslíte, že má další doklady?“ zeptal se plukovník Rolland.

„Musíme předpokládat,“ řekl Lebel, „že atentátník, kterého si OAS najala zřejmě za velké peníze, patří k nejlepším profesionálním teroristům na světě. To znamená, že takovou práci už dělal. A přesto unikl bez nejmenšího podezření, bez jediného záznamu v policejních archivech. To se mu mohlo podařit jen proto, že pracoval pod falešným jménem a v masce někoho jiného. Z toho plyne, že je také expert na převleky.

Ze srovnání obou fotografií vidíme, že chce-li se Calthrop proměnit v Duggana, umí se prodloužit pomocí zvýšených podpatků, zhubnout o několik kilo, změnit barvu očí kontaktními čočkami a barvu vlasů přelivem. Dokáže-li to jednou, nemůžeme si dovolit ten přepych a předpokládat, že to nedokáže podruhé.“

„Ale co nasvědčuje tomu, že počítal s odhalením?“ namítl Saint-Clair. „Nic. Proč by se složitě pojišťoval sérií falešných dokladů?“

„Protože se zřejmě opravdu složitě pojišťuje,“ řekl Lebel. „Kdyby to nedělal, dávno bychom ho měli.“

„V Calthropových materiálech, které poslala britská policie, jsem si všiml, že hned po válce sloužil u výsadkářů. To znamená, že přivykl tvrdému životu, a možná že se teď skrývá v horách,“ řekl Max Fernet.

„Možná,“ připustil Lebel.

„Takže pro nás víceméně přestal být potenciálně nebezpečný.“

„Právě o něm bych to nerad říkal dřív, než bude za mřížemi.“

„Anebo mrtev,“ řekl Rolland.

„Není-li blázen, bude se chtít dostat z Francie živý,“ řekl Saint-Clair.

Tím porada skončila.

„Bylo by krásné, kdybych na to mohl spoléhat,“ řekl pak Lebel v kanceláři Caronovi. „Ale pokud vím, je živ a zdráv, na svobodě a ozbrojen. Musíme pátrat dál po něm i po autě. Měl tři kufry, s těmi se pěšky daleko nedostane. Pro začátek by stačilo najít jeho vůz.“

Ten, kterého hledali, ležel na čistě povlečené posteli v zámečku uprostřed departementu Corréze. Vykoupaný a odpočinutý, nasycený pečenou kachnou a dušeným zajícem, osvěžený silným červeným vínem, černou kávou a koňakem. Díval se na pozlacené kudrlinky, vinoucí se po stropě, a plánoval si, jak stráví dny, které mu zbývaly do pařížské akce. Za týden bude muset vyrazit, a dostat se odtud bude možná těžké. Ale dokázat se to dá. Jen si bude muset vymyslet, proč odjíždí.

Otevřely se dveře a vstoupila baronka. Vlasy měla rozpuštěné na ramena a lehký župánek zapnutý jen u krku. Pod ním byla nahá; nechala si jen punčochy a slavnostní střevíčky na vysokých podpatcích, které měla u večeře. Když za sebou zavřela dveře a vykročila k posteli, Šakal se nadzvedl na lokti.

Mlčky se na něho dívala. Vztáhl ruku a rozvázal jí stuhu pod hrdlem. Župan se rozevřel a poodhalil její ňadra. Šakal se naklonil a stáhl jí okrajkovanou látku z ramenou. Župan neslyšně dopadl na podlahu.

Strčila mu do ramene, takže se převrátil, a pak mu sevřela zápěstí a vtiskla je do polštáře. Díval se, jak si nad něho kleká a svírá mu boky stehny. Usmála se na něho a dva zvlněné prameny vlasů jí spadly na prsa.

„Bon, mon primitif, ukaž, co umíš.“

Nadzvedl se a začal.

Po tři dny nevypátral Lebel nic nového a na večerních poradách sílilo přesvědčení, že Šakal se vzdal a tajně z Francie odjel. Večer 19. srpna už byl mezi účastníky porady jediný, kdo si ještě myslel, že Šakal je stále ve Francii, že se skrývá a čeká na svou chvíli.

„Nač by čekal?“ rozkřikl se Saint-Clair. „Snad jen na to, jak se co nejrychleji dostat k hranicím. Pokud je dávno nepřekročil. A ve chvíli, kdy vyrazí, nám padne do rukou. Všichni ho mají na mušce, a je-li, jak říkáte, naprosto odříznut od OAS a jejích stoupenců, pak nemá kam jít, ani se u koho schovat.“

Kolem stolu to souhlasně zahučelo. Většina přítomných byla stále více přesvědčena, že policie se neosvědčila a že Bouvier se mýlil, když na počátku prohlásil, že je to práce čistě pro detektiva.

Lebel neústupně vrtěl hlavou. Byl unavený, vyčerpaný minimem spánku a maximem vypětí, umořený tím, že musel sebe a své lidi ustavičně hájit před jízlivými výpady těch, kteří za svá vysoká postavení vděčili spíše politikaření než zkušenosti. Nebyl tak hloupý, aby nevěděl, že nemá-li pravdu, je s ním konec. O to by se už někteří od tohoto stolu postarali. Ale co když se nemýlí? Co když Šakal nepřestává po prezidentovi jít? Co když proklouzl sítí a blíží se ke své oběti? Věděl, že lidé kolem stolu by zoufale hledali obětního beránka. A tím by byl on. V obou případech by jeho dlouholetá policejní kariéra skončila. Ledaže… ledaže toho člověka dokáže najít a zadržet. Pak by museli uznat, že měl pravdu. Ale důkaz nemá; jen podivnou víru, o které se zde ovšem nebude šířit, víru, že ten, kterého stíhají, je také profesionál a že svůj úkol splní, ať se děje, co se děje.

Za osm dní, které uplynuly od chvíle, kdy mu případ spadl do klína, si toho tichého, nevyzpytatelného člověka s puškou, který měl zřejmě všechno, včetně nouzových opatření, do detailu promyšleno, začal, ač nerad, jaksi vážit. Přiznat se k takovým pocitům před těmito politickými hodnostáři by ovšem znamenalo podřezat si pod sebou větev. Jistou útěchou mu byl jen rozložitý Bouvier na vedlejší židli, obr, který s hlavou mezi rameny hleděl do stolu. To byl aspoň detektiv jako on.

„Ať čeká na cokoli,“ odpověděl Lebel, „na něco čeká. Třeba na stanovený den. Nevěřím, pánové, že Šakal kapituloval. Ale vysvětlit tento pocit nedovedu.“

„Pocit!“ ušklíbl se Saint-Clair. „Stanovený den! Zřejmě jste, pane komisaři, četl příliš mnoho romantických detektivek. Jenže toto není romantika, vážený, to je realita. Ten člověk vzal do zaječích, a víc se k tomu říct nedá.“

„Kéž byste měl pravdu,“ řekl klidně Lebel. „V tom případě vám musím, pane ministře, sdělit, že jsem ochoten upustit od pátrání a vrátit se ke své kriminalistické práci.“

Ministr se na něho nerozhodně díval.

„Myslíte, pane komisaři, že má smysl v pátrání pokračovat?“ zeptal se. „Myslíte, že nebezpečí stále trvá?“

„Na vaši druhou otázku, pane ministře, nemohu dát odpověď, protože ji neznám. Ale na první odpovídám, že jsem přesvědčen o nutnosti hledat tak dlouho, dokud nebudeme mít absolutní jistotu.“

„Rozumím. Pánové, přeji si, aby pan komisař pokračoval v pátrání a aby nám i nadále podával na večerních poradách hlášení. Až do odvolání.“

Ráno 20. srpna střílel hajný Marcange Callet na pozemcích svého zaměstnavatele mezi Egletonsem a Usselem škodnou a šel za postřeleným lesním holubem, který spadl do houštiny divokých rododendronů. Uprostřed houští ho našel; zmítal se na sedadle otevřeného a zřejmě opuštěného sportovního automobilu.

Hajný zakroutil holubovi krkem a řekl si, že sem asi zajeli nějací milenci, kteří se vydali do lesa na výlet, přestože na závoru před lesní cestou přibil výstražnou tabulku. Pak si všiml, že některé větve, za nimiž je auto schováno, ze země nerostou, ale jsou do ní jen zabodnuty. A když se rozhlédl pozorněji, zjistil, že bílé konce pahýlů, ze kterých byly větve uřezány nebo ustřihnuty, jsou zamazány hlínou, aby nebyly tak nápadné.

Podle ptačího trusu na sedadlech odhadl, že auto je tam přinejmenším několik dnů. S puškou a holubem se vrátil na kole do hájovny a řekl si, že až půjde dopoledne koupit nová oka na zajíce, upozorní na to pana strážmistra.

Bylo už skoro poledne, když tento četník zatočil kličkou na svém telefonu a ohlásil na komisařství v Usselu, že v blízkém lese byl nalezen opuštěný automobil. Bílý? Ozvalo se z Usselu. Strážník nahlédl do notesu. Ne, modrý. Italský? Ne, s francouzským číslem, výrobní značka neznámá. V pořádku, řekl hlas z Usselu. Odpoledne tam pošlou odtahovací vůz. Ať na ně čeká a zavede je na místo, protože mají moře práce a málo lidí; teď musejí všichni hledat bílý italský sporťák, na který se chtějí kouknout velcí páni z Paříže. Strážník slíbil, že bude čekat, aby jim ušetřil čas.

Teprve po čtvrté hodině bylo modré auto odtaženo na dvůr usselského komisařství a těsně před pátou si jeden z mechaniků, který je prohlížel kvůli identifikaci, všiml, že je nápadně špatně natřené.

Vzal šroubovák a škrábl do karoserie. Pod modrou barvou zasvítila bílá čára. Užasle si šel prohlédnout tabulky s poznávací značkou a zjistil, že jsou obráceny předkem dozadu. Za několik minut ležela přední tabulka na zemi, bílými písmeny MI-61 741 nahoru, a policista utíkal přes dvůr ke kanceláři.

Claude Lebel se to dověděl krátce před šestou. Volal mu to komisař Valentin z oblastního velitelství kriminální policie v Clermont Ferrandu, v hlavním městě auvergneského kraje. Lebel vyskočil s telefonem v ruce.

„Poslyšte, to je strašně důležité. Nemůžu vám vysvětlovat proč, jen vám řeknu, že na tom moc záleží. Já vím, že jste policejní komisař, kamaráde, ale jestli si chcete ověřit, kdo mi ten případ přidělil, tak vás přepojím rovnou na šéfa kriminálky.

Musíte do Usselu okamžitě poslat pátrací oddíl. Co nejlepší lidi a co nejvíc. Začněte hledat na místě, kde se auto našlo. Udělejte si kolem něho na mapě kruh a prohledejte metr po metru. Ptejte se v každé vesnici, v každém domě, každého sedláka, který tou cestou pravidelně jezdí, v každém vesnickém obchodě a hostinci, v každém hotelu, v každé chatě.

Hledáte vysokého blondýna, původem Angličana, ale mluví dobře francouzsky. Má tři kufry a kufřík, spoustu peněz v hotovosti, pěkné šaty, ale možná uválené, jako by spal někde v lese.

Ať se vaši lidé ptají, kde byl, co si chtěl koupit. A ještě něco: za žádnou cenu se to nesmí dostat do novin. Jak to, že to není možné? Místní dopisovatelé? Ať se ptají! Odpovíte, že došlo k dopravní nehodě a že jeden postižený asi bloudí v šoku po okolí. Že je to záchranná akce. Cokoli, jen aby to nebylo nápadné. Řekněte jim, že za takovou zprávu by jim žádné celostátní noviny nedaly ani vindru, protože o dovolených je dopravních nehod pět set za den. Prostě to zahrajte do autu. A poslední věc: kdybyste ho vystopovali, nepřibližujte se k němu. Stačí úkryt obklíčit a nepustit ho ven. Přijel bych co nejdřív.“

Lebel zavěsil a obrátil se ke Caronovi.

„Zavolejte ministra. Požádejte, aby dnešní poradu přeložil na osm hodin. To sice všichni večeří, ale bude jen krátká. Pak zazvoňte do Satory a objednejte znovu helikoptéru. Noční let do Usselu, a ať vám řeknou, kde přistanou, aby mě mohlo čekat auto. Vezmete to tady za mě.“

Policejní vozy četníků z Clermont Ferrandu, posílené dalšími z Usselu, si zbudovaly hlavní stan na návsi vesničky, odkud bylo k místu, kde se našlo auto, nejblíž. Slunce zrovna zapadalo. Z rádiovozu dával Valentin rozkazy desítkám dalších přepadových vozů, umístěných v okolních vesnicích. Rozhodl, že začnou desetikilometrovým okruhem kolem místa nálezu a budou pátrat celou noc. Po setmění budou lidé v okolí spíš doma. Ale zároveň tma zvyšovala riziko, že jeho lidé v klikatých údolích a na horských úbočích zabloudí anebo přehlédnou nějaký malý dřevorubecký srub, ve kterém se uprchlík může skrývat.

A museli počítat s další překážkou, kterou do telefonu Lebelovi vysvětlovat nemohl, ale bál se, že mu ji bude muset vysvětlit, až přijde. Skupina jeho lidí na ni narazila, když k půlnoci vyslýchala jednoho sedláka z domku vzdáleného tři kilometry od místa, kde se našlo auto.

Stál v noční košili na prahu a provokativně nezval policisty dál. Petrolejka v jeho ruce blikavě šlehala po skupině přede dveřmi.

„Podívej, Gastone, ty přece po té cestě co chvíli jezdíš na trh. Jel jsi tamtudy do Egletonsu v pátek ráno?“

Sedlák je pozoroval přimhouřenýma očima.

„Možná jel.“

„Tak jel, nebo nejel?“

„Už se nepamatuju.“

„Viděl jsi tam někoho?“

„Já si nikoho nevšímám.“

„Na to se neptáme. Viděl jsi tam nějakého mužského?“

„Neviděl. Nic.“

„Blondýna, vysokého, urostlého. Měl tři kufry a kufřík.“

„Já nic neviděl. J’ai rien vu, tu comprends.“

A tak dokola dvacet minut. Nakonec odešli a jeden si poctivě udělal do notesu poznámku. Psi na řetězech vrčeli a sápali se policistům po nohou tak, že museli uskočit na druhou stranu a šlápnout do hnojiště.

Sedlák se za nimi pozorně díval, dokud se nevrátili na silnici k autu a neodjeli. Pak prudce zabouchl dveře, odkopl z cesty zvědavou kozu a štrachal se znovu do rozložité postele k manželce.

„To hledaj toho, co jsi ho svez?“ zeptala se. „Copak mu chtěj?“

„To nevím,“ řekl Gaston, „ale Gaston Grosjean jakživ nikoho policajtům neprásk. A taky nepráskne.“ Zachrchlal a plivl do ohniště. „Sales flics.“

Stáhl knot a sfoukl plamen, strčil nohy pod peřinu a přitiskl se k mohutnému tělu své ženy. „Nevím, kde jseš, kamaráde, ale pánbůh ti pomoz.“

Lebel se rozhlédl po účastnících porady a odložil své papíry.

„Hned po poradě, pánové, odletím do Usselu a budu řídit pátrání osobně.“

Skoro minutu nikdo nic neříkal.

„Co z toho můžeme, pane komisaři, vyvodit?“

„Dvě věci, pane ministře. Víme, že si musel koupit barvu, aby přelakoval auto, a vyšetřování asi potvrdí, že při cestě z Gapu do Usselu v noci ze čtvrtka na pátek bylo už přelakováno. V tom případě – a to se právě vyšetřuje – koupil barvu zřejmě v Gapu. Dokáže-li se to, znamená to, že byl varován. Buď telefonoval někdo jemu, nebo on někomu do Paříže nebo do Londýna a dověděl se, že falešné jméno Duggan bylo odhaleno. Domyslel si, že během dopoledne začneme pátrat jak po něm, tak po jeho autě. Proto co nejrychleji zmizel.“

Ticho v konferenčním salonu bylo tak napjaté, že by se byl nedivil, kdyby roztrhlo nádherně zdobený strop.

„Tím chcete se vší odpovědností naznačit,“ zeptal se kdosi jakoby z nesmírné dálky, „že se z našich porad něco vynáší?“

„To nemohu říct, monsieur. Jsou telefonisté na ústřednách, je obsluha telexu, jsou nižší a nejnižší podřízení, kteří rozkazy vykonávají. Možná že je někdo z nich agent OAS. Jedno je však stále jasnější. Byl varován, že záměr spáchat atentát na francouzského prezidenta byl odhalen, ale rozhodl se pokračovat. A byl upozorněn, že se pátrá po Alexandru Dugganovi. Zdá se, že má jen jeden zdroj informací. Možná že je to ten člověk, který si říká Valmy a jehož vzkaz do Říma zachytila státní bezpečnost.“

Šéf státní bezpečnosti zaklel. „Měli jsme toho lotra chytit hned na poště.“

„A druhá věc, kterou z toho vyvozujete, pane komisaři?“ zeptal se ministr.

„Když se dověděl, že už se nemůže vydávat za Duggana, nesnažil se z Francie odjet. Naopak, zamířil do nejhlubšího vnitrozemí. Jinak řečeno, jde stále po prezidentovi. Prostě si z nás nic nedělá.“

Ministr vstal a sebral své spisy.

„Monsieur le Commissaire, nebudeme vás zdržovat. Najděte ho. Najděte ho ještě v noci, a bude-li třeba, zlikvidujte ho. Přikazuji vám to jménem prezidenta.“

A důstojně odešel.

Za hodinu se ze startovací plochy v Satory vznesla helikoptéra a zamířila nachově černou oblohou k jihu.

„To je nestoudnost nejvyššího stupně! Takový nýmand! Jak si dovoluje naznačovat, že my, nejvyšší francouzští představitelé, nepostupujeme, jak je záhodno. Ale já to tak nenechám, v nejbližším hlášení se o tom zmíním.“

Jacqueline si stáhla úzká ramínka noční košile a nechala si průsvitnou látku spadnout k bokům. Přitiskla paže co nejvíc k tělu, aby jí mezi ňadry vynikla hluboká rýha, a přitáhla k nim milencovu hlavu.

„Povídej mi o tom,“ řekla sladce.

18

Ráno 21. srpna bylo stejně slunné a jasné počasí jako v minulých dvou týdnech horké letní vlny. Z oken zámku v Haule Chalonniere, odkud byl široký výhled na kopce porostlé vřesem, se zdálo, že celý kraj pokojně dřímá. Nikde ani stopa po horečném policejním pátrání, které se tou dobou stahovalo už k Egletonsu, vzdálenému jen osmnáct kilometrů odtud.

Šakal stál v županu u okna v baronově knihovně a jako každé ráno volal do Paříže. Jeho milenka dosud spala v prvním poschodí po další vášnivé noci.

Když dostal spojení, ohlásil se obvyklým: „Ici Chacal.“

„Ici Valmy,“ ozvalo se tlumeně ze sluchátka. „Znovu se to rozjelo. Našli vůz…“

Dvě minuty poslouchal, jen občas se na něco stroze zeptal. „Merci,“ řekl nakonec, zavěsil a sáhl do kapes po cigaretách a zapalovači. Uvědomil si, že to, co slyšel, mění jeho plán, ať se mu to líbí nebo ne. Chtěl na zámku zůstat ještě dva dny, ale teď musí pryč, a čím dřív, tím líp. Jenže při telefonování ho znepokojilo ještě něco jiného, něco zcela nečekaného.

Napřed tomu nevěnoval pozornost, ale když do sebe vtáhl první doušek kouře, znovu to v něm zahlodalo. Než dokouřil a vyhodil nedopalek oknem na dvůr, bylo mu všechno jasné. Telefonoval ze zámku už třikrát, ale slabé cvaknutí, když zvedl telefon, se ve sluchátku ozvalo teprve dnes. V ložnici sice byla přípojka, ale když odcházel, Colette tvrdě spala. Ano, spala… Obrátil se, tiše vyběhl bosýma nohama po schodech a vpadl do ložnice.

Telefon byl zavěšen. Ale skříň zela dokořán a na podlaze ležely tři kufry, všechny otevřené. Vedle nich svazek jeho klíčů. Mezi rozházenými věcmi klečela baronka a zděšeně k němu zvedla oči. Kolem ní se válely ocelové trubice a náplasti stržené z otvorů. Z jedné vyčníval dalekohled, z druhé tlumič. Když vešel, hleděla s hrůzou na věc ve svých prstech. Byla to hlaveň a závěr kulovnice.

Několik vteřin oba mlčeli. Šakal se vzpamatoval první.

„Tys poslouchala.“

„Já… chtěla jsem vědět, komu každé ráno voláš.“

„Myslel jsem, že spíš.“

„Ne, když odcházíš, vždycky se probudím. To… to je puška. Diverzantská puška.“

Byla to napůl otázka, jako by doufala, že uslyší, že je to něco jiného, zcela neškodného. Podíval se na ni a teprve teď si všimla, že šedé skvrnky v očích se mu rozlezly do všech stran a pokryly je neproniknutelnou clonou; hleděly na ni mrtvě a tvrdě jako stroj.

Pomalu se postavila a hlaveň jí s břinknutím vypadla mezi ostatní součásti.

„Ty ho chceš zabít,“ zašeptala. „Ty ses dal k nim, k OAS. Chceš zastřelit de Gaulla.“

Šakal neodpověděl. Pochopila. Vrhla se ke dveřím, ale snadno ji dohnal a smýkl jí přes celý pokoj k posteli. Třemi kroky byl u ní. Když dopadla na zmačkaná prostěradla, otevřela ústa k výkřiku. Vzápětí ji umlčel prudký úder do hrdelní tepny. Levou rukou ji popadl za vlasy a táhl po břiše k okraji postele. Zahlédla ještě vzorek na koberci a zároveň jí dopadla na šíji hrana dlaně jako sekyra.

Šel ke dveřím a naslouchal. Dole bylo ticho. Ernestina asi chystá snídani na druhé straně budovy a Louison půjde co nevidět na trh. Naštěstí oba nedoslýchají.

Vrátil součásti pušky do trubic a uložil je znovu do třetího kufru k vojenskému plášti a usmoleným šatům André Martina. Ohmatal podšívku, aby se přesvědčil, že doklady jsou na místě, a potom kufr zamkl. Druhý, s oblečením dánského pastora Pera Jensena, byl otevřen, ale nerozházen.

V koupelně vedle ložnice se pět minut myl a holil. Pak si vzal nůžky a dalších deset minut si hřebenem pečlivě zvedal dlouhé světlé vlasy a skoro o tři centimetry je zkracoval. Pak je přetíral kartáčkem namočeným v barvě, dokud nevypadaly jako tmavošedé vlasy staršího pána. Při barvení vlasy zvlhly, takže si je mohl učesat podle fotografie v pastorově pase, který měl postavený na poličce pod zrcadlem. Nakonec si nasadil modré kontaktní čočky.

Smyl z umyvadla všechny stopy po barvení a po svých toaletních potřebách, sbalil si holení a vrátil se do ložnice. Nahého těla na podlaze si nevšímal.

Oblékl si tričko, spodky, ponožky a košili z Kodaně, černou náprsenku a kněžský kolárek. Nakonec vklouzl do černého obleku a decentních vycházkových střevíců. Do náprsní kapsy zastrčil brýle se zlatou obroučkou, toaletní potřeby vrátil do kufříku a přestěhoval k nim z kufru dánskou knihu o francouzských katedrálách. Do saka si dal dánský pas a svazek bankovek.

Všechny anglické svršky uložil do kufru, ve kterém je přivezl, a zamkl jej.

Skončil krátce před osmou, kdy Ernestina zpravidla přinášela ranní kávu. Baronka před ní a Louisonem svůj poměr tajila, protože oba barona zbožňovali už jako malého hocha a později jako pána domu.

Oknem zahlédl Louisona na bicyklu. S nákupním košíkem na zadním kole právě vyjížděl ze dvora. Vtom zaklepala na dveře Ernestina. Ani se nepohnul. Zaklepala znovu.

„Y a vot‘ café, madame,“ zapištěla přes zavřené dveře. Šakal se rozhodl. Rozespalým hlasem zavolal francouzsky:

„Nechejte snídani za dveřmi. Vezmeme si ji, až vstaneme.“

Za dveřmi vykroužila Ernestinina ústa dokonalé „o“. Taková ostuda! Takové věci a… v pánově ložnici! Cupitala dolů pro Louisona, ale protože už byl pryč, nezbylo jí než udělat dlouhé kázání kuchyňskému dřezu o tom, jak jsou dnes lidé zkažení, a to že za starého pana barona nebývalo. Proto neslyšela měkký náraz, s nímž čtyři kufry přivázané na prostěradlo a spouštěné z okna ložnice dopadly na květinový záhon před zámkem.

Neslyšela, jak host zamyká zevnitř ložnici, ve které uložil bezvládné tělo její paní na postel, a přikryl až pod bradu, aby se zdálo, že spí, neslyšela, jak se zavírá okno za šedovlasým mužem, dřepícím na římse, neslyšela, jak obratně seskočil na trávník.

Zaslechla jen, jak ve staré zámecké stáji, předělané na garáž, naskočil motor panina renaulta, a když vykoukla okénkem spížky, zahlédla, jak se automobil prohnal branou ven.

„Co to jen mladou paní napadlo,“ hořekovala tiše, když pospíchala znovu po schodišti nahoru.

Před ložnicí dosud stál podnos s vlažnou a netknutou kávou. Několikrát zaklepala. Zkusila otevřít, ale nešlo to. Hostova ložnice byla také zamknuta. Nikdo se neozýval. Ernestina usoudila, že se děje něco divného, tak divného, že to nepamatovala od doby, kdy se na zámku bez pozvání ubytovali Němčouři a hloupě se starého pana barona vyptávali na mladého pána.

Musí se poradit s Louisonem. Je na trhu a někdo z hospody pro něho zajde. Neuměla zacházet s telefonem, ale myslela si, že když jej člověk zvedne, někdo se ozve a jde pro toho, s kým chcete mluvit. Jenže to tak nebylo. Zvedla sluchátko, a přestože je držela aspoň deset minut, nikoho neslyšela. Nevšimla si, že těsně u dřevěného ostění knihovny je šňůra odborně přestřižena.

Claude Lebel se vrátil helikoptérou do Paříže hned po snídani. Jak potom řekl Caronovi, Valentin přes všechny potíže, které měl s těmi zatracenými venkovany, udělal obrovský kus práce. Ráno konečně našel stopu v bufetu, kde Šakal snídal a odkud si zavolal taxíka. Pak nechal na všech silnicích v okruhu dvaceti kilometrů kolem Egletonsu postavit zátarasy; do oběda by měly všechny stát.

Lebel mu oplátkou naznačil, proč je tak důležité Šakala najít, a Valentin slíbil, že obklíčí Egletons tak neprodyšně, že jim, jak pravil, „neunikne ani myší pšouk“.

Z Haule Chalonniere uháněl renault horami na jih k Tulle. Šakal odhadoval, že pátrala-li policie od večera ve stále širších kruzích od místa, kde našla alfu, za svítání musela dorazit až k Egletonsu. Tam vyslechne prodavače v bufetu a taxíkáře, a pokud je nějaká šťastná náhoda nezdrží, kolem poledne budou na zámku.

Ale i pak budou hledat světlovlasého Angličana, protože jako šedovlasého kněze ho dosud nikdo neviděl. Začíná však jít do tuhého. Hnal malý automobil po polních horských cestách a nakonec se vynořil na RN 8, osmnáct kilometrů na jih od Egletonsu. Do Tulle měl dvacet kilometrů. Pohlédl na hodiny: 9.40.

Sotva na konci rovného úseku zmizel za zatáčkou, přišuměl z Engletonsu malý konvoj, složený z hlídkového vozu a dvou zavřených kamionů. V polovině rovného úseku zastavil a šest policistů začalo stavět ocelové zátarasy.

„Jak to, že není doma?“ křičel Valentin na plačící ženu egletonského taxíkáře. „Kam jel?“

„Je ne sais pas, m’sieur. Já opravdu nevím. Ráno vždycky čeká u nádraží na ranní vlak z Usselu. Když nikdo nepřijede, vrátí se domů a něco opravuje. Když se nevrátí, tak to znamená, že někoho vez.“

Valentin se sklesle rozhlédl. Na tuhle ženskou nemá smysl řvát. Bylo to miniaturní taxíkářství, kde šéf dělá šoféra a opraváře zároveň.

„Vezl někoho v pátek ráno?“ zeptal se.

„Oui, m’sier. Vrátil se z nádraží, poněvadž si ho nikdo nevzal, ale potom volali z bufetu, že tam někdo chce taxi. Zrovna odmontoval jedno kolo, tak měl strach, aby mu zákazník neutek a nevzal si jiné taxi. Dobře čtvrt hodiny mu trvalo, než kolo nasadil, a celou tu dobu nadával. Pak jel a stih to, ale kam toho člověka vez, to mi neřek.“ Popotáhla. „Mně se nikdy nic neřekne,“ dodala na vysvětlenou.

Valentin ji poplácal po rameni.

„To nic, paní, jen klid. My počkáme, až se vrátí.“ Obrátil se k seržantovi. „Jednoho muže nechte na nádraží, druhého na náměstí. Jak se objeví, hned s ním ke mně.“

Vrátil se do svého vozu.

„Na komisařství,“ řekl. Hlavní stan teď přemístili na egletonskou policejní strážnici, kde bylo zase po dlouhé době rušno.

Deset kilometrů za Tulle hodil Šakal kufr s anglickými svršky a Dugganovým pasem do strže. Už mu dosloužily. Kufr přeletěl přes zábradlí mostu a s třeskotem zapadl do hustého křoví na dně propasti.

V Tulle objížděl, až našel nádraží, ale auto nechal stát o tři ulice dál. Zbylé dva kufry s kufříkem si odnesl k nádražní pokladně.

„Prosím jízdenku druhé třídy do Paříže,“ řekl. „Kolik stojí?“

Zamžoural přes pastorské brýle na úředníka za okénkem.

„Devadesát sedm nových franků, monsieur.“

„Kdy jede nejbližší vlak?“

„V jedenáct padesát. Máte skoro hodinu čas. Je zde nádražní restaurace. Do Paříže z prvního nástupiště, je vous en prie.“

Šakal vzal svá zavazadla a šel ke vchodu na peron. Kontrolor mu proštípl jízdenku, Šakal znovu zvedl kufry a prošel dveřmi. Tam mu zastoupila cestu modrá uniforma.

„Vos papiers, s’il vous plait.“

Policista ze státní bezpečnosti byl mladý a snažil se vypadat přísněji, než jeho věk dovoloval. Na zádech měl samopal. Šakal znovu postavil zavazadla na zem a předložil svůj dánský pas. Policista jej prolistoval; nerozuměl jedinému slovu.

„Vous étes Danois?“

„Pardon?“

„Vous… Danois.“ Policista ukázal na pas.

Šakal zazářil a radostně přisvědčil.

„Danske… ja, ja.“

Policista mu vrátil pas a ukázal bradou k nástupišti. Dál už se o něho nezajímal a šel ke vchodu zkontrolovat dalšího cestujícího.

Louison se vrátil skoro až v jednu odpoledne a měl v sobě pár sklenek vína. Jeho nešťastná žena se mu hned svěřila se svým trápením. Louison se ujal velení.

„Vylezu na okno,“ prohlásil, „a podívám se.“

Napřed měl potíže se žebříkem. Nakláněl se mu všude, jen ne tam, kde ho chtěl mít. Nakonec jej přece jen o zeď pod oknem barončiny ložnice opřel a vrávoravě na něj vylezl. Za pět minut byl zase dole.

„Paní baronka spí,“ oznámil.

„Tak dlouho nikdy nespí,“ protestovala Ernestina.

„No vidíš, a dnes zrovna jo,“ řekl Louison. „Nesmíme ji rušit.“

Vlak do Paříže měl malé zpoždění. Přijel do Tulle až ve 13.00. Mezi cestujícími, kteří tam nastoupili, byl šedovlasý dánský pastor. Posadil se do kouta v kupé, kde byly jen dvě starší paní, nasadil si brýle se zlatými obroučkami, vytáhl z kufříku tlustou knihu o kostelech a katedrálách a dal se do čtení. V Paříži měli být, jak zjistil, ve 20.10.

Charles Bobet stál na kraji silnice vedle svého porouchaného taxíku. Podíval se na hodinky a zaklel. Půl druhé, čas k obědu, a on trčí na pusté cestě mezi Egletonsem a tou dírou Lamaziere. S rozbitou převodovkou. Merde a znovu merde. Co kdyby tady auto nechal a šel do nejbližší vesnice na autobus? Večer by se z Egletonsu vrátil s opravářem a ten by to odtáhl. Jenže na to by praskl celý týdenní výdělek. A kromě toho nemá na dveřích zámek. Kdepak, jak se odtud hne, kluci z okolí mu rachotinu vyrabujou. Raději si počká na nějaký náklaďák, třeba ho do Egletonsu odtáhne. Neobědval, ale měl v autě láhev vína. Teď už skoro prázdnou. Jak se plazil pod vozem, vyschlo mu v krku. Vlezl si na zadní sedadlo a čekal. Venku je zrovna největší vedro a náklaďáky vyjedou, až se krapet ochladí. Teď si sedláci dávají po obědě dvacet. Sedělo se mu tak pohodlně, že za chvíli spal jako špalek.

„Nevrátil! Jak to, že nevrátil? Tak kde, sakra, je?“ křičel komisař Valentin do telefonu. Volal z egletonského komisařství do taxíkářova domu a mluvil s policistou, který tam čekal. Ve sluchátku to omluvně zabublalo. Valentin práskl telefonem. Celé dopoledne a poledne dostával rádiová hlášení z hlídkových vozů u silničních zátarasů. Z okruhu dvaceti kilometrů kolem Egletonsu neodjel nikdo, kdo by se sebeméně podobal vysokému světlovlasému Angličanovi. Ospalé trhovní městečko tiše a blaženě dřímalo v letním dusnu, jako kdyby do něho vůbec nebyly vtrhly dvě stovky policistů z Usselu a Clermont Ferrandu.

Ve čtyři odpoledne konečně Ernestina prosadila svou.

„Musíš jít nahoru a milostpaní probudit,“ udeřila rázně na Louisona. „To je přece proti přírodě, aby člověk celičký den prospal!“

Starý Louison, který měl v ústech jako vypáleno a nejraději by se byl šel natáhnout na pohovku, s ní sice nesouhlasil, ale věděl, že když si Ernestina postaví hlavu, není s ní rozumná řeč. Znovu se vyšplhal na žebřík, tentokrát méně vrávoravě, a vlezl dovnitř.

Po chvíli vystrčil hlavu z okna.

„Ernestino!“ vydralo se mu z hrdla. „Paní baronka je asi mrtvá.“

Chtěl slézt, ale Ernestina na něho křikla, aby ložnici zevnitř odemkl. Oba pak ohromeně hleděli do vyhaslých očí, vytřeštěných nad okrajem přikrývky do promáčklého polštáře.

Ernestina se vzpamatovala první.

„Louisone!“

„Copak?“

„Rychle do vesnice pro pana doktora. Rychle!“

Za chviličku šlapal Louison do pedálů, co mu roztřesené nohy stačily. Stařičký doktor Mathieu, který léčil lidi z Haule Chalonniere už čtyřicet let, spal na zahradě pod meruňkou. Slíbil, že hned přijede. Po půl páté zahrčelo před zámečkem jeho auto a po další čtvrthodině se nad postelí napřímil a otočil se k dvojici, která zůstala stát na prahu.

„Milostivá paní je mrtvá. Má zlomený vaz,“ zakoktal. „Musíme zavolat četníka.“

Četník Caillou byl velký metodik. Věděl, jak významnou funkci jako představitel zákona zastává a jak důležité je zjistit fakta hned na místě. Soustavně si olizoval tužku a zapisoval, co vypovídali Ernestina, Louison a doktor Mathieu, které odvedl do kuchyně a posadil za stůl.

„Tak to je mi úplně jasné,“ řekl, když doktor podepsal svou výpověď. „To je vražda. A hlavní podezřelý je ten blonďatý Angličan, co odjel v barončině autě. Musím to hlásit na velitelství do Egletonu.“

A sjel na kole do vesnice.

Claude Lebel volal z Paříže komisaři Valentinovi v 18.30.

„Alors, Valentin?“

„Pořád nic,“ odpověděl Valentin. „Od rána máme uzavřeny všechny výjezdové silnice a cesty. Musí být někde v tomhle okruhu, ledaže by hned, když ukryl auto, z kraje odjel. A ten blbec taxíkář, co ho v pátek ráno z Egletonsu vezl, se ještě nevrátil. Hledáme ho po všech cestách v okolí… Moment, zrovna přišlo další hlášení.“

Sluchátko ztichlo a Lebel slyšel, jak s Valentinem někdo rychle mluví. Pak se znovu ozval Valentin.

„To je dnes den, to mě podržte. Nějaká vražda.“

„Kde?“ ožil Lebel.

„Na jednom zámku, kousek odtud. Právě to hlásil četník z té vesnice.“

„Koho zabili?“

„Majitelku zámku. Moment?… Baronku de la Chalonniere.“

Caron viděl, jak Lebel bledne.

„Valentine, poslouchejte. Vrah ze zámku utekl?“

Znovu bylo slyšet, jak Valentin v Egletonsu s někým mluví.

„Jo,“ řekl potom. „Odjel ráno barončiným vozem. Malým renaultem. Mrtvolu našel zahradník, ale až odpoledne. Napřed nakoukl dovnitř oknem a myslel, že spí. Pak tím oknem vlezl do ložnice a přišel na to.“

„Máte číslo a popis auta?“ zeptal se Lebel.

„Máme.“

„Tak vyhlaste všeobecnou pohotovost. Teď už se nemusí nic tajit. Stíháme prostě vraha. Rozjedu celostátní pátrání, ale snažte se najít nějaké stopy na místě činu. Zjistěte, kterým směrem prchal.“

„Rozumím, provedu. Konečně do toho můžeme šlápnout.“

Lebel zavěsil.

„Panebože, začínám mít dlouhé vedení. Baronka de la Chalonniere byla zapsána v knize hostů U jelena právě tu noc, kdy tam spal Šakal.“

Auto se našlo v zastrčené uličce v Tulle. Policista na pochůzce je objevil v 19.30. Než se vrátil na stanici, bylo 19.45, a než z Tulle zavolali Valentinovi, 19.55. Valentin volal Lebelovi ve 20.05.

„Asi půl kilometru od nádraží,“ řekl.

„Máte tam jízdní řád?“

„Někde by tu být měl.“

„Kdy jel dopoledne vlak z Tulle do Paříže a kdy má být na Slavkovském nádraží? Dělejte, proboha, dělejte.“

Z egletonské policejní stanice bylo slyšet tlumený hovor.

„Jedou tam jen dva vlaky denně,“ řekl Valentin. „Dopoledne v jedenáct padesát, ten má být v Paříži… zrovna teď, ve dvacet deset…“

Lebel ani nezavěsil a pádil ke dveřím. Stačil jen křiknout na Carona, aby utíkal za ním.

Rychlík s příjezdem ve 20.10 vsupěl na Slavkovské nádraží na minutu přesně. Sotva zastavil, dveře všech jeho lesklých vagonů se otevřely a na nástupiště se vyhrnuli cestující. Někteří se vítali s čekajícími příbuznými a přáteli, jiní šli z hlavní nádražní dvorany rovnou ke stanovišti taxíků. Mezi těmi byl vysoký šedovlasý pán v tmavém obleku a kněžském kolárku. Byl u taxíků jako jeden z prvních a hodil svá tři zavazadla na zadní sedadlo mercedesu diesel.

Řidič zapnul počítač a pomalu se rozjel od východu po šikmé rampě k ulici. Na nádražním nádvoří byla půlkruhová vozovka, po které se jednou stranou přijíždělo a druhou odjíždělo. Taxík sjížděl k výjezdu. Oba, řidič i pasažér, zaslechli, jak se blíží kvílení sirény a stále více přehlušuje pokřik cestujících, snažících se přivolat taxík dřív, než na ně přijde řada. Když před vjezdem do ulice řidič na chvíli zastavil, druhou branou se přihnaly tři hlídkové vozy a dva antony a zastavily před hlavním nádražním vchodem.

„Ti maj zas naspěch, hajzlové,“ řekl taxíkář. „Kam to bude, důstojný pane?“

Kněz mu dal adresu malého hotelu na Quai des Grands-Augustins.

V devět se Claude Lebel vrátil do kanceláře a našel tam vzkaz, že má volat komisaře Valentina na stanici v Tulle. Za pět minut je spojili. Poznamenával si, co mu Valentin říkal.

„Vzali jste z auta otisky prstů?“ zeptal se.

„Jistě, a v ložnici na zámku taky. Byly jich tam stovky a všechny jsou stejné.“

„Co nejrychleji mi je pošlete.“

„Provedu. Mám vám poslat taky bezpečáka z tullského nádraží?“

„Ne, děkuju, ten by nám nic víc neřekl. Děkuju za pomoc, Valentine. Můžete dát svým lidem pohov. Teď už je v našem revíru. Postaráme se o něho sami.“

„A co když to ten dánský pastor není?“ zeptal se Valentin. „Může to být jen náhoda.“

„Kdepak,“ řekl Lebel, „to je určitě on. Jeden kufr zahodil, asi jej najdete někde mezi Haule Chalonniere a Tulle. Hledejte v řekách a stržích. Ale tři zbývající zavazadla souhlasí. Na beton je to on.“

Zavěsil.

„Takže tentokrát kněz,“ řekl smutně Caronovi. „Dánský pastor. Jméno neznáme, nádražní hlídka je viděla v pase, ale nepamatuje si je. Takže zase lidský faktor, jako vždycky. Taxíkář usne na cestě, zahradník nemá náladu zkoumat, proč jeho paní tak dlouho spí, policista si nepamatuje jméno z pasu. Tedy něco vám řeknu, Luciene, tohle je můj poslední případ. Už jsem moc starý. Starý a pomalý. Zavolejte mi auto, prosím vás. Pojedu na večerní kobereček.“

Porada na ministerstvu probíhala v napjaté a nervózní atmosféře. Čtyřicet minut komisař líčil, jak pátrání krůček za krůčkem postupovalo z lesní paseky až do Engletonsu, jak nebyl doma taxíkář, jak byla na zámku odhalena vražda, jak vysoký šedovlasý Dán nastoupil na nádraží v Tulle do pařížského rychlíku.

„Stručně řečeno,“ řekl ledově Saint-Clair, když Lebel domluvil, „vrah je teď v Paříži a má nové jméno a novou podobu. Takže jste, vážený pane komisaři, znovu neuspěl.“

„Na rekriminace teď není čas,“ zasáhl ministr. „Kolik dnes v Paříži nocuje Dánů?“

„Zřejmě několik stovek, pane ministře.“

„Můžeme je prověřit?“

„Až ráno,“ řekl Lebel. „Až přijdou na prefekturu přihlášky z hotelů.“

„Zařídím, aby byla ve všech hotelech provedena ve dvanáct, ve dvě a ve čtyři kontrola,“ navrhl policejní prefekt. „Do rubriky povolání musí napsat ‚pastor‘, jinak by byl recepčnímu podezřelý.“

Obličeje kolem stolu zazářily.

„Pokud si kolárek nezakryje šálou anebo nesundá,“ řekl Lebel. „Pak se může v hotelu přihlásit jako kdokoli.“

Několik obličejů se na něho zamračilo.

„V takové situaci nám, pánové, zbývá jen jediné,“ řekl ministr. „Ohlásím se znovu u pana prezidenta a požádám ho, aby zrušil všechna svá veřejná vystoupení, dokud toho člověka nenajdeme a nezlikvidujeme. Zatím bude každý Dán, který se dnes v Paříži ubytoval, hned ráno osobně prověřen. Mohu s tím počítat, pane komisaři? A pane prefekte?“

Lebel a Papon kývli.

„To je pro dnešek všechno, pánové.“

„Víte, co mě žere?“ řekl Lebel v kanceláři Caronovi. „Že v tom pořád všichni vidí jeho kliku a naši tupost. To se ví, že má kliku, ale taky je po čertech mazaný. Měli jsme smůlu a dělali jsme chyby. Mne nevyjímajíc. Ale bude v tom ještě něco jiného. Dvakrát nám upláchl, protože měl nepatrný předstih. Z Gapu ujel v přelakovaném autě na poslední chvíli. Teď zmizí ze zámku a zabije svou milenku, sotva jsme našli jeho vůz. A pokaždé ráno po ministerské poradě, kde řeknu, že ho máme v hrsti a že se dá do dvanácti hodin čekat jeho zatčení. Kamaráde, asi mi nezbude, než využít své neomezené pravomoci a přikázat menší odposlouchávání.“

Opíral se o okenní římsu a díval se přes tiše plynoucí Seinu na Latinskou čtvrť, kde hořela světla a odkud se nad rozzářenou hladinu linul smích.

O tři sta metrů dál na protějším břehu Seiny se vyklonil z okna do letní noci jiný muž a zamyšleně hleděl k mohutné budově kriminální policie, která se rýsovala nalevo od osvětlených věží katedrály Notre Dame. Měl černé kalhoty a vycházkové střevíce a přes bílou košili s černou náprsenkou si přetáhl hedvábný svetr s vysokým límcem. Kouřil dlouhou anglickou cigaretu s filtrem a mladý obličej mu nápadně kontrastoval s překvapivě prošedivělými vlasy.

Zatímco se ti dva na sebe přes Seinu nevědomky dívali, hodiny na pařížských věžích odbíjely dvanáct. Začínal 22. srpen.

Anatomie zabití

19

Claude Lebel měl špatnou noc. Sotva usnul, Caron jím zalomcoval. Bylo půl jedné.

„Šéfe, nezlobte se, ale něco mi napadlo. Ten chlap, myslím Šakal, má dánský pas, že?“

Lebel sebou zatřásl, aby se probral.

„Pokračujte.“

„Odněkud jej přece musí mít. Buď jej padělal, nebo ukradl. Ale asi ukradl, když si kvůli němu změnil barvu vlasů.“

„Asi jo. A co dál?“

„Víme, že byl na průzkumné cestě v Paříži a že má základnu v Londýně. Takže nejspíš pas ukradl v některém z těchto dvou měst. A co udělá Dán, když se mu ztratí pas? Jde na konzulát.“

Lebel vyskočil z polního lůžka.

„Tedy, Luciene, vy to jednou někam dotáhnete. Zavolejte mi vrchního inspektora Thomase do bytu a potom dánského konzula v Paříži.“

Celou hodinu pak telefonoval, dokud oba nepřesvědčil, aby vylezli z postele a šli do svých kanceláří. Znovu si lehl až ve tři ráno. Ve čtyři ho probudila telefonem policejní prefektura, která hlásila, že ve dvanáct a ve dvě vyzvedli její lidé z pařížských hotelů celkem devět set osmdesát přihlášek ubytovaných Dánů a že je začali třídit do tří kategorií, na „pravděpodobné“, „možné“ a „ostatní“.

V šest ještě nespal, a zrovna když pil kávu, volala státní bezpečnost, které dal hned po půlnoci příkaz. Něco mají. Vzal si auto a jel s Caronem ranními ulicemi na jejich velitelství. V suterénní spojařské laboratoři si pak poslechli magnetofonový záznam.

Začal silným cvaknutím a několikerým zabzučením, jako by někdo vytáčel sedmimístné číslo. Pak se ozval vyzváněcí tón a znovu cvaknutí, jak někdo zvedl sluchátko.

„Alló?“ řekl zastřený hlas.

„Ici Jacqueline,“ ozval se ženský hlas.

„Ici Valmy,“ odpověděl mužský hlas.

Žena rychle řekla: „Vědí, že je to dánský kněz. Celou noc budou prohlížet hotelové přihlášky všech Dánů v Paříži vybrané ve dvanáct, ve dvě a ve čtyři. Potom za každým půjdou.“

Bylo ticho a mužský hlas řekl: „Merci.“ Zavěsil a žena také.

Lebel zamyšleně hleděl na pomalu se otáčející cívku.

„Znáte číslo, na které volala?“ zeptal se technika.

„Jistě. Dá se vypočítat z toho, v jakých intervalech se vytáčecí kotouč vrací k nule. Je to MOLITOR 5901.“

„A adresa?“

Technik mu podal kousek papíru. Lebel si jej přečetl.

„Pojďte, Luciene. Jdeme navštívit pana Valmyho.“

„A co s tou dívkou?“

„Ta půjde před prokurátora.“

V sedm někdo zaklepal. Učitel si právě vařil na plynu snídani. Rozmrzele zavřel plyn a šel otevřít. Za dveřmi stáli čtyři muži. Věděl hned, kolik uhodilo. Dva v uniformě vypadali, jako by se na něho chtěli vrhnout, ale malý, slušně vypadající civil pokynul, aby počkali.

„Napojili jsme se vám na telefon,“ řekl tiše. „Jste Valmy?“

Učitel zachoval naprostý klid. Ustoupil a nechal je vejít.

„Mohu se obléct?“ zeptal se.

„Jistě.“

Pod dohledem obou uniformovaných policistů si přetáhl přes pyžamo košili a kalhoty. Mladší muž v civilu stál u dveří. Starší obcházel byt a prohlížel si haldy knih a papírů.

„Tohle se, Luciene, bude zpracovávat sto let,“ řekl a mladík u dveří si vzdychl.

„Ještě že ne v našem oddělení.“

„Jste hotov?“ zeptal se malý civil učitele.

„Ano.“

„Odveďte ho do vozu.“

Ostatní tři s ním odešli, ale komisař zůstal. Prohrábl papíry, na kterých učitel zřejmě v noci pracoval. Ale byly to všechno školní písemky s červeně zatrženými chybami. Asi vůbec nevycházel z domu; musel být celý den na telefonu pro případ, že by Šakal volal. V 7.10 telefon zazvonil. Lebel se na něj několik vteřin díval. Pak natáhl ruku a zvedl jej.

„Alló?“

Hlas ve sluchátku zněl suše, nevýrazně.

„Ici Chacal.“

Lebel horečně přemýšlel.

„Ici Valmy,“ řekl. A odmlčel se. Nevěděl, co říct.

„Co je nového?“ zeptal se hlas v telefonu.

„Nic. Ztratili stopu v Correse.“

Čelo měl zbroceno potem. Všechno záviselo na tom, aby Šakal zůstal nějakou dobu tam, odkud volal. Ve sluchátku to cvaklo a telefon oněměl. Lebel zavěsil a utíkal po schodech k autu, které čekalo u chodníku.

„Ke mně do kanceláře!“ zařval na řidiče.

V telefonní kabině malého hotelu na nábřeží Seiny hleděl Šakal překvapeně přes skleněné dveře. Nic? Něco nového přece musí být. Komisař Lebel není hlupák. Jistě už vypátral taxíkáře v Egletonsu a dostali se do Haule Chalonniere. Našli mrtvolu na zámku. Prázdnou garáž. Renaulta v Tulle. Hlídku na nádraží. A jistě už…

Rychle vyšel z kabiny a prošel vestibulem.

„Prosím účet,“ řekl recepčnímu. „Ještě jdu do pokoje, ale za pět minut budu dole.“

Vrchní inspektor Thomas volal v 7.30, zrovna když Lebel otvíral dveře své kanceláře.

„Sorry,“ řekl britský detektiv, „volám dost pozdě, ale vzbudit dánské úředníky a dostat je na konzulát nebylo tak snadné. Měl jste pravdu. 14. července hlásil jistý dánský pastor ztrátu pasu. Měl podezření, že mu jej někdo ukradl z pokoje v jednom lepším hotelu, ale dokázat to nemohl. Ke správcově radosti nevolal policii. Je to pastor Per Jensen z Kodaně. Sto osmdesát centimetrů vysoký, modré oči, šedé vlasy.“

„To je on, díky, inspektore.“ Lebel zavěsil a řekl Caronovi. „Dejte mi prefekturu.“

V 8.30 zastavily před hotelem na Quai des Grands-Augustins čtyři černé antony.

Policisté prohledali pokoj číslo 37 tak, že vypadal jako zpustošený tornádem.

„Je mi líto, pane komisaři,“ řekl hoteliér utahanému detektivovi, který razii vedl, „ale pastor Jensen se před hodinou odhlásil.“

Šakal zastavil projíždějící taxík a dal se zavézt na Slavkovské nádraží, kam večer přijel; předpokládal, že tam už pátrat nebudou. Kufr s puškou, vojenským pláštěm a oblečením vymyšleného André Martina dal do úschovny a nechal si jen kufr s oblečením a doklady amerického studenta Martyho Schulberga a kufřík s maskérskými potřebami.

S těmi se ubytoval (pořád ještě v černých kalhotách a ve svetru zakrývajícím kolárek) v jednom hotýlku poblíž nádraží. Recepční mu dal vyplnit přihlášku, ale neobtěžoval se dodržet předpisy a srovnat ji s hostovým pasem. Proto na ní nebylo už ani pastorovo jméno.

Sotva se v pokoji zavřel, začal pracovat na nové masce. Rozpouštědlem si smyl ze světlých vlasů šedou barvu a obarvil si je na kaštanovo podle Martyho Schulberga. Modré kontaktní čočky si nechal v očích, ale brýle se zlatými obroučkami vyměnil za americké brýle s tlustou obrubou. Černé vycházkové střevíce, ponožky, košili, náprsenku a kněžský oblek nacpal s pastorovým pasem do kufru. Místo nich si vzal mokasíny, ponožky, džínsy, tričko a bundu amerického vysokoškoláka ze Syracuse ve státě New York.

Kolem desáté byl s americkým pasem v jedné náprsní kapse a se svitkem francouzských franků v druhé připraven k odchodu. Kufr s pozůstatky pastora Jensena zamkl do skříně a klíč spláchl do bidetu. Slezl po požárním žebříku a víckrát o něm v hotýlku neslyšeli. Za několik minut uložil příruční zavazadlo do úschovny na Slavkovském nádraží, zastrčil nový úschovní lístek do zadní kapsy k prvnímu, a vyšel do ulic. Taxíkem se vrátil na levý břeh Seiny, na rohu bulváru Saint-Michel a rue de la Hachette vystoupil a zmizel ve víru studentů a mladých lidí, kteří bydlí v labyrintu Latinské čtvrti.

V zakouřeném bistru, kam si zašel na laciný oběd, začal přemýšlet, kde by přespal. Nepochyboval, že Lebel už o pastoru Jensenovi ví, a Martymu Schulbergovi nedával víc než čtyřiadvacet hodin. V duchu Lebela sprostě proklel, ale zároveň se široce usmál na číšníci a řekl: „Thanks, honey.“

V deset volal Lebel do Londýna znovu. Tentokrát Thomas nad jeho žádostí tiše zasténal, ale zdvořile odpověděl, že udělá, co bude v jeho silách. Když zavěsil, zavolal si jednoho z detektivů, s nimiž na případu minulý týden pracoval.

„Posaďte se,“ řekl mu. „Zase volali Francouzi. Zřejmě jim znovu upláchl. Teď je v centru Paříže a mají podezření, že má další falešný pas. Takže vám nezbývá, než obtelefonovat všechny londýnské konzuláty a vyžádat si seznam pasů, ztracených od počátku července. Černochy a Asiaty vynechat. Zaměřit se čistě na bělochy. A u každého zjistit výšku. Každý nad sto sedmdesát centimetrů je podezřelý. Dejte se do toho.“

Pravidelná porada na pařížském ministerstvu vnitra byla přeložena na čtrnáct hodin.

Jako obvykle podával Lebel hlášení klidně a zdvořile, ale odezva byla mrazivá.

„Ten lotr má z pekla štěstí!“ vpadl mu do řeči ministr.

„Ne, pane ministře, to není jen štěstí. Byl soustavně informován o každé fázi našeho pátrání. Proto tak náhle odjel z Gapu, proto zabil tu ženu v Haule Chalonniere a odjel dřív, než se síť stáhla. Večer co večer jsem podával hlášení na těchto poradách. Třikrát nám scházelo jen několik hodin, abychom ho dopadli. Dnes ráno zmizel z hotelu a začal se vydávat za někoho jiného jen proto, že jsem do telefonu nedokázal věrohodně napodobit zatčeného Valmyho. Ale v obou předešlých případech byl varován hned ráno poté, co jsem zde večer podal hlášení.“

Kolem stolu se rozhostilo ledové ticho.

„Pokud se pamatuji, pane komisaři,“ řekl ministr chladně, „už jednou jste zde něco takového naznačoval. Doufám, že své tvrzení můžete doložit.“

Místo odpovědi položil Lebel na stůl malý přenosný magnetofon a stiskl přehrávací knoflík. Do ticha konferenčního salonu zazněl drsný kovový zvuk odposlechnutého telefonického rozhovoru. Plukovník Saint-Clair zbledl jako stěna a roztřesenýma rukama si schoval své papíry do složky.

„Čí to byl hlas?“ zeptal se ministr.

Lebel mlčel. Saint-Clair se pomalu zvedl a všechny oči se k němu stočily.

„Pane ministře… bohužel vám musím oznámit… že to byl hlas… mé přítelkyně. Momentálně bydlí u mne… Omluvte mne.“

Odešel ze salonu do Elysejského paláce podat demisi. Ostatní kolem stolu mlčky sklopili oči.

„Výborně, pane komisaři,“ řekl ministr tiše. „Můžete pokračovat.“

Lebel se znovu ujal slova a oznámil, že požádal svého londýnského kolegu Thomase o seznam všech pasů ztracených za posledních padesát dní.

„Doufám,“ řekl na závěr, „že do večera budu seznam mít a že osob, jejichž popis je shodný se Šakalovým, nebude mnoho. Snad dvě, snad jen jedna. Hned potom požádám státy, jejichž občané svůj pas v Londýně ztratili, o jejich fotografie, protože Šakal se teď jistě podobá víc tomu, za koho se vydává, než Calthropovi nebo Dugganovi nebo Jensenovi. Půjde-li to hladce, zítra dopoledne bych mohl všechny fotografie mít.“

„Pokud jde o mne,“ řekl ministr, „mohu vás informovat o svém jednání s prezidentem de Gaullem. Rozhodně odmítl přistoupit kvůli atentátníkovi na sebemenší změnu v plánu svých veřejných vystoupení. To se ostatně dalo čekat. Jednoho ústupku jsem však přece jen dosáhl. Do jisté míry lze případ uvolnit pro tisk. Šakal je teď obyčejný vrah. Zavraždil baronku de la Chalonniere na jejím zámku, kam se vloupal, aby odcizil její klenoty. Podle všeho uprchl do Paříže a skrývá se zde. Je to jasné, pánové?

Toto se může v odpoledních novinách nebo aspoň v jejich posledních vydáních objevit. Jakmile budete, pane komisaři, vědět, za koho či za které dvě osoby by se mohl vydávat, nic vám nebrání, abyste jejich jména oznámil redakcím. Zítřejší ranní noviny mohou dnešní zprávu přetisknout s novým titulkem.

Až dostanete ráno fotografii turisty, který v Londýně ztratil pas, můžete ji zveřejnit ve večernících, v rozhlase a televizi s původní zprávou o vraždě a stíhání.

Kromě toho, jakmile budeme znát toto jméno, začnou všichni policisté a bezpečnostní pracovníci v Paříži kontrolovat doklady každému, koho na ulici potkají.“

Policejní prefekt, šéf státní bezpečnosti a ředitel kriminálky si horlivě dělali poznámky. Ministr pokračoval:

„Státní bezpečnost prověří s pomocí ústřední registrace všechny evidované stoupence OAS. Jasné?“

Šéfové jmenovaných složek rezolutně přikývli.

„Kriminální policie odvolá své detektivy ze všech ostatních akcí a každého zapojí do pátrání po pachateli této vraždy.“

Max Fernet kývl.

„Pokud jde o prezidentský palác, budu samozřejmě potřebovat podrobný soupis všech přesunů, které má prezident od této chvíle v plánu. O tomto mimořádném opatření sice nebyl informován, ale v takové situaci musíme v jeho zájmu riskovat i to, že se rozhněvá. A pochopitelně spoléhám, že prezidentova tělesná stráž zvýší svou ostražitost na maximum. Pane komisaři Ducrete?“

Jean Ducret, šéf de Gaullovy ostrahy, mlčky přisvědčil.

„Pátrací oddělení,“ obrátil se ministr ke komisaři Bouvierovi, „má zřejmě spoustu placených informátorů v podsvětí. Okamžitě je všechny zmobilizujte, ať se snaží zjistit, kde tento člověk je, jak se jmenuje a jak vypadá. Jasné?“

Maurice Bouvier nevrle přikývl. Začínalo ho to zneklidňovat. Pamatoval už spoustu stíhání, ale tohle bylo gigantické. Jakmile Lebel dodá jméno a číslo pasu, o popisu nemluvě, vyhrne se do ulic, hotelů, barů a restaurací skoro sto tisíc lidí ze všech bezpečnostních orgánů a budou hledat jediného chlapa.

„Zapomněl jsem snad na něco?“ zeptal se ministr.

Plukovník Rolland rychle pohlédl na generála Gibauda a na komisaře Bouviera. Zakašlal.

„Ještě je tu Korsický svaz.“

Generál Gibaud si pečlivě prohlížel nehty. Bouvier nenávistně blýskl očima. Ostatní se tvářili většinou rozpačitě. Korsický svaz, organizace Korsičanů, vzniklá z Ajaccijského bratrstva krevní msty, je největší zločinecký syndikát, jaký ve Francii existuje. Ovládl Marseille a většinu jižního pobřeží. Podle některých odborníků je starší a nebezpečnější než mafie. Na rozdíl od mafiánů neemigrovali jeho členové do Ameriky, takže ušel publicitě, která mafii proslavila po celém světě.

Gaullistické hnutí spolupracovalo s Korsickým svazem už dvakrát, pokaždé ke svému prospěchu, nicméně s nemalými rozpaky. Svaz totiž vždycky žádal protislužbu, která zpravidla spočívala v tom, že policie měla nad jejich nezákonnými rejdy přimhouřit oči. V srpnu 1944 pomáhal spojencům při invazi v jižní Francii a dostal za to Marseille a Toulon. Po dubnu 1961 pomáhal bojovat proti alžírským kolonistům a proti OAS a na oplátku mohl svou síť rozšířit na sever a do Paříže.

Maurice Bouvier tyto Korsičany jako policista z duše nenáviděl, ale věděl, že Rollandovo akční oddělení je s nimi jedna ruka.

„Myslíte, že by nám k něčemu byli?“ zeptal se ministr.

„Je-li Šakal tak mazaný, jak jsme slyšeli,“ odpověděl Rolland, „pak ho mohou v Paříži najít jen oni.“

„Kolik jich v Paříži je?“ zeptal se ministr nedůvěřivě.

„Kolem osmdesáti tisíc. Někteří u policie, jiní u celníků, ve státní bezpečnosti, u tajné služby a samozřejmě v podsvětí. Důležité je, že jsou organizováni.“

„Buďte opatrný,“ řekl ministr.

Další návrhy nebyly.

„Takže to bychom měli. Pane komisaři Lebele, od vás nepotřebujeme nic než jméno, popis a fotografii. Pak dávám Šakalovi nanejvýš šest hodin.“

„Zbývají nám ještě tři dny,“ řekl Lebel, který se zatím díval oknem na oblohu. Ostatní sebou trhli.

„Jak to víte?“ zeptal se Max Fernet.

Lebel zamžikal.

„Musím se vám omluvit. Byl jsem blázen, že jsem na to nepřišel hned. Už týden jsem přesvědčen, že Šakal má pevný plán a že den pro atentát na prezidenta si dávno vybral. Proč se po odjezdu z Gapu neproměnil v pastora Jensena hned? Proč nejel až do Valence a odtud rovnou rychlíkem do Paříže? Proč přijel do Francie a celý týden se jen potloukal?“

„Ano, proč?“ řekl kdosi.

„Protože čeká na stanovený den,“ odpověděl Lebel. „A ví, kdy přijde. Pane komisaři Ducrete, má pan prezident nějaký zástoj mimo Elysejský palác dnes, zítra anebo v sobotu?“

Ducret zavrtěl hlavou.

„A co je v neděli 25. srpna?“ zeptal se Lebel.

Kolem stolu to zašumělo, jako když se vítr prožene suchým listím.

„Máte pravdu,“ vydechl ministr. „Den osvobození. Takhle zapomenout! A to jsme s ním tenkrát skoro všichni byli…“

„Ano,“ řekl Lebel. „Je to dobrý psycholog, ten náš Šakal. Ví, že jistého dne v roce nebude generál de Gaulle nikde jinde než v Paříži. A na ten den čeká.“

„Ale to znamená,“ ožil ministr, „že ho máme. Teď, když přišel o svého informátora, nenajde v Paříži jediné místo, kam by se schoval, jediný dům, kde by mu byť i nevědomky poskytli útočiště. Máme ho! Pane komisaři Lebele, potřebujeme od vás jeho jméno.“

Claude Lebel se zvedl a šel ke dveřím. Vstávali i ostatní a chystali se odejít k obědu.

„Ještě maličkost,“ zavolal ministr za Lebelem. „Jak jste věděl, že máte odposlouchávat právě telefon plukovníka Saint-Claira?“

Lebel se ve dveřích otočil a pokrčil rameny.

„Nevěděl,“ řekl. „Prostě jsem vás dnes v noci dal odposlouchávat všechny. Poroučím se, pánové.“

V pět odpoledne, když popíjel pivo před kavárnou u Place de l’Odéon, s tváří skrytou za týmiž slunečními brýlemi, jaké měli všichni kolem, dostal Šakal nápad. Dostal jej, když uviděl, jak se spolu po ulici vedou dva muži. Zaplatil, zvedl se a odešel. O sto metrů dál našel, co hledal: obchod s dámskou kosmetikou. Šel dovnitř a koupil několik drobností.

V šest vyšly večerníky s novým titulkem na první straně. Poslední vydání křičelo tlustými písmeny: VRAH KRÁSNÉ BARONKY PRCHL DO PAŘÍŽE. Pod tím byla otištěna fotografie baronky de la Chalonniere ve společnosti, stará pět let. Jedna agentura ji našla v archivu a všechny noviny ji převzaly. V 18.30 vešel plukovník Rolland s výtiskem France-Soir pod paží do jedné kavárničky poblíž rue Washington. Snědý barman se po něm pozorně podíval a kývl na chlapíka, který seděl vzadu.

Ten se zvedl a přistoupil k Rollandovi.

„Plukovník Rolland?“

Šéf akční služby kývl.

„Račte se mnou.“

Odvedl ho zadními dveřmi z kavárny a po schodech do malého pokoje v prvním patře, kde zřejmě bydlel majitel. Zaklepal a zevnitř se ozvalo: „Entrez.“

Když se za Rollandem zavřely dveře, stiskl nataženou ruku muže, který vstal z křesla.

„Pan plukovník Rolland: Enchanté. Jsem šéf Korsického svazu. Patrně někoho hledáte…“

V osm volal z Londýna vrchní inspektor Thomas. Měl unavený hlas. Prožil perný den. Některé konzuláty spolupracovaly ochotně, jiné dělaly nesmírné těžkosti.

Oznámil, že kromě žen, černochů, Asiatů a menších osob hlásilo v Londýně za posledních padesát dní ztrátu pasu osm turistů. Pečlivě přečetl jejich jména, čísla pasů a stručný popis.

„Některé můžeme hned vyloučit,“ navrhl Lebelovi. „Tři ztratili pas v době, kdy víme, že Šakal alias Duggan nebyl v Londýně. Prošli jsme záznamy v rezervacích a výdejnách letenek od 1. července. 18. července zřejmě odletěl večerní linkou do Kodaně. 6. srpna si podle záznamů BEA koupil letenku v Bruselu a večer letěl zpátky do Londýna.“

„Ano, to souhlasí,“ řekl Lebel. „Zjistili jsme, že v té době byl také v Paříži. Od 22. do 31. července.“

„Takže,“ zapraskal ve sluchátku Thomasův hlas, „ty tři, kteří ztratili pas, když byl pryč, škrtám, ano?“

„Jistě,“ řekl Lebel.

„Ze zbývajících pěti je jeden abnormálně vysoký, přes dva metry. Šakal by musel mít chůdy, aby si francouzští celníci takového rozdílu nevšimli.“

„To je pravda, bude to nějaký obr. Škrtněte ho. A další čtyři?“ zeptal se Lebel.

„Jeden je abnormálně tlustý, má sto jedenadvacet kilo. Šakal by se musel tak mohutně vycpat, že by snad ani nemohl chodit.“

„Škrtněte ho,“ řekl Lebel. „A dál?“

„Druhý je příliš starý. Výška by odpovídala, ale je mu přes sedmdesát. Šakal by sotva dokázal vypadat tak staře, ledaže by ho nalíčil profesionální divadelní maskér.“

„Škrtněte ho taky,“ řekl Lebel. „A poslední dva?“

„Jeden je Nor, druhý Američan,“ řekl Thomas. „Na oba se popis hodí. Jsou vysocí, ramenatí, ve středních letech. Proti Norovi mluví dvě věci. Za prvé je blondýn, a řekl bych, že když se Šakal prozradil jako Duggan, nebude se ke své původní barvě vlasů vracet, nemyslíte? Příliš by tím Duggana připomínal. Za druhé Nor uvedl, že mu pas uplaval z kapsy, když se v Hyde Parku projížděl se svou dívkou na lodičkách a spadl v šatech do vody. Tvrdil, že před pádem měl pas v náprsní kapse, a když vylezl na břeh, už tam nebyl. Zato Američan přísežně prohlásil před letištní policií, že mu byla brašna s pasem ukradena v hlavní hale, kde ji nechal chvíli bez dozoru. Co vy na to?“

„Pošlete mi všechno o tom Američanovi Martym Schulbergovi,“ řekl Lebel. „Jeho fotografii si opatřím sám přímo z pasového úřadu ve Washingtonu. A ještě jednou vám děkuju. Za všechno.“

V deset večer byla na ministerstvu další porada, zatím nejkratší ze všech. Už hodinu před jejím zahájením dostaly všechny bezpečnostní složky rozmnožený podrobný popis Martyho Schulberga, na kterého byl vydán zatykač pro vraždu. Čekalo se, že fotografie přijde do rána, takže první vydání večerníků, které se objeví na ulicích v deset dopoledne, ji stihne otisknout.

Ministr povstal.

„Pánové, když jsme se zde sešli poprvé, řekl nám pan komisař Bouvier, že identifikovat atentátníka s krycím jménem Šakal je čistě detektivní práce, a my jsme jeho návrh přijali. Ohlížím-li se zpět, vidím, že to bylo správné rozhodnutí. V uplynulých deseti dnech jsme měli to štěstí, že s námi spolupracoval pan komisař Lebel. Přestože atentátník třikrát změnil svou totožnost, z Calthropa na Duggana, z Duggana na Jensena a z Jensena na Schulberga, a přestože dostával tajné informace přímo z naší porady, komisaři Lebelovi se podařilo identifikovat ho a vystopovat až do našeho hlavního města. Jménem nás všech mu za to děkuji.“ Uklonil se směrem k Lebelovi, který zrudl rozpaky.

„Ale teď musíme jeho práci převzít my. Máme jméno, popis, číslo pasu, státní příslušnost. Během několika hodin budeme mít fotografii. Věřím, že při prostředcích, jakými disponujeme, budeme mít za několik dalších hodin i toho, po kom pátráme. Každý pařížský strážník, policista a detektiv již dostal instrukce. Do zítřejšího rána nebo nejpozději poledne nebude v tomto městě místo, kam by se Šakal mohl ukrýt.

Dovolte, pane komisaři Lebele, abych vám ještě jednou blahopřál a sňal s vašich beder vyčerpávající břímě tohoto pátrání. Od této chvíle již vaši spolupráci nebudeme potřebovat. Svůj úkol jste splnil, a splnil jste jej dobře. Děkuji vám.“

Zdvořile pak počkal. Lebel zamžikal a vstal ze židle. Neobratně se uklonil shromáždění mocných mužů, kteří vládli tisícům podřízených a milionům franků. Usmáli se na něho. Obrátil se a vyšel na chodbu.

Poprvé za deset dnů se šel komisař Claude Lebel vyspat domů. Když otočil klíčem a zaslechl první vyčítavé lamentace své ženy, hodiny odbíjely půlnoc. Začínal 23. srpen.

20

Hodinu před půlnocí vstoupil Šakal do baru. Byla tam taková tma, že mu několik vteřin trvalo, než se zorientoval. Osvětlena byla jen řada zrcadel a lahví za pultem po levé straně. Když se za ním zavřely dveře, barman na něho s neskrývanou zvědavostí upřel oči.

Byla to dlouhá a úzká místnost s malými stolky u stěny proti baru. Teprve na konci se rozšiřovala v jakýsi salon, kde byly větší stoly pro čtyři nebo pro šest. Většina stolů i židliček u pultu byla obsazena stálými večerními hosty.

U nejbližších stolků hned ustal hovor; hosté si ho začali prohlížet a postupně utichala celá místnost, jak si další a další všímali, kam se jejich společníci dívají, a obraceli se k vysoké, ztepilé postavě u dveří. Tu a tam někdo zašeptal nebo se zahihňal. Šakal našel očima volnou židličku u pultu a šel si na ni sednout, zády ke stolkům. Zaslechl za sebou rychlý šepot.

„Oh, regarde-moi ca! Ty svaly, drahouši, já úplně šílím.“

Barman k němu přistoupil a prohlédl si ho zblízka. Karmínové rty se mu roztáhly v koketním úsměvu.

„Bonsoir… monsieur.“ Za Šakalovými zády se mu ozvalo sborové chichotání, většinou ironické.

„Donnez-moi un scotch.“

Barman potěšeně odtančil. Je to muž, je to muž. To bude dneska mela! Už viděl, jak si ti „Petites folles“ vzadu brousí zoubky. Většina jich čekala na své obvyklé „pány“, ale někteří byli bez partnera a vyrazili na lov. Tenhle nový hoch, řekl si barman, tady vyvolá prvotřídní senzaci.

Host, který seděl vedle Šakala, se k němu obrátil a nepokrytě ho hltal očima. Měl kovově zlaté vlasy, na čele pečlivě učesané do špičatých loken na způsob mladého řeckého boha z antického reliéfu. Tím také veškerá podobnost končila. Měl namalované oči, na rtech korálový nádech, na lících pudrový poprašek. Nalíčení však nemohlo zakrýt povadlé, stárnoucí rysy a vyprahlý, lačný pohled.

„Pozveš mě?“ zeptal se šišlavým dívčím hlasem.

Šakal pomalu zavrtěl hlavou. Jeho soused se znovu otočil ke svému společníkovi. Špitali si dál a občas afektovaně vypískli nebo zaúpěli. Šakal si svlékl bundu, a jak se natáhl po sklenici whisky, kterou před něho barman postavil, zavlnily se mu pod tričkem svaly.

Barman se zatetelil. Že by nebyl jako my? To by sem nešel. Ale na „dámy“ zřejmě není, to by tak neodbyl chuděrku Corinnu, když ho požádala o skleničku. Takže jedině… ale to je úžasné! Ten hezoun je „dáma“ a hledá nějakého staršího „pána“, který by ho vzal k sobě. To bude pěkný poprask.

„Páni“ začali lovit kolem půlnoci. Poseděli vzadu, rozhlédli se, pak kývli na barmana a něco mu pošeptali. Barman se vracel za pult a dával znamení „dámám“.

„Monsieur Pierre s tebou chce mluvit, drahouši. Snaž se vypadat co nejlíp, a proboha, žádné křiky jako posledně.“

Šakal si vybral krátce po půlnoci. Už delší dobu se po něm dívali dva muži. Seděli vzadu, každý u jiného stolu a občas po sobě nenávistně střelili očima. Oba měli k padesátce; jeden byl zavalitý, malá očka se ztrácela mezi tučnými víčky a tlustý zátylek mu přetékal přes límec. Vypadal hrubě a vulgárně. Druhý byl štíhlý, elegantní, s vychrtlým krkem a několika pramínky vlasů pečlivě sčesanými přes plešatějící temeno. Měl krásně ušitý oblek, úzké kalhoty a bezvadné sako, z jehož rukávů vykukovaly krajkové manžety. Pod krkem mu volně splýval dovedně uvázaný hedvábný šátek. Umělec, módní návrhář nebo kadeřník, odhadoval Šakal.

Tlusťoch si zavolal barmana a zašeptal mu cosi do ucha. Barman, do jehož přiléhavých kalhot vklouzla větší bankovka, se vrátil k pultu.

„Ten pán se ptá, jestli by vás mohl pozvat na číši šampaňského,“ zaševelil s významným pohledem.

Šakal položil svou whisky na pult.

„Řekněte tomu pánovi,“ odpověděl co nejhlasitěji, „že není můj typ.“

Kolem tlumeně zazněly zděšené výkřiky a několik naondulovaných mladíků se přesunulo blíž, aby jim nic neušlo. Barman vyvalil oči.

„Přece vás zve na šampaňské, drahouši. My ho známe, má peněz jako šlupek. Uděláte terno.“

Místo odpovědi slezl Šakal ze stoličky, vzal svou sklenici a šel si přisednout k tomu štíhlejšímu.

„Dovolíte?“ zeptal se. „Člověka tady obtěžují…“ Umělecký typ málem omdlel radostí. Tlusťoch po chvíli uraženě a nasupeně odešel a jeho sok ležérně položil kostnaté prsty na ruku mladého Američana a přátelsky mu přisvědčoval, jak jsou někteří lidé otřesně nevychovaní.

Jmenoval se Jules Bernard a kolem jedné s ním Šakal odešel. Krátce předtím se ho Bernard zeptal, kde bydlí. Šakal si zahrál na stydlivého a přiznal, že nemá kde bydlet, protože je student a na prázdninových toulkách mu došly peníze. Bernard ani nechtěl věřit svému štěstí. Řekl mladému příteli, že šťastnou shodou okolností má krásný, rozkošně zařízený a naprosto klidný byt. Žije tam sám, nikdo ho neruší a se sousedy se nestýká, protože jsou strašně hrubí. Bylo by mu potěšením, kdyby u něho Marty za svého pařížského pobytu bydlel. Šakal si znovu zahrál, tentokrát na nesmírně vděčného, a pozvání přijal. Než z baru odešli, ztratil se na záchod (byl tam jen jeden) a za pár minut se vrátil se silně namalovanýma očima, napudrovanými tvářemi a načervenělými rty. Bernard strnul, ale dokud byli v baru, nic neříkal.

Na ulici mu to však vyčetl. „Takhle se mi nelíbíš. Vypadáš jako ty šeredy v baru. Jsi přece hezký mládenec. Ty se líčit nepotřebuješ.“

„Promiň, Julesi, chtěl jsem se ti líbit. Až přijedeme domů, smyju si to.“

Ukonejšený Bernard ho odvedl k svému autu. Nejdříve tedy zajedou na Slavkovské nádraží pro jeho zavazadla. Hned na první křižovatce jim zastoupil cestu strážník a mával, aby zastavili. Když se naklonil k řidičovu oknu, Šakal rozsvítil ve voze světlo. Strážník chvíli zíral a pak se znechuceně odvrátil.

„Allez,“ poručil a víc si jich nevšímal. Když auto zmizelo, uplivl si: „Teplouši hnusní.“

Podruhé je zastavili před nádražím a policista je vyzval, aby předložili doklady. Šakal se vyzývavě zaculil.

„A nic jiného nechcete?“ zeptal se významně.

„Padej, prasáku,“ řekl policista a odešel.

„Neprovokuj je,“ pokáral ho tiše Bernard, „nebo nás zatknou.“

Šakal zašel do úschovny, kde se na něho zhnuseně podívali, ale oba kufry mu bez potíží vydali, a odnesl je do Bernardova auta.

Potřetí je zastavili, když jeli do Bernardova bytu. Tentokrát to byli dva příslušníci pořádkové policie, jeden seržant, druhý bez hodnosti. Zamávali před nimi na křižovatce sto metrů od domu, kde Bernard bydlel. Mladší šel k pravému oknu a podíval se Šakalovi do obličeje. Ohromeně couvl.

„No nazdar. Kampak spolu jedete?“ zahučel.

Šakal našpulil rty. „Kam myslíš, zlato?“

Policista si div neuplivl.

„Z takovejch jako ty je mi na blití. Zmizte.“

„Měl jste se jim podívat na papíry,“ řekl mu seržant, když se Bernardovo auto znovu rozjelo.

„Pane seržante, přece hledáme chlapa, kterej zbouchnul a voddělal baronku, a ne nějaký uslintaný buzeranty.“

Ve dvě byli Bernard s Šakalem doma. Šakal si vymínil, že bude spát na gauči v obývacím pokoji, a Bernard, ač nerad, svolil. Když se mladý Američan svlékal, díval se na něho z ložnice klíčovou dírkou. Svést svalnatého studenta z New Yorku bude zřejmě náročné, ale vzrušující.

V noci šel Šakal do zženštile zařízené kuchyně a zkontroloval ledničku. Bylo v ní dost jídla na tři dny, ale jen pro jednoho, pro dva ne. Ráno chtěl Bernard jít pro mléko, ale Šakal ho nepustil, prohlásil, že má raději kávu z kondenzovaného mléka. Dopoledne proklábosili v bytě. V poledne Šakal řekl, že se chce podívat na televizní zprávy.

Hned první oznamovala pátrání po vrahovi, který před osmačtyřiceti hodinami zabil baronku de la Chalonniere. Jules zděšeně vypískl.

„Já násilnosti nesnáším,“ řekl.

Vtom se na obrazovce objevil mladý obličej: hezký, s kaštanovými vlasy a tlustě vroubenými brýlemi. Tak vypadá americký student jménem Marty Schulberg, řekl hlasatel. Kdyby ho někdo viděl nebo o něm věděl…

Bernard, který seděl na pohovce, se otočil k televizoru. Stačil si už jen pomyslet, že hlasatel nemá pravdu, že Schulbergovy oči nejsou modré, oči nad ocelovými prsty, které mu právě sevřely hrdlo, jsou přece šedé…

O několik minut později se nad jeho vytřeštěným obličejem, rozcuchaným účesem a vyčnívajícím jazykem zavřely dveře šatníku v předsíni. Šakal si vzal z poličky v obývacím pokoji obrázkový časopis a pohodlně se posadil. Ještě dva dny měl čas.

Za ty dva dny byla Paříž prohledána jako dosud nikdy. Policie prošla všechny hotely, od nejelegantnějších a nejnákladnějších až po nejsprostší hodinové, a všechny knihy hostů. Hledala ve všech penzionech, ve všech ubytovnách, noclehárnách a kolejích. Tajní prosmýčili všechny hospody, restaurace, bary, kabarety a kavárny a ukazovali číšníkům fotografii hledaného muže. Byl obrácen vzhůru nohama byt každého známého stoupence OAS. Bylo předvedeno k výslechu přes sedmdesát mladých mužů, kteří se alespoň vzdáleně podobali vrahovi, a všichni pak byli propuštěni, sice s formální omluvou, ale to jen proto, že byli cizinci a že s cizinci se musí jednat zdvořileji než s domorodci.

Byly zastavovány a legitimovány stovky tisíc osob na ulicích, v taxících a autobusech. Na všech větších přístupových cestách do Paříže byly postaveny zátarasy, a kdo šel později večer na procházku, byl na každém kilometru vyzván, aby předložil doklady.

V podsvětí se činili Korsičané, tiše prolézali doupata pasáků, prostitutek, kriminálníků, kapsářů, pobudů, zlodějů a podvodníků a upozorňovali je, že každý, kdo bude něco o vrahovi vědět a zatají to, upadne u Svazu v nemilost, a to se všemi důsledky.

Pátrání se účastnilo sto tisíc zaměstnanců bezpečnostních složek, od nejzkušenějších detektivů až po řadové četníky. Asi osmdesát tisíc „spolupracovníků“ z podsvětí a spol. si pozorně prohlíželo každého, koho potkali ve svém prostředí. Všichni, kdo se živí turistickým ruchem, dostali přesné a přísné instrukce. Do studentských kaváren, barů, klubů a středisek byli nasazeni mladě vypadající detektivové. Agentury specializované na ubytování zahraničních studentů ve francouzských rodinách byly vyzvány k ostražitosti.

24. srpna večer byl do pracovny ministra vnitra telefonicky předvolán komisař Claude Lebel, který se celé sobotní odpoledne potloukal ve svetru a zalátaných kalhotách po zahrádce. Auto pro něho přijelo v šest.

Když uviděl ministra, užasl. Energický šéf bezpečnostního aparátu vypadal vyčerpaně a sešle, jako by za poslední dva dny zestárl. Kolem nevyspalých očí měl kruhy. Pokynul Lebelovi, aby se posadil na židli před stolem, a sám si sedl do otáčecího křesla, na kterém se tak rád obracel k výhledu na Place Beauvau. Tentokrát se však k oknu neotočil.

„Nemůžeme ho najít,“ řekl bez okolků. „Zmizel, jako by se propadl. Zjistili jsme, že lidé z OAS o něm vědí stejně málo jako my. V podsvětí po něm není památky. Korsický svaz dospěl k závěru, že vůbec není v Paříži.“

Odmlčel se a s povzdechem upřel oči na malého detektiva, který na druhé straně stolu zamžikal, ale neřekl nic.

„Zřejmě jsme si v uplynulých dvou týdnech vůbec neuvědomovali, po jakém člověku pátráme. Co si o tom myslíte?“

„Někde tu je,“ řekl Lebel. „Jak vypadá zítřejší program?“

Ministr se zatvářil, jako by ho bodlo u srdce.

„Prezident na něm nechce nic změnit. Dopoledne jsem s ním mluvil. Marně. Takže zítra zůstane všechno tak, jak bylo ohlášeno. V deset zapálí u Vítězného oblouku věčný oheň. V jedenáct mše v Notre Dame. Ve dvanáct třicet pietní návštěva památníku v Mont-Valérien. A odpoledne slavnostní vyznamenání deseti veteránů odboje, na které se s Médaille de la Liberation dosud zapomnělo.

To bude ve čtyři před montparnasským nádražím. Sám to místo vybral. Jak víte, nádraží se bude bourat a stavět o kus dál, takže půjdou-li stavební práce podle plánu, je to možná poslední Den osvobození, který se slaví před původní budovou.“

„A kontrola davu?“

„Tu jsme promysleli všichni společně. Vzdálenost mezi prezidentem a davem bude všude větší než obvykle. Několik hodin před každou slavností se postaví kovové bariéry a ohrazený prostor bude prohledán od střech až po kanály. Včetně bytů. Před každou slavností a během ní budou na všech okolních střechách ozbrojené hlídky, které budou střežit okna a střechy protějších domů. Kromě úředních a pozvaných osob se za bariéry nikdo nedostane.

Přistoupili jsme tentokrát k opravdu mimořádným opatřením. Policejní hlídky budou umístěny i na střeše Notre Dame a mezi věžemi. Nařídili jsme osobní prohlídku všech kněží, ministrantů a zpěváků, kvůli zbraním. Pro případ, že by se chtěl Šakal vydávat za někoho od bezpečnosti, dostanou všichni policisté zvláštní odznaky, ale až ráno.

V posledních čtyřiadvaceti hodinách jsme do oken citroenu, ve kterém prezident pojede, tajně nasadili neprůstřelná skla. To si, prosím, nechte pro sebe, nesmí to vědět ani prezident, protože by zuřil. Řídit bude jako vždycky Marroux, ale dostal příkaz, aby jel rychleji než obvykle, pro případ, že by se atentátník pokoušel vystřelit na jedoucí automobil. Ducret vybral do prezidentova doprovodu co nejvyšší důstojníky a hodnostáře, aby mu nenápadně dělali zeď.

Kromě toho bude prohledán každý, kdo se přiblíží na dvě stě metrů. Bez výjimky. V diplomatickém sboru to vyvolá pobouření a novináři spustí povyk. Ale všechny diplomatické a tiskové legitimace budou hned ráno vyměněny, pro případ, že by se Šakal vydával za někoho z nich. A samozřejmě každý s balíčkem nebo podlouhlým předmětem v ruce bude okamžitě zatčen. Máte nějaký návrh?“

Lebel chvíli přemýšlel a tiskl si ruce mezi kolena jako školák, který se snaží panu učiteli vysvětlit něco nepříjemného. V duchu si říkal, že pro detektiva, který začínal jako obyčejný strážník a po celý život chytal zločince tak, že prostě chodil s otevřenýma očima, jsou taková vládní opatření příliš složitá.

„Víte,“ řekl posléze, „já myslím, že život riskovat nebude. Je to profesionál, zabíjí za peníze. Chce vyváznout a něco z těch peněz mít. A už od konce července, kdy si sem zajel na průzkumnou cestu, má pevně stanovený plán. Kdyby usoudil, že se mu akce anebo únik nemůže povést, dávno by se vrátil.

Takže má určitě něco v rezervě. Mohl si domyslet, že v Den osvobození generálovi nedovolí hrdost zůstat pod střechou, i kdyby mu hrozilo sebevětší nebezpečí. A že bezpečnostní opatření, zvláště potom, co byl prozrazen, budou tak silná, jak, pane ministře, říkáte. A přece se nevrátil.“

Lebel vstal a proti všem pravidlům úředního bontonu začal přecházet po místnosti.

„Nevrátil. A nevrátí. Proč? Protože si myslí, že to dokáže a vyvázne. To znamená, že přišel na něco, co ještě nikoho nenapadlo. Třeba má dálkově ovládanou bombu nebo kulovnici. Ale na bombu by se mohlo zavčas přijít, a tím by se všechno pokazilo. Takže zbývá puška. Proto potřeboval přijet do Francie autem. Měl ji ve voze, nejspíš přiletovanou k podvozku nebo k obložení.“

„Ale s puškou se k de Gaullovi nemůže dostat!“ zvolal ministr. „K prezidentovi se dostane jen pár lidí, a to ještě po osobní prohlídce. Jak by mohl proniknout s puškou za bariéry?“

Lebel se zastavil a pohlédl na ministra. Pokrčil rameny.

„Nevím. Ale myslí si, že může, a zatím mu všechno vyšlo. I když měl občas smůlu. Odhalily ho a stíhaly dvě z nejlepších policií na světě, a přesto je tady. S puškou, v úkrytu, možná v nové masce a s novými doklady. Jedno je, pane ministře, jisté. Ať zalezl kamkoli, zítra určitě vyleze. Jen ho musíme poznat. A na to neplatí nic než stará detektivní zásada: mít pořádně otevřené oči.

Jinak nemohu k vašim bezpečnostním opatřením nic dodat. Jsou zřejmě dokonalá a zcela mimořádná. Kdybyste dovolil, prošel bych se kolem každé té slavnosti a podíval se, jestli tam přece někde není. Nic víc už se udělat nedá.“

Ministr byl zklamán. Od detektiva, kterého Bouvier před čtrnácti dny označil za nejlepšího v celé Francii, čekal pronikavý záblesk inspirace, brilantní nápad. A zatím mu navrhuje mít otevřené oči. Ministr vstal.

„Jistě,“ řekl chladně. „To, pane komisaři, klidně udělejte.“

Toho večera si Šakal v Bernardově ložnici rozložil vše, co bylo třeba připravit. Na posteli ležely ošoupané černé střevíce, šedé vlněné ponožky, kalhoty a košile s rozhalenkou, dlouhý vojenský plášť se stužkami frontových vyznamenání a černý baret francouzského vysloužilce André Martina. K nim přihodil doklady padělané v Bruselu.

Dále vyndal lehké popruhy vyrobené v Londýně a pět ocelových trubic, které vypadaly jako hliníkové a skrývaly v sobě pažbu, závěr, hlaveň, tlumič a dalekohled jeho kulovnice. Vedle nich ležel špalík z černé gumy, do něhož bylo zastrčeno pět trhavých nábojů.

Dva vytáhl a kleštěmi, které našel pod dřezem v krabici s nářadím, opatrně vypáčil střely z nábojnic. Z každé pak vysypal kousek korditu a prázdné nábojnice zahodil do kbelíku se smetím. Tři náboje mu zbyly, a to stačilo.

Dva dny se neholil a bradu měl zarostlou nazlátlým strniskem. Po příjezdu do Paříže si koupil starou břitvu, aby s ní mohl vousy odřít. Ležela na poličce v koupelně a vedle ní stály lahvičky od vody po holení naplněné šedou barvou na vlasy, kterou použil pro masku pastora Jensena, a odbarvovačem. Kaštanovou Schulbergovu barvu už smyl a teď si před zrcadlem v koupelně stále více zkracoval plavé vlasy, až mu na temeni zůstalo cosi jako ježek od špatného holiče.

Ještě jednou se přesvědčil, že má na ráno všechno připraveno, udělal si omeletu, posadil se k televizoru a díval se na pestrý zábavný pořad, dokud nebyl čas jít spát.

V neděli 25. srpna 1963 bylo nesnesitelně horko. Letní vedra vrcholila, právě tak jako před rokem a třemi dny, kdy se podplukovník Jean-Marie Bastien-Thiry a jeho muži pokusili zastřelit generála de Gaulla v Petit-Clamartu. Nikdo z nich tenkrát netušil, že jejich akce rozpoutá řetěz událostí, které měly jednou provždy skončit této letní neděle, kdy sváteční Paříž žhnula jako výheň.

Ale zatímco se Pařížané už po devatenácté chystali oslavit výročí svého osvobození od německé okupace, potilo se mezi nimi sedmdesát pět tisíc mužů v modrých uniformách, dohlížejících na pořádek. Oslavy se v tisku už několik dnů pateticky ohlašovaly a přišly na ně obrovské davy lidí. Prezidenta, kráčejícího mezi pevnými hradbami strážců a policistů, však zahlédli jen nemnozí.

Jednak ho zastiňoval doprovod důstojníků a veřejných činitelů, kteří s potěšením pozvání přijali, aniž si všimli, že jejich společným jmenovatelem je vysoká postava, kterou prezidentovi slouží jako štít, jednak ho ze všech stran obklopovali jeho čtyři tělesní strážcové.

Naštěstí byl krátkozraký a nenosil na veřejnosti brýle, takže nepozoroval, jak ho zpředu, zezadu a ze stran zastiňují svými mohutnými těly Roger Tessier, Paul Comiti, Raymond Sasia a Henri d’Jouder.

Mezi novináři se jim říkalo „gorily“ a mnozí si mysleli, že to vystihuje i jejich vzhled. Ale jejich zvláštní chůze měla svůj důvod. Protože byli odborně vycvičeni ve všech způsobech boje, měli silně vyvinuté hrudní a ramenní svalstvo. Když je napjali, hřbetní svaly jim odtáhly paže od boků, takže se jim houpaly podle těla. Tento gorilovský postoj zvýrazňovalo i to, že měli pod levým podpažím automatickou pistoli. Chodili tedy s pozdviženýma rukama, aby mohli zbraň vytáhnout a střílet při první známce nebezpečí.

Ale žádná se neobjevovala. Slavnost u Vítězného oblouku proběhla přesně podle plánu; z obrovského amfiteátru střech kolem Place de l’Etoile ji sledovaly dalekohledy ozbrojených hlídek, schovaných za komíny. Když prezidentův konvoj vyrazil po Champs Elysées k Notre Dame, všichni si oddechli a začali slézat dolů.

Stejně tak v katedrále. Pařížský arcibiskup sloužil mši v kruhu prelátů a kněží, kteří byli při oblékání důkladně prošacováni. Na kůru se ukryli dva muži s puškami (nevěděl o nich ani arcibiskup) a shora hlídali účastníky bohoslužby. Byla mezi nimi spousta tajných policistů, kteří sice neklekali ani zbožně nezavírali oči, ale přesto se neméně vroucně modlili starou policejní modlitbičkou, která zní: „Pane Bože, prosím tě, ne, když jsem ve službě.“

Venku sbalili strážníci několik diváků, přestože stáli od vchodu do katedrály dál než dvě stě metrů, jelikož si sáhli do náprsní kapsy. Jeden se chtěl poškrábat v podpaží, ostatní vytáhnout cigarety.

A pořád nic. Žádné třesknutí pušky na střeše, ani zdušený výbuch bomby. Policisté se už kontrolovali navzájem: přesvědčovali se, že jejich kolegové mají v klopě nezbytný odznak, který se vydával teprve ráno, aby jej Šakal nemohl napodobit a hrát si na policistu. Jeden příslušník pořádkové policie odznak ztratil a byl na místě zatčen a odvezen čekajícím antonem. Odebrali mu zbraň a pustili ho teprve večer, až se za něho zaručilo dvacet jeho kolegů, kteří ho dobře znali a mohli na strážnici dosvědčit jeho totožnost.

V památníku v Mont-Valérien byla krajně napjatá atmosféra, ale pokud to prezident zaznamenal, nedával nic najevo. V kryptě o něho strážcové strach neměli, ale když projížděl úzkými uličkami dělnické čtvrti k bývalému vězení, byla to situace pro atentátníka jako stvořená. Jenže Šakal už byl jinde.

Pierre Valrémy toho měl plné zuby. Slunce pražilo, blůza se mu lepila k zádům, řemen samopalu se mu přes propocenou látku zařezával do ramene, měl žízeň a věděl, že z oběda nic nebude. Začínal litovat, že se k pořádkové policii dal.

Ze začátku to vypadalo všechno jinak. Když se v rouenské továrně propouštělo, úředník na pracovním úřadě mu ukázal na plakát na stěně; zubil se z něho mladý muž v uniformě pořádkové policie a oznamoval světu, že má práci, která mu zaručuje budoucnost a zajímavý život. Uniforma na plakátě mu padla jako oblek z nejlepšího módního salonu. A tak se Valrémy rozhodl.

Nikdo mu neřekl, že ho čeká život v kasárnách, kde to vypadalo jako ve vězení a kde dříve vězení skutečně bylo. Dril a noční poplachy a svědivá seržová blůza a nekonečné hodiny hlídkování na nárožích, kde se v mraze i dusnu čeká na nějaký velký případ, a pořád marně. Každý má papíry v pořádku, každý jde za něčím obyčejným a neškodným… Z toho by se člověk dal na pití.

A teď Paříž, jeho první větší výlet z Rouenu. Čekal, že uvidí „město světel“. Jenže to by nesměl sloužit pod seržantem Barbichetem. Stará písnička. „Hlídat bariéru, Valrémy. Stát u ní, sledovat, nenechat jí hnout, nikoho bez povolení nepustit, jasné? Máš odpovědný úkol, hochu.“

Náramně odpovědný! Fakt je, že to s tím Dnem osvobození Paříže trochu přehnali. Volat tisícové posily z venku! V noci s ním spali v ubikaci chlapi z deseti různých měst a ti z Paříže prý někde slyšeli, že se snad má něco semlít, jinak by se tak nepanikařilo. Slyšeli, slyšeli… Pořád se něco slyší, a nikdy z toho nic není.

Valrémy se otočil a podíval se k náměstí 18. června. Bariéra, kterou střežil, byla jedna z několika, jež přetínaly rue de Rennes asi sto padesát metrů před náměstím. O dvě stě metrů dál se tyčilo průčelí Montparnasského nádraží, před nímž se měla konat slavnost. Z dálky viděl, jak tam nějací lidé vyznačují, kde budou stát vyznamenávaní veteráni, kde hodnostáři a kde vojenská kapela. Za tři hodiny! Panebože, tohle snad neskončí nikdy.

Za bariérami se začali shromažďovat první diváci. To tedy mají fantastickou trpělivost, řekl si. Čekat v takovém vedru tři hodiny, aby pak tři sta metrů před sebou zahlédli hejno hlav a mohli si říct, že někde mezi nimi je de Gaulle. A přece vždycky přišli. Za starým Charlesem.

Postávalo jich u bariér už několik stovek, když si všiml toho starocha. Belhal se po ulici a vypadal, že každou chvíli upadne. Černý baret měl propocený a dlouhý vojenský plášť mu plandal až pod kolenem. Na prsou mu blýskaly a cinkaly medaile. Několik diváků se za ním soucitně ohlédlo.

Ti staří blázni nosí všude metály, pomyslel si Valrémy, jako by nic jiného v životě neměli. A někteří zřejmě nemají. Zvlášť když jim na frontě ustřelili nohu. Dokud byl mladý a mohl chodit po obou, byl možná docela k světu, říkal si, když se na pajdajícího staříka díval. Vypadá jako ten zmrzačený racek, kterého jsem jednou viděl u moře.

Belhat se takhle až do smrti po jedné noze a o hliníkové berli. Pane na nebi! Stařec se dokulhal až k němu.

„Je peux passer?“ zeptal se nesměle.

„Ukažte papíry, dědo.“

Vysloužilec zašmátral po usmolené košili. Vytáhl dva průkazy. Valrémy si je prohlížel. André Martin, státní příslušnost francouzská, narozen 1910 v Colmaru, Alsasko, bytem v Paříži. Totéž na druhém průkazu s nadpisem Válečný invalida.

Invalida tedy jsi, kamaráde, to si piš, řekl si Valrémy.

Podíval se na fotografie. Na obou byl tentýž obličej, ale z různých let. Vzhlédl od dokladů.

„Sundejte baret.“

Stařík zmačkal baret do dlaně. Valrémy srovnal obličej před sebou s fotografií. Je to on. Jen o něco zbědovanější. Při holení se pořezal a polepil si ranky kousíčky toaletního papíru; ještě na nich bylo vidět krev. Pleť měl popelavě šedou a mastnou potem. Nad čelem mu trčely do všech stran šedivé štětiny, rozcuchané, jak si strhl baret. Valrémy mu vrátil průkazy.

„Proč tam chcete jít?“

„Já tam bydlím,“ řekl starý. „Já jsem penzista a mám tam mansardu.“

Valrémy mu vytrhl průkazy z ruky. Na legitimaci byla adresa „rue de Rennes 154“. Podíval se na dům nad sebou. Na dveřích bylo číslo 132. Takže 154 je opravdu za bariérou. Nepouštět penzisty mu nikdo nepřikázal.

„Tak dobře, běžte. Ale žádnou neplechu. Za pár hodin sem přijede Velký Charles.“

Stařík se usmál, a jak si schovával průkazy, málem se na své jedné noze a berle skácel. Valrémy ho zachytil.

„Já vím. Jeden můj kamarád od něho dneska dostane metál. Já dostal už předloni,“ poklepal si na medaili na prsou, „ale jenom od ministra obrany.“

Valrémy upřel na jeho medaili oči. Tak tohle je ta Médaille de la Liberation. Pěkně maličká za to, že vám ustřelí nohu. Ale uvědomil si, že je úřední osoba, a kývl. Stařík se belhal dál. Valrémy šel zastavit dalšího občana, který chtěl mezi bariérami proklouznout.

„Tak co je, co je? Za bariéru.“

Pak už ze staříka zahlédl jen šos dlouhého pláště ve vchodu do nárožního domu u náměstí.

Když na paní Berthovou dopadl stín, trhla sebou. Celý den ji otravovala policie a lezla nájemníkům do bytů – kdyby to tak věděli! Naštěstí byli až na tři všichni na letní dovolené.

Když konečně policisté odešli, mohla si sednout s pletením na své oblíbené místečko za vchodem. Slavnost, která měla za dvě hodiny začít o sto kroků dál, jí mohla být ukradená.

„Excusez-moi, madame… Chtěl jsem vás poprosit… nedala byste mi napít vody? Už je mi z čekání na tu slávu horko…“

Viděla před sebou obličej a postavu starého člověka v dlouhém plášti, jaký nosíval její nebožtík muž. U levé klopy se houpaly medaile. Ztěžka se opíral o berlu a z pláště mu čouhala jen jedna noha. Obličej měl přepadlý a zpocený. Paní Berthová složila pletení a zastrčila je do kapsy na zástěře.

„Ale vy chudáčku malej. Takhle se tady trmácíte… v takovým parnu. Vždyť to má začít až za dvě hodiny. To jste si pospíšil… Pojďte dál, pojďte…“

Rozběhla se ke skleněným dveřím své lóže pro vodu. Invalida se belhal za ní.

Jak v kuchyni pouštěla z kohoutku vodu, neslyšela, že se dveře lóže zavírají; snad ani necítila, jak jí prsty jeho levé ruky vjely zezadu pod čelist. A úder pěstí do pravého spánku přišel naprosto nečekaně. Obraz tekoucí vody a poloprázdné sklenice se jí roztříštil na tisíc rudých a černých kousků a její bezvládné tělo se tiše sesulo na podlahu.

Šakal otevřel plášť, sáhl si k pasu a rozepnul přezku popruhu, kterým měl pravou nohu připoutanou k zadku. Když ji narovnal a ohnul strnulé koleno, zašklebil se bolestí. Několik minut čekal, až se mu krev vrátí do lýtka a do kotníku. Odtáhl ženu do spížky a zavřel.

Pak prohledal lóži. Klíče od bytu byly v zásuvce stolu. Znovu si zapnul plášť, opřel se o berlu, na které před dvanácti dny kulhal po bruselském a milánském letišti, a vyhlédl ven. U vchodu nikdo nebyl. Vyšel z lóže, zamkl za sebou a vyběhl po schodech.

V šestém patře si vybral byt slečny Bérangerové a zaklepal. Nic. Počkal a zaklepal znovu. U slečny i ve vedlejším bytě manželů Charrierových bylo ticho. Našel na svazku klíčů jméno Bérangerová, vešel dovnitř a zamkl.

Vyhlédl z okna. Na střechách protějších domů se začínali objevovat muži v modrých uniformách. Přišel právě včas. Napřáhl ruku, otočil okenní kličkou a tiše otevřel obě křídla dovnitř, až ke stěnám obývacího pokoje. Pak ustoupil. Oknem dopadal na koberec čtverec světla. Tím temnější se bude zdát všechno kolem.

Bude-li stát mimo ten čtverec, hlídky z protějších střech nic neuvidí.

Ustoupil stranou, do stínu protějších stažených závěsů, a viděl rovnou před nádraží. Nebylo dál než sto třicet metrů. Na tři kroky od okna postavil ke stěně stůl, sundal s něho ubrus a vázu s umělými květinami a položil na něj dva polštáře z křesla. To bude jeho palebné stanoviště.

Shodil plášť a vyhrnul si rukávy. Kousek za kouskem rozebral berlu. Nejdřív odšrouboval gumový špalík na jejím konci a z černé gumy zasvítila dna tří zbylých nábojů. Pocit nevolnosti po snědeném korditu začínal slábnout. Také se přestával potit.

Z dalšího dílu berly vypadl tlumič. Z třetího dalekohled. Z nejsilnější části, z níž vybíhaly ramenní vzpěry, vytáhl hlaveň a závěr.

Z každé vzpěry vypadl jeden ocelový díl pažbového rámu. A z obložené příčky už jen spoušť. Pak se proměnila v ramenní opěrku speciální kulovnice.

Láskyplně a pečlivě pušku složil – závěr a hlaveň, horní a dolní část pažby, opěrku, tlumič a spoušť. Nakonec nasadil a upevnil dalekohled.

Posadil se za stůl, mírně se naklonil dopředu, opřel hlaveň o horní polštář a pohlédl do teleskopu. V čočce se objevilo náměstí, které měl patnáct metrů pod sebou. Zorným polem se mihla hlava muže, který dosud udílel pokyny, kde bude kdo při slavnosti stát. Zamířil na ni. Viděl ji teď tak jasně a zblízka jako meloun na mýtině Ardenského lesa.

Mohl být spokojen. Seřadil tři náboje na stůl jako vojáky. Ukazovákem a palcem otevřel závěr a vložil do komory první náboj. Jeden bude stačit, ale dva má v zásobě. Zasunul závěr a pootočením jej zavřel. Pak opatrně položil pušku na polštáře a nahmatal v kapsách zápalky a krabičku s cigaretami.

Byla to dnes jeho první cigareta a pomalu ji vychutnával. Měl ještě hodinu a pětačtyřicet minut čas.

21

Komisař Lebel měl pocit, že v životě nepil. Ústa měl vyprahlá a jazyk jako přiletovaný k patru. Ale nebylo to jen horkem. Poprvé po dlouhé době měl opravdu strach. Byl si jist, že se dnes odpoledne něco stane, ale pořád nevěděl, jak a kdy.

Dopoledne byl u Vítězného oblouku, u Notre Dame i v Mont-Valérien. Nikde nic. Když obědval s některými lidmi z ministerské komise, která za svítání ještě jednou zasedala, všiml si, že jejich napětí a podráždění se změnilo téměř v blaženou bezstarostnost. Měli před sebou už jen poslední slavnost a ujistili ho, že náměstí před Montparnasským nádražím bylo prohledáno a nepropustně uzavřeno.

„Práskl do bot,“ řekl Rolland, když vycházeli z restaurace u Elysejského paláce, ve kterém obědval generál de Gaulle. „Prostě se na to vykašlal. A dobře udělal. Časem se někde objeví a moji hoši ho vyřídí.“

Lebela to neuklidnilo. Obcházel teď dav, který zaplnil bulvár de Montparnasse, dvě stě metrů před náměstím; z takové dálky nebylo vůbec vidět, co se u nádraží děje. Všichni strážníci a pořádkoví policisté mu hlásili totéž. Od dvanácti hodin, kdy postavili bariéry, tudy nikdo neprošel.

Byly uzavřeny hlavní ulice, byly uzavřeny boční ulice, byly uzavřeny uličky. Všechno bylo prošpikováno hlídkami: střechy, nádraží, mansardy s okny na náměstí. Policisté vylezli i na vysoké kryty ztichlých nástupišť, z nichž byly pro dnešní odpoledne vlaky přesunuty jinam.

Všechny okolní budovy byly prohledány od sklepů až ke komínům. Většina bytů byla prázdná, protože jejich obyvatelé odjeli k moři nebo do hor.

Zkrátka, náměstí 18. června bylo uzavřeno tak, že jak by řekl komisař Valentin, nemohl nikde uniknout „ani myší pšouk“. Lebel se při vzpomínce na slova auvergneského kolegy usmál. Ale hned mu úsměv ze rtů zmizel. Ani Valentin Šakala nezastavil.

Zahnul do bočních ulic a s pomocí svého služebního průkazu se dostal zkratkou do rue de Rennes. Všechno se opakovalo; bariéry dvě stě metrů před náměstím, za nimi tlačenice, před nimi prázdná ulice s pořádkovými policisty. Znovu se začal vyptávat.

Viděl jste někoho? Non, monsieur. Opravdu nikdo neprošel? Non, monsieur. Od nádraží zaslechl, jak si kapela republikánské gardy ladí nástroje. Pohlédl na hodinky. Generál přijede každou chvíli. Neviděl jste, že by někdo prošel? Non, monsieur. Tudy určitě ne. Děkuji, hlídejte dál.

Slyšel, jak se náměstím rozlehl povel a jak tam z bulváru de Montparnasse vjel prezidentský konvoj. Viděl, jak zahýbá kolem strnulých a salutujících policistů k nádraží. Všechny oči v ulici sledovaly nablýskané černé vozy. Několik kroků od něho se dav nedočkavě opřel do bariéry. Vzhlédl ke střechám. Výborně, chlapci. Hlídky se nestaraly o podívanou pod sebou; skrčeny za parapety jezdily očima po protějších střechách a oknech a pátraly po sebemenším pohybu.

Došel k západní straně rue de Rennes. U mezery mezi poslední ocelovou bariérou a zdí domu č. 132 stál pevně mladý pořádkový policista. Když mu zamával před očima průkazem, srazil paty.

„Prošel tudy někdo?“

„Non, monsieur le Commissaire.“

„Od kdy tu jste?“

„Od dvanácti hodin, kdy byla ulice uzavřena.“

„Touhle mezerou nikdo neprošel?“

„Non, monsieur le Commissaire. Vlastně… jeden starý invalida, ale ten tu bydlí.“

„Jaký invalida?“

„Takový dědek, pane komisaři. Na umření. Měl legitimaci a průkaz válečného invalidy. Bydlí v čísle 154. Toho jsem vážně pustit musel. Vypadal tak zničeně. A není divu, v tom vedru a ještě v dlouhém plášti… Prostě blázen.“

„V dlouhém plášti?“

„Skoro na paty, pane komisaři. Jak ho dřív nosívali vojáci. Jenže v takovém parnu…“

„Co mu bylo?“

„No… asi horko, ne?“

„Říkáte, že byl invalida. Proč?“

„Měl jen jednu nohu, pane komisaři. Jednu nohu a berlu.“ Na náměstí za nimi zazněly břeskné trubky. „Allons, enfants de la patrie, le jour de gloire est arrivé…“

„Berlu?“ Lebel zaslechl svůj hlas jako z obrovské dálky. Policista na něho nechápavě pohlédl.

„Ano, pane komisaři. Berlu, jakou mívají jednonozí. Obyčejnou hliníkovou berlu…“

Lebel pádil po ulici a křičel na policistu, aby běžel za ním.

Na náměstí se vytvořil čtverec. Limuzíny zastavily těsně za sebou u nádražního průčelí. Proti nim, u mříží oddělujících nádražní nádvoří od náměstí, čekalo deset vyvolených, které měl prezident vyznamenat. Na východní straně nádvoří stáli hodnostáři a diplomaté, pevná hradba tmavošedých obleků, v níž se místy červenala rozeta Čestné legie.

Západní stranu zabíraly seřazené rudé chocholy a naleštěné přilby republikánské gardy a před ní stála její kapela.

Kolem jednoho automobilu se shlukl houf úředních osob. Kapela spustila Marseillaisu.

Šakal zvedl kulovnici a podíval se do dalekohledu. Zamířil na nejbližšího veterána, na toho, který měl být vyznamenán první. Byl malý, zavalitý a stál v pozoru jako socha. Viděl v čočce jasně jeho hlavu, téměř celý jeho profil. Za několik minut se před ní objeví obličej někoho jiného, o dvě hlavy vyššího, pyšného, arogantního, ve vojenské čepici se štítkem ozdobené dvěma zlatými hvězdami.

„Marchons, marchons… qu’un sang impur…“ Bum-bum. Poslední tóny hymny zmlkly a nastalo hluboké ticho. Pak se náměstím rozlehl výkřik velitele gardy: „K poctě… zbraň!“ Ozvala se tři sborová třesknutí, jak ruce v bílých rukavicích narazily do pažeb a zásobníků a jak se srazily podpatky. Houf z auta se rozdělil na dvě poloviny. Z jeho středu vykročila vysoká postava a zamířila k řadě válečných veteránů. Padesát kroků od nich se suita zastavila a k prezidentovi se připojil ministr pro záležitosti veteránů, který nesl na sametové podušce deset kovových medailí s barevnými stužkami a měl vyznamenávané generálovi představit. Jinak kráčel Charles de Gaulle kupředu sám.

„Sem?“

Lebel se udýchaně zastavil a ukázal ke vchodu. „Ano, před nárožím. Určitě sem!“ Malý detektiv vběhl do vchodu a Valrémy za ním, docela rád, že se může ztratit z ulice, protože jejich podivné chování v tak slavnostní chvíli začínalo zjevně pobuřovat vyšší šarže, které stály v pozoru před nádražním nádvořím. Jestli ho za to sjedou, může se aspoň vymluvit na toho směšného chlápka s policejním průkazem a říct, že ho honil.

Když k němu doklusal, detektiv už cloumal dveřmi domovnické kukaně.

„Kde je domovnice?“ křičel.

„Já nevím, pane komisaři.“

Než mohl něco namítnout, komisař vyrazil loktem mléčné sklo a otevřel dveře zevnitř.

„Za mnou,“ zvolal a vpadl do lóže.

To víš, že si tě nenechám utéct, pomyslel si Valrémy. Jsi určitě cvok.

Dohnal ho u dveří do spižírny. Přes jeho rameno zahlédl, jak na zemi leží spoutaná domovnice, dosud v bezvědomí.

„A sakra.“ Náhle mu došlo, že ten chlápek to myslí vážně. Je to opravdický policejní komisař a jdou spolu po opravdickém zločinci. Na tu chvíli přece tak dlouho čekal, tak dlouho po ní v kasárnách toužil.

„Do posledního poschodí!“ křikl detektiv a utíkal do schodů tak rychle, že Valrémy, který dupal za ním a sundával si samopal, nestačil žasnout.

Francouzský prezident se zastavil před prvním nastoupeným veteránem a mírně se naklonil, aby slyšel, jak ho ministr představuje a připomíná, jak statečně si vedl právě před devatenácti lety. Když ministr domluvil, prezident nahnul hlavu k veteránovi, obrátil se k sametové podušce a vzal do prstů jednu z medailí. Kapela začala tiše hrát Lotrinský pochod a vysoký generál připínal medaili na obtloustlou hruď zasloužilého vojáka. Pak ustoupil o krok vzad a zasalutoval.

O sto třicet metrů dál a o šest poschodí výš svíral Šakal pevně kulovnici a upřeně se díval do dalekohledu. Zřetelně viděl jeho obličej, čelo zastíněné štítkem čepice, přimhouřené oči, dlouhý nos. Viděl, jak salutující ruka klesá od štítku, a zaměřil zkříženou osnovu na odkrytý spánek. Pomalu, zlehka stiskl spoušť…

Zlomek vteřiny. Šakal hleděl na nádražní nádvoří, jako by nechtěl věřit svým očím. Než kulka vyletěla z hlavně, francouzský prezident nečekaně sklonil hlavu dopředu. Před nevěřícíma atentátníkovýma očima slavnostně vtiskl polibek na obě veteránovy tváře; blahopřejný polibek, tak běžný ve Francii a v jiných zemích a tak nepochopitelný pro Anglosasy. A protože byl o dvě hlavy vyšší, musel se ohnout.

Později se zjistilo, že kulka proletěla několik milimetrů kolem skloněné hlavy. Slyšel-li prezident třaskavý zvuk, který mu hned za kulkou prolétl kolem ucha, není známo. Najevo nedal nic. Ministr nic neslyšel, a tím méně členové doprovodu, kteří stáli o padesát kroků dál.

Kulka se zaryla do vyhřátého, změklého asfaltu nádvoří a tři centimetry pod povrchem se uprostřed dehtu neškodně roztrhla. Kapela hrála dál Lotrinský pochod a prezident se před políbeným veteránem napřímil a důstojně postoupil k dalšímu.

Šakal nad svou puškou tiše, nenávistně zaklel. Ještě se mu nestalo, aby na sto třicet metrů minul nehybný cíl. Pak se uklidnil; ještě má čas. Otevřel závěr a vyhodil vystřelenou nábojnici na koberec. Vzal ze stolu druhý náboj, vložil jej do komory a zasunul.

Claude Lebel dosupěl do šestého poschodí. Myslel, že mu srdce vyletí z prsou a skutálí se po schodech dolů. K průčelí domu vedly dvoje dveře. Váhavě se díval z jedněch na druhé a zatím k němu dobíhal pořádkový policista se samopalem v rukou. Než se komisař přede dveřmi rozhodl, za jedněmi cosi tlumeně, ale zřetelně třesklo. Ukázal prstem na jejich zámek.

„Ustřelit,“ rozkázal a ustoupil. Pořádkový policista se pevně rozkročil a vypálil. Do všech stran odlétly úlomky dřeva, kovu a deformovaných nábojů. Dveře se zatřásly a zvolna otevřely. Valrémy vpadl dovnitř první, Lebel hned za ním.

Valrémy poznal šedivé štětinaté vlasy, ale to bylo všechno. Ten v pokoji měl obě nohy, byl bez vojenského pláště, a ruce, které držely pušku, patřily silnému mladému muži. Terorista ho předešel; vyskočil ze židle za stolem, jediným vytrénovaným pohybem se v podřepu otočil a vypálil od boku. Valrémy výstřel neslyšel; v uších mu ještě dozníval rachot jeho samopalu. Kulka se mu zaryla do prsou, narazila na hrudní kost a roztrhla se. Cítil, jak ho něco rve a řeže a bolestivě bodá; pak ustala i bolest. Zešeřilo se, jako by léto pohltila zima.

Vyletěl proti němu kousek koberce a udeřil ho do tváře; ale to dopadla jeho tvář na podlahu. Rychle ztrácel cit ve stehnech, v břiše, pak v prsou a hrdle. Nakonec vnímal už jen slanou chuť v ústech, jako když se koupal v moři a viděl na kůlu jednonohého racka. Pak se všechno propadlo do tmy.

Nad jeho tělem hleděl Claude Lebel na muže za stolem. Srdce už ho netrápilo; jako by se zastavilo.

„Šakal,“ řekl. A za stolem se ozvalo jediné slovo: „Lebel.“ Šakal nahmatal závěr a trhl jím k sobě. Lebel viděl, jak vzduchem blýskavě proletěla vyhozená nábojnice, jak ruka sahá po čemsi na stole a vkládá to do pušky. Šedé oči se na něho stále upíraly.

Chce mě zhypnotizovat, napadlo Lebela jako v horečce. Chce mě zastřelit. Zabije mě.

S vypětím všech sil sklopil oči. Mladý policista se převrátil na bok; samopal mu vypadl z prstů a ležel u komisařových nohou. Lebel bezděky klesl na kolena, chňapl po zbrani, jednou rukou ji zvedl a druhou hmatal po spoušti. Slyšel, jak Šakal zacvakl závěr, a ucítil pod prsty spoušť. Stáhl ji k sobě.

Burácení explodujícího střeliva zahltilo celý pokojík a bylo slyšet až na náměstí. Na dotazy novinářů pak policie odpovídala, že v nejslavnostnější chvíli nastartoval o několik ulic dál nějaký blázen motorku s vadným tlumičem. Půl zásobníku devítimilimetrových nábojů zasáhlo Šakala do prsou, nadzvedlo jej, otočilo jím ve vzduchu o devadesát stupňů a udeřilo jako rancem hadrů do kouta vedle pohovky. Než jeho tělo dopadlo, strhlo stojací lampu. Na náměstí spustila kapela další vlastenecký pochod.

V šest večer telefonovali vrchnímu inspektoru Thomasovi z Paříže. Zavolal si vedoucího své pátrací skupiny.

„Dostali ho,“ řekl mu. „V Paříži. Je to bez problémů, ale měl byste ještě jednou prohledat jeho byt.“

V osm hodin, když tento detektiv naposled prohrabával Calthropovy věci, zaslechl, jak otevřenými dveřmi do bytu někdo vchází. Obrátil se. Za ním stál nasupený hromotluk.

„Co tu děláte?“ zeptal se detektiv.

„Na to bych se měl zeptat já vás. Co tady hledáte, člověče?“

„Tak dost,“ řekl detektiv. „Jak se jmenujete?“

„Calthrop. Charles Calthrop. A tohle je můj byt. Ptám se vás, co tady děláte, neslyšel jste?“

Detektiv litoval, že není ozbrojen.

„Podívejte,“ řekl raději mírně, „zajeďme na Scotland Yard a tam si to povíme.“

„To si pište,“ řekl Calthrop. „Tohle si někdo setsakramentsky zodpoví.“

Ale odpovídat a vysvětlovat musel hlavně on. Drželi ho čtyřiadvacet hodin, dokud si v Paříži na třech různých místech neověřili, že Šakal je skutečně mrtev, a dokud pět majitelů odlehlých horských chat v severním Skotsku nepotvrdilo, že Charles Calthrop holdoval v uplynulých třech týdnech své rybářské a horolezecké vášni a byl u nich ubytován.

„Ale když nebyl Šakal on,“ řekl Thomas detektivovi, sotva se za propuštěným Calthropem zavřely dveře, „tak kdo to, k sakru, byl?“

„Samozřejmě, nepřipadá v úvahu,“ řekl nazítří šéf londýnské policie komisaři Dixonovi a vrchnímu inspektoru Thomasovi, „aby vláda Jejího Veličenstva připustila, že Šakal byl Angličan. Je nám známo jen to, že po jistou dobu byl jeden anglický občan v podezření, ale pak byl očištěn. Dále je nám známo, že kdosi s krycím jménem Šakal se po jistou dobu svého… působení ve Francii vydával za Angličana, a to s pomocí podvodně získaného britského pasu. Jenže s pomocí dalších dvou ukradených pasů a padělané legitimace se vydával také za Dána, Američana a Francouze. Celá věc se nás týká jen potud, že atentátník, jak jsme šetřením zjistili, přicestoval do Francie s falešným pasem vystaveným na jméno Duggan a pod tímto jménem byl vystopován kdesi… v Gapu. To je všechno, a tím je, pánové, případ uzavřen.“

Dalšího dne byl do neoznačeného hrobu na jednom předměstském pařížském hřbitově pochován mrtvý muž. Podle úmrtního listu šlo o neznámého zahraničního turistu, který 25. srpna 1963 přišel o život při dopravní nehodě u Paříže; vozidlo, které ho srazilo, ujelo a nebylo zjištěno. U hrobu stáli kněz, policista, zapisovatel a dva hrobníci. Netečně se dívali, jak obyčejná dřevěná rakev klesá do hrobu, a se zájmem přihlížel jen jediný další účastník, nenápadný malý pán. Hned po pohřbu se obrátil, aniž uvedl své jméno, a odešel ze hřbitova domů, k ženě a dětem.

Operace Šakal skončila.

Obsah:

Anatomie spiknutí

1

2

3

4

5

6

7

8

9

Anatomie stíhání

10

11

12

13

14

15

16

17

18

Anatomie zabití

19

20

21

Advertisements